Freiheit

Nevyřčené „to dáš!" ze slovníku juniorské fejsbůkové komunity, rezonovalo i v lákavém pozvání mnohem mladšího kamaráda, i když už také čerstvého důchodce, na komentovanou vycházku do mých zamilovaných Sklenářovic. Zvlášť, když osoba průvodce, čilého generála východoněmecké armády ve výslužbě s ročníkem narození 1936, zapáleného historika a propagátora svého rodiště pana Aloise Zierise, slibovala autentické vzpomínky na někdejší Glasendorf, který musel nuceně opustit v jedenácti letech. Tedy žádné bajky a výmysly z druhé nebo třetí ruky různých „pseudobadatelů". Pan Zieris tak zároveň propagoval svou nejnovější obrazovou publikaci o zaniklých Sklenářovicích. Krajinu jsem kdysi prošel mnohokrát, takže jsem věděl, do čeho jdu. Poslední dobou funím do kopců jako dávno vyřazený sentinel s vyrabovaným tendrem a uvolněnými ventily, takže jsem se těch předpokládaných pěti hodin chůze a postávání ve zvlněném terénu rýchorského podhůří pochopitelně obával. Oproti každodenní poloze raněného bojovníka, polosedě, pololeže na gauči při četbě denního tisku nebo v křesle u kompjůtru, je to přece jen změna. Tak trochu jsem podlehl vábení sličných jezinek z pořádajícího Střediska česko - německého porozumění v Trutnově, z nichž ta dospělejší zabodovala přesvědčivým argumentem, že sebou bere i svou starou maminku, které se už taky špatně chodí i dýchá. Milé a úsměvné překvapení čekalo na seřadišti. Byla to má spolužačka z osmiletky. Nebudu napínat - zvládli jsme to oba. I když ona si následnou přednášku o dávné historii a osídlení dnes zaniklých Sklenářovic s pohoštěním v přívětivém prostředí nedalekého Hotelu Pod Pralesem v Antonínově údolí odpustila.

Ne každý z nových poválečných osídlenců Svobody nad Úpou byl obdařen vášní fotografovat jako zanícený fotoamatér, drogista Vlastimil Hák, syn majitele vyhlášeného fotoatelieru v Nové Pace Františka Háka a bratr Miroslava Háka, předního představitele české avantgardní meziválečné fotografie, jehož dílo na hodnotovém žebříčku stále stoupá. Při prohlížení početných, pečlivě vedených alb z Vlastimilovy pozůstalosti s pestrou směsí rodinných portrétů, dokumentů z vojny a z cest včetně výletů do Krkonoš a reportážních záběrů z Novopacka, lze objevit i řadu zajímavých, dosud nepublikovaných snímků ze Svobody nad Úpou. Počínaje příchodem čsl. armády v květnu 1945, řadou neznámých reportážních snímků z návštěvy ministra Nejedlého, unikátními záběry z odsunu místních Němců, nebo série z motoristických závodů do vrchu v roce 1947, přes sporadická zachycení krajiny a architektury až k náladovým motivům městských zákoutí i běžného života.

Ať se to komu líbí nebo ne, říjen, byť sebekrásnější, je na horách neklamným předvojem zimy. Až opravdu zbělají stráně, potáhne zase ten pestrobarevný cirkus skijáků k oblíbenému maršovskému vlekařskému areálu Duncan. Teď ještě je lokalita patřící do SkiResortu Černá hora - Pec relativně opuštěná. Za poklidnou idylou osamělého hospodářského stavení v malebném údolí Černohorského potoka první poloviny minulého století s popásajícími se několika kusy dobytka na rozlehlých stráních však současnost značně pokulhává. Někdejší Heinschův statek se dnes téměř ztrácí v chaotické kolotočářské změti provozních budek vleků a lyžařské školy s přemírou vlezlých reklam a poutačů, jejichž invaze v sezoně ještě zesílí. Historie nejmladšího zdejšího hospodářství se začala psát na samém počátku 20. století, kdy mu bylo přiděleno číslo 65 a spojení s rodinou Heinsch se postaralo o název „Heinsch Hof". Heinschův dvůr vznikl na pozemcích mnohem většího zaniklého Schubertova dvora, na jehož základech stojí i nedaleký Růženin dvůr s čp 63, nazvaný po milované dceři pozdějšího majitele, továrníka Prospera Piette Rivage Rose, které se domácky a na rozlišení od matky říkalo Rosel - tudíž „Rosel Hof". V lidovém podání se i kopci v zimě rozbrázděnému sjezdovkami prý říkalo Heinschův. Dnes se pro celou lokalitu používá jméno přenesené z nedaleké výstavné vily anglického lnářského podnikatele a diplomata sira Frederika Wiliama Duncana, půsbícího na Trutnovsku, bohužel s tou trapně zkomolenou výslovností „Dunkan".

Poslední víkend v září mívám už několik let zaškrtnutý v kalendáři pro výlet přes Pomezní Boudy do Hiršbergu, někdejšího centra Krkonoš na slezské straně hor, dnešní Jelení Hory. Celá plocha Radničního náměstí a spletitá síť přilehlých ulic je dějištěm velkolepého tradičního trhu starožitností a sběratelských kuriozit i novodobých artefaktů současných tvůrců, včetně typické změti poškozených, odložených a nepotřebných věcí, hraček, nástrojů, nářadí a součástek, charakteristických pro populární blešáky, tento rok již po pětačtyřicáté. Sjíždějí se sem prodejci nejen z Polska a blízkého zahraničí o kupujících, zvědavcích, náhodných návštěvnících, žebravých muzikantech a nejspíš i kapsářích ani nemluvě. Ostatně již několikrát jsem o tomto zářijovém mumraji psal, protože jsem si až dosud z každé návštěvy nějakou cetku přivezl. Ať už to byla primitivní figurka Krakonoše nebo aspoň pohlednice s Duchem gór, jak mu nejčastěji říkají Poláci.

