Freiheit

S otevřením nové stálé expozice v Městském muzeu Žacléř nazvané Sbírka porcelánu Václava Petiry se splnil velký sen dlouholetého sběratele figurální produkce žacléřské porcelánky. Václav Petira (1941 - 2018) dlouho přemýšlel jak svou velkolepou unikátní sbírku, čítající dnes celkem 1600 položek zpřístupnit zrakům široké veřejnosti. Souhrnné informace a fotografie přírůstků zveřejňoval pravidelně na svých webových stránkách, dokonce plánoval výstavbu vlastního soukromého muzea. To když rozrůstající se kolekci začala být původně obytná letitá dřevěnka malá a před jejím zbouráním musel vystěhovat všechny exponáty do náhradních podnikových prostor v bývalém objektu Kara, bohužel veřejnosti nepřístupných. Nakonec zvítězil celkem logický nápad umístit sbírku formou trvalé zápůjčky v místě původu s tím, že žacléřské muzeum pro ni vyčlení při plánované rekonstrukci jednu z výstavních místností. Vše bylo ústně předjednáno, když uprostřed práce činorodý mecenáš náhle zemřel. Jen díky vstřícnému přístupu celé pozůstalé rodiny se mohl záměr realizovat. Nápaditá instalace výstavy od architekta Benedikta Markela ohromí na první pohled množstvím rozmanitých sakrálních i světských sošek v několikakusových velikostních sériích, párovém i zrcadlovém provedení, početnou kolekcí kropenek a ukázkami užitého umění. Zvláštní oddíl tvoří umělecké artefakty podle modelů významného umělce Emila Schwantnera.

Do třetice všeho dobrého. To není nedostatek invence. Ostatně Krakonoš se (mně) nikdy neomrzí! A jak říkávala nejen moje babička - opakování je matka moudrosti. Takže ještě jednou - naprosto vážně a v pravý čas. Výhodou zpráv po internetu je mimo jiné i jejich včasné doručení. Na rozdíl od dodání listovních zásilek odeslaných v týdnu před Vánocemi, které Česká pošta alibisticky nezaručuje. Je toho moc a nejsou lidi! No, a protože „sichr ist sichr" není proč váhat.

„Nepochválím-li se sám, nikdo to za mne neudělá." - Jára Cimrman

Mnohokrát už jsem musel vysvětlovat, že název mých internetových stránek www.freiheit.cz je vlastně z nouze ctnost, když všechny české domény s variantami názvu našeho města Svoboda nad Úpou byly v podstatě rozebrány. První, co mě napadlo, bylo zvolit původní tradiční jméno starobylého hornického sídliště pod Rýchorami v jazyce tehdejších obyvatel - Freiheit. Netušil jsem, kolik zklamaných jednorázových návštěvníků získám především v Německu. O to víc potěší, že několik vážných zájemců, tykajících si s vyhlášeným multilingvistou strýčkem Google, si ledacos se zájmem přečte. A jsou i tací, kteří, i když někdy třeba kapánek zištně, zareagují. Aspoň má člověk jistotu, že jeho bohulibá činnost nemizí zbůhdarma v nějaké vesmírné černé díře. Zajímavá odezva mi přišla mailem na můj pokus o medailonek významného lékaře z Janských Lázní MUDr. Viktora Sellnera. Pisatel Axel Honsdorf, výkonný ředidel Bavorsko - francouzského univerzitního centra v Mnichově, z jehož dopisu si dovoluji volně citovat, přestože psal v dobré víře anglicky, netuše, že já jsem bohužel typickým produktem socialistického školství a dílem i vzhledem ke své vrozené lenosti mluvím „nur tschechisch". S pomocí výše zmíněného překladatele mi po úpravě jeho svérázné „svahilštiny" vyšlo následující:

Hvězdy tančily vždycky! A obyčejní smrtelníci jakbysmet. Jen u toho nebyl takový mediální humbuk. Období končícího roku kromě duchovního poselství Adventu a napjatého očekávání Vánoc vrcholí rozjásaným silvestrem. Nastupující sezona plesů, bálů a tancovaček láká k malému ohlédnutí na dávno zapomenuté parkety v nejbližším okolí. Odvěké uspořádání hlavních radovánek společenské smetánky do čtyř ročních období zavedla kdysi dávno šlechta pořádající okázalé svatby především na jaře, aby v létě mohla cestovat po světě. Na podzim se pánové věnovali honům. A v zimě větraly dámy své nové garderoby ve víru tance. Moderní doba zavedené pořádky stírá - tančení zůstalo. V České republice se od roku 1830 stále pořádají taneční kurzy, kterými prošly početné generace zejména středoškolské mládeže. Taneční gramotnost byla až do nedávna společenskou nutností, školou etikety a často i možností k seznámení nejednoho manželského páru. To se ještě tančívaly párové tance. Osamocené přešlapování na parketu provozovali pouze vydrezúrovaní medvědi v cirkusové manéži, dvojice žen bylo možné spatřit jen na podnikových oslavách MDŽ a gayové chudáci museli svou orientaci tajit kvůli konzervativním předsudkům většinové společnosti. Pamětníci si jistě s lehkou dávkou nostalgie rádi zavzpomínají na mladá léta při prohlídce vybledlých fotografií.

