Freiheit

Páni muzikanti na bezmála stoletém snímku několikrát kopírovaném z novinového výstřižku neoživli ani po absolvování procesu automatického kolorování. Pro ilustraci kulturní úrovně kdysi hudbymilovného města Freiheit, dnes hezky česky Svoboda nad Úpou ve východní části Krkonoš to nenáročným zájemcům o historii doufám bude stačit. Tenkrát nebylo rádio ani televize natož internet. Nikdo neznal výrazy jako You Tube, VoYo nebo Netflix a pochybuji, že nějaký číman věděl, co je krystalka. Takže platilo doslova „jaké si to uděláš, takové to máš". Nebylo zdaleka tolik volného času jako dnes a lidé se uměli ve volných chvílích bavit navzájem. Vedle divadelních ochotníků a početného pěveckého sboru Harmonie mělo nevelké městečko mimo příležitostných symfonických i jazzových hudebních sdružení také vlastní asi pětadvacetičlennou uniformovanou kapelu. Barva slušivých stejnokrojů rakouského střihu se zlatem vyšívaným stojacím límečkem byla přes tónové digitální zkreslení pravděpodobně modrá. Jména jednotlivých hráčů se již před lety tehdy žijícím pamětníkům vykouřila z hlavy. Jen několik se jich horko těžko podařilo pro redakci krajanského měsíčníku Riesengebirgsheimat identifikovat.

Jistý nejmenovaný kamarád - záměrně nepíšu, že je to stále aktivní a činorodý důchodce, bývalý spojový montér telefonů, neposedný cestovatel, kutil a vynálezce, letitý radioamatér a fotograf, vítaný „štamgast" pohostinských podniků (když to šlo) a cudný miláček paní a dívek - aby někdo náhodou nepoznal, že jde o Pepu Čermáka. Právě on, donucen lockdownem být delší čas doma se vrhl na „debordelizaci" svých pracovních prostorů. Mezi vyřazenými starými papíry našel i několik zajímavých fotografií, byť v zuboženém stavu. A protože je dobrák od kosti, ví na koho se s takovou nadílkou obrátit. Každý druhý by volil nejbližší kontejner na tříděný odpad. Ti větší rabijáci, co ještě mají doma nějaký ten Dakon nebo Viadrus by se ani chvíli nerozpakovali. Pepa je mimo jiné také krkonošský patriot. Takže mi velkoformátovou potrhanou fotografii s nánosem téměř muzejního prachu i několik dalších rád přenechal. Nenápadné červené razítko „Foto Z. Menec - Špindlerův Mlýn, telefon 323" na zadní straně povyšuje nezajímavou makulaturu na sbírkový artefakt, se kterým by si zručný restaurátor zajisté poradil. Známý pohled do interiéru jedné z jídelen Horského hotelu na Černé hoře s charakteristickou výmalbou, není pro nás horské kluky, co spolu mluvíme občas i o filokartii ničím neznámým. Folklorní motiv vinné révy připomíná víc malovaná žudra vinných sklípků na Moravském Slovácku než krkonošskou boudu a je nejspíš výsledkem dohody stavebníka a hoteliéra Jana Černého, prvního správce nedaleké Sokolské boudy a projektantů z architektonické kanceláře Fischer a Hollmann ze Svobody nad Úpou v letech výstavby 1934 - 1935. Přestože se majitel výstavného podniku údajně již záhy mohl chlubit, že tu pobývali i oba předváleční presidenti Masaryk a Beneš, možná z té přemíry malůvek šly oči šejdrem nejen raněným příslušníkům Luftwaffe, kteří zde za války trávili část své rekonvalescence, ale i otrlým zpravodajským důstojníkům špionážního komanda Giehl, ubytovaným zde v samém jejím závěru. Sám Mistr Menec publikoval podobné záběry na velkoformátových „orbiskách" několikrát.

