Freiheit

Mít doma aspoň jednu portrétní kabinetku z věhlasného fotoateliéru Jeschke ve Svobodě nad Úpou nebo dokonce aranžovaný ateliérový snímek celé rodinky, nemluvě o zarámované zvětšenině svatební fotografie patřilo v první polovině minulého století k dobrému tónu nejen v měšťanských kruzích. Pan fotograf Josef Jeschke, rodák z Černého Dolu narozený 16. září 1877 se do Svobody nad Úpou přistěhoval v roce 1904. Svůj první atelier měl podle adresáře trutnovského okresu z roku 1911 v domě s původním číslem 109 v hlavní ulici. Záhy si však na místě staré zaniklé farní školy číslo 9 poblíž kostela sv. Jana Nepomuckého postavil rodinný dům s fotografickým ateliérem se stejným číslem popisným (dnes 409). Právě zde vzniklo v období mezi světovými válkami, ale i v době připojení rozsáhlé pohraniční oblasti včetně východních Krkonoš k Velkoněmecké říši množství kvalitních ateliérových fotografií i záběrů z plenéru. Zejména ty se na mnoha pohlednicích propagujících krásy okolních hor i zajímavé celkové záběry samotného fotogenického městečka Svobody nad Úpou schouleného v závětří Černé hory včetně stavebních detailů rozlétly v brašnách pošťáků do světa. Méně známé jsou experimenty s velkoformátovými zvětšeninami krajinných panoramat. Jedno takové s idylickým pohledem na zasněžené Janské Lázně se zachovalo i po likvidaci fotoateliéru, tehdy již pod národní správou Jindřicha Černého, když se po roce 1948 ujal vlády vítězný proletariát. Tehdejší nabyvatel ho dlouhodobě zapůjčil kamarádovi na chalupu, aby si na něj vzpomněl až po několika desetiletích. Znovunalezenou cennou relikvii si dal nově zarámovat masivní lištou, které by citlivé oko estéta vytklo snad jen ty dva vyspravené suky v jinak čistém dřevě bez rušivých kazů. Adjustovaná fotografie má sama o sobě úctyhodné rozměry 97 x 70 centimetrů, s rámem dokonce 110 x 84.

Cesty Páně jsou nevyzpytatelné a jen Déža ví, jak je to možné, že se některé okamžiky v životě jednotlivce po letech znovu protnou. Ani sám protagonista není schopen skálopevně potvrdit, že jde o skutečnost, fikci, oživlou vzpomínku, zhmotnělý sen či náhodnou hříčku velkého hybatele osudů. Pan Vladimír Vít z Trutnova přinesl nedávno do Muzea Podkrkonoší několik historických negativů z poloviny minulého století po svém otci Josefu Vítovi, propagačním referentovi kdysi věhlasného národního podniku Texlen. V inkriminované době zastával autor fotografií, úpický rodák Vít starší působící na Trutnovsku od roku 1947 stejnou funkci v textilním závodě n.p. Lenka v Mladých Bukách. Fotografování byl jeho celoživotní koníček a je věčná škoda, že k stáru podlehl mánii odejít s čistým stolem a většinu naexponovaných filmů jako nezajímavou veteš spálil. Během let nafotil mnoho zaniklých míst Trutnova, zdokumentoval dění v početných textilkách, fotil i pro Krkonošské papírny nebo Československé státní lázně v Janských Lázních. Podle sdělení jeho syna se velmi dobře znal se svými vrstevníky - pány Wolfem, Hybnerem, Vikem, Kratochvílem, Justem. A přesto na sklonku života udělal takovouhle botu. Zemřel v roce 2002.

Rok mířící k svému konci uštědřil naší rodině nečekanou ťafku a všechno je rázem jinak. Jen Krakonoš je věčný, i když se ze zdravím kypícího obřiska umenšil na mrňavého měděného pidimužíka zvíci tří centimetrů nabízeného jako suvenýr návštěvníkům Krkonoš v prodejních stáncích na území Krkonošského národního parku. I v současné době poblázněných cen letících strmě nahoru za něj u solidních obchodníků neutratíte víc než půl stokoruny. Ať přinese hodně štěstí každému, kdo někdy zabloudí na tyto stránky.

V mém verkštatu na háčku mezi tisícovkou různých zbytečností, které je škoda vyhodit se už drahně let houpe na špagátě jednoduché možná trampské možná skautské camrátko. Ani nevím kdy, a jak jsem k němu přišel. Tenoučká placka odříznutá z nějakého blíže neurčeného listnáče se stopami počínající bílé hniloby na okraji je datovaná rokem 1982. Výraz camrátko je mezi nezasvěcenou veřejností často spojován s názvem poslaneckého řečnického pultíku v parlamentní „žvanírně". Ale chyba lávky! Pro národ trampský je to nezpochybnitelný „terminus technicus" označující drobný upomínkový předmět trampské kultury, ztotožňovaný obvykle s výrazem placka. Jde o zpravidla šikmo seříznutý tenký plátek silnější větve z libovolného dřeva, nejčastěji břízy popsaný či pomalovaný dostupnými barvami a uměleckými styly v naivním trempířském duchu. Volba dřeviny i výtvarné provedení jsou naprosto libovolné, odvislé pouze od vkusu a technických možností tvůrce. Miniaturní potlachové placky zavěšené na tenké šňůrce v knoflíkové dírce košile nebo vandrblůzy jsou vizitkou účasti při výročních ohních potažmo tudíž i trampské zdatnosti.

