Freiheit

Sucho, sucho, sucho! Naříkají vodohospodáři i přes několik vydatnějších dešťů z posledních dnů už od jara. A přece rostou! Sice ne všude, ale podle houbařské mapy v dnešních novinách konkrétně u nás na Trutnovsku jako by se s nimi protrhl pytel. Plné košíky hub na mě útočí ze všech sdělovacích prostředků. Fotografie stolů obložených hříbky mi posílají škodolibí taky kamarádi a sousedi obtěžkaní úlovky halekají pod okny. Loni to mi bylo hej. Bylo sucho. A hlavně nerostly. Ta každodenní cukatura vášnivého houbaře vyrazit do lesů se dala snadno logicky zaplašit. Letos je to horší. Že mi můj oblíbený košík přes zimu sežral červotoč je nejmenší zádrhel. Daleko větší problém je vyrovnat se s chátráním těla. Prostě už to neudejchám.

Málokterý z kluků - a nejen z mé válečné generace - nemá nějakou tu svoji Sluneční zátoku dětství, kde hltal nedočkavě ve ztichlém nočním táboře v přítmí stanu s podsadou z kuláčků pod dekou za blikotavého svitu baterky dobrodružství dvanácti chlapců kolem zkušeného vedoucího Rikitana. Hned prvním vydáním knihy Hoši od Bobří řeky z roku 1937 s kouzelnými ilustracemi Zdeňka Buriana, získal Jaroslav Foglar řečený Jestřáb tisíce dětských čtenářů pro myšlenky skautingu. Při lovu „bobříků" se kluci nenásilně seznamovali se životem v přírodě a mnozí tak získali schopnosti být všestranně zdatným a ušlechtilým člověkem po celý život. Se stejným údivem jsem na už hodně stará kolena civěl na lahvičku se zašlou vinětou, kterou prý dle slov dárkyně přinesl Bobří potok. Ten byste pro tentokrát v Krkonoších hledali marně. Je to jedna z mnoha bystřin vodnatého Máchova kraje. Pramení pod Bukovou horou, v jejíchž hvozdech jsme si kdysi s vrstevníky v maskáčích čs. armády hráli na vojáčky v letech výstavby prvního nepovedeného televizního vysílače na jejím vrcholu, který musel být po čtyřech letech odstřelen. Po necelých třiceti kilometrech se Bobří potok u Zahrádek na Českolipsku společně s Dolským potokem vlévá do chráněné přírodní rezervace Novozámecký rybník. Odtud jeho vody posilují Robečský potok a následně přes Ploučnici i mohutný krkonošský „veletok" Labe, aby společně uháněly - gerade aus nach Hamburg.

Tradiční srpnovou Maršovskou pouť v Horním Maršově navštěvuji zejména kvůli ochotnickému představení místních divadelníků scházejících se jen pro tu jednu událost v roce. Pokaždé secvičí scénické pásmo ve verších a se zpěvy věnované některému tématu z bohaté historie krkonošské obce. Vždy je to nápadité, s minimem jednoduchých rekvizit, hrané s elánem a vrcholným nasazením hodným obdivu. A pokaždé také vážení občané včetně starosty, kteří s kuráží vystoupí na prkna, co znamenají svět, sklízejí zasloužený potlesk. Většinou je celý ansámbl nadšenců pouze předskokany jiných populárních souborů a známých kapel, které dlouhodobě zastíní originalitou všeobecně známých i pozapomenutých příběhů. Tentokrát bylo pásmo pojato jako významné mezníky z dějin zdejšího zámku, nad jejichž pokračováním se po zhoubném požáru vznáší velký otazník. Právě ten rozdávali aktéři v závěru představení zkoprnělým divákům.

Za starého dobrého Rakouska - Uherska blahé paměti býval po dlouhá desetiletí 18. srpen významným dnem oslav císařského jubilea. Ten den se v roce 1830 ve vídeňském Schönbrunnu do kolébky Habsbursko - lotrinské panovnické dynastie narodilo arcivévodkyni Žofii budoucí Jeho Veličenstvo císař rakouský, král český, uherský, lombardský, benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský atd. atd....

Lidský obličej je to první, co vnímáme při setkání s jiným člověkem. I když zejména muži mi jistě dají za pravdu, že to pokaždé nejde. Z výrazu tváře se dá vyčíst duševní rozpoložení. I proto jsou portréty vděčným a oblíbeným objektem umělců - malířů, řezbářů, sochařů, fotografů. Pokaždé při letmém ranním pohledu do zrcadla se tomu nepřestávám divit. Přesto mě vždycky přitahovalo použití obličejů i celých hlav na nečekaných místech. Ať už jsou to šklebící se maskarony ve štukatérské výzdobě historických fasád, nebo umně vyřezávané hlavičky dýmek, či rukojetě vycházkových holí dávných šviháků. Zatímco většina mých kamarádů si pod slovem hlavička představí okamžitě velikonoční nádivku s uzeným masem, můj zrak přitahují umné výrobky zručných řemeslníků ve vitrínách muzeí. Ani se nechce věřit, kolik takových ksichtíků nás obklopuje i v domácím prostředí. Tak jako si platfusáci s modrou knížkou často zdobí stěny šavličkami, bambitkami a flintičkami a zapřisáhlí nekuřáci se chlubí sbírkou ukázkových dýmek ze vzácného dřeva vřesovce zvaného bruyér, může mít hudební antitalent neznalý not hluchý jako poleno doma jako dekoraci pověšené housle. A to ne ledajaké! Na papírovém štítku uvnitř stojí napsáno „Aug. Vincentiny - Milano Anno 1840".

Rakouský malíř - krajinář Franz Xaver Jung - Ilsenheim (31. 8. 1883 Vídeň - 18. 9. 1963 Salcburk) původně vyučený holič a kadeřník jako jeho otec studoval na vídeňské akademii u portrétisty profesora Heinricha Streblowa. Prosadil se však zejména svou vyhraněnou zálibou v mysliveckých motivech a námětech z prehistorie. V letech první světové války 1914 - 1918 byl zaměstnán jako malíř v Síni slávy rakouského ministerstva obrany. Z té doby pocházejí jeho heroické válečné scény, které ve 20. a 30. letech vystřídala historická panoramata z německého pravěku. Jeden z jeho názorových kotrmelců ilustruje dnes těžko pochopitelná perlička. Jak se mohl rytíř pobočky Schlaraffie v Salcburku (Juvavia) kde je zapsán pod výstižným, leč těžko přeložitelným spolkovým jménem „Lug ins Land der Farbenfrohe" a později s povýšením „Ritter der blauen Blume" stát za pobytu v Berlíně členem NSDAP? Což jen dokresluje šílenou dobu vymknutou z kloubů, ale nevypovídá nic o jeho tvorbě.

V našem lese se kácí. To, co z počátku vypadalo jako nevinná probírka, začíná mít charakter holoseče.

Tichý, milý, srdečný a usměvavý člověk, slušný, pokorný a smířený s osudem, ochotný, vstřícný a laskavý, důvěřivý a důvěryhodný, čestný a noblesní muž ze staré školy. Takový zůstane v mé paměti trutnovský rodák a žacléřský patriot, žijící nikoliv z vlastní vůle velkou většinu času z vyměřených 89 let ve spolkové zemi Porýní - Falcko v Německu. Ve filiálním kostele svatého Mikuláše v Oberbettingenu se s ním 19. července 2019 jeho nejbližší naposled rozloučili.

2. srpna 1930 v Trutnově - 14. července 2019 v Oberbettingenu