Freiheit

Krkonoše v patnáctém století, to jsou červánky dějin lidského pronikání i do nejvyšších partií hor. Tajuplné neprobádané oblasti a pověsti o bohatství rud a drahých kamenů, začaly lákat cizince, hlavně Benátčany, kteří zkoumali naleziště po celé tehdejší Evropě. Měli zájem především o drahé kameny pro florentskou mozaiku, kameje a intaglie do šperků. Jejich drobná prospektorská díla, krátké štoly a povrchové odkryvy, byla roztroušena po celých Krkonoších. Stopy po nich smazala staletí. Zůstaly jen písemné zprávy, mnohdy záhadné a značně nadsazené, tzv. Vlašské knihy. Zhruba do této doby lze trochu hypoteticky umístit vznik bájí o mocném duchu hor Krakonošovi.

Ilja Erenburg, ruský spisovatel a světoběžník, patrně nikdy nenavštívil Krkonoše. Jinak by nemohl opomenout zařadit do své půvabné povídkové kolekce Třináct dýmek i tu čtrnáctou - dýmku Krakonošovu. Alespoň ten méně démonický, lidštější pantáta v zelené kamizole, do kterého zhmotnilo své představy o bájném pánovi hor za několik století jeho „existence" české etnikum, je bez dobře zakouřené dýmky společensky téměř nemožný. Také na posledním přírůstku mé sbírky krakonošovských památek je zachycen jeden z pozemských představitelů Jeho Majestátu s pěknou vyřezávanou dýmkou, zobrazující shodou okolností jen další podobu svého majitele. Svoboda nad Úpou je naštěstí malé hnízdo a většina pamětníků si ještě vzpomíná na mistrné figurky, loutky a samorosty řezbáře Stanislava Háka. Desítky jeho originálních autorských loutek včetně scénických výprav pro válečné Boučkovo divadlo v Jaroměři, doplnila početná řada dalších, vzniklých již v poválečné Svobodě nad Úpou, pro zdejší Krakonošovo loutkové divadélko, jehož byl duší i tělem zároveň. Svůj nesporný talent a řemeslnou zručnost promarnil bohužel v zapšklých maloměstských poměrech modelářského ateliéru místní továrny na okrasné svíčky, váben stále častěji naléhavým voláním pochybných kumpánů od šenku, kam to bylo jen pár kroků přes dvorek. Identifikovat jeho Krakonošovu dýmku, bylo tedy docela snadné. Zvlášť když se v archivu tvůrcovy rodiny našla fotografie jejího detailu. Kdo je ale onen zamračený Krakonoš s nalepenými vousy? Píši to nerad, ale jeho dokonalé inkognito se mi zatím odhalit nepodařilo.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/12

Marné volání krkonošských nadšenců, oživené opět docela nedávno při volbě prezidenta, není samozřejmě nic nového pod sluncem. Pán hor se už dokonce jednou na Hradčanech usadil. Zatím co kronika Špindlerova Mlýna o této skutečnosti mlčí, dokládá to dobový tisk. Konkrétně drobná zprávička podepsaná šifrou - ar - v deníku Práce z 24. 3. 1946 s titulkem „Z Krkonoš u presidenta." Prezident republiky dr. Edvard Beneš podle ní přijal 19. března 1946 delegáty ze Špindlerova Mlýna v Krkonoších, kteří mu mimo jiné tlumočili pozvání obyvatel k návštěvě tohoto horského střediska a Krkonoš vůbec. Tehdejší předseda Místního národního výboru Jan Musil, národní správce hotelu Nikolaj, předal panu prezidentovi také krásně řezanou sošku sedícího Krakonoše, jako ukázku domácké umělecké tvorby. Na našem doprovodném snímku je Krakonoš z lipového dřeva, sloužící jako stojánek na fotografie, zhotovený v přibližně stejné době ve svobodské „dílně" Stanislava Háka. Kde asi vznikl a jakou měl podobu ten, který skončil v některém z temných koutů hradního depozitáře v matičce nad Vltavou?

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/2

Krkonošská mytologie zná nekonečnou řadu podob pána hor. Z galerie důstojných starců s mohutným plnovousem se výrazně vymyká eroticky pojatá mladistvá postava máchovsky romantického vzhledu, na poválečné nedatované pohlednici neznámého vydavatele. Předloha z roku 1946 je dílem někdejšího profesora kreslení na reálce v Karlíně, rodáka z Podkrkonoší, Josefa Tomáše Blažka. Mistr perokresby, významný ilustrátor a krajinář se narodil 7. března 1884 v Dolní Kalné na Novopacku. Studoval na pražské umělecko průmyslové škole u profesorů Lišky, Preislera a Hofbauera, později na akademii ve speciálce Maxe Pirnera. Po návratu ze studijního pobytu v Mnichově působil krátce jako asistent kreslení v Hradci Králové. Množství ilustrací, kterými přispíval do soudobého tisku, ať již to byly „Kopřivy", dětský časopis „Máj" či v letech 1925 - 1935 „Venkov", je signováno i jeho početnými pseudonymy - Alois Kuchař, Antonín Husák, Frant. Jeteba, J. O. Quetl. První knihu - Annu Kareninu pro nakladatele J. R. Vilímka ilustroval roku 1909. V letech první světové války byl převelen jako „civilkář" spolu s O. Blažíčkem na restaurování fresek kostela sv. Mikuláše v Praze. Byla to zřejmě dobrá škola. Nabyté zkušenosti uplatnil později při malbě rozměrných fresek na mnoha venkovských záložnách, při výzdobě hornického kostela sv. Prokopa v Březových Horách, nebo při ztvárnění výjevu se sv. Václavem na soukromé vile ministra Dolanského v Lochově. Výstižné portréty bývalých ministrů, již zmíněného chlebodárce Dr. Dolanského, Dr. Meissnera, Dr. Veselého a Dr. Popelky z Blažkova pera, zdobily kdysi jeden z interiérů ministerstva spravedlnosti. Z mnoha studijních cest po Německu, Holandsku a Anglii, pobytu v Paříži i putování za prací na freskách po vlasti, pochází jeho okouzlení krajinou. Od první výstavy v Benátkách roku 1918, které se zúčastnil s obrazem „Vesna", získal mnoho významných ocenění - za portrétní perokresby, návrhy plakátů, krajinářské cykly kreseb i živelně erotické akvarely nebo tempery. Pod jedno jisté uznání navíc od samotného Krakonoše - za tvůrčí odvahu - se bez váhání podepisuji i já.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/7