Tak vypráskanou houbařskou sezonu jsem dosud nezažil. Sucho, sucho, sucho! Nemělo vůbec smysl chodit do lesa, i kdybych nakrásně byl v kondici, jakože spíš ne. Sporadické nálezy z míst, kde aspoň občas kapánek zapršelo, byly celé léto jen evergreenem houbařských webů. Teprve v září se to na mnoha obdařených místech republiky doslova provalilo. „Máňa" hlásí 140 kusů praváků, „Fanda" tři přepravky růžovek alias masáků a „šakal" košík krásných ruměných osikáčů. Ani se tomu věřit nechce. V teplém a slunném svatováclavském odpoledni jsem už neodolal. Vyplazil jsem se na známá vlhčí místa na Kraví vrch za chalupou a dle očekávání, nikde ani prašivka. Jen v místech kde jsem loni na podzim zasadil množství naklíčených semenáčků, na mě čekal jeden jediný. Skoro jako by ho tam narychtoval sám Krakonoš. Při vědomí, že jsem vlastně byl letos poprvé na houbách a pravděpodobně taky naposled mě napadla ta parafráze na vzletný verš klasika.

Nepublikováno

Vajíčka miluji. Jako kluk z vesnice jsem na nich vyrostl, bez ohledu, zda byla podle oficiální doktríny zdravá nebo téměř jedovatá pro vysoký obsah cholesterolu. A úplně jedno mi bylo, zda jsem si lámal hlavu s jednoduchým trikem mořeplavce Kolumba jak postavit vejce na špičku, nebo spekuloval v době, kdy české gastronomii vládla ruská vejce, proč je neznají v Sovětském svazu. Pravda, delikatesa francouzských labužníků - křepelčí vajíčka se tenkrát v Jednotě koupit nedala jako dnes v Kauflandu. Ale těch slepičích bývalo na kdákajícím dvoře stále dostatek a i bez červených razítek velkochovů většinou čerstvých. Takové syrové vajíčko uzmuté z kurníku a vypité ke krajíci posoleného chleba, mňam, to byla pochoutka. I smrdutý záprdek nějaké zanášející potvory se v přítmí rozlehlé stodoly občas našel. Ten už naše cvičené oko většinou poznalo, tak posloužil k nejapným kanadským žertíkům. Častokrát při snídani obvyklého bílého kafe z cikorky s nadrobenými kousky chleba jsem toužil po Full English breakfast mých oblíbených detektivů z americké „drsné školy", zejména po sázených vejcích se slaninou. Pominu - li Velikonoce, které byly přímo baštonádou z pestrobarevných vajíček na tvrdo, nabízela vynalézavá domácí kuchyně i ztracená vejce, míchaná, na měkko, do skla, volská oka a nespočet dalších úprav. Stejně jako obyčejný chléb se mi vajíčka nikdy nepřejedla. A nejlepší jsou na hniličku z bílého kalíšku s kohoutem po babičce.

Nepublikováno (proč taky?)

V sobotu 22. září 2018 byla v Peci pod Sněžkou při tradiční a oblíbené soutěži ve vaření gulášů s celodenním zábavným programem a vystoupením populárních kapel slavnostně prezentována dlouho očekávaná výpravná publikace o dějinách horského města pod nejvyšší horou České republiky. Autorský kolektiv renomovaných odborníků - Mgr. Josef Harčarik, Mgr. Václav Horák, Mgr. Martin Kubásek, RNDr. Vlastimil Pilous, Ing. Jakub Šimurda, DiS, RNDr. Radko Tásler a PhDr. Pavel Zahradník pod vedením ředitele SOkA v Trutnově Mgr. Romana Reila s bohatými zkušenostmi na přípravě řady podobných vlastivědných publikací z regionu, je zárukou vyvážených informací z přírodovědy, historie i současnosti, dostupných momentálně v archivech, knihovnách, muzeích a soukromých sbírkách v tuzemsku i zahraničí. Fundovaný text doplněný množstvím zajímavých ilustrací, dobových pohlednic a fotografií, grafik a plánů, často dosud nepublikovaných na celkem 255 stránkách velkého formátu A4, i soudobé snímky Mistra krkonošské fotografie Karla Hníka budou bezpochyby obohacením knihovničky nejen obyvatel podhorského města, dávných i současných, ale i mnoha turistů a návštěvníků hor i milovníků regionální historie. Jen nepatrně obměněný kolektiv připravil historicky první literární dílo i o původně hornickém městečku pod Rýchorami, dnešní Svobodě nad Úpou. Kniha o stejném rozsahu s předpokládaným nákladem 1500 výtisků už se peče. V těchto dnech byla předána do tiskárny. Veřejná sbírka vyhlášená Městským úřadem však končí už za pár dní k datu 30. září 2018. K dnešnímu dni je na bankovním účtu zřízeném za tím účelem 1. 1. 2016 celkem 129156,46 Kč. Marně si lámu hlavu, kdo přispěl těmi 46 haléři. Zlé jazyky tvrdí, že skoro každý.

Nepublikováno