Vyrukovat v březnu na hříbky je pro les urážka. To jistě dobře věděl i profesor Jaroslav Vodrážka. Tak zkusme hádat. Kolem hub našlapuje jako zkušený houbař, ale houbař to není. Má hůl jako pocestný, ale ani jen tak ledajaký pocestný to není. Má pušku přes rameno a loveckou brašnu, není to však ani myslivec. Má vousy jako senior v době covidové karantény, ale ani zanedbaný důchodce to není. Má fajfku a širák ozdobený haluzí jako sám Krakonoš ... a je to Krakonoš! Alespoň podle autora volného grafického listu signovaného v roce 1971 s přípiskem „Vodrážka Krakonoš" na rubu vlevo dole. Rodilý Pražák Jaroslav Vodrážka (29. listopadu 1894 Praha - 9. května 1984 Praha) malíř, grafik, ilustrátor, typograf, pedagog a spisovatel, žák Františka Kysely na Střední uměleckoprůmyslové škole a Maxe Švabinského na Akademii žil jako učitel po přeložení z Táborského gymnázia řadu let až do osudného roku 1939 v Martině na Slovensku. Vliv tamního folkloru je vepsán i do četných portrétů nejvyššího pantáty na Krkonoších, zdobících několik knižních značek krkonošských horáků.

Starého psa novým kouskům nenaučíš! Snad proto mě možná také trochu z trucu zcela minula současná přeslazená valentýnská mánie, kterou do poklidných vod českého rybníčku zanesla ta byznysmenská „svoloč amerikánskaja". V patách za ní se plíží genderová korektnost, # Me Too, minimálně 63 pohlaví a celá fůra dalších pomateností. Svět už asi nikdy nebude, jaký býval, ale zvyk je železná košile. Stále ještě kdykoliv uvidím tu známou zkratku, ztrácím instinkty a začnu se chovat jako vydrezírovaný čokl Ivana Petroviče Pavlova. Mám Děsnou Žízeň! A to jsem nikdy nežmoulal v ruce povadlý karafiát, abych ho na slavnostní schůzi ROH předal nějaké soudružce ženě z nepočetného kolektivu spolupracovnic. Jejich mezinárodní den se prostě slušelo bohatýrsky zapít, aby baby viděly, že si jich opravdu považujeme. Ony to většinou skromně oslavily prací a zajišťovaly gratulantům zasloužený servis.

Ale on je opravdu malovaný! Pro neškolené oči je to kombinovaná technika akvarelu a barevných pastelů. Obrázek má rozměry 35 x 25 cm a je uložen v nejmenované soukromé sbírce. Jeho autor, německý malíř, grafik a ilustrátor zejména pohádkových knížek pro děti i publikací popularizujících architekturu Rudolf Peschel (*28. září 1931 v Trutnově - +5. února 1989 v Brieselangu u Berlína) měl své rodné město asi opravdu rád. Přestože byl ve svých 15 letech s matkou a sestrou nuceně vystěhován v roce 1946 do Stralsundu odkud v roce 1959 přesídlil do umělecké kolonie v Brieselangu, vepsaly se mu Krkonoše a zejména Trutnov hluboko do srdce. Později do rodného kraje přijížděl zajisté nejen proto, že na trutnovském hřbitově má stále udržovaný hrob jeho otec. Často se k němu vracel i ve své tvorbě a známé architektonické pasáže viděl laskavýma očima. Podobně vidí své bydliště současný nestor trutnovských výtvarníků Miloš Trýzna, i když používá jinou techniku kolorované perokresby. A ve Svobodě nad Úpou maluje uliční zákoutí se stejným zanícením s použitím jemnější barevné škály Alena Táslerová. Peschel dokonce zvolil téměř totožný výsek z pohledu na trutnovské Krakonošovo náměstí v kreslířsky virtuózním černobílém provedení pro své vlastní exlibris, představené na těchto stránkách už v roce 2009 včetně stručného medailonku umělce. Jeho žertovné, rozevláté a jakoby zmatené kresby zdobí i překlady několika knížek českých autorů jako například povídky Jaroslava Haška Zmatená rosnička, Skálovu Cestu kolem mé hlavy, Velkou kočičí pohádku Karla Čapka a další.

