Freiheit

Dostanou - li se někomu do rukou dvě pohlednice se stejným námětem, může to být náhoda. Když dotyčný cíleně vyhledá třetí, stává se sběratelem. A srdíčko mu zaplesá, když jsou navíc takříkajíc z jednoho hnízda - posílané na stejnou adresu, od stejného odesílatele, anebo aspoň z jedné rodiny. Jako například fotografické pohlednice, které si řezník a hostinský Josef Rudlof (to není překlep, on se tak opravdu jmenoval) z hostince Pod lipami na náměstí ve Svobodě nad Úpou nechal možná už záhy po skončení Velké války vytisknout u vrchlabského fotografa Josefa Bönische. (K přibližné dataci může posloužit zbytek domku číslo 52 vzadu uprostřed. Jeho ubourání kvůli nové silnici do Janských Lázní, zprovozněné v roce 1916 bylo povoleno 20. dubna 1915. Roku 1925 byla demolice dokončena a na tomtéž místě postavil truhlář Richard Kulbe rodinný atypický dům se stejným číslem). Příslušníci rozvětvené rodiny Rudlofů používali pohlednice hlavně v letech mezi světovými válkami. Občas se nějaký exemplář objeví v internetové nabídce antikvariátů nebo na aukci pohlednic. Přestože ani jedno z obou mě známých provedení není žádný výkvět reprodukční techniky, naopak jsou vybledlé s dost nevkusným a rušivým negativním nápisem, je o ně docela zájem. Co naplat - je to, když nic jiného cenný historický dokument momentálního architektonického vzhledu náměstí. Jen málokdo se zaobírá sdělením na adresní straně. A jen málokdy jsou tam nějaké perly vedle běžných zdvořilostních frází a rodinných vzkazů. Naše město má navíc z pohledu současných sběratelů značný hendikep v tom, že až do konce druhé světové války zde žila německojazyčná většina a ke vší smůle ještě pisatelé psali kurentem. Nemluvě o tom, že některý rukopis je těžko rozluštitelný i v češtině.

Žádný strach, ani v nejdivočejším snu po filipojakubské noci by mě nenapadlo vydávat tohoto panáka za mladistvého Krakonoše, když vandroval podél potoka Cedronu a pár dní praktikoval jako mládek u pantáty Šíra v Prakovickém mlejně, o který se přetahuje Mrklov se Štěpanicemi. Byl by to sice fešný Krakonoš na květen, ale buďte bez obav - opravdových panáčků v lišejníkovém fráčku a s fajfkou ve vousaté hubě bych ještě několik našel. Dokonce ani nechci nikomu věšet bulíky na nos, že je to můj řezbářský autoportrét z dob, kdy jsem se pokoušel vyřezávat loutky. Jeho červený alkoholický frňák dokonce vylučuje i cizí pokus o mou jízlivou karikaturu. Loutka to očividně je, bohužel od neznámého autora. Klasická česká marioneta „jakéhosi" chlápka, stejně jako jeho párová společnice už si ale dávno nehrají. Odložili ovládací provázky a vahadla a drahně let suplují ve stále stejném kuse jako dekorace pánského pokoje. Madam se ve starobylém folklorním hábitu z modrotisku fotit odmítla. Že prý, jak je současným trendem Instagramových hvězdiček, buď jen tak - nebo nic. Nejsem žádný macho, ale když nic, tak tedy nic! Ostatně, kdo by asi tak byl na její neforemnou kostru s viditelnými klouby zvědavý? Vždyť právě na zakázku ručně šitý byť nepůvodní ohoz ze soukromého módního salonu „Jarča" je oba zcela v duchu rčení, že šaty dělají člověka, povýšil na obdivované jarmareční frajery.