Vánoce prý budou letos opět na blátě, věští rosničky z Českého hydrometeorologického ústavu v nejnovější dlouhodobé předpovědi na měsíc prosinec. Sněhový Krakonoš na Masarykově náměstí v Jilemnici, pojem známý daleko za hranicemi Krkonoš, tak nejspíš minimálně do ledna příštího roku stát nebude. Pan Dufek s pomocníky zůstane, doufejme jen dočasně (známe, jak to s předvídáním počasí chodí) bez práce a kolébka českého lyžování bez tradiční atrakce. Pokud to dovolují sněhové podmínky, staví se různě veliká sněhová socha na náměstí už více než sto let. Ta první zdobila město údajně už v roce 1909. Podle pamětníků byl prý nejfotogeničtější sedící obr z roku 1941, kterého vysochal jilemnický občan František Marek. Podoba vládce hor se během let ustálila. Přibližně od roku 2000 nese výrazný rukopis místního výtvarníka Josefa Dufka. Jen jednou jedinkrát vystřídal podle jilemnické kroniky pohádkovou postavu člověk, konkrétně lyžař. Což potvrdí většina sběratelů dobových pohlednic z Krkonoš. Bylo to v roce 1912, kdy se v Jilemnici pořádaly významné XVII. mezinárodní lyžařské závody. Figura měla představovat samotného Jana Buchara, řídícího učitele z nedalekých Dolních Štěpanic, jednoho z prvních průkopníků lyžování v Čechách. Jilemničtí však z levného sochařského materiálu, kterého bývalo v zimě habaděj, modelovali i jiné roztodivné sněhuláky. S oblibou je fotografoval majitel místního fotozávodu Rudolf Zuzánek a vydával je jako oblíbené pohlednice. Na jednom takovém roztomilém zimním pozdravu z Jilemnice poslaném poštou v únoru 1928 je Krakonoš trpaslíček sedící na pařezu a bafající z nezbytné faječky. Vše se záviděníhodným smyslem pro proporce echt uplácané ze sněhu. Tak uvidíme do Vánoc. Obávám se, že po suchém létě nebude na podobné výtvory ani dostatek bláta.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 12/2018

Ej, čtenáři, nebuď hlup
a tuto si knížku kup,
ten, kdo si tu knížku koupí,
ten určitě neprohloupí,
ten však, kdo ji nezakoupí
si pak řekne: byl jsem hloupý,
že jsem si ji nekoupil
to jsem věru prohloupil,
ej, to jsem byl velmi hlup...
Radši si tu knížku kup
ten, kdo si tu knížku koupí,
ten určitě neprohloupí,
ten však, kdo ji nezakoupí
si pak řekne: byl jsem hloupý,
že jsem si ji nekoupil
to jsem věru prohloupil,
ej, to jsem byl velmi hlup...
Určitě tu knížku kup,
ten, kdo si tu knížku koupí,
zaručeně neprohloupí,
kdo si ji však nezakoupí,...

J.R.Pick - 7 kytic pro buvola

S nedobrovolnou výměnou velké části obyvatelstva v pohraničí českých zemí po druhé světové válce, která postihla znatelně celé východní Krkonoše včetně Svobody nad Úpou, zaniklo mnoho původních německých spolků. A s nimi i spousta drobných památek, archiválií a fotografií. Takovým mlčenlivým svědkem kdysi pestré spolkové činnosti je i drobná grafika nesoucí výrazný rukopis vystudovaného svobodského učitele, později malíře na volné noze Hanse Bernatschka juniora z Maršova I. Kromě oslavného nápisu k 50. semestrálnímu jubileu akademického spolku Asciburgia v roce 1929 zaujme zejména miniaturní jednoduchá veduta v lomeném gotickém oblouku s typickým motivem hodinové věžičky staré radniční budovy na svobodském náměstí s částí sousedních domů. Vlevo je umístěn stále ještě jen „dvoubarevný" (heraldici prominou) znak hornického města se zkříženými fajslíky a parožím odkazujícím na blízké Rýchory na jedné a polovinou rakouské císařské orlice na druhé části štítu. Až potud by celkové černobílé provedení obrázku nijak nevadilo. Při čtení protilehlého znaku už je třeba zapojit trochu fištrónu.