Freiheit

Marné volání krkonošských nadšenců, oživené opět docela nedávno při volbě prezidenta, není samozřejmě nic nového pod sluncem. Pán hor se už dokonce jednou na Hradčanech usadil. Zatím co kronika Špindlerova Mlýna o této skutečnosti mlčí, dokládá to dobový tisk. Konkrétně drobná zprávička podepsaná šifrou - ar - v deníku Práce z 24. 3. 1946 s titulkem „Z Krkonoš u presidenta." Prezident republiky dr. Edvard Beneš podle ní přijal 19. března 1946 delegáty ze Špindlerova Mlýna v Krkonoších, kteří mu mimo jiné tlumočili pozvání obyvatel k návštěvě tohoto horského střediska a Krkonoš vůbec. Tehdejší předseda Místního národního výboru Jan Musil, národní správce hotelu Nikolaj, předal panu prezidentovi také krásně řezanou sošku sedícího Krakonoše, jako ukázku domácké umělecké tvorby. Na našem doprovodném snímku je Krakonoš z lipového dřeva, sloužící jako stojánek na fotografie, zhotovený v přibližně stejné době ve svobodské „dílně" Stanislava Háka. Kde asi vznikl a jakou měl podobu ten, který skončil v některém z temných koutů hradního depozitáře v matičce nad Vltavou?

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/2

Krkonošská mytologie zná nekonečnou řadu podob pána hor. Z galerie důstojných starců s mohutným plnovousem se výrazně vymyká eroticky pojatá mladistvá postava máchovsky romantického vzhledu, na poválečné nedatované pohlednici neznámého vydavatele. Předloha z roku 1946 je dílem někdejšího profesora kreslení na reálce v Karlíně, rodáka z Podkrkonoší, Josefa Tomáše Blažka. Mistr perokresby, významný ilustrátor a krajinář se narodil 7. března 1884 v Dolní Kalné na Novopacku. Studoval na pražské umělecko průmyslové škole u profesorů Lišky, Preislera a Hofbauera, později na akademii ve speciálce Maxe Pirnera. Po návratu ze studijního pobytu v Mnichově působil krátce jako asistent kreslení v Hradci Králové. Množství ilustrací, kterými přispíval do soudobého tisku, ať již to byly „Kopřivy", dětský časopis „Máj" či v letech 1925 - 1935 „Venkov", je signováno i jeho početnými pseudonymy - Alois Kuchař, Antonín Husák, Frant. Jeteba, J. O. Quetl. První knihu - Annu Kareninu pro nakladatele J. R. Vilímka ilustroval roku 1909. V letech první světové války byl převelen jako „civilkář" spolu s O. Blažíčkem na restaurování fresek kostela sv. Mikuláše v Praze. Byla to zřejmě dobrá škola. Nabyté zkušenosti uplatnil později při malbě rozměrných fresek na mnoha venkovských záložnách, při výzdobě hornického kostela sv. Prokopa v Březových Horách, nebo při ztvárnění výjevu se sv. Václavem na soukromé vile ministra Dolanského v Lochově. Výstižné portréty bývalých ministrů, již zmíněného chlebodárce Dr. Dolanského, Dr. Meissnera, Dr. Veselého a Dr. Popelky z Blažkova pera, zdobily kdysi jeden z interiérů ministerstva spravedlnosti. Z mnoha studijních cest po Německu, Holandsku a Anglii, pobytu v Paříži i putování za prací na freskách po vlasti, pochází jeho okouzlení krajinou. Od první výstavy v Benátkách roku 1918, které se zúčastnil s obrazem „Vesna", získal mnoho významných ocenění - za portrétní perokresby, návrhy plakátů, krajinářské cykly kreseb i živelně erotické akvarely nebo tempery. Pod jedno jisté uznání navíc od samotného Krakonoše - za tvůrčí odvahu - se bez váhání podepisuji i já.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/7

Snahy projektantů proniknout pomocí železnice do nitra krkonošských hor, včetně pokoření té nejvyšší, se datují od druhé poloviny 19. století a časopis Krkonoše o nich mnohokrát zasvěceně informoval. Většina těchto smělých plánů byla kupodivu neúspěšná. Dokonce i jejich moderní verze v podobě nové lanovky, známá jako „Kauza Sněžka" se vleče víc než desetiletí. K problému se během té doby vyjadřoval už kdekdo. Od ochránců přírody, podnikatelů v cestovním ruchu, obecních zastupitelstev i státních orgánů, lyžařů a Horské služby, až po stavbaře, výrobce lanovek a vleků nebo svaz turistů. Nevyjímaje ani všemocná media a politiky bez rozdílu stranické příslušnosti. Jen toho nejpovolanějšího se nikdo neptá. Jeho pravděpodobnou odpověď zachytil nakladatel Max Leipelt z někdejšího Warmbrunnu /Cieplice Sląskie/ na pohlednici podle originálu Fr. Rowlanda už kolem roku 1910. Obrázek je dostatečně výmluvný. Přesto je na adresní straně přitištěno ještě doplňující čtyřverší:

Co se sem všichni tlačíte -

mé horské ticho rušíte?

S rachotem hleďte zmizet!