Nepublikováno

Klíčové slovo medvěd zadané do vyhledávače, aneb hashtag abych byl trochu trendy a nepokulhával za dobou - #medvěd - se texty na tomto webu táhne jako ta příslovečná červená nit bohyně Ariadny z řecké mytologie. Tentokrát je to jen mrňavoučký kostěný přívěsek, prodávaný v dřevních dobách turismu jako suvenýr z Krkonoš. Stojící medvídek je běžná rutinní řezbářská drobnůstka měřící od paty až po špičky uší pouhých 25 milimetrů. O to víc vyčnívá humpolácké závěsné očko z mosazného drátku vetknuté ubožákovi za krkem. Obdivovanou kuriozitu z tuctové figurky tvoří miniaturní skleněný hranolek, ve kterém lze při pohledu proti světlu spatřit půvabnou starou černobílou rytinu nejvýše položeného hradu Krkonoš. Chojník, původně sídlo šlechtického rodu Piastovců nad obcí Sobieszów se dnes nachází v polské části pohoří. Většinu času jej až do osudného požáru 31. srpna 1675 vlastnili slezští Schaffgotschové. Proslavila ho však nejvíc báchorka o princezně Kunigundě, kterou průvodci po hradní zřícenině s oblibou už pro to libozvučné jméno vyprávějí dodnes. Je až neuvěřitelné, že v optickém sklíčku o průměru slabé dva milimetry lze naprosto jasně rozeznat nejen skupinku poutníků v podhradí, ale i pohodlně přečíst oba nápisy v němčině. Pod obrázkem stojí, aby bylo jasno Ruine Kynast. Nahoře je vtipné dvojverší: „ Zum zeichen dass ich Dein gedacht, Hab´ ich die dieses mitgebracht". Což se s pomocí strýčka Google podaří kostrbatě přeložit i nevzdělaným jedincům jazyka neznalým asi takto: „Jako znamení, že jsem na tebe myslel, jsem to vzal s sebou" - panimájetě? Jako, že jí to přivezl na památku z výletu! Dovedu si představit, jak užasle nad malým optickým zázrakem dávných šikulů mudrovali návštěvníci hor z generace našich dědů či pradědů. Asi jako našinec při setkání s holografií nebo 3D tiskem. Nejspíš je to pořád stejné. Nemusí člověk všecko chápat, stačí vědět, že to existuje.

Nikdo na světě není dokonalý. Snad každý člověk má někde v duši skryté místečko, o kterém kromě něj nikdo neví. Svou krajinu za zrcadlem, kam nikdo netrefí, třináctou komnatu, která se nikomu neotvírá. To jen současné celebrity pro udržení popularity stůj co stůj otvírají i ta nejtajnější dvířka své duše krvelačným davům a televizní stanice si na tom mastí kapsu. A kdo může tušit, zda svou naivní otevřeností zároveň neotvírá Pandořinu skříňku, z níž možná navzdory starým bájím uletí naděje jako první? Tajemstvím nemusí být jen černé myšlenky nebo dokonce zlé skutky, tajemství mohou být i laskavá a jejich kouzlo je v nesdělitelnosti. Prozrazené tajemství už není tajemstvím. To jen hříšníci věří, že šeptaná zpověď přes ucho kněze doputuje k Nejvyššímu a po několika zdrávas budou čistí jako lilium. Jenže svědomí neošálíš. Ať už je uloženo v pancéřovém trezoru, okované bedně nebo pestře malované folklorní truhličce. Dost však už mravokárného mudrování, které mě obvykle napadá při pohledu do hlubin vlastního nitra. Svou tajnou schránku si v duchu představuji jako malou černou truhličku v šeru, stejnou jako mám denně před očima mezi drobnostmi z bazarů a půd. Něco dřevěného, stylového a k mému povolání vhodnějšího mě ani na okamžik nenapadlo. Tohle je ta pravá schovávačka. Na první pohled okázalá a přezdobená barokní mini komodička s odklápěcím víkem, uvnitř nepochybně jak doufám (nerad bych se díval) s pompézním bordó podšitím, aby se mým tajnůstkám slastně spočívalo. Dostatečně prostorná, ale ne zas moc velká, jen co normální smrtelník může za život nasbírat. Setřená venkovní patina, která měla kdysi navodit zdání drahého kovu, vyzrazuje při bedlivějším zkoumání lacinou slitinu. Původně snad sloužila jako malá šperkovnice pro nejvzácnější ozdoby z ryzího kovu, perel a drahého kamení nějaké dávné krásné dámy. Anebo v souladu se svým vzhledem skrývala jen plechové imitace se skleněnými šmuky? A proč asi nestála neznámému výrobci ani za tu nejmenší značku? Jenže znát na všechno odpověď, bylo by po tajemství...