Když jsem se přesně před padesáti lety s rodinou definitivně stěhoval z romantického svobodského náměstí - nenáměstí „hore kopcom" na Kraví vrch nazývaný současnými anglofily posměšně Monte Bú, oficiálně ovšem Sluneční stráň, řádili v ulicích čerti jako utržení ze řetězu. Stejně jako dnes měla svátek Jitka a byl předvečer svatého Mikuláše. Tradiční křesťanský světec se i přes horlivou propagaci bezvěrců snažících se na letitou tradici naroubovat jakéhosi dědka Mráze ze Sibiře naštěstí alespoň na venkově udržel. Pestrá směsice pekelníků z jeho doprovodu byli roztomilí popletové z českých pohádek, hartusiví chlupáči v kožešinách co dům dal a v bagančatech souseda od vedle i obnažení kulturisti namazaní sazemi. Všichni však měli v sobě cosi lidského, i když hudrovali a blekotali, jak se na ďábelská stvoření sluší a patří.

I nejvyšší státní vyznamenání bývají někdy udělována opožděně. Někdy docela pozdě a v krajních případech, i když by si to vytipovaní jedinci bezesporu zasloužili dokonce vůbec. Mezi navrženými kandidáty na dekorování vzácným pamětním odznakem k 100. výročí založení Československé republiky 28. října 2018, vydaným váženou kulturní institucí Rodinným výčepem manželů Rýgrových v Přibyslavi u Nového Města nad Metují se údajně na předních místech (snad prý hned za kapacitami ze světa filmu Janem Schmidtem a Pavlem Štinglem) ocitlo i moje širší veřejnosti ne příliš známé jméno. Renesanční člověk, filantrop a všeuměl, dobrá duše celého projektu, vydavatel a autor masivního litého odznaku z cínové slitiny v jedné osobě (co jiného taky čekat od vyhlášeného cínaře proslaveného osobitými autorskými betlémy?) Petr Rýgr použil vlastní zpracování rozšířeného motivu z kultovní fotografie pořízené při cestě TGM na Moravu a Slovensko v roce 1921, publikované prvně v Českém světě i s uvedením vlakové zastávky Skalice - Boskovice a jména recitující školačky Jarmily Břežíkové: Prezident Zakladatel, „Tatíček" Tomáš Garrigue Masaryk hladí po tváři děvčátko v hanáckém kroji. V odděleném pruhu na spodním okraji je jednoduchý nápis versálami „ZA VÝČEP". My, krkonošští patrioti s bujnou fantazií vidíme uprostřed gravírovaného pozadí ještě spíš tušenou než reálnou siluetu Sněžky se stavbami na vrcholu. Spolu s v plné šíři podloženou trikolórou v národních barvách bílé, červené a modré tvoří reliéfní plaketka působivou upomínkovou dekoraci. Všem poctěným významným návštěvníkům Rodinného výčepu, pilným čtenářům Výčepního listu a dlouholetým přátelům udělala další milá Petrova legrácka určitě nelíčenou radost. Stejně jako mě, kterému ji sám „Veliký" v podstatě však skromný vydavatel předal osobně mezi dvěma vlnami covidu - 19 opožděně až v roce 2021. Slavnostního předávání v roce stoletého jubilea jsem se z vážných důvodů nemohl zúčastnit. Beztak jsem měl vždycky k různým hodnostem, titulům a fangličkám všeobecně celkem indiferentní vztah. Tohle vyznamenání si však navýsost považuji.

Jsou jen dvě věci na světě,
se kterými můžeš určitě počítat.
Že budeš pořád starší a starší,
a že se najde někdo,
kdo Ti to vždycky připomene.

Nelítostný čas mě opět doběhl a bez ostychu mi hodil na krk druhou čtyřicítku. I tak mi stále ještě zůstalo pár dobrých přátel, kteří mi to rádi připomněli. Vedle obligátních komerčních gratulací ve stylu „štěstí, zdraví, dlouhá léta" u kterých vypadá načinčaná osmdesátka zvlášť trapně a výsměšně i nějaké té lahvinky lahodného moku věhlasné značky, což je pro na stará kolena téměř abstinenta dárek opravdu k pohledání, se mi sešlo i několik nápaditějších, které dokážou i velmi odrostlého kluka pošimrat v srdeční krajině. Ikonický Krakonoš v každé podobě neurazí nikdy. Stejně jako jakákoliv historická pohlednice z Krkonoš, byť i stokrát viděná. A je-li to jen nepatrná varianta známé varianty tím líp. Nemluvě o autentických staromilských záběrech z hor Orlických vydávaných nově jistým rodinně výčepním vydavatelstvím. Také všem fotoamatérům, kteří se s žertovnou nadsázkou vyfotili pouze pro mě a pro tuto příležitost aby pánbůh ruce pozlatil.