Freiheit

Nebo aspoň zpívala. V dobách téměř bez pasivních kulturních lákadel - představte si, milé děti, že nebyla televize ani PC, žádné CD, DVD, MP3, tablety, notebooky nebo multifunkční mobily, dokonce ani to předpotopní kino. Lidi se museli bavit navzájem, a tak vznikaly nejrůznější zájmové spolky. Ve Svobodě nad Úpou byl ještě v hloubi 19. století založen, záhy po spolku divadelních ochotníků, v květnu 1878 smíšený (původně pouze mužský) pěvecký sbor Harmonie, inspirovaný nepochybně starší jmenovkyní v Trutnově. Nebýt nešťastných událostí po skončení II. světové války, kdy většina svobodských zpěváčků musela opustit své rodné hnízdo, slavil by sbor právě letos 135. výročí svého trvání. Často úzce spolupracoval s uvedenými divadelníky nebo s městskou kapelou a na programu měl široký repertoár včetně světových klasiků. Po výstavbě tělocvičny v roce 1897 vystupovali pěvci především zde, předtím, ale i potom v sále hotelu U města Vídně v budově současné pošty, v hotelu Sněžka v hlavní ulici (drogerie čp. 423) nebo v sále hotelu Radnice. Přenesme se proti času do let, kdy Harmonie slavila v plné síle kulaté půlstoletí. Ve Svobodě se při té příležitosti konal ve dnech 26., 27. a 28. května 1928 5. župní pěvecký festival se společenskou smetánkou z řad místních podnikatelů v čestném výboru, bohatým programem a hojným počtem návštěvníků. Z té doby se zachoval pamětní tisk z místní Feixovy tiskárny (nesoucí bohužel důkaz o tom, že i v nejlepších rodinách mívali na půdě myši) příležitostný odznak a hlavně vzácná fotografie tehdy téměř padesátičleného sboru, nastoupeného před fotoateliérem Josefa Jeschke u kostela.

Tak jako na divadle údajně není malých rolí, tak i ty nejnepatrnější události v dějinách mohou mít pro někoho význam docela zásadní. A právě z drobných rozmanitostí se skládá celkový obraz historie, té místní, stejně jako té velké, všeobecné. Jednou z takových malých svobodských záhad je existence ochranné kapličky na severním úbočí Kravího vrchu v lukách při cestě na Rýchory, ze které se do dnešní doby zachovaly jen nízké zbytky obvodového zdiva z přírodního kamene a naštěstí i pár starých fotografií. Dlouhou dobu nebyl znám ani rok jejího postavení, ani komu je zasvěcena. Příliš světla nepřinesla ani dobová pohlednice s malůvkou uznávaného rakouského krajináře Jung - Ilsenheima s nápisem „Vzkříšení". A přitom stačilo docela málo - otevřít starou německou kroniku města Svobody nad Úpou z let 1837 - 1914, uloženou v státním okresním archivu v Trutnově a poprat se s rukopisem tehdejšího kronikáře, používajícího pro nás téměř nečitelnou novogotickou kurzívu zvanou kurent.

Militantní ochránci přírody, ochotní bránit každý náletový keřík doslova vlastním tělem, argumentují obvykle nepodloženým tvrzením o radikálním úbytku zelených stromů z příměstské krajiny. Pokusme se podívat na krajinu kolem našeho města nezaujatýma očima, teď na začátku března aspoň pomocí historických pohlednic, mapujících zhruba minulých sto let. O tom, že se krajina průběžně proměňuje, není sporu. Zda je to k jejímu prospěchu či naopak není tak jednoznačné. Nezbývá než se smířit s tím, že je prostě jiná. Především rozptýlená zeleň, nejproměnlivější a určující celkový ráz nejbližší přírody, ať už vznikla přirozenými procesy nebo přičiněním člověka, má celou řadu navzájem se překrývajících funkcí. Vedle vlivu na ekologický efekt území je to podíl na ochraně půdy před erozí, na vodohospodářskou a klimatickou stabilitu nebo hygienu ovzduší produkováním kyslíku i pohlcováním pachů a zachycováním prašných částic či účinné tlumení nadměrného hluku. Nelze pominout ani estetický dojem, s nímž úměrně roste rekreační potenciál daného území, což právě v těsném sousedství Krkonoš není zanedbatelné. Pragmatici jistě neopomenou připomenout ty praktičtější přínosy jako je produkce dřevní hmoty nebo rozmanitých plodů a druhotně i lovné zvěře. A ještě třeba význam orientační nejen pro lidi, ale i ostatní živočichy nebo vizuální ohraničení pozemků. Významné stromy doplňují často drobné sakrální stavby v terénu či byly vysazeny k nějaké důležité historické události. Tím ale nechci unavovat.