Nepublikováno

My, co jsme vyrůstali v době politických procesů v padesátých letech 20. století o „vylepšování" fotografií víme odmala. Ať už to bylo mizení lotrů (Slánský, Clementis) po pravici i po levici toho největšího nebo prezident řečený Ušaté torpédo kynoucí poloprázdnému náměstí s dodatečně dodanými davy. Retuš či fotomontáž z důvodů estetických, politických, technologických i ryze mystifikačních je stejně stará jako fotografie. Provází nás životem někdy utajeně a skrytě, jindy až provokativně okatě. Viz třeba současné sedmdesátileté celebrity s vyhlazenými líčky dvacítek na titulních stránkách barevných časopisů. Laskavou a neškodnou mystifikaci bez zlých úmyslů mám docela rád a mému cvičenému oku se občas i nějakou kulišárnu podaří odhalit. Sběratelství skýtá možností nepřeberně. Filatelisté mají své tiskové vady, stejně jako numismatici jemné odchylky razidel, ale to jsou prakticky technické nedostatky a svědčí o nepozorné kontrole při jejich vzniku. U filokartie, což je odborný termín pro sbírání pohlednic se s úmyslným falšováním reality v zájmu prodejnosti setkáváme víc než často. Zejména u těch historických zpracovávaných různými tiskařskými technikami, o kterých se nemíním dopodrobna rozepisovat. Jen jako příklad lze uvést oblíbenou litografii, u níž vydavatelé povolovali uzdu fantazii téměř zákonitě. I na omezeném počtu pohlednic Svobody nad Úpou se různé záhady vyskytují.

Jak to chodívalo na vsi po únorovém vítězství proletariátu v roce 1948, dokládá komický cár nedatovaného papíru z rodinného archivu. Sotva se společnost jakž takž oklepala z dvojakého života s neustálou hrozbou smrti v Protektorátě, ujala se vlády diktatura rudá. Nedělám si iluze o povaze malého občánka jakéhokoliv státu, když je vystaven tlaku okolí. Dav semele skoro každého. Můj táta byl bouřlivák a pruďas a s pocitem relativní svobody v zádech si často lidově řečeno pouštěl hubu na špacír. To není pro hostinského zrovna šťastná volba. Jistý Palivec by mohl vyprávět. Tehdejší lidově-demokratické zřízení, což je samo o sobě významový nonsens přálo fízlům všech kategorií. Nebylo tomu jinak ani za vychvalovaného Rakouska - Uherska, natož v Protektorátě. A určitě i za idealizované Masarykovy První republiky se armáda „Bretschneidrů" mnohokrát uplatnila. A tak když zase jednou Kléma burácel z reproduktorů chraplavého rádia v lokále, rozpálil se národní správce jediného hostince ve Stříteži u Trutnova doběla a před početnou sešlostí sousedů nastínil řešení situace pomocí pořádného klacku. Nevědomky v záchvatu rozčilení použil paradoxně metodu nastupující vládní garnitury, proti které tak brojil. Jak už byl v ráži, přibral i moskevského báťušku a všechny jejich tavárišče pobratimy. Však to znáte, jak to dodnes chodí v hospodě - řeči se mluví a pivo teče.

Svobodské ulice jsou už několik let vylidněné i bez nařízené karantény. Okamžiky, kdy byly přeplněné až příliš, zachycené na historických fotografiích lze najít například jako ilustraci k článku Když nás půjdou miliony... otištěném v novinách Svoboda fórum číslo 750. Ve druhé polovině minulého století byly ukázkovou příležitostí k srocení davů spartakiády. Propagandistické oslavy sjednocené tělovýchovy, kopírující sokolské slety měly několik předeher v jednotlivých regionech. Jedna taková hodně početná manifestace se ve Svobodě nad Úpou konala v neděli 7. června 1959 při generální zkoušce na II. Celostátní spartakiádu 1960 v Praze na Strahově. V předvečer byl na novém stadionu, slavnostně otevřeném 1. září 1957 zapálen oheň na počest Československo - polského přátelství. Kronikář v zápisu z té doby jen smutně poznamenává, že dlouho očekávaní polští přátelé se bohužel nedostavili, protože je na hranicích zadržela pohraniční stráž pro nesrovnalosti v propustkách. Inu padesátá léta! Teprve druhý den přijeli tři uvolnění delegáti. V neděli dopoledne se konaly ještě poslední zkoušky jednotlivých cvičení. Slavnostní průvod čítající kolem 700 cvičenců z několika míst v okolí včetně Trutnova vyšel od sokolovny a na Malém náměstí u meteorologické staničky na ně při odbočování ke stadionu čekal fotograf. Ze Svobody cvičilo v jednotlivých sestavách údajně 300 školáků a jedno družstvo dorostenek a žen. Pánové byli lenoši už tenkrát a po neúspěšném pokusu jednoho družstva o cvičení s tyčí zůstali v řadách diváků. Těch se prý sešlo asi 1200! Na prašný úsek silnice v popředí už jsme dávno zapomněli, stejně jako některé zobrazené cvičenky na svou účast. Jsou vzpomínky opravdu to jediné, co nám zůstane?

Nepublikováno