Lapidární ocenění svého rodného městečka mnoha generacemi obyvatel Svobody nad Úpou lze přenést i na svéráznou osobnost pana Wurbse. /Na snímku v některém z prvních poválečných májových průvodů/. Jeden z mála starousedlíků, kteří po velkém třesku II. světové války směli zůstat, patřil k výrazným figurkám, tvořícím typický kolorit bývalého střediska rýchorských zlatokopů v několika minulých desetiletích. Oslík Honza a dřevěný vozík, jakoby šití na míru k jeho nevelké kulaťoučké postavě a roztomilý doživotní souboj se záludnostmi češtiny, provázejí povrchní vzpomínky mnoha pamětníků. Vždy ochotný, hovorný pan Wurbs byl však i blahodárnou studnicí životní moudrosti, krutě zocelené na válečných frontách, znalcem pořekadel a pranostik, starozákonním hospodářem, který pečlivě obdělával svůj díl nepřístupné, kopcovité země a světil den sváteční. Se samozřejmou zručností někdejších horáků ovládal devatero potřebných řemesel. Naklepat kosu si k němu dávali i ti největší sekáči. Byl živou pamětí událostí a dějů v idylické Svobodě svých soukmenovců a bezděčně tak pojítkem jedné skončené epochy s hektickým „zapouštěním kořenů" prvních generací nových obyvatel. Uhlí, které léta rozvážel drobným odběratelům, dnes už ve Svobodě skoro nikdo nepotřebuje. Ani po čadících komínech se snad nikomu nestýská. Jen občas, když jdu ztichlou ulicí, zdá se mi, jako bych za zatáčkou zaslechl klapot drobných podkůvek po dávno neexistujícím dláždění. I když vím, že poslední svobodský forman Hubert Wurbs, narozený ve Svobodě nad Úpou 3. 6. 1906 zemřel tamtéž 10. 6. 1985.
In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/8
