Freiheit

Definice generací užívaná nejčastěji v popkultuře je jeden z mnoha produktů přejatých z takzvané západní civilizace. Opičíme se po ledasčem, proč ne i po této pro praktický život naprosto nepotřebné zbytečnosti. Pro současné seniory neexistuje nic ještě staršího než černé uhlí a to jsou opravdoví staroušci z poválečné generace, tak zvaní „baby boomers" děti populační exploze narozené mezi lety 1946 až 1964. Ty má boží prostoto! A co „ztracená generace" poznamenaná Velkou válkou, když zůstaneme jen v minulém století? Jako s jistou nadsázkou rodilý Američan mám tak trochu právo odvolávat se na zvyklosti z USA. Tam následující dvacetiletý úsek po „ztracených" 1925 - 1945 nazývají výstižně „silent generation" tichá generace, ke které se hrdě hlásím, i když jsem s datem narození téměř na chvostě a moje rodiště je v miniosadě u Náchoda. My čilejší jsme na začátku „zlatých šedesátých" zakládali rodiny. Většina vrstevníků si však období hippies a punku užívala na plné pecky. Všem nám do života v srpnu 68 vjely tanky s rudou hvězdou a na ocelových pásech přivezly normalizaci. Z následující generace X vymezené roky 1965 - 1980 se v tehdejším Československu vyjímají s přehlédnutelnou časovou tolerancí děti zhruba z její poloviny, narozené v sedmdesátých letech zvýšené státní podpory rodičovství provázené populační vlnou s nálepkou Husákovy děti, podle hlavního představitele tehdejšího bezčasí. Spojené státy žádného Husáka neměly, tak jim na plnou hubu říkali lenoši (slackers). Husákovy děti jsou tak de facto i naše děti. I mezi nimi lze najít „pilníky" kteří v životaběhu uběhli o pár skoků, někdy i mílových, dál než za obecní humna jako někteří současníci. Každý člověk je originál. Každý má za sebou své osobní prohry a slavná vítězství. V minulosti, když se někdo chtěl zapsat do historie, musel se celý život sakra snažit, aby vyniknul. Dnes stačí být celebrita. Přesto i v generaci lidí s tak nelichotivým jménem jsou jedinci převyšující své vrstevníky v různých disciplínách i ve světovém měřítku. Stali se z nich věhlasní vynálezci, výzkumníci, lékaři a učitelé, univerzitní profesoři, sportovci působící v zahraničních klubech a držitelé rekordů, námořníci. Ale také kuchaři a kuchařky, zdravotní sestry, kováři a truhláři, sklářští výtvarníci, důstojnice armády, projektanti, spisovatelé nebo jeřábníci. Zatím nikoho ani nenapadlo porozhlédnout se po dalších osudech hrstky svobodských rodáků a absolventů místní školy z inkriminovaného období. Sportovní odvětví jsem vybral záměrně, protože s tím nemůže být žádný příslušník naší rodiny spojován ani náhodou. Ke své lítosti jsem vyloučil i dámy, abych nemohl být nařčen z předpojatosti. Bez jakéhokoliv výběru, nahodile jako králíky z klobouku, představuji sedmičku, která se k životní kariéře, ať již sportovní nebo přes sport odrazila z domovského prahu ve Svobodě nad Úpou. Proč zrovna sedm? Sedmička je šťastné číslo. Sedm dní je v týdnu...napadá mě parafráze na slavný „Balíček karet" Mirka Černého z repertoáru skupiny Plavci. Moje počty nejsou však zdaleka tak zbožné. Když jde o sport v Česku je fotbal numero ajnc: Jedenáct bylo Klabzubáků, deset malých černoušků, dokud byl svět normální, bývalo devět planet, osmička pivo se ještě dalo pít, sedm je trpaslíků (i svobodských velikánů), šestka je číslo ďáblovo, bylo nás pět nejen podle Karla Poláčka. Čtyři jsou světové strany, tři vlasy měl pohádkový děd Vševěd, dvou volů je třeba do páru v potahu a jeden stačí, aby to sepsal. A kdo bude číst? Snad aspoň jmenovaní: