Freiheit

Růžena Řezníčková, Ing. Jaroslav Řezníček - Nakladatelství Altair Trutnov 2006

Motto: „Jen málo spisovatelům se líbí knihy ostatních kolegů. Začnou se jim líbit až po jejich smrti. Spisovatelé mají rádi svý vlastní sračky a já jsem jeden z nich."                                                                         ( Charles Bukowski)

S publikacemi využívajícími dobové fotografie či pohlednice k porovnání minulosti měst a obcí s dneškem se v posledních letech roztrhl pytel. Přesto si myslím, že je jich stále málo, o čemž svědčí i jejich neklesající obliba. Trutnovské nakladatelství Altair vydalo po čtyřleté přestávce již druhý díl kvalitně vypraveného titulu „Trutnov - toulky minulostí a současností ve fotografii" zkušené autorské dvojice Růženy a Jaroslava Řezníčkových. Na celkovém moderním pojetí, bez nostalgických vzdechů nad zaniklým půvabem starobylých zákoutí, ale i bez nekritického vynášení architektonických zásahů do vzhledu města v současnosti, má jistě nemalý podíl spolupráce s mladou nastupující generací badatelů z Muzea Podkrkonoší i Státního okresního archivu v Trutnově.

Z módní vlny historických pohlednic těží vydavatelé regionálních vlastivědných publikací i spotřebního komerčního zboží. V případě kalendářů nasadilo laťku docela vysoko již před lety jilemnické nakladatelství Gentiana. A to i přes současný odklon od fundovaných historických miniatur k staromilským citacím z dobové literatury. Mnozí následovníci se s ním k jejich chvále snaží držet krok. Sběratelé, ochotní zapůjčit kouzelné obrázky ze svých sbírek k reprodukci, se najdou vždycky a na jejich více či méně kvalitním vytištění nejde díky moderní technice zas tak moc pokazit. Horší už je to s doprovodnými texty. Kalendář má sice omezenou životnost a pár řádků informací jistě nechce a ani nemůže nahradit byť i docela malou encyklopedii. Přesto by měly poskytovat pokud možno ověřené, seriózní a pravdivé údaje. Směstnat mnohdy několik stránek dějepisných dat do lapidární zkratky je ten nejtvrdší oříšek a mezi zástupem povolaných, možná i nadšených a pracovitých, je jen málo vyvolených. Bez důkladného studia a ještě lépe důvěrného vztahu k dané oblasti a osobnímu poznání místních reálií by se do toho autor snad ani neměl pouštět.

Časopis Krkonoše vychází už třiatřicátý rok; zprvu jako čtvrtletník, pak šestkrát do roka a od svých desátých narozenin měsíčně. Za ta léta je to pořádný štos pestrého čtení, nejen o krkonošském regionu, ke kterému se stále častěji vracejí badatelé i prostí milovníci krás našich nejvyšších hor. Myšlenka, uspořádat přehledný rejstřík, který by usnadnil vyhledávání jednotlivých hesel z bohatého fondu pramenných materiálů, zrála v přemýšlivých hlavách několik let. A s dostupností výpočetní techniky stále intenzivněji. Vidina té hory údajů však dosud dokázala odradit i ty nejpracovitější potencionální autory. Jak říká přítel Vladimír Komárek: „Van Goghem by chtěl bejt každej. Jen to ucho aby si za něj uříz' někdo jinej." Představa početného vědeckého týmu odborníků na krkonošskou problematiku a počítačových expertů, včetně eventuelního převedení textu do digitální podoby, je v české kotlině ještě stále vzdálené sci-fi. Tady tu kládu na sebe vzali dva důchodci, z nichž jeden /jako v tom vousatém vtipu o policajtech/ umí číst a druhý psát. Usoudili jsme, já a moje žena, že po letech soužití, kdy jsme spolu dokázali i tapetovat, jsme pro takový úkol přímo předurčeni. Domnívali jsme se dokonce, že máme dostatek volného času, který tak využijeme na něco, snad, užitečného. Žena na rozdíl ode mne a většiny svých vrstevnic, co by se počítače ostentativně nedotkly ani klacíkem, zvládla nejen „cvrkání kuliček" v jednoduchých hrách, ale jakž takž i psaní. No a já jsem za znalce přes krkonošskou tematiku. Ta pověst, kterou si osobně už léta buduju, jak je vidět, zapouští kořínky. Leč veškerá skromnost stranou! Rozeznat Rudník, někdejší Heřmanovy Sejfy od Rudníku v Rudné rokli na úbočí Sněžky nebo v hesle „pan řídící Jan Buchar" oddělit nadšeného propagátora turistiky a lyžování od poutavého vypravěče kerkonošských poudaček, ještě svedu. Jen rozdíl mezi nižšími a vyššími rostlinami se mi vyjádřit v centimetrech občas nepovede.

Foto Jiří Dvořák

Zvýšený zájem o žacléřské černé uhlí, vyvolaný nástupem průmyslové revoluce v polovině 19. století, přinesl městu na úpatí Rýchor nebývalý rozvoj. Těžba uhlí, započatá údajně už v druhé polovině 16. století, výrazně stoupla a zvýšený nábor horníků v celých Čechách po roce 1896 přivedl do Žacléře spoustu rodin, kterým chybělo ubytování. Po vzoru první dělnické kolonky v tzv. Pětidomí z let 1868 - 1870, na jejímž místě v Revoluční ulici dnes stojí řadové rodinné domy, zahájilo „Kamenouhelné těžařstvo bratří Möllerů" v roce 1876 výstavbu prvních hornických domů v Lamperticích. Tyto „dělnické kasárny" byly kvůli poškození v důsledku poddolování zbořeny v roce 1982. Majitelé jednotlivých dolů, těžařské společnosti a majoritní akcionáři, utvořili v letech 1896 - 1898 silnou akciovou společnost - Západočeský horní akciový spolek Žacléř /WBAV - Westböhmischen Bergbau Actien Verein/ se sídlem ve Vídni, která doly vlastnila až do roku 1945; jen po vzniku samostatného Československa přesídlila do Plzně. Začátkem třicátých let minulého století vlastnila uvedená společnost v Žacléři, Lamperticích, Černé Vodě a Královci celkem 53 obytných domů s 570 byty. Na její náklady byly postaveny obě největší hornické obytné kolonie, které významně posunuly hranice zastavěné části města na sever a svým architektonickým výrazem se vedle těžních věží staly charakteristickým identifikačním prvkem Žacléře.

Tlumené výbuchy „rychlých špuntů" zanikly v šumění deště a hliněná terina s perlivým mokem zvolna kolovala ve zkřehlých rukou. Skupinka přátel Veselého výletu, galerie v Temném Dole a stejnojmenného sezonního časopisu východních Krkonoš v čele s iniciátory celé akce, bratry Klimešovými z Horního Maršova a několik náhodných turistů tak oslavili návrat starého žulového rozcestníku na křižovatku u Pražské boudy na Lučinách. Lapidárium remedium, další z aktivit Veselého výletu, které si vytklo za cíl nejen shromažďování a uchování poničených či ohrožených kamenných svědků minulosti, ale i jejich obnovu a navrácení na původní místo v krajině, si tak může odškrtnout první úspěšně splněnou položku.

Čtyřboké žulové rozcestníky, zřizované Rakouským krkonošským spolkem od osmdesátých let minulého století, zároveň s budováním sítě turistických cest, najdeme v Krkonoších na mnoha místech ještě dnes. Ten u Pražské boudy, téměř na rozhraní katastrů Černého Dolu, Velké Úpy a Pece pod Sněžkou, jen kousek od hranic Janských Lázní, byl rozvalen při stavbě silnice a víc než dvacet let ležely jeho části zarostlé v trávě. Opravený, vyčištěný s nově vysekaným českým textem, byl znovu instalován 3. 8. 1996.

Není náhodou, že hned několik místních komunikací či turistických cest rozbíhajících se všemi směry ze středu někdejšího Maršova I., dnes městské části Svobody nad Úpou, bylo pojmenováno po příslušnících rodiny Piette. Majitelé zdejší papírny nejen, že poskytovali obživu většině obyvatel a udávali tón společenskému dění, ale o budování nových turistických cest a dalších zařízení na podporu návštěvnosti Krkonoš se přímo zasloužili. Hned první a nejstarší spojnice dnešního Pietteho náměstí a hotelu Lesní dům, potažmo Janských Lázní, údolím Černohorského potoka, se od roku 1869 nazývala Piettova promenáda po zakladateli maršovské papírny Prosperovi Piette (1806-1872). Hedvičina alej do centra Svobody nad Úpou mimo hlavní silnici se dnes jmenuje Stará. Nesla jméno první manželky nejslavnějšího z rodiny, „Otce Krkonoš" Prospera Piette de Rivage (1846 - 1928) Hedviky Haase, dcery trutnovského majitele textilní továrny Aloyse Haase. Od Justova mlýna, označeny kamenným rozcestníkem místní pobočky Krkonošského spolku, se od roku 1901 rozbíhaly Holubova a Paulina cesta. Holubova, vedoucí k Duncanu, se jmenovala po spolumajiteli papírny a Prosperovu švagrovi Franzi Holubovi. Paulina, mířící opačným směrem ke kdysi vyhlídkovému altánu na Muchomůrce, po níž je dnes částečně vedena naučná turistická stezka Via Piette, uváděla do svobodského místopisu Prosperovu sestru Marii Paulu, Holubovu manželku. Piette promenade, Hedwigallee, Holub weg i Paula weg jsou už dnes jen názvy ze starých map a turistických průvodců. Do současnosti vydržela jediná Růženina cesta, vedoucí přes most mezi Pietteho a Roederovou, později Eichmannovou papírnou na Nový svět a loukami kolem kapličky Vzkříšení až na Rýchory k vyhledávané boudě Maxovce. I když je dnes hojně užívaná „zelená" vedena převážně v jiné trase už od svobodského nádraží, kolem pamětní desky instalované Krkonošským spolkem v roce 1899