Freiheit

...bývala Askalona nejhezčí osadou, kterou jsem znal. Jak častokrát tahle píseň zněla u ohně z úst těch, co v životě nebyli na Kocábě. A kolikrát i do ticha klečí porostlých vrcholků hor nebo hlučících horských výčepů. Jó, to tenkrát také ještě vysílala Československá televize svůj jediný program od roku 1961 i na 11. kanále z vysílače Trutnov umístěného na Černé hoře v suterénu Sokolské boudy. Unikátní dřevěná roubená horská bouda postavená Čs. Obcí sokolskou v roce 1929, pobitá později červeným eternitem, byla jako již dlouho opuštěná a vyrabovaná ruina snesena po devadesáti letech existence v roce 2019. Nejvyšší čas popustit uzdu vzpomínkám. Záměrně vypouštím laciné válečné historky o působení záškodnického komanda Giehl mnohokrát omílané v literatuře i když stále vzrušují nové generace a omezím se jen na osobní zážitky. Jako na mnoha pohostinských objektech v horách i v podhůří, měl jsem i na „Sokolce" zatlučený ten svůj pomyslný a vlastně i skutečný hřebíček. A ne jeden! Ruku do ohně za to nedám, přece jen už od té doby napadlo hodně sněhu, přesto si troufnu tvrdit, že hned ten největší je z konce zimy v roce 1963. Tehdy jsme na nebožce napáchali největší rozsah truhlářských prací při adaptaci interiéru. Zrekonstruovali jsme především tehdejší hotelovou chloubu, kavárnu v čelní přízemní přístavbě. Vedle tehdy hojně užívaného palubkového obložení stěn z modřínového dřeva byl stejnou technikou „vyšperkován" i unikátně tvarovaný rohový barový pult, který byl dlouho středem opileckého obdivu. Jen madlo odvážně naohýbané z novodurové trubky se při prvním větším zatopení teplem zdeformovalo a vyteklo z držáků. Naštěstí ještě před kolaudací, takže ho místní zruční všeumělové stihli včas nahradit poctivým železem. Vzpomínám na to proto, že jedním z těch kdo nám doslova za minutu dvanáct pomohli vytrhnout trn z paty, byl „velký Petr" jak jsme říkali služebně nejstaršímu z obsluhy televizního vysílače Petrovi Fričovi. Na odlišení od „malého Petra", prošedivělého pražského elegána, na jehož jméno jsem zapomněl.

Sedláci z Čisté v Krkonoších protahují silnici do Janských Lázní v zimě 1947.

Rok 1947 mám navždy spojen se zahájením školní docházky a ukrutným suchem po celé léto téměř bez dešťů. Ojedinělé přívalové srážky nestačily vsáknout a na mnoha místech Československa páchaly paradoxně škody lokální povodně. Do opuštěného pohraničí, které se mi jen nedlouho před tím stalo domovem, jezdili sedláci z vnitrozemí sekat vyschlou loňskou stařinu, protože nebylo čím krmit strádající dobytek. Zoufalci hrabali listí v lese a zkrmovali padavčata nedozrálého ovoce vlivem nedostatku vláhy padající hromadně ze stromů. Za své vzala i střecha naší stodoly, jedna z posledních ve vsi s doškovou krytinou ze slámy. Co krávy nesežraly, sloužilo jako podestýlka. Vyschla obecní studna, náš jediný zdroj pitné vody a z obou rybníků zůstaly jen páchnoucí plochy rozpraskaného bahna. Zimy byly tenkrát u nás na vídrholci nejspíš bílé všechny a v paměti mi splývají. Přesto i katastrofálně suchý rok 1947, ve kterém si nás bolševik definitivně koupil dodávkou pšenice ze Sovětského svazu, začal podle historických análů krutou zimou s přívaly sněhu. Rtuť v teploměrech se choulila často až u mínus 30 stupňů Celsiových, takže půda promrzla i do metrové hloubky, ledu na řekách do metru moc nechybělo, dokonce prý zamrzly i úseky Dunaje a menší potoky vymrzly až na dno. Při náhlé oblevě v polovině března v nížinách sníh roztál a nastaly povodně. V lokále naší hospody bylo od rána do večera zapnuté rádio a při dramatickém líčení ztrát na životech i majetku naskakovala posluchačům husí kůže, i když právě v našem okolí nebyla široko daleko žádná řeka. Na pomoc byla povolána armáda, dělostřelci nestačili rozstřelovat ledové bariéry. Televize ještě nebyla a lidé nebyli tak okoralí z celosvětových katastrof přinášených dnes denně do obýváků jako na stříbrném podnose. To všechno napadá pamětníka při pohledu na jednu starou zimní fotografii z Krkonoš.

