Freiheit

Zhruba 30 metrů žíhaného taženého železného drátu a víc než 30 hodin ruční práce představuje spolu s fortelem lidového umělce zhotovení originální trojrozměrné figury z drátěných smyček, inspirované nejstarším vyobrazením bájného ducha hor na Helwigově mapě Slezska z roku 1561. Unikátní dílko, certifikované logem regionálního výrobku Krkonoše - originální produkt ® šikovného krkonošského dráteníka Ladislava Šlechty z Harrachova je symbolem již tradiční Ceny ředitele Správy Krkonošského národního parku. Ocenění udělované každoročně od roku 2010 několika významným osobnostem, které se prokazatelně zasloužily o rozvoj, výzkum a propagaci Krkonoš nebo záchranu lidí v horách má díky dosavadním laureátům značnou společenskou vážnost. Co jméno to všeobecný věhlas i za hranicemi regionu. Přestože někteří získali ocenění in memoriam a mnozí další v průběhu let odešli na věčnost, žádný z žijících ani dědicové nedal dosud zajímavou a zaručeně dobře prodejnou sošku tak říkajíc „do frcu". Z morálního hlediska by to bylo jistě nedůstojné, ale lidé za mrzký peníz nabízejí na sběratelském trhu daleko větší cennosti. Nejvyšší státní vyznamenání Řád Bílého lva nevyjímaje. Jediná možnost jak ji získat je být mezi vybranými. Pro oživení paměti uvádím jména všech majitelů hodnotné nevšední plastiky, kteří Cenu ředitele Správy KRNAP již obdrželi:

2010:
Josef Fanta, významný odborník na problematiku lesa
Pavel Klimeš, krajinný ekolog
Valerián Spusta, lavinový specialista a dlouholetý horský záchranář
Jiří Bruník, in memoriam, fotograf Krkonoš
2011:
Marie Kubátová, spisovatelka
Theodor Lokvenc, významný lesnický odborník
Jiří Havel, fotograf
Oldřich Lábek, in memoriam, lesník, bývalý ředitel Správy KRNAP
2012:
Miroslav Klapka, první ředitel Správy KRNAP
Miroslav Chadim, bývalý člen Horské služby
Čestmír Klos, novinář a bývalý redaktor časopisu Krkonoše
Josef Šourek, in memoriam, botanik
2013:
Jana a František Tauchmanovi, vedoucí folklorního souboru Špindleráček
Jaroslav Koldovský, dlouholetý člen Horské služby Krkonoše
Jan Štursa, botanik a bývalý ředitel Správy KRNAP
Otokar Štětka, in memoriam, první náčelník Horské služby Krkonoše
2014:
Jan Vaněk, zoolog
Slávka Hubačíková, lidová vypravěčka
Jaroslav Hovorka, bývalý člen Horské služby
Jan Materna, zoolog
Jiří Novák, in memoriam, bývalý ředitel Správy KRNAP
2015:
Jan Jeník, botanik
Josef a Jarmila Waldmannovi, organizátoři kulturního dění v Pasekách nad Jizerou
Milena Kociánová, geobotanička
Roman Odvárko dlouholetý člen Horské služby Krkonoše
Vladimír Šatný, in memoriam, bývalý vedoucí odboru ochrany přírody Správy KRNAP
2016:
Petr Kadleček, lesník
František Krahulec, botanik
Miroslav Kubát, starosta města Jablonec nad Jizerou
Tomáš Filka, dlouholetý člen Horské služby Krkonoše
Josef Sekyra, in memoriam, geolog
2017:
Antonín Jurásek, lesník
Miloslav Bartoš, historik
Jiří Dunka, bývalý náčelník Horské služby Krkonoše
Aleš Suk, pedagog
Jan Messner a Štefan Spusta, in memoriam, bývalí členové Horské služby

