Freiheit

... jehož sláva nikdy nedotkne se hvězd.

Tak nějak by mohlo znít, na rozdíl od známé věštby bájné kněžny Libuše proroctví starého (slepého, hluchého, chromého, blbého - dosaď dle uvážení) mládence v nějakém novodobém podvrhu rukopisu Rýchorského. Idylický obrázek malebného podhorského městečka Svoboda nad Úpou uchovávaný v paměti mnoha rodáků rozprchlých do všech světadílů doznává při konfrontaci se skutečností značné trhliny. Záleží pochopitelně zejména na tom, co chce oko diváka vidět především. Zda vkusně opravené fasády historické architektury, čilý dopravní a turistický ruch, vzkvétající občanskou vybavenost s přemírou prosperujících obchůdků, pohostinství a útulných kavárniček, obležená udržovaná sportoviště a dětská hřiště plná drobotiny či malebnou kulisu horských velikánů na pozadí zelených strání a šumících hvozdů. Škodolibý reportér by jistě našel nevábná zákoutí, oprýskanou omítku, povalující se odpadky, pavučiny ve výlohách zavřených krámů, bujné propletence křoví z divokých náletů kousek za posledním obydlím a často i uprostřed osídlení nebo zamračené tváře nerudných kverulantů v ulicích. Také kdysi hyzdily město polorozpadlé stodoly a kůlny, prašné ulice a rozbité chodníky, čadící tovární komíny a smrdutá řeka hýřící barvami vypouštěnými z papíren. A nic na tom nezměnila ani nároží polepená hesly „Pod vedením strany vstříc šťastným zítřkům!"

Těch, kteří nás opustili je stále víc. Dnes jsme se v důstojné chrámové atmosféře Augustiánského kostela naposled rozloučili s Mílou Bartošem. Odešel vzácný člověk, nenápadný, skromný pracant na poli historie a opravdový kamarád. Nevyčerpatelná studnice vědomostí z dějin milovaných Krkonoš, ochotný se o své znalosti podělit s každým, kdo projevil byť i nepatrný zájem. Tak jsme se v předvečer převratných událostí v létě 1989 vlastně seznámili. On, fundovaný vědecký pracovník Krkonošského muzea ve Vrchlabí s bohatými publikačními zkušenostmi a já, nýmand z Horní Dolní, nevzdělaný o to však zapálenější laický sběratel regionálních drobností z historie svého bydliště na úpatí Rýchor. Vlivem tohoročních událostí byla naše první debata převážně politická. Od té chvíle jsem věděl, že jsem našel přítele na zbytek života. Těch necelých třicet let uplynulo chvatem jako voda v Úpě při jarním tání. I tak osude, díky ti za ně.

Se stejným názvem pořadu moderovaným nestárnoucím Janem Rosákem vyrukovala nedávno k radosti početné obce sběratelů kuriozit televize Prima. Najdeme ho i na vývěsních štítech nejednoho Antiku čili prodejny starožitností nebo bazaru. Ukázkový exponát z této kategorie, kuřácký stolek s příběhem z ušlechtilé hořovické litiny se dostal dokonce i do regionálního tisku. Pamětník si při té příležitosti jen smutně posteskne - kde jsou časy populárních železných nedělí z dob reálného socialismu blahé paměti? Čas od času je většinou na jaře vyhlašovaly samosprávy měst a obcí, když se potřebovaly zbavit přebytečného kovového odpadu. Sběrny Kovošrotu pokrývaly hustou sítí celou republiku a železný šrot byl vedle papíru nejběžnější komoditou tak zvaných druhotných surovin. Téměř nebyli bezdomovci, dokonce i opálení spoluobčané museli mít v občanském průkazu razítko o zaměstnání. Výkupní ceny se pohybovaly v řádu haléřů, takže sběr byl po mnoho let záležitostí školáků nebo dobrovolně povinných brigád Národní fronty vyhlašovaných uličními výbory, případně horlivými organizacemi hasičů, milicionářů či důchodců. Teprve soukromé podnikání po sametu a vpád tržního hospodářství i do této dříve nikterak lukrativní oblasti přineslo hromadné mizení měděných okapů, kanálových mříží, dopravních značek, bezpečnostního zařízení výtahů i železničních přejezdů včetně odcizení kolejnic. A protože všechno je jen otázka peněz, musela tomu udělat přítrž nejvyšší místa zákonným opatřením.

Je to právě polovina století, co v barvách dávno zaniklé letecké společnosti Pan Am vzlétl 9. února 1969 vzhůru k oblakům kultovní stroj firmy Boeing řady 747 známý po celém světě jako Jumbo Jet. Obří osobní letadlo se čtyřmi proudovými motory, díky němuž se doslova zmenšil svět s obrovskou kapacitou a nevídaným doletem patří dosud k nejrychlejším dopravním letounům světa. Co do velikosti ho sice později trumfnul Airbus A380, přesto je usednutí do pilotní kabiny údajně nejkrásnějšího letounu vyráběného dodnes v mnoha vylepšených modelech a variacích nejvyšší metou a snem pilotů všech leteckých společností. Jedním ze zkušených pilotů německé Lufthansy, který této mety dosáhl, byl potomek vítěze bitvy u Trutnova v létě 1866 generála rakouské armády Ludwiga von Gablenze, šéfpilot a před pensionováním kapitán populárního Jumba, Franz - Heinrich Freiherr von Gablenz.