Staří krkonošští horáci znalí jazyka německého poznají, která bije hned na první šlápnutí. Současníci bez hudebního vzdělání budou možná tápat, i když se řekne hezky česky vozembouch. Samozřejmě nemám na mysli tělesnou obratností nevybaveného jedince, jak lze dnešním hyperkorektním slovníkem nazvat nemotorného nešiku nebo neohrabané nemehlo. Míním dodnes užívaný jednoduchý rytmický hudební nástroj zahrnutý do skupiny nazývané módně perkuse. Definovat by ho šlo zajisté i bez vševědoucí Wikipedie, matky všech moudrostí, blbostí a krávovin, ale když ono je to tak pohodlné: „Vozembouch, případně ozembouch, oblastně ozembúch, dále také bambas, bumbas, bumbasa apod., je lidový rytmický hudební nástroj používaný nejen v české lidové hudbě. Název je odvozen od způsobu hry, kdy se zvuk částečně tvoří úderem nohou nástroje o zem. Původ nástroje je zřejmě ve středověku". Podle jiného pramene je to lidový hudební nástroj, který hudebník drží svisle a jímž bouchá o zem a současně bubnuje paličkou do tamburíny. Základem je dřevěná tyč, asi 150 cm dlouhá, často zdobená fábory, na které je upevněná tamburína a případně další zvonky a rolničky. V dávnověku to byl původně jen prostý dřevěný luk s jednou strunou, pod kterou byl vložen nafouklý zpravidla vepřový měchýř. Hráč vyluzoval drnčivý zvuk ozubenou tyčí nebo smyčcem z koňských žíní. Proto se mu říkalo také čertovy, flanderské nebo žebrácké housle. Tamburína, činely, zvonky a všechny ty další bicí hlomozící serepatičky včetně vyřezávané hlavičky čerta, šaška a jiných skopičin na horním konci hole jsou jen výsledkem fantazie celých generací hráčů. Na mnoha krkonošských boudách v minulosti tvrdil vozembouch muziku domácích ansáblů a ještě častěji sloužil hospodáři jako sólový nástroj pro obveselení společnosti. Bohatě zdobený exemplář známý z pohlednic interiéru Staré Erlebachovy boudy proslavil například svérázný boudař František Kukačka - Erlebach.

Hned na úvod - kukačky v domě, není nic pro mě. Nemíním drásat rodičovské city pod dojmem právě vysílaného seriálu České televize nějakou další historkou o zaměněných dětech. To je snad lépe nevědět. Mám na mysli to minimálně každou hodinu opakované chrčivé ku - ku, přehlušující pravidelný tikot kyvadlových hodin, které patřilo ke koloritu nejedné staré krkonošské boudy. Dnes už poctivé vyřezávané schwarzwaldky většinou jen mlčky visí na stěně jako dekorace u ojedinělých horských chalupářů. Z domácností i veřejných prostor je dávno vytlačily nehlučné a přesné digitální multifunkční chronometry, náramkové mini komputery s krokoměrem, měřičem tlaku a málem i vodotryskem nebo chytré mobilní telefony. Kukačky na úmyslně „zestařeném" snímku si snad ani nezaslouží tak mizernou fotografii za ta léta trpělivého spočinutí na temné podestě schodiště, kde se kyvadlo nekývne, kukačka nekukne a ručičky nepohnou z míst s vypadlými číslicemi. Čas, kdy ležely odložené mezi ostatním nepotřebným harampádím na půdě u Voltrů ve Slatině u Černilova, se nepočítá. Ale před tím jistě celé roky ukrajovaly neúprosně tik tak vteřinu po vteřině, minutu po minutě z nekonečna. Dobrácký strýček je daroval začínajícímu sběrateli vlastně jako přívažek k luxusním francouzským stolním hodinám v porcelánové kouli s uměleckou montáží z litého kovu. Ty samozřejmě neodolaly prvnímu nájezdu zlodějů - aby jim parchantům pařáty upadly!