Vsadím kačku proti euru, že na neznámém bronzovém medailonu je jeden z pětice významných mužů října 1918, rodák z Hostivaře, statkář, politik, předseda agrární strany a premiér tří československých vlád Antonín Švehla (15. dubna 1873 - 12. prosince 1933). Jeho jméno není pro většinu Čechů ani dnes doufám neznámé. Ti, kteří si myslí, že to byl hokejový útočník někdejšího ATK Praha, naštěstí tyto stránky nečtou. Právě s výročím narozenin osobnosti, která již od 90. let 19. století aktivně spoluvytvářela naše národní dějiny, je vhodné k medailonu připojit i malý slovní medailonek. A nijak nevadí, že státníkův vztah ke Krkonoším bych si, kromě neuskutečněného projektu Švehlovy chaty na Zlatém návrší a snad ještě tradičního výstupu manželů Pírkových z Jičína vždy 28. října na Sněžku, který je mimo jiné připsán i jemu, musel vycucat z prstu. Vyučený pekař, který začátkem minulého století po smrti otce převzal otěže hospodaření na rodném gruntu, byl ještě za monarchie poslancem českého zemského sněmu. V I. světové válce se pohyboval mezi vůdčími představiteli domácího odboje jako člen Maffie a později Národního výboru. 28. října 1918 byl u vyhlášení samostatnosti republiky a jako ministr vnitra se značnou měrou podílel na vzniku československé ústavy z roku 1920. Švehla byl mistr kompromisu. Jeho rčení - mám rád všecky strany, ať jsou v koalici nebo v opozici - hovoří za vše. Přesto politické dění v prvních letech existence Československa ovlivňovala mimoparlamentní, mimovládní a zřejmě i mimoústavní „velká pětka" složená z předáků hlavních politických stran. Bechyně, Rašín, Šrámek, Švehla a Stříbrný tahali za nitky tehdejších vlád výrazněji než Národní shromáždění. Nutno dodat, že většinou ve prospěch fungování státu. Mě je na mém jmenovci sympatické, že měl vedle zdravého selského rozumu i soudnost a v prezidentských volbách roku 1927 odmítl kandidovat a plně podpořil Tomáše Garrigue Masaryka. Řád Bílého lva obdržel bohužel in memoriam až po stu letech od „října" loni na podzim.

Mezi umělci, kteří zpodobnili vládce Krkonoš, se to německými jmény jen hemží. Zato například Maďara aby pohledal. Asi nikoho nepřekvapí, když další přírůstek do galerie Krakonošů je opět Rübezahl s původem v Německu. I nevzdělaný sběratel pohlednic si tak může osvojit pár informací z encyklopedie výtvarného umění. Autorem expresivní kresby odpočívajícího obnaženého velikána se Sněžkou po boku, která vyšla jako reprodukce v kalendáři „Umění a život" byl všestranný umělec Julius Diez. Malíř, grafik a rytec navrhoval také plakety a medaile i knižní vazby. Mezi sběrateli grafiky je znám především produkcí originálních knižních značek - ex libris. Narodil se 18. září 1870 v Norimberku a zemřel 15. května 1957 v Mnichově. Obchodnický synek podědil umělecké geny po svém strýci Wilhelmovi von Diez, významném bavorském malíři, který to jako autodidakt dotáhl na učitele Mnichovské akademie výtvarných umění, oceněného za jedno z jeho děl na mezinárodní výstavě „Velkou zlatou medailí".

