Freiheit

Proč o mě pořád píšeš ty své polopravdivé polosmyšlené báchorky, ty neumětelské trdlo? Mistru Jechovi nesaháš ani po kotníky a Madlence Kubátové bys mohl nanejvýš nosit síťovku s nákupem, oslovil mě takhle jednou při setkání na Havlově Hrádečku sám Krakonoš. A zasypal mě řadou dalších jmen nedostižných vzorů, počínaje slovutným mistrem věd Hansem Schulzem z Lipska, známým pod uměleckým pseudonymem Johannes Paul Praetorius, přes dalšího Němce Johanna Karla Augusta Musäua nebo krkonošského Slezana Carla Hauptmanna, až po skvělého vypravěče, libereckého rodáka postiženého poválečným vystěhováním do Německa Otfrieda Preusslera. A jedním dechem chrlil napřeskáčku i klasiky česky psané literatury - Václav Matěj Kramerius, Věnceslav Metelka, Jan Kollár, Čelakovský, Jungmann, Klicpera, Mácha, Němcová....božínku, vždyť o Krakonošovi psal snad každý, kdo vzal pero do ruky ... Grossmannová - Brodská, Tonda Pochop, Beda Šaloun píšící jako Stanislav Javor, Šebestová, Kubín, Amálka Kutinová, Spilka, Reitmannová, Božena Šimková, Lída Pelcová, Řezníček ... a taky Tuma-Patry, Jirásek, Weiss, Evička Koudelková. Dlouhatánský je seznam Krakonošových obdivovatelů, věhlasných spisovatelů a vzdělaných badatelů a zdánlivě nekonečné téma nejvyššího vládce nad pohraničními horami korunovanými Sněžkou je do poslední kapky vyčerpáno. Tak proč ještě ty?

U nás v Krkonoších se traduje, že Krakonoš je všude kolem nás, na horách i v podhůří. My zasvěcenější víme, že ho lze potkat i v jiných horách staré dobré střední Evropy. Jeho přítomnost v pohoří Harz je historicky známá a doložená sérií kouzelných pohlednic malíře Franze Heinricha Rowlanda. Mnohokrát byl spatřen i v Alpách nejen v Tyrolsku. Navíc má ledaskde své početné sourozence. Jeden z nich se na přelomu 20. století potuloval v lesích „Mlýnského údolí" v německém knížectví Sasko - Altenberg poblíž městečka Eisenberg u Thüringenu. Přestože byl rodákem z Lipska, byl Carl Friedrich Kühn řečený „Wacholder Erich" (snad Jalovcový?) ale taky „Berggeist Rübezahl" (horský duch), chodící v horalském kostýmu s dlouhým zeleným pláštěm a poutnickou holí, považován za typickou lokální „Železnohorskou" veličinu. Jako horský vůdce prováděl výletníky v počátcích hromadné turistiky krajinou Mühltalu a jeho impozantní postava se stala vděčným námětem tamějších pohlednic. Potkat ho takhle v Obřím dole, jeden by se i spletl. Až na ten slamáček - ten by si Krakonoš na hlavu nejspíš nenasadil.

Nepublikováno

Nově otevřené Rentzovo muzeum barokního tisku v Kuksu v krásně restaurovaném domě, povstalém z ruiny někdejšího Lázeňského domu vedle slavného zámeckého kaskádového schodiště se sochami Tritonů jako architektonický zrcadlový protějšek vyhlášené hospody „U Prďoly", zahájilo letní sezónu 1. srpna komorní výstavou drobounkých dílek Jindřicha Ulricha nazvanou Vzpomínky na baroko za účasti autora. Pražský malíř a ilustrátor, „mistr velkých témat na malé ploše", jak při vernisáži zdůraznil majitel muzea pan Bohadlo, je opravdový mág miniaturní malby, zahleděný do 18. století s idealizujícím pohledem na jeho představitele v čele s císařem Josefem II. Brilantní malířská technika a svérázný laskavý pohled na historii, podpořený hlubokými znalostmi, nechávají vzniknout fantazijní skvosty podobné vybroušeným drahokamům. To, co se na fotografii jeví jako monumentální plátna s do nejmenších podrobností vypracovanými detaily, jsou ve skutečnosti destičky zvíci hrací karty nebo pohlednice. Ponechme však stranou všechny ty Ulrichovy panovníky, vojevůdce, učence a muzikanty s jejich typickými rekvizitami, rudolfínské alchymistické laboratoře, lékárny, starožitnické krámky, studijní knihovny a honosné salony šlechty, se kterými se umělec doslova mazlí, což se nepojmenovatelným fluidem přenáší i na diváka, protože to už dávno vychválili v mnoha katalozích k výstavám jiní a povolanější. Znalci umělcova díla dobře vědí, že svým nezaměnitelným rukopisem pomaloval možná stovky rozmanitých dřevěných ptáčků, kteří jsou pomyslnou jahůdkou na šlehačkovém dortu uhněteném z pohádek a bájí, snů a fantazie a reálných historických událostí. Personifikovaná plejáda povolání a řemesel, imaginárních postaviček i reálných osobností od tvůrcova oblíbeného mocnáře Josefa II. až po dobrého vojáka Švejka je rozseta ve sbírkách umělcových přátel a sběratelů. Jen výjimečně vytvořil Jindřich Ulrich i pána nejvyšších českých hor Krakonoše. Figurka ptáčka z dílny Ulrichova dvorního řezbáře Edy Šmejkala, který sídlil v Juditině mostecké věži na malostranském konci Karlova mostu a původně řezal osobité ptáčky pro malíře Otu Janečka, ale postupně oslovil s prosbou o jejich pomalování na šest desítek dalších českých umělců, má všechny výsostné znaky Ducha hor - mohutný plnovous i nezbytnou faječku, hříbek v náprsní kapse kabátu, hůl a placatku hořcouky za pasem. Na hlavě věneček z lučního kvítí a fráček posetý šiškami, větvičkami a listím z horských lesů, s bělostnou královnou Sněžkou v záplavě sněhových vloček na ocásku. Pravda, krátce nato spatřil světlo světa ještě jeden exemplář, jakýsi dvojník jaké mají všechny významné postavy v dějinách, samozřejmě zcela jiný a originální. A dost. Víc jich opravdu nenajdete. A i kdyby byli tři, čtyři nebo i deset, na věci se nic nemění. Každý by byl svébytným, jedinečným a nezaměnitelným. Tenhle je ale první!