Pro nás, kteří jsme vyrostli na písničkách Semaforu, zní v uších slova vyznání Jiřího Suchého v roli pošťáka z jazzové opery „Dobře placená procházka" pokaždé, když zazvoní poštovní doručovatel(ka). A může klidně i dvakrát jako vždycky. Tak silně se nám Nevyplacené blues populární dvojice Suchý - Šlitr zapsalo do paměti. Pošťák, listonoš, Postbote oder Briefträger je ostatně persona číslo jedna i pro sběratele pohlednic s poštovní tématikou. Častokrát jsem se na sběratelských burzách setkal s obchodníky, kteří ten svůj nabízený exemplář vydávali za jedinečnou raritu a aukční unikát. Což je i při velké vzácnosti a ojedinělém výskytu ve sbírkách u pohlednic vydávaných v tisícových nákladech s odpuštěním úplná pitomost. Skutečnost, že by se z celého nákladu dochoval jeden jediný kus, je tak nepravděpodobná, jako že se ráno probudím a s kouzelnou dikcí původního interpreta odzpívám celou podmanivou píseň od úvodního verše - Já přilepím si známku na čelo - až po závěrečné - To je to moje blues. A bez jediné chybičky! Jen publikovaná koláž z autentických historických pohlednic, tvářící se na pohled jako vzácné svobodské patriotikum by si takový primát přičítat mohla, kdyby byla bývala někdy prošla tiskařskou sanytýrkou. Vznikla totiž kdysi jen jako virtuální hříčka v moderním počítadle Mikrosoft jistého pošahaného sběratele jako pozornost pro kamaráda, který se o poštovní historií regionu intenzivně zajímá. I když vytištěná na věrohodném starém kartonu a prošlá poštou s neporušenou zelenou pětihaléřovou známkou s poprsím císaře pána by nejednu mladou kavku možná na okamžik zmátla.

Nepublikováno

To velké déčko napovídá, že nemám na mysli bláznivý jarní měsíc apríl, ale známého krkonošského boudaře Jana Dubna (*7. února 1896 ve Valu u Dobrušky), který se ani ne vlastní vinou proslavil jako největší poválečný pyroman. Na svém kontě má jako nájemce hned tři známé hřebenové boudy. 17. října 1946 mu do základů vyhořela Havlova bouda na Výrovce, nesoucí jméno prvorepublikového generála Františka Havla, kterou postavil Lyžařský odbor Svazu československých důstojníků v roce 1927 a kde Jan Duben působil jako správce již před válkou. Jen o rok starší vedlejší celodřevěný srub Výrovka postavený Ministerstvem národní obrany ČSR pro výcvik armádních lyžařských oddílů, spojený chodbou se sousední budovou lehl popelem krátce poté 6. února 1947. Nešťastný Duben přišel při požárech, které v obou případech zavinili jeho nezodpovědní zaměstnanci o veškerý majetek. Tato skutečnost mu nepochybně přitížila při vyšetřování údajně úmyslně založeného požáru znárodněné Liščí boudy na Liščí hoře v paradoxně výmluvném datu 13. dubna 1948, kam s puncem ohňostrůjce přešel z Výrovky. Přestože se příčina požáru nikdy věrohodně nevysvětlila, byl případ uzavřen jako úmyslné založení k zakrytí finančních machinací a Duben, který byl se svou pověstí snadným terčem si odseděl tři roky ve vězení. Příběh všech tří zaniklých krkonošských bud je mnohokrát popsán, dokonce i na tomto webu a i na internetu si ho lze snadno vygůglit.

...pasou se tam jeleni, i když jsou jen dřevění. To se sice rýmuje, ale pravda je to jen částečně. Jeleni jsou z jakéhosi ušlechtilého kovu a na jedné ze zahrádek v místní části Svobody nad Úpou zvané Nový Svět, pokud k němu tento kus katastru Dolního Maršova nazvaný Pod Rýchorami vůbec patří, nehybně postávají celoročně. Ti živí paroháči zavření v přezimovacích obůrkách Správy Krkonošského národního parku tlučou vztekem palicemi o palisády a přežvykují seno. Podstatná je na tom ta zeleň, která sice lahodí oku, ale teď uprostřed února působí přece jen trochu nepatřičně. Za našich mladých let když přišly únorové fujavice se závějemi sněhu a krutými mrazy se škodolibě říkávalo: „Únor bílý - ÚV šílí." A všichni věděli o který ústřední orgán, které strany se jedná. Nebylo moc na vybranou. Dnes je únor zimním měsícem snad už jen v klasické pohádce Boženy Němcové O dvanácti měsíčkách. Počasí se vyšklebuje zavedeným pranostikám, jakoby uvěřilo povídačkám o globálním oteplování. Možná je šíří potomci stejných vědátorů, kteří ještě ve druhé polovině minulého století strašili lidstvo globálním ochlazováním. Tehdejší klimatické modely se holt sekly, což se v akademických výpočtech čas od času přihodí. Tak hlavně chladnou hlavu a nohy v teple. Příroda si poradí jako dosud vždycky. I když jí to opravdu komplikujeme. Netrkne-li únor rohem, šlehne ocasem. Jestli únor honí mraky, staví březen sněhuláky. Masopust na slunci - pomlázka u kamen. V únoru sníh a led - v létě nanesou včely med. Tak uvidíme!

