Freiheit

Použijeme-li aspoň na úvod strohou vojenskou terminologii, tak „K. u. K. Infanterie-Regiment Nr.74" vznikl 1. února 1860 ze 3. praporů řadových pěších pluků - 28 Benedek z Prahy a 36 Degenfeld z Mladé Boleslavi, společně s 4. praporem pluku 55 Bianchi se sídlem v Brzezanech v Haliči na tehdejším území mocnářství - dnes Berežany na Ukrajině. Čestnou funkci majitele pěšího pluku 74 zastával od jeho vzniku do roku 1884 polní podmaršálek (později polní zbrojmistr) Johann hrabě Nobili. Tehdy byl pluk nasazen i v bitvě u Hradce Králové v roce 1866. V letech 1884 až 1886 byla funkce majitele neobsazena a v roce 1886 se jím stal polní podmaršálek Friedrich svobodný pán von Bouvard (*24. srpna 1821 - †25. října 1902). Od roku 1903 byl posledním majitelem pluku podmaršálek (od roku 1905 polní zbrojmistr a od roku 1908 generál pěchoty) Franz svobodný pán von Schönaich. Přestože se posádková města často měnila (v době založení to byl Mainz) a jak už to tak v habsburské monarchii chodilo vystřídalo posádkové velitelství po dobu trvání pluku dalších čtrnáct lokací, byl po celý čas doplňován branci z obvodu okresního velitelství v Jičíně. V Čechách sídlili pěšáci ze „čtyřiasedmdesátého" například v Brně, v Hradci Králové, v Plzni, Terezíně, Josefově a od roku 1899 až do vypuknutí I. světové války v Liberci. Od libereckého fotografa Ferdinanda Stracke je kvalitní ateliérová fotografie ve zdobené paspartě nalezená kdysi v jednom kontejneru na směsný odpad, a to se podržte - ve Svobodě nad Úpou. Je na ní podle nápisu na plukovním bubínku 3. setnina 74. pěšího pluku svobodného pána von Bouvarda působící v Liberci v letech 1899 - 1902. Jistou kuriozitou je první vojenský koncert posádkového orchestru právě tohoto pluku vedeného kapelníkem Wilhelmem Pochmannem v nově postavené svobodské tělocvičně 15. května 1898. Složitý systém číslování pluků v armádě Rakousko - Uherska můžeme klidně opustit. S vědomím, ze které půdy bylo haraburdí „po Němcích" hbitě rozebírané náhodně kolemjdoucími „sběrateli" vyváženo, nebylo ani po letech, kdy se jednotlivosti znovu objevují na denním světle nijak těžké identifikovat fešného kaprála s tradičním pěstěným knírem, stojícího jako třetí zleva v první řadě. Je to svobodský rodák, známý obchodník Josef Formann (18. března 1878 - 28. dubna 1946).

Fešák v letech s majestátním plnovousem vyhlížející přímo symbolicky do dáli, zda se tam konečně nerýsuje konec nenormálního času vyvolaného pandemií přistál do sbírky soudobých pohlednic s námětem bájného vládce Krkonoš jako na zavolanou. Porcelánový panáček je jedním ze skvostů unikátní sbírky figurálních výrobků žacléřské porcelánky ze „zlaté éry" majitele Theodora Pohla, kterou nashromáždil neúnavný sběratel a můj předčasně zesnulý kamarád Václav Petira. Sbírka je v současné době poutavou součástí stálé expozice Městského muzea v Žacléři, které líbivou pohlednici s exkluzívní fotografií Jiřího Pospíšila k radosti sběratelů i všech ctitelů Krakonoše nebo žacléřského porcelánu vydalo.

