Freiheit

Oblíbený totalitní vtip, že jediná Svoboda v Československu je Svoboda nad Úpou, zpopularizoval jméno krkonošského městečka daleko za hranicemi republiky. Souvislosti jeho vzniku však zná málokdo.

O dávnověku krajiny při řece Úpě, dlouho tvrdošíjně přetrvávala bájná mystifikace Šimona Hüttla. Tento jinak seriózní trutnovský kronikář rudolfínské doby ve své Vesnické kronice posunul založení Trutnova a okolních vesnic na samý práh našeho tisíciletí. Ověřené historické prameny však pocházejí většinou až ze století třináctého. V případě Svobody n. Úpou jsou archivy němé dokonce ještě dalších tři sta let. Nepodložené zprávy o nálezech zlata v jejím okolí nesou sice datum 1241, opravdový boom však byl odstartován teprve s příchodem korutanského důlního odborníka Kryštofa z Gendorfu (1497 - 1563), který se postupným získáváním panství Vrchlabí, Žacléře a Trutnova stal největším magnátem své doby ve východních Krkonoších. O sféry svého vlivu se dělil se starým českým rodem Zilvárů z Břečtejna, kteří drželi panství vlčické, ale i část Trutnova. V době, kdy Gendorf začal budovat své velkolepé sídlo - vrchlabský zámek, vymohl Kryštof Zilvár (1504 - 1579) na panovníkovi pro rychle se rozrůstající hornickou osadu pod Černou horou povýšení na městys s erbem a s horními svobodami.

Grafický list Jana Čáky z cyklu československých horních měst, vydávaných v 80. letech minulého století v Příbrami, s malebným průhledem hlavní svobodskou ulicí lemovanou měšťanskými domy na dominantní věž někdejší radnice z roku 1869, představuje jednu ze starších podob městského znaku. Autor vychází z heraldického ztvárnění nejstarší známé městské pečetě z roku 1634, jejíž unikátní typář, evidovaný ještě před II. světovou válkou v místním vlastivědném muzeu, zřízeném v budově školy, je dnes, bohužel, v neoprávněném držení soukromé osoby. V této podobě byl znak Ferdinandem I. údajně udělen rostoucí hornické osadě pod Rýchorami 30. 8. 1546, při jejím doloženém povýšení na městečko. Srnčí paroží pod zkříženými hornickými „fajslíky" je v řeči heraldiků tzv. mluvícím znamením, odkazujícím v němčině původních obyvatel zároveň na nedaleké zlatonosné Rýchory.

Vážení přátelé, mám tu čest vás přivítat při slavnostním odhalení pamětní desky jednoho z velikánů českých dějin, jehož 125. výročí narozenin si jako každoročně také letos připomínáme. Muž, který se tak výrazně zapsal do historie mnoha oborů lidské činnosti především jako průkopník slepých uliček, autor legendárního výroku, že budoucnost patří aluminiu, dramatik, cestovatel, pedagog, kriminalista, filozof a vynálezce Jára Cimrman vtiskl své stopy nepochybně i do půdy Krkonoš. S mistrovým citátem: "Mystifikace žije, dokud žijí mystifikátoři" děkuji za pozornost.

Zahajovací projev A. T. 4. 4. 1993

Publikaci z roku 2005, která je v nabídce většiny knihkupectví regionu Krkonoš stále ještě v dostatečném množství, si lze exkluzivně na této stránce s laskavým svolením vydavatele Vydavatelství Gentiana, Jilemnice prohlédnout ve formátu pdf. Netřeba zdůrazňovat, že veškeré uvedené části knihy jsou chráněny autorskými právy a jakékoliv stahování a další šíření je zapovězeno zákonem.

Svoboda nad Úpou leží v širokém údolí Úpy, která v těchto místech opouští sevření krkonošských hor. Založil ji před rokem 1546 snad Adam Zilvar z Pilníkova na panství Břecštejn. V roce 1546 pro ni Jan Zilvar získal od Ferdinanda I. právo horního městečka. Původní jméno městečka znělo Bergfreiheit („horní svoboda"), záhy však začalo být zkracováno na Freiheit.

Většina obecních kronik začíná všeobecným seznámením s přírodními poměry místa. Geologie, rostlinstvo, zvířena...V té souvislosti mě napadá taková hříšná myšlenka. Zkusme na chvíli zapomenout na všechny ty internety, iPady, smartphony či jak se fůra těch současných hraček jmenuje, na stažené aplikace, čtečky QR kódů i umělou inteligenci a pouze s použitím té vlastní, které se odjakživa říká „zdravý selský rozum" zpaměti vyjmenovat aspoň deset běžných dřevin, které bezpečně poznáme. Nebo květin, hub, divokých zvířat. Nebo těch domácích - ovšem bez velbloudů a lam Štěpána Vlčka. Nebo ptáků, hmyzáků a ryb. Nebo místních vodních toků, kopců a hor. Je to těžké, což? (Přiznám se, že značky aut, které dělím na osobní a nákladní a dál na červená, modrá, zelená, šedá, bílá, by zase mě dělaly potíže). Tak aspoň pět... Že to nebudeme na nic potřebovat? A co když ano? Podotýkám, že snad nejsem úplný staromilský blb, kterému na občasné zavolání známým stačí stará dobrá tlačítková Nokie a počítačové klávesnice by se v životě nedotkl ani klacíčkem. Pokrok se zastavit nedá a vynálezy mají sloužit. Háček je ovšem v tom, když sloužit přestanou. Čím složitější technika, tím je zranitelnější. Probleskující výzvy k zabalení nezbytných potravin a hygienických prostředků aspoň na tři dny nevěští o mezinárodní situaci nic dobrého. I bez toho je kolem nás nástrah dost a dost. Příroda je mocná čarodějnice. Co kdyby, nedej bože, nastal čas, že při chuti na křupavé kuřecí křidýlko bychom si museli místo návštěvy KFC poletujícího kura chytit, zabít a upéct na vlastnoručně rozdělaném ohni. Brr, hrozná představa! Skauti, odrostlejší vesničtí kluci a staří zbrojnoši vědí, o čem mluvím. Začíná nejkrásnější měsíc v roce, „every day a miracle", tak pryč s tím chmurným začátkem.