Není lehké po tom, co byla v závěru loňského roku vydána obsáhlá publikace o Svobodě nad Úpou, vybrat nějaké nové dosud nepoužité téma z historie města. Pro první letošní střípky jsem tedy oprášil a doplnil článek, který vyšel před lety pouze v němčině díky bravurnímu překladu Güntera Fiedlera právě s tímto názvem. Redakce Riesengebirgsheimat - měsíčního zpravodaje poválečných vystěhovalců z okresů Trutnov a Vrchlabí ho otiskla ve zkrácené podobě pouze se dvěma doprovodnými fotografiemi.

„Rohový dům č. 102 s barokizujícím štítem při ústí hlavní svobodské ulice do náměstí, býval v polovině minulého století vyhlášenou cukrárnou, konkurující nejznámější místní firmě s bohatou tradicí, provozovně cukráře a perníkáře Antona Petery v č. 25. Už před první světovou válkou zde August Müller a později jeho syn Viktor obchodovali se smíšeným zbožím. Ve dvacátých letech přebudoval nový majitel Oskar Illner prostory na útulnou kavárnu s cukrářskou výrobnou v prvním patře, jejíž dobroty se záhy staly proslulými v širokém okolí. Po druhé světové válce převzal pomyslné žezlo cukrářského krále ve Svobodě nad Úpou nový nájemce Jan Barbořík z baťovského Zlína. Jeho úspěšný rozlet zastavil vývoj po roce 1948 soukromému podnikání nepřející. Cukrárna národního podniku „Pramen" se zde udržela až do 80. let, ale to už byl jen odlesk někdejší slávy. Na fotografii Bohumila Vavrouška je Illnerova cukrárna v roce 1933, interiér kavárny z téže doby a osazenstvo cukrářské dílny při výrobě kremrolí, dle data na kalendáři 23. září 1937. Pozná ještě dnes někdo některého z mistrů sladkého řemesla?"

Zapečetěné kasičky celonárodní sbírky, kterou od roku 2000 organizuje Charita Česká republika na pomoc nemocným, handicapovaným, seniorům, osamělým matkám s dětmi a dalším sociálně postiženým byly dávno vyprázdněny a vybrané drobáčky pečlivě sečteny. Z mnoha míst se ozývají děkovné hlasy nad výslednou částkou. U nás ve Svobodě nad Úpou vybraly tříkrálové skupinky žáků základní školy celkem 9.062- Kč. Novodobá akce navazuje na tradiční koledování Tří králů o svátku Zjevení Páně 6. ledna. Přestože královská trojice nebyla nikdy oficiálně svatořečena, jsou Tři králové tradičně uctíváni jako patroni poutníků a hříšníků. Další drobnůstka, která je mi sympatická - jejich ostatky nalezla prý podle legendy svatá Helena, patronka mé nejmilejší manželky. A spousta dalších nejasností. Byli to vůbec králové? A byli tři? Evangelium podle Matouše zmiňuje mudrce z východu bez uvedení počtu. Podle pozdějších legend byli bibličtí mágové pohanští hvězdopravci či babylonští kněží. Ani tradovaná jména Kašpar, Melichar a Baltazar se v Novém zákoně nevyskytují. Písmena, která píší posvěcenou křídou nad dveře navštívených obydlí K + M + B a letopočet znamenají jen prozaické latinské Christus mansionem benedicat čili Kristus žehnej tomuto domu. Tříkrálová koleda: „My Tři králové jdeme k vám, štěstí zdraví přejeme vám. Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daleka atd, atd" má u nás staletou tradici a dětští koledníci v dlouhých bílých košilích s papírovými královskými korunami se už dávno stali součástí národního folkloru. V minulosti to bývala do přijatelného hávu zahalená žebrota. Zvyk koledníky obdarovat přetrval. K nám již poněkolikáté přišli zcela výjimeční „králíčci", kteří v duchu těch původních biblických obdarovávají. Není to sice zlato, kadidlo a myrha, kterými se prezentovali monarchové u Ježíškových jesliček v Betlémě, ale dětský rukodělný výrobek ekvivalentní hodnoty. Letos, protože znají mé vášně, to byl roztomilý Krakonoš ze zažehlovací korálkové mozaiky. Ještě jednou za královský dar děkuji.

Nepublikováno

Pán nejvyšších českých hor Krakonoš je téma prakticky nevyčerpatelné. Stejně jako početná řádka jeho známých i zapomenutých nebo jen jednorázových představitelů. O mě je známo, že jejich vyobrazení vyhledávám a pídím se i po zajímavých podrobnostech. Je mi velkou ctí se s některým z těch současných setkat a dětinským potěšením získat autogram. Pohlednic s jejich podobou je už pěkný štůsek, a tak o materiál k podepsání není nouze. Ti nejznámější s tím žádné ciráty nedělali. Jednička v mých očích Jindřich Buchal Benecký šel podobným pošukům naproti a vždy měl u sebe pohotově některou ze svých oficiálních fotografií již podepsanou. Mnozí, jako příkladně svobodský pan Umlauf nebo Oldřich Janoušek Kabelický zemřeli dřív, než jsem se osmělil. Ladislav Jirouš z Poniklé, spoluzakladatel apolitické Krakonošovy strany, který se ve svých šestašedesáti letech stále ještě vyhřívá na výsluní zájmu mě při náhodném setkání v informačním centru KRNAP ve „čtyřech historických domcích" ve Vrchlabí pěkně vypekl. Rychle jsem si koupil jednu z několika variant jeho pohlednic z nabídky a požádal o podpis. Velkoryse načmáral nějakou muří nohu, ve které jsem až doma v klidu vyluštil jméno Krakonoš. Což pan Buchal dělal sice taky, ale většinou skromně až za své civilní jméno.