Nepublikováno

Nic na světě prý není úplně černé ani bělostně bílé. Záleží na úhlu pohledu. Převedeno do končin okouzlení postavou Krakonoše, kde jsem jako doma, existují tisíce podob pána nad nejvyššími horami v Čechách. Nejen věčný rozpor mezi tradičním germánským Rýbrcoulem, obrem, kterého najdeme i ve Slezsku, v Alpách nebo v Harzu, a mladším českým pantátou Krakonošem v myslivecké kamizole z domácích hvozdů. Především v umění se za svérázného horského ducha vydává kdekdo a kdeco. A to zcela pomíjím abstraktní úlety současných umělců, kteří by realistickou figuru nestvořili ani v totálním rauši. Na sběratelském trhu se i tak objevuje nespočet fotografií a malůvek, hlavně na stále vděčných pohlednicích. Ani trojrozměrné artefakty, od sochařských mistrů po lidové řezbáře, nepostrádají tvůrčí rozmanitost a originalitu.

V hromádce starých pohlednic s vyobrazením nejvyššího vládce krkonošských hor uvízla na některé dávné sběratelské burze i tato zajímavá pohlednice. Široko daleko žádné hory. Jen lán zrajícího obilí a v něm statná postava velice podobná Krakonošovi. Až na přehlédnutelnou maličkost - kosu připevněnou k noze. Je to Krakonoš? Není to Krakonoš? Není to Krakonoš! I když se jménem podivného žence „Da Billmatzschnitta", napsaným na zadní straně lístku chebským dialektem, jsem si dlouho lámal hlavu. Že je to ale nějaký vzdálený Krakonošův bratranec z Krušných hor se dalo tušit. Pohlednici vydal spolek německých obyvatel někdejšího Egerlandu, jak se kdysi nazývalo území Chebska bez ohledu na státní hranice.

Při každém objevení další neznámé fotografie z tisíců profesionálních pohlednic a nespočítatelného množství amatérských snímků Jindřicha Buchala - Beneckého, Krakonoše na plný úvazek, od jehož narození uplynulo již neuvěřitelných 130 let, mi znovu a znovu defiluje před očima bezděčné srovnání s desítkami dalších představitelů nejvyššího pána nad Krkonošemi. Ti první následníci jako pan Podstata, Klíček, Umlauf nebo Pechan a s přimhouřením oka, ať mi promine, i trochu přezdobený, dosud kralující pan Jirouš, uplatnili především svou fyzickou podobu se všeobecnou představou o Krakonošovi a jedinou stylizací jim byla „civilně" působící lesnická uniforma, v mnoha případech patřící k jejich povolání a typická fajfka i dávno nefunkční hůl. Působili, stejně jako první a nejpopulárnější ryze český poválečný Krakonoš pan Buchal, důstojně a uvěřitelně jako přirozená součást krkonošské přírody, skoro jako by byli jedním z horalů. Ani oni však v mých očích ve srovnání neobstojí. Možná i proto, že bývalý benecký fořt byl první můj Krakonoš poznaný osobně ve vnímavém věku na hranici dětství a chlapectví, navíc uprostřed svého království, při mém prvním výstupu na Sněžku začátkem léta 1949.

Všestranný jizerskohorský umělec Adolf Schnabel se k postavě Krakonoše vracel ve své tvorbě vícekrát. Jen z pohlednic s námětem nejvyššího pána krkonošských hor, známého v malířově rodném etniku jako Rübezahl a vydaných jeho nakladatelstvím v Desné, by se dala sestavit docela pestrá minikolekce. V duchu germánského kultu nikterak přívětivého, spíš škodolibého a zlomyslného obra, tak odlišného od dobračiska s faječkou, který jakoby právě vyšel z některé z českých hájoven, ho taky většinou ztvárňoval. Ať už jak domlouvá neukázněnému lyžaři, či si nebezpečně pohrává s příliš dotěrným turistou, nebo se chystá svrhnout skalisko na celé to nevycválané lidské plémě, vždy je to proti „pidi člobrdíkům" opravdový a mocný velikán. I jeho rozevlátá postava sjíždějící horské svahy šusem na lyžích, nebo majestátní figura strnule přehlížející své království, budí respekt. Dokonce i účelově přepracovaná vánoční varianta s ozdobeným stromečkem má do laskavosti svátečního kýče na hony daleko.