Brána Krkonoš

 
Svoboda nad Úpou - zaniklý hotel Bönsch u nádraží

Vzletný epiteton z dřevních dob cestování do hor stále platí. Podle schváleného územního plánu VÚC Krkonoše je město Svoboda nad Úpou „nástupním a obslužným centrem regionálního a subregionálního významu s odpovídající úrovní základní i specifické vybavenosti". O to víc překvapí návštěvníky přijíždějící prostředky hromadné dopravy dlouhodobě neutěšený stav místního dopravního „terminálu". Ale ledy se konečně hnuly. V dubnu letošního roku zahájily příslušné správní orgány města územní řízení směřující k radikální přestavbě autobusového nástupiště s návazností na vlakové nádraží. I pro čtenáře, kteří pamatují výstavbu rychlostní silnice z Trutnova do Pece pod Sněžkou v 70. letech minulého století a s ní spojené demolice mnoha svobodských domů, přinášíme překvapivý snímek jednoho ze tří kdysi prosperujících hostinců v této nevelké a značně změněné lokalitě. Vedle nádražní restaurace a hotelu Sport byl v první polovině 20. století tím nejvýstavnějším právě ubytovací podnik hoteliéra Julia Bönsche a jeho ženy Fanny. Budova, patřící původně akciovému pivovaru ve Vrchlabí, s krytou sezónní předzahrádkou a proskleným dřevěným arkýřem na štítové stěně, nabízejícím výhled na kouzelné horské panorama s něžnou linkou Světlé a Černé hory, na strategickém místě blízko konečné vlaků, při vstupu do města určitě ostudu nedělala. Pravda, krátce před zbořením to už byla jen značně „vybydlená" a léta neužívaná turistická noclehárna splývající se zaprášeným areálem sousedních uhelných skladů.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/11

Pokračování článku »

Svoboda nad Úpou a horní práva

 
První známá pečeť města Svobody nad Úpou z roku 1634 (vyobrazení z Eichlerovy sbírky)

Od nepaměti se traduje, že Svobodu nad Úpou založili němečtí horníci z některé přemyslovské kolonizační vlny, těžící na nedalekých Rýchorách drahé kovy. Ničím nedoložené báje a zkazky, inspirované trutnovským kronikářem 16. století Simonem Hűttlem, libě znějí dodnes. K odvážnému žonglování s letopočty ze samého začátku druhého tisíciletí mají však seriozní historici oprávněné výhrady. První známá písemná zmínka o Svobodě nad Úpou je až pergamen Ferdinanda I. Habsburského z 30. 8. 1546, jímž panovník povýšil hornickou osadu na městys s právy ostatních horních měst české Koruny. Podle některých autorů pochází z téže doby i základní podoba městského znaku, doložená poprvé obecní pečetí z roku 1634.

Pokračování článku »

Vojsko sv. Floriána

 
První svobodští hasiči po roce 1945

Rok 2008 je pro dobrovolné hasiče ze Svobody nad Úpou rokem oslav kulatého 140. výročí od založení sboru. Jejich dávní předchůdci se na ustavující schůzi sešli 5. 10. 1868. Do konce téhož kalendářního roku bylo zapsáno 70 aktivních členů. Pro většinu svobodských mužských bývalo členství v nezištné armádě bojovníků s živly nejen samozřejmou morální povinností, ale i chlapskou ctí. Není divu, že hasiči byli také jedním z prvních spolků, obnovených dvanácti novými osídlenci po druhé světové válce hned v září 1945. Někteří z nich jsou i na uvedeném snímku z druhé poloviny 40. let. Nahlíženo od leva stojí zahradník Josef Čermák, v populárním battle-dressu spojeneckých vojsk s medailí Za chrabrost na prsou, příslušník britských pozemních jednotek, hostinský Josef Matyska, truhlář Jaroslav Fireš, zdravotnice Marie Kolísková a její muž, malíř Jaroslav Kolísko, v té době velitel sboru, zdravotnice Marie Kosová, sedlář Vladimír Kapucián, obchodnice Drahomíra Krátká, obuvník Bohumil Kocman, urostlý trafikant Vasil Revta v polní uniformě československého armádního sboru z východní fronty, stavitel Josef Jiránek, tehdejší náčelník místního Sokola Antonín Krátký a obchodník Oldřich Vágner. V trofejních přilbách klečí pozdější dlouholetý velitel sboru a čestný předseda Čeněk Skrbek a jediný hasič, jehož totožnost se nepodařilo zjistit. (Dodatečně identifikován jako holič Wilém Lasík). Jistě jsou i pod korouhví svého patrona u nebeské stříkačky připraveni zasáhnout, kdyby u nás dole něco opravdu hořelo.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/2

Pokračování článku »

Svěcení praporu

 
Prapor vysloužilých vojáků z Maršova I. a II.