Tak kdepak zase udělali soudruzi z NDR chybu? Městské znaky jsou oblíbeným motivem mnoha reklamních a propagačních předmětů již drahně let - o tom žádná! Zejména obsahují - li naturalistický pohádkový příběh jako znak města Trutnova. Ručně malovaný bílý dekorační talířek z produkce durynské porcelánky v městečku Lichte s tradicí sahající do roku 1822, ale klame tělem. Po zakladateli Johannu Heinrichu Lederovi s knížecím privilegiem na výrobu porcelánu se v držení továrny se záhy získaným věhlasem a prestižními cenami ze světových výstav střídali majitelé, jak už to tak v podnikání chodí. Jako poslední soukromník ji získal v roce 1938 Otto Friedrich Viktor Ferdinand Maxmilian Gustav Richard Bogislav kníže z Ysenburgu a Büdingenu ve Wächtersbachu.

V dobách kdy „století páry" pomalu končilo, čoudilo v Úpském údolí nespočet různě vysokých komínů místních továren, provozoven a dílniček. V nejedné blafal na plný výkon parní kotel regionální provenience opatřený zobrazeným výrobním štítkem. Pozorný čtenář těchto stránek možná stihl zaznamenat, že jeden takový jmenovitě vytápěl zaniklou cihelnu v Mladých Bukách. V nedalekých Heřmanových Sejfech, dnešním Rudníku, v jeho místní části Leopoldov, nazvané v roce 1677 jak je v kraji dobrým zvykem podle pozemkového vlastníka Leopolda Viléma z Valdštejna, postavil v roce 1854 podnikatel Ehrich huť na zpracování rud vytěžených v lokalitě zvané Dlouhý les. Později vstoupil do společnosti se zkušeným strojním inženýrem Hoffmannem a spojili huť se slévárnou a továrnou na železné výrobky. V roce 1875 oba zkrachovali a slévárnu se strojírnou získal v dražbě za 56 000 zlatých Ferdinand Kühnel z Hostinného. Vážený měšťan a podnikatel se do historie města na Labi zapsal mimo jiné svým hrdinským postojem při vpádu pruských vojsk v roce 1866. Byl mezi zatčenými členy obecního zastupitelstva, kterým Prušáci hrozili zastřelením v případě odporu obyvatelstva jedním z mála, kdo si zachoval rovnou páteř. Nový majitel rozšířil podnik v roce 1877 o kotlárnu a záhy se stal císařsko - královským privilegovaným dodavatelem pestré škály strojírenských výrobků a parních kotlů nejen do celého mocnářství, ale do mnoha zemí Evropy, na Balkán i do zámoří. Koncem 19. století zaměstnávala prosperující firma údajně 218 zaměstnanců. Většinový majitel Ferdinand Kühnel v roce 1907 náhle zemřel stižen mrtvicí.

Asi nikoho nepřekvapí, že světnice mnohé hospodářské usedlosti v Krkonoších zdobily ještě před druhou světovou válkou, dokud zde žili ve velké většině německy hovořící horáci, dekorace s klasickými německými motivy. Psát o věhlasu malíře a grafika Albrechta Dürera (21. května 1471 Norimberk - 6. dubna 1528 tamtéž) by i u výtvarným vzděláním nedotčeného individua vyvolalo opovržlivý úšklebek ve tváři. Asi jako bych se plahočil krkonošským svahem s otýpkou roští do řídnoucího smrkového lesa napadeného kůrovcem. Stěžejní náměty jeho světoznámých obrazů a grafik se staly předlohou pro zástupy plagiátorů i renomovaných firem zaměřených na užité umění. Zejména relativně dostupné oblíbené odlitky z cínu zaujaly i nové obyvatele po roce 1945 a v mnoha rekreačních chalupách vzniklých z horských bud visí nějaký ten ozdobný talíř na stěnách dosud. Zpravidla nejde o žádné unikáty. Dürerův „Tančící selský pár" je naopak jedním z „nejprofláknutějších" motivů. Původní mistrovský mědiryt na ručním papíře z roku 1514 byl od té doby snad stotisíckrát otištěn v nespočetných publikacích, odborných časopisech i lidových kalendářích. Zdobí nepočítaně užitných i dekorativních předmětů z rozličných materiálů zahrnujících řadu historických stylů i výtvarných technik. Jako zajímavost připomínám pánům filatelistům československou výplatní pětikorunovou poštovní známku z roku 1979. Z téhož roku je i ta maďarská. Jiná, starší a méně povedená je z Albánie a jistě se ve sběratelských albech najdou i další.

Mohla by to být v cimrmanovském duchu hezká tečka za tím naším příběhem. Za mládím v polovině minulého století, za klasickou černobílou fotografií na svitkový film a za zimními snímky letošní covidem ovlivněné zimní sezóny všeobecně. Jistý dobrodinec, který má dobro zakomponované už do svého rodného příjmení, shodou okolností můj jmenovec, se kterým mě pojí dávné kolegiální vztahy u jednoho zaměstnavatele, mi poslal několik fotografií z pozůstalosti po svém tchánovi. Pracovali jsme tenkrát na různých postech podnikové hierarchie socialistického molocha s celokrajskou působností se sídlem nikoliv v krajském městě, ale v Pardubicích. Tak jako se kdysi jistá říjnová revoluce slavila v listopadu, ani tento fakt nikoho nepřekvapoval. Nemá cenu se v tom nimrat, jen bych rád zdůraznil, že já jsem byl ten úplně dole. Svobodští pamětníci si na mě možná ještě vzpomenou jako na vousatou „nulu s brašnou" z místní truhlárny s komickou plstěnou hučkou posázenou plackami s naivními neškodnými hesly. I když jemně dvojsmyslné „MILUJI SVOBODU" by v každém jiném městě pravděpodobně zavánělo provokací. Čas stírá rozdíly. Dnes jsme s Tondou dva bezvýznamní staří dědci, co si občas napíšou. Tentokrát mě přiložené fotografie doslova rozněžnily. Stařecký sentiment je potvora. Ale k věci.

...trampové kupují u Ratha. V současné Rathmánii vyvolané natáčením remake filmu Synové hor s názvem Poslední závod, jehož tvůrci slibují natočit na autentických místech na hřebenech Krkonoš tentokrát pravdivý průběh tragického závodu z roku 1913, ve kterém zahynuli Hanč a Vrbata se nejčastěji skloňuje jméno Rath. Třetí hrdina ze Zlatého návrší Emerich Rath (5. listopadu 1883 - 21. prosince 1962) na něhož se ve starším snímku téměř zapomnělo, český Němec, rodilý Pražák, všestranný sportovec, olympionik a tramp pronásledovaný režimem, skončil jako broumovský bezdomovec bez prostředků v domově důchodců. Nemíním ani v nejmenším zlehčovat košatý životní příběh ikonického „Šedivého vlka", před nímž závistí blednou Jára Cimrman i Eskymo Welzl a jehož každá etapa by vydala na několikasvazkový román, ani opisovat strohá hesla z Wikipedie. Právě naopak! Mou špetkou do mlýna je dvojice nepatrných reklamních letáčků z období Rathova obchodního podnikání. Muž chodící často v indiánské čelence nemohl tušit, že to krutou hříčkou osudu budou právě „komančové", kteří mu po neslavném únorovém vítězství zabaví jediný způsob obživy a majitele pošlou na rok do kriminálu. Na sběratelské drobnůstce jaké zbožňuji, mě bije do očí nešetrně umístěné zdvojené majetnické razítko. V tomto směru jsem v rozporu s většinou kolegů, kteří podobný nešvar obhajují jako obraz doby zvyšující autentičnost sbírkového předmětu. Stejně jako měněné cenové hodnoty a další informativní přípisky prodejců na historických pohlednicích. Podle mě je to stejná zhůvěřilost, jako kdyby si nějaký naprostý nýmand nalepil exlibris z počítačové tiskárny na titulní desky vzácné bibliofilie.

Nepublikováno