Nepublikováno

Fotbal to je kráva, cedil jsem často jako malý kluk mezi zuby, protože mi kradl tátu. Můj papá byl totiž fotbalový maniak. Sotva zaslechl kopnutí do meruny, neměl v dílně stání. Vypnul mašiny, nazul lehké turistické kanady, odvázal naši fenu německého ovčáka a pelášil přes luka na blízké hřiště. Burgu odložil kousek za autovou lajnou. Byla zvyklá a trpělivě čekala, i když jinak se hnala po balonu jako (s odpuštěním) slepice po flusu. Bez dlouhých cavyků se vmísil mezi hráče. A vůbec mu nevadilo, že jsou to výrostci sotva škole odrostlí, nebo jen malí školáci. Bohužel neuměl prohrávat. Když jsem taky sem tam ležérně kopl do míče, začal mě brát sebou. Jenže ouha! Synek se nepotatil. Je všeobecně známo, že jen malé procento fotbalistů je obounohých. Více jich má silnější pravou nohu. Proto jsou vyhledávanější ti se šikovnější levačkou. Moje levačka byla přímo volšová a pravačka levá. Vyrovnával jsem to nadšením. Pokaždé při rozpočítávání mužstev mě však oba kapitáni z neznámých důvodů přehlíželi a táta se mnou dokonce nechtěl nikdy hrát v jednom mužstvu, přestože ne vždycky nás bylo na každé straně jedenáct. Nakonec jsem se přece jen vykopal, a když o nic nešlo tak mě kluci pro pobavení spoluhráčů a odbourání soupeřů někdy vzali mezi sebe. Na vojně jsem dokonce platil za celkem běhavého hráče. Málokdo tušil, že je to usilovná snaha uniknout situaci kde bych se nedej bože potkal s mičudou.

Burga čekala trpělivě za každého počasí.

O tom kam až může klesnout pověst starobylé vyhlášené Kühnelovy hospody ve Svobodě nad Úpou u kostela, známé v padesátých letech jako hotel „U Kozlovských" svědčí už sám její lidový pejorativní název. Přitom její zakladatel a dlouholetý majitel Alois Kühnel, narozený ve Svobodě 2. července 1871 ji úspěšně budoval od začátku 20. století až do konce druhé světové války. Hostinský s důvěrnou přezdívkou „Papa Kühnel" byl všeobecně vážený regenschori v místním kostele Jana Nepomuckého, člen pěveckého spolku Harmonie, předseda společnosti hostinských a výčepních, také mysliveckého spolku a působil v mnoha dalších veřejných organizacích. V roce 1917 poskytl přístřeší nejznámější svobodské stolní společnosti „Ecke Freiheit", která sdružovala po vzoru celosvětové společnosti „Schlaraffia" většinu mužských místní společenské smetánky se smyslem pro recesi, přátelství, humor a umění. Ale jak říká autor Josef Škvorecký ústy majora Terazky - čo bolo, bolo. Po roce 1945 převzal prosperující podnik do národní správy Miloš Bubeníček. Jeho jméno se z obecního povědomí docela vytratilo. Pamětníkům utkvěl pozdější název „U Kozlovských", který vydržel i když tam šéfoval pan Kelner. Koncem padesátých let to už bylo vykřičené hnízdo neřesti, o kterém se uvažovalo jako o budoucí klubovně mládeže. Kdyby tehdy bývali byli nějací bezdomovci, asi by to bylo jejich samozřejmé útočiště. Kdyby existovali squatteři, bylo by jich v domě celé hejno. A být ve Svobodě nějací „nepřízpusobiví", nezůstalo by v kdysi honosném vybydleném interiéru ani prkýnko. Přesně v ten čas jsem v noclehárně v prvním patře strávil jednu neplacenou nezapomenutelnou noc.