Symbolicky v předvečer mezinárodního Dne válečných veteránů, připadajícího na 11. listopad, obohatila můj archiv dokumentární foto pohlednice ze svobodského ateliéru Josefa Jeschke, vydaná k slavnostnímu svěcení praporu spolku vysloužilých vojáků z Maršova I. a II. 26. července 1936. Pro tehdejší dobu je víc než příznačné, že vedle žerďových stuh od místních počestných dam a družiček je na čestném místě stuha kmotry praporu paní Evelyny Piette, manželky majitele papírny Ludwiga Piette - Rivage, pokračovatele podnikatelských, humanistických a mecenášských tradic svého děda a především otce Prospera. Na polní mši u pomníku padlých z I. světové války před maršovskou školou ji však zastupovala paní Marie Kneifelová. Místní skupina Svazu vysloužilých vojáků se vyčlenila z původního vojenského spolku válečných veteránů, založeného pro velký Maršov krátce po prusko - rakouské válce již roku 1869. Ustavující schůzi z popudu poštmistra Rudolfa Scholze svolal provozní ředitel Pietteho papírny Rudolf Metzenauer spolu s truhlářem Johannem Bönschem z čp. 51 23. září 1900 s účastí 45 zakládajících členů. V první polovině 20. let minulého století, kdy velitelskou funkci od sedláka Wenzela Schwantnera z Maršova II. převzal truhlář Konrád Kneitschel z čp. 78, čítal spolek, sdružující členy z obou prvních dílů Maršova, celkem 118 mužů. Není bez zajímavosti, že první spolkový prapor, tehdy ovšem se symbolikou Rakousko - uherské monarchie, byl vysvěcen 28. 6. 1903.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/12

Pokračování článku »

Ocelový oř na kótě 512

 
Zaměstnanci nádraží ve Svobodě nad Úpou v roce 1938

Vlaky při příjezdu do Svobody nad Úpou houkají už 135 let. Přesněji od 18. prosince 1871, kdy byl na odbočce Rakouské severozápadní dráhy z Trutnova do „brány Krkonoš" zahájen pravidelný provoz. (První slavnostní vlak však přijel již o den dříve v neděli 17. 12.). Tradiční uniformy „modré armády" vystřídaly černožluté firemní barvy společnosti Viamont, která trať v současnosti provozuje. Díky jí bude mít cestující veřejnost jistě pádný důvod půlkulaté výročí důstojně oslavit. Uvedená fotografie připomíná jinou, méně radostnou událost z dějin jednoho nádraží na „konci kolejí". Po mnichovské dohodě, v době záboru pohraničních oblastí Československa nacistickým Německem, musel český personál nuceně opustit své posty. Zaměstnanci se 8. 10. 1938 přesto sešli v atelieru svobodského fotografa Josefa Jeschke k poslednímu společnému snímku na památku. Akurátní osobní pokladní slečna Frieda Tippeltová, sedící vlevo v první řadě, na rubu pečlivě vypsala jména spolupracovníků, kteří tak i po letech vystupují z anonymity. Vedle již zmíněné slečny pokladní, která sloužila ve Svobodě mnoho let a byla živou kronikou událostí na této krkonošské výspě železnice, v minulosti pro dopravu v úpském údolí mnohem důležitější než dnes, sedí výpravčí Sobola, přednosta stanice Novotný a komerční zaměstnanec Dostrašil. Za nimi stojí pochůzkář Prouza s manželkou, výhybkáři Pecháček a Hanuš, skladník Zástěra a zavazadlář Štefán. Z kompletního obsazení pracoviště schází na snímku ještě dva železničáři - Jaroslav Sládek a nákladní pokladník Janoušek. Svoboda nad Úpou je v širokém okolí jediným místem, odkud všechny vlaky míří na jih. Právě tady by si mohl básník František Gellner postesknout: „...vlaky jely na jih, / já volil sever, / který vlak zmeškal jsem,/ tím už jsem nejel."

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/9

Pokračování článku »

Muchomůrka v novém

 
Muchomůrka

Nedílná součást staré promenádní cesty ze Svobody nad Úpou do Janských Lázní, mile kýčovitý altánek, je zmiňován již v průvodcích po lázeňském okolí z konce 19. století. Na podzim roku 2001 vyšetřilo městské zastupitelstvo Svobody nad Úpou ze svého rozpočtu částku na celkovou obnovu tohoto turisticky jistě zajímavého a přitažlivého objektu. Celkem v tichosti provedenou změnu zaznamenal však jen zlomek veřejnosti při podzimních vycházkách. Zbytečná skromnost v tomto případě není na místě, naopak, každý takovýto kulturní počin si publicitu, alespoň v místních novinách, určitě zaslouží.

Pokračování článku »

Kostel sv. Josefa v Dolním Maršově

 
Alena Táslerová - Kostel sv. Josefa v Dolním Maršově

Maršov I. díl, od roku 1960 součást Svobody nad Úpou, spadal v minulosti pod farní správu v Horním Maršově. Otevřením soukromé školy Prospera Piette v Maršově I. roku 1880 vyvstala naléhavě potřeba vlastního svatostánku i v této samostatné obci, zdůvodňovaná poměrně velkou vzdáleností od kostela v Horním Maršově a především nutností náboženského vzdělávání školní mládeže. Započatá výstavba nového pseudogotického kostela Nanebevzetí Panny Marie v Horním Maršově roku 1895 tyto snahy jen posílila. První sbírky na výstavbu kostela v Dolním Maršově byly organizovány již od začátku 90. let 19. století. 1/

Ilustrace Alena Táslerová
Pokračování článku »

 
« 1 32 33 34 35 36 37 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.