Knížky o historii Svobody nad Úpou nevycházejí každý den. Ani každý rok ne. Vážným zájemcům o osudy zdejších obyvatel v kritických letech krátce před vypuknutím II. světové války, během válečných let a krátce po nich, lze jen vřele doporučit brožuru o pohnuté historii jedné svobodské rodiny, jak ji na základě faktických událostí, archivních dokumentů, osobních vzpomínek a soukromé korespondence společně sepsali čtyři místní rodáci, bratři Herbert (1938), Dietrich (1940), Volker (1943) a Reinhard (1944) Gallové z dnes již zbořeného čp. 90 v Tyršově ulici. Vyšla na sklonku roku 2012 v Ilmenau v Durynsku, bydlišti Prof. Dietricha Galla, který při jejím editování hojně využíval i webovou stránku www.freiheit.cz .

Jaké asi pocity zažíval turista v době ještě zcela nedávné, když cestoval za „čerstvým poujetřím" do lůna hor malebným údolím řeky Úpy, které se od Trutnova až po Horní Maršov vysokými komíny doslova ježilo? A to neberu v potaz všechny ty lokální dymníky na pevná paliva. S hektickým rozvojem industrializace oblasti od 19. století vyrůstaly v panoramatu jednotlivých sídel štíhlé špendlíky s kouřovou vlaječkou jako o závod. Především textilky a papírny, a s nimi spousta drobných strojírenských provozů, které prapůvodně vysávaly energii řeky, přešly postupně na pohon svých zařízení pomocí spalování uhlí z dostupných zdrojů na Žacléřsku a v Jestřebích horách. Samo historické centrum Svobody nad Úpou bylo těchto vztyčených ukazováčků tehdejší ekonomiky v podstatě ušetřeno. Zato na periferiích (což zní v místním měřítku sice nadneseně, ale nikoliv hanlivě) by na spočítání různě velikých sopouchů prsty na obou rukách určitě nestačily.

Blouznivci, mediáni, okultisti, spiritisti a jejich zázemí ve Svobodě nad Úpou

Dnes už snad nikdo nepochybuje, že jedním z nejvýznamnějších iniciátorů rozšíření spiritismu v Krkonoších a Podkrkonoší, byl svobodský rodák, textilácký podnikatel z Horního Starého Města u Trutnova Ignác Etrich (1839 - 1927). Se základy „duchařského" hnutí se seznámil při studijním pobytu v Anglii a už v osmdesátých letech 19. století pořádal za účasti zaoceánského média Američana Sladea i místní profesorské dcerky Lotty Wihanové sezení pro své zaměstnance, kteří jej šířili do svých domovů. (Více o tématu viz Krkonoše - Jizerské hory 2010/8). S vůdčí osobností českého spiritismu Karlem Sezemským se lze seznámit ve výstavní expozici Městského muzea v Nové Pace. První regionální spolek německých spiritistů „Harmonische Gesellschaft" založil v Trutnově v roce 1898 bratr Wenzel Vorel z Maršova, známý jako dobré médium, jasnovidec a přírodní léčitel. Prvním předsedou se stal Heinrich Just ze Dvora Králové nad Labem, další osvědčené médium z Etrichových seancí. Pro všechny vyznavače spirituality začal po I. světové válce vydávat v němčině u svobodského tiskaře Franze Feixe měsíčník „Die Glocke" vizionář Josef Kahler z Mladých Buků.

Pour féliciter, péefko neboli novoročenka, původně kartička s přáním do nového roku, je v českých zemích rozšířená více než jinde ve světě. Dokonce ve Francii se v současnosti prý toto slovní spojení, značící doslova „k blahopřání; místo blahopřání", přeneseně  „pro štěstí", v souvislosti s Novým rokem vůbec nepoužívá. U nás ho ve všeobecnou známost uvedl údajně už v 19. století nejvyšší purkrabí Království českého hrabě Karel Chotek z Chotkova, pro něhož byla francouzština samozřejmou jazykovou výbavou. Jiné prameny přisuzují prvenství v použití slov „Pour Féliciter" na grafickém novoročním blahopřání malíři Viktorovi Strettimu. Zkušenější sběratelé mincí jistě namítnou, že úplně první byla unikátní „firemní" novoročenka z pražské mincovny vyražená ve formě malého groše Rudolfa II. v roce 1606 s německým nápisem „ZUM NEUEN JAHR".