Celé generace mých zjištěných prapředků byli vidláci s botami od bláta z polí v okolí Jičína. Snad proto jsem podvědomě našel společnou řeč s jičínskou naplaveninou okázale šlechtického jména Landgraf, který učil kdysi výtvarnou výchovu ve Svobodě nad Úpou. Ostatně už jsem o mém předčasně zesnulém kamarádovi několikrát psal. Alfred, známý všeobecně jako Fery, se mimo jiné zapsal mezi přáteli především jako autor několika zdařilých ex libris. Tenkrát si je čtenáři ještě opravdu majetnicky vlepovali do knížek. Dnes jsou ve sběratelských kruzích spíš hledanými exponáty sbírek drobné autorské grafiky. Samozřejmě má ve většině případů daleko větší váhu jméno tvůrce značky než často veřejnosti neznámého majitele. U jednoho z prvních „Lanďových" ex libris, nejspíš ještě z časů jeho studií na pedagogické škole, si dnes ani netroufám určit, zda ten námětově docela konvenční obrázek je stoprocentně z jeho „dílny", nebo začínající Mistr jen „citoval" nějakého klasika. Nápadná podoba s rukopisem malíře a grafika Karla Vika (4. listopadu 1883 - 8. října 1964), konkrétně s barevným dřevorytem shodné partie jen v širším záběru z roku 1929 se přímo nabízí, takže nelze vyloučit ani jeho přímé autorství. Natolik jsem ale Ferunku znal, abych zejména po odhalení nečitelného nápisu zakrytého spodním orámováním výřezu kapánek pochyboval. Přesto je nepatrná veduta Valdštejnského náměstí s dominantní Valdickou bránou, Mariánským sloupem a částí zámeckého průčelí při pravém okraji, nalezená nečekaně při likvidaci nevytříděných archiválií impulsem k vyvolání vzpomínek na vytrvalého diskutéra a zdatného oponenta z „golden sixties". Jen tu kmotřičku právě koncem dubna před lety neukecal.

Nepublikováno

Zakladatel opavského podnikatelského impéria „Carl Weisshuhn a synové" postavil dávno po životní padesátce dodnes činnou papírnu v Žimrovicích na řece Moravici a koncem první světové války koupil i Schmidtovu papírnu na rozhraní Mladých Buků a Svobody nad Úpou v Krkonoších. Od tragické smrti jednoho z nejbohatších podnikatelů své doby v tehdejším rakouském Slezsku, vzdělaného selfmademana s mezinárodními konexemi, bonvivána i mecenáše Carla Weisshuhna při havárii saní během obhlídky lesního hospodářství 4. ledna 1919 uplynulo právě 100 let. Rok 2019 je v opavském regionu, jmenovitě v obci Zálužné, kde jeho podnikání po příchodu do kraje začalo, věnován jeho odkazu a propagaci. Papírna v Žimrovicích i přes všeobecný úpadek papírenského průmyslu stále vyrábí papír, Weisshuhnův kanál, jedinečné stavební dílo je vyhlášenou turistickou atrakcí a dokonce i Kružberská přehrada nese ve svém rodném listě dávné plány všestranného průmyslníka. U nás vyšel první podstatný článek v měsíčníku Krkonoše - Jizerské hory v květnovém čísle roku 2009 a lze ho najít s titulem „Bílý kur a lvice Elsa" mimo jiné i na webu www.freiheit.cz.

Interiéry starých krkonošských pohostinských zařízení na historických pohlednicích jsou mezi sběrateli velmi oblíbené a žádané. Zejména ty velké a nejznámější hřebenové boudy propagovaly stylové zařízení svých prostor, někdy vkusné jindy méně, vždy však autentické a živé. U adresných fotografií je jejich přiřazení ke konkrétní budově snadné. Horší je to u anonymních snímků, mnohdy z produkce amatérských fotografů se zařízením méně známého pensionu, vyhotovených často v nízkých nákladech a málokdy posílaných poštou. Když je naštěstí taková pohlednice použitá v poštovním styku, jako uvedený exemplář ze 7. dubna 1943 nabízí se určujících detailů víc. Napomůže nejen razítko odesílací pošty. Svoboda nad Úpou v tomto konkrétním případě je ale naopak trochu zavádějící. Nejcennější je adresa uvedená v písemném sdělení, identifikující stylově zařízenou roubenku s rustikálním nábytkem jako Klugeho boudu na Vysokém svahu číslo19 v Peci pod Sněžkou. Podaří-li se ovšem drobné a vybledlé písmo psané inkoustovou tužkou ženskou rukou odesílatelky, navíc německy a dávno zapomenutým kurentem vůbec rozluštit.

Fanča, vlastním jménem Caya Ann byla

z Valdštejnských lip.

Byla ...a už není.

19. 4. 2006 - 29. 3. 2019