Víc o vás nechci slyšet.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/9

„Album starých pohlednic Krkonoš" ještě stále voní novotou. Přesto si už jistě většina pozorných milovníků našich nejvyšších hor přečetla kapitolu o historii posílání těchto obrázkových pozdravů. Znalci jistě ocení zveřejněnou dopisnici německé pošty, vydanou tiskařem Kristianem Peipem z Gothy. Trojice turistů, či jak se sami podepsali cestujících, ji odeslala ze Sněžky 26. 7. 1886! Adresát František Malina ve Starém Kolíně ji obdržel hned následující den. Všimněte si, jak se od té doby změnil nejen vzhled královny pohoří a jejího nejbližšího okolí, ale především představy o Krakonošovi. Ať se na mne Jeho Veličenstvo nezlobí, ale tady vypadá opravdu jako strašidlo. Je jen smutnou skutečností, že největšími „ničiteli" historických pohlednic, byli paradoxně filatelističtí pionýři. Odtržením běžné a prakticky bezcenné známky znehodnotili nejeden přírůstek do sbírky pozdějších sběratelů pohlednic. To je také jediná chyba na kráse téhle rarity. S perfektním prvním hranatým razítkem pruské poštovny na Sněžce by to byla chlouba každé sběratelské kolekce.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/9

Motto: Ještě žije, ještě vládne, ten starý pohan, ve své říši na hranici mezi Čechami a Slezskem, veliký a plný sil, jako odpradávna.

/Otfried Preussler/

V poměru k trvání krakonošovské legendy docela nedávno, žili i lidé, kteří se s jeho kousky osobně setkali. Do obecní kroniky Pece pod Sněžkou zapsal několik příběhů starých horalů kronikář Stefan Dix. Tak například Tobiáš Jusuf z Chaloupek chodíval sekat vlčinu na seniště v Úpské rokli. Jednou, asi dvě hodiny po poledni, vedle něj postával kozel, černý jako uhel. Na Tobiášovu výzvu: „Dělej už něco, ty lenochu" se zjevil další černý kozel a začali se navzájem trkat. Tobiáš opět popichoval: „Trkněte se přece pořádně." Kozlové se do sebe pustili s takovou vervou, že létaly nejen jiskry, ale celé plamenné blesky a za chvíli byla louka v jednom ohni. Jusuf s vypětím všech sil unikl požáru na Kamennou pláň. Doma pak osm dní blouznil v horečkách. Později, když se probral, poslal do Úpské rokle na obhlídku spáleniště syna. Ten se vrátil s údivem: „Otče, co jste si to představoval? Louka je stejná jako dřív. Vaši kosu jsem přinesl i raneček s chlebem. Po ohni ani stopa." Starý po chvíli váhání usoudil: „To si Krakonoš ze mne udělal blázna."

Ani potutelně se uculující strejda v opršalém hubertusu, rozšafně bafající z památeční gypsovky, ani nabubřelý démon s muskulaturou kopírující žulové stavivo svých rodných „Riesengebirge". Do zástupu víceméně statických suvenýrových panáků vnesl trutnovský mistr modelace především pohyb. Schwantnerův Krakonoš v komorním provedení z bílého glazovaného porcelánu o maloučko přesahující výšku 20 cm, tak jak jej autor vymodeloval pro žacléřskou porcelánku svého mecenáše Theodora Pohla, energii přímo vyzařuje.

Foto Lubor Kotek

Jedním z méně známých sochařských ztvárnění Krakonoše byla polopostava inspirovaná očividně Šalounovou sochou v hořickém parku, umístěná daleko od domovského pramene největší české řeky, v Ústí nad Labem - Krásném Březně. Místní podnikatel a obchodník kovovým zbožím, náruživý ochránce přírody a uznávaný ornitolog Dr.h.c. Heinrich Lumpe (16. 2. 1859 - 21. 3. 1936), rodák z Doubice u Krásné Lípy, zde na místě zrušené cihelny na svahu Mariánské skály založil v roce 1908 na rozloze 6 ha přírodní ptačí rezervaci nazvanou Lumpepark, pokládanou dnes za první zoologickou zahradu na území někdejšího českého království. Ovlivněn činností jiného milovníka přírody, amerického průmyslníka Henryho Forda, budoval se značnými finančními náklady toto vyvážené a umělecké krajinné dílo celých 20 let, až do své nevysvětlitelné sebevraždy při pobytu v lázních Dubí u Teplic. V duchu dobového vkusu zde kromě stovek listnatých i jehličnatých dřevin, okrasných keřů a neobvyklých rostlin, se srnčí oborou a množstvím úkrytů pro ptačí hnízda, nechal z 20 vagónů tufu dovezeného z Duryňska vystavět romantické objekty zahradní architektury - pohádkovou jeskyni, trpasličí hrádek Heinrichsburg, či údolní jezírko s celým systémem kaskád a vodopádů. V roce 1914 byl park zpřístupněn veřejnosti. V meziválečném období jej navštěvovalo ročně až 50 tisíc návštěvníků. To už byl areál obohacen o Růžovou zahradu, Leknínové jezírko a řadu pohádkových výjevů a scenérií jako Perníková chaloupka, Červená Karkulka i publikovaný Krakonoš, obklopený zkamenělým lesem z araukaritů dovezených z Radvanic u Trutnova. Ve stejném roce jako park, založil podnikatel Lumpe společnost pro výstavbu vodovodů, která se v roce 1912 stala hlavním dodavatelem při výstavbě vodovodu v Janských Lázních a o dva roky později i na Sněžku. Vyhlášené radvanické naleziště zkamenělých pravěkých stromů mu tudíž nemohlo uniknout. V té době se na drancování vzácné archeologické památky zdaleka nepohlíželo dnešníma očima. Za zásluhy o ochranu přírody byl „Otec evropského ptactva" (o zákazu lovu zpěvných ptáků prý přesvědčil i italského diktátora Benita Mussoliniho) oceněn zlatým diplomem na univerzitě ve Vídni a čestným doktorátem univerzity v Greifswaldu v Duryňsku. Na místě Lumpeparku se do dnešních dnů zachoval pouze o sochařskou výzdobu ochuzený trpasličí hrádek. Kolem dokola se rozprostírá téměř 30 ha ústecké zoologické zahrady.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/6