Snahy projektantů proniknout pomocí železnice do nitra krkonošských hor, včetně pokoření té nejvyšší, se datují od druhé poloviny 19. století a časopis Krkonoše o nich mnohokrát zasvěceně informoval. Většina těchto smělých plánů byla kupodivu neúspěšná. Dokonce i jejich moderní verze v podobě nové lanovky, známá jako „Kauza Sněžka" se vleče víc než desetiletí. K problému se během té doby vyjadřoval už kdekdo. Od ochránců přírody, podnikatelů v cestovním ruchu, obecních zastupitelstev i státních orgánů, lyžařů a Horské služby, až po stavbaře, výrobce lanovek a vleků nebo svaz turistů. Nevyjímaje ani všemocná media a politiky bez rozdílu stranické příslušnosti. Jen toho nejpovolanějšího se nikdo neptá. Jeho pravděpodobnou odpověď zachytil nakladatel Max Leipelt z někdejšího Warmbrunnu /Cieplice Sląskie/ na pohlednici podle originálu Fr. Rowlanda už kolem roku 1910. Obrázek je dostatečně výmluvný. Přesto je na adresní straně přitištěno ještě doplňující čtyřverší:

Co se sem všichni tlačíte -

mé horské ticho rušíte?

S rachotem hleďte zmizet!

Víc o vás nechci slyšet.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/9

„Album starých pohlednic Krkonoš" ještě stále voní novotou. Přesto si už jistě většina pozorných milovníků našich nejvyšších hor přečetla kapitolu o historii posílání těchto obrázkových pozdravů. Znalci jistě ocení zveřejněnou dopisnici německé pošty, vydanou tiskařem Kristianem Peipem z Gothy. Trojice turistů, či jak se sami podepsali cestujících, ji odeslala ze Sněžky 26. 7. 1886! Adresát František Malina ve Starém Kolíně ji obdržel hned následující den. Všimněte si, jak se od té doby změnil nejen vzhled královny pohoří a jejího nejbližšího okolí, ale především představy o Krakonošovi. Ať se na mne Jeho Veličenstvo nezlobí, ale tady vypadá opravdu jako strašidlo. Je jen smutnou skutečností, že největšími „ničiteli" historických pohlednic, byli paradoxně filatelističtí pionýři. Odtržením běžné a prakticky bezcenné známky znehodnotili nejeden přírůstek do sbírky pozdějších sběratelů pohlednic. To je také jediná chyba na kráse téhle rarity. S perfektním prvním hranatým razítkem pruské poštovny na Sněžce by to byla chlouba každé sběratelské kolekce.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/9

Motto: Ještě žije, ještě vládne, ten starý pohan, ve své říši na hranici mezi Čechami a Slezskem, veliký a plný sil, jako odpradávna.

/Otfried Preussler/

V poměru k trvání krakonošovské legendy docela nedávno, žili i lidé, kteří se s jeho kousky osobně setkali. Do obecní kroniky Pece pod Sněžkou zapsal několik příběhů starých horalů kronikář Stefan Dix. Tak například Tobiáš Jusuf z Chaloupek chodíval sekat vlčinu na seniště v Úpské rokli. Jednou, asi dvě hodiny po poledni, vedle něj postával kozel, černý jako uhel. Na Tobiášovu výzvu: „Dělej už něco, ty lenochu" se zjevil další černý kozel a začali se navzájem trkat. Tobiáš opět popichoval: „Trkněte se přece pořádně." Kozlové se do sebe pustili s takovou vervou, že létaly nejen jiskry, ale celé plamenné blesky a za chvíli byla louka v jednom ohni. Jusuf s vypětím všech sil unikl požáru na Kamennou pláň. Doma pak osm dní blouznil v horečkách. Později, když se probral, poslal do Úpské rokle na obhlídku spáleniště syna. Ten se vrátil s údivem: „Otče, co jste si to představoval? Louka je stejná jako dřív. Vaši kosu jsem přinesl i raneček s chlebem. Po ohni ani stopa." Starý po chvíli váhání usoudil: „To si Krakonoš ze mne udělal blázna."