Freiheit

Při pohledu z výšky se městečko Svoboda nad Úpou jeví jako utěšené místo v klínu okolních kopců. Dominantní Černá hora s průseky sjezdovek největšího Ski Resortu v České republice a štíhlou věží televizního vysílače na vrcholu s působivým výsekem aglomerace lidských sídlišť na jejím úpatí na mistrném leteckém snímku fotografa Krkonoš Petra Tomana budí dokonce mírnou závist u přízemních lidiček „ze za Paky". Městečko samo, s historickým kostelíkem obklopeným jednotlivými domky přijatelně „lidských" rozměrů, ze kterých vyčnívá jen budova školy a radniční strana náměstí Svornosti, bez někdejších početných čadících komínů průmyslových podniků působí i v zimním hávu jako reklama na příjemné bydlení na zdravém vzduchu. Současným módním sloganem tak říkajíc v dokonalé bio kvalitě. A ta panoramata! Takhle idealisticky to mohou vnímat opravdu jen piloti letadel, pokud vůbec mají čas se kochat krajinou pod sebou, ptáci a Pražáci. Život tu ale není lehký ani jednoduchý. Nesluší se však kálet do vlastního hnízda. Tak „Přijďte pobejt!"

Nepublikováno

Při výběru Krakonoše na měsíc leden padla volba zase po čase na jednu z početných kreslených pohlednic. Každý soudný divák ale při pohledu na vysokohorskou krajinu vzdálené Skandinávie, tolik odlišné od údolíčka zlatonosné Staré vody označované v současných mapách jako Zlatý potok na úbočí Bartova lesa s oblinami sotva tisícimetrových kopců Rýchor na dohled na horizontu, pozná, že v tomto případě je přání opět otcem myšlenky. Omlouvám se, Krakonoš to opravdu není. Ale mohl by! Přesně takhle si totiž představuji praotce Kelta. Jako osamělého prospektora s rýžovnickou pánvičkou a nezbytným cajkem, jak jásá nad objevem drobných rýchorských zlatinek. Tradiční norské vydavatelství Aune, založené (což je docela zajímavá kuriozita hodná Járy Cimrmana vyučeným cukrářem Kurtem Aune, který měl alergii na mléko, tak se vrhl na fotografování a vydávání pohlednic) už v roce 1949, použilo motiv oblíbeného švédského umělce Rolfa Lidberga (1930 - 2005). Ten proslul zejména množstvím žertovných ztvárnění mytologických postaviček severských trollů, kterým se fyzicky sám osobně velmi podobal. Rozjařený zlatokop je nejspíš jedním z nich.

To býval běžný obrázek z konečné na jednokolejné železniční trati označované nyní v jízdních řádech číslem 045 ve Svobodě nad Úpou v zimních měsících ještě v druhé polovině minulého století. A davy cestujících! Od zahájení provozu celkem 10 kilometrů dlouhé spojovací dráhy mezi Trutnovem a nádražím ve východokrkonošské bráně do hor v prosinci roku 1871 vlastnila tento úsek až do zestátnění 1. ledna 1908 Rakouská severozápadní dráha. Tehdy se stanice jmenovala Vrajt - Janské Lázně a těžila tak z popularity sousedního vyhlášeného lázeňského a sportovního střediska. Ani po skončení Velké války a převzetí vlakové dopravy ČSD provoz neochaboval. Naopak. S rostoucím turistickým ruchem zejména po výstavbě kabinové lanovky na Černou horu v roce 1928 se frekvence vlaků zvláště o víkendech ještě zvýšila. Hned v první zimě po skončení druhé světové války přijíždělo na svobodské nádraží v pracovních dnech celkem 9 osobních vlaků denně. O dvacet let později už jich bylo 12 a jeden rychlíkový spoj navíc. O víkendech nestačili ajznboňáci přehazovat výhybky. Sjížděly se sem pod heslem „Hory patří pracujícím" zvláštní vlaky ROH naplněné odborářskými rekreanty z celé republiky. Dokonce sám Krakonoš vypravovaný z Pražského hlavního nádraží se z počátku uráčil zajet až k břízám na konci trati než se unavil a končil v Trutnově. Mám na mysli samozřejmě rychlík toho jména, který se po delším výpadku na koleje opět vrací.

V novém roce by se mělo začínat s čistým stolem. Jenže co naplat, když z toho starého si táhneme zas několik centimetrů v pase navíc a prostorová rozložitost mnohých z nás se dá vyjádřit lapidárně - tlustej jako prase. Není divu, že každé druhé novoroční předsevzetí začíná slovy - budu se víc hýbat. Ale víte, jak to chodí. Kdo chce Pánaboha opravdu rozesmát, svěří se mu se svými plány. Na téma pohyb si dovolím ještě jednou volně citovat ze vzpomínek starého zbrojnoše. Jazykolam v nadpisu v žádném starém slovníku nebo moderní encyklopedii, byť by to byla třeba vševědoucí Wikipedie ani s pomocí šikovného strýčka Google nenajdete. Složeninu z počátečních slabik mých v dávnověku provozovaných pohybových aktivit, takového neoficiálního neolympijského pětiboje jsem vymyslel teprve dnes ráno. Ačkoli to zní téměř neuvěřitelně, živil jsem se původně manuální prací. A to byl setsakra tělocvik. Celý den na stojáka, k rytmickému kmitání rukama každou chvíli předklon, dřep, mnohokrát vzpírání, někdy táhnout, jindy tlačit. To nám tenkrát muselo stačit. A ve volných chvílích turistika. I když to zní až příliš sportovně. Spíš turismus. Anebo ještě lépe chůze. Od povinného chození do školy a s přibývajícími léty víc za školu a za děvčaty. Sem tam do hospody, řidčeji, zato pravidelně do kina. Až po osamělé chození po horách a do lesů. S tím souvisí i celoživotní vášeň houbařská. U nás v kopcích je to taky pěkný záhul. A když je dobrý rok, tak i docela dřina. Předklony a dřepy jako v práci, navíc „kačeří chůze", tak neoblíbená šikana nováčků vojenské služby i plížení ve smrkovém houští se stále se zvětšující zátěží. To například tanec bývala úplně jiná kategorie. Za našeho mlada to byla ryze párová disciplina s důrazem na dvojpohlavnost každé dvojice. Teprve na bujarých oslavách Mezinárodního dne žen, když byli chlapi našrot to baby začaly mršit s feministickými požadavky na rovná práva žen. V krátkém období mé aktivní kariéry, ve kterém jsem i tak nemohl na Star Dance ani pomyslet, jsem nejčastěji slýchal otřepaný vtip, který jistě každý zná. Jak se dáma ptá svého tanečníka, jestli tančí rád. A po nesmělém přikývnutí řekne - tak proč se to teda nenaučíte? Ale ten stoupající adrenalin z těsné blízkosti mladého rozpáleného dívčího těla, hříšná vůně a hraná nezávazná konverzace naštěstí vždycky zvítězil nad chvilkovým ponížením. Jó, kdeže loňské sněhy jsou? Práci, turistice, houbaření i tanci už dávno odzvonila hrana.

Stejně přeslazená jako reklamní plakát je prý i vyhlášená zmrzlina firmy Tichy, podle zmlsaných Vídeňáků ta nejlepší ve městě ne-li v celém Rakousku. Podle nadšených turistů ze všech světadílů, kteří u výdejního okénka cukrářského impéria na náměstí Reumannplatz 13, kam docestovali metrem červené linky U1 a neváhali vystát na kelímek božského pošušňání půlhodinovou frontu je nejlepší na světě! A což teprve patent zakladatele podniku Kurta Ticheho slavné zmrzlinové meruňkové knedlíky? Vídeň, hlavní město monarchie bývala svého času druhým největším českým městem po Praze. Ještě dnes jsou vývěsní štíty obchodů plné jmen jako Novak, Prochaszka, Woprschalek, Hrdlicka nebo Hawelka. Do vídeňské historie se zapsali velikáni jako Josef Hlávka, Gustav Mahler, Pepi Bican a v neposlední řadě i někdejší rakouský president Franz Jonas, syn manželů Jonášových s rodovými kořeny na Jihlavsku.

Konečně nasněžilo! Hurá, postavíme sněhuláka, napadne možná ještě dnes kluky a holky, když už je od věčného vysedávání u počítače bolí nejen sedací svaly, ale doslova celé tělo. Alespoň pro mou generaci to byla jasná volba. Tenkrát žádné elektronické hračky nebyly. Pro mnohé z nás vlastně nebyly žádné hračky. Doma to zavánělo spíš nějakou prací, takže jsme radši veškerý volný čas, tak říkajíc od slunka do slunka trávili venku. V zimě, kdy je světla pomálu, letěla školní brašna do kouta hned po příchodu ze školy. Už cestou jsme se trochu koulovali a dělali andělíčky v závějích, takže honem dolů promáčené sváteční tepláky, hodit na sebe ty záplatované, chňapnout krajíc s marmeládou a do tmy hoblovat mezičku za stodolou na sáňkách nebo s lyžemi. Většinou když se sešla větší parta jsme v mezičasech stavěli iglú nebo roztodivné sněhové pajduláky. Touha dokázat něco víc, než jen tradiční tři koule postavené na sebe a dozdobené knoflíky z uhlí (kde by ho asi dnešní fakani vzali?) a mrkví místo nosu, přežívá často do dospělosti. Jak jinak by mohly vzniknout obří sochy Krakonošů na náměstích horských měst i odvázanější fantaskní skulptury ze sněhu? Jednu takovou vyfotil kamarád Karel Nývlt ráno 18. ledna 2017 na náměstí ve Studánce, jak říkají svatoňovičtí důvěrně Malým Svatoňovicím.

Horáci jsou konzervativní a jen velmi neradi opouštějí dlouholeté bydliště. Někdy je vede touha po lepším, jindy nutnost. Když na podzim roku 2019 dosloužila naše stará dřevěná chaloupka a doslova se rozpadla stářím, nadělili jsme si pod stromeček nový moderní domeček. Je v souladu s naším současným bydlem také od německého výrobce a také v základní bílé barvě stěn s barevným štítem. Na rozdíl od klasických dřevěných bud rozsetých po horských stráních v okolí je naše budka pro jednu rodinku drobných zpěváčků v duchu současných hygienických požadavků na zdravé, pohodlné a moderní bydlení celá z recyklovaného vysoce kvalitního tvrdého plastu odolného vůči UV záření a veškerým vlivům povětrnosti se snadným přístupem k pravidelnému každoročnímu čištění. Už v roce 2014 získal tento výrobek významné ocenění za design Red Dot Award. Devět z deseti známých ornitologů budku údajně doporučilo jako vhodnou pro celoroční hnízdění drobného ptactva. Tak jen čekáme, co tomu řeknou početné sýkorky a lejskové z naší zahrady, které celou zimu svědomitě přikrmujeme slunečnicí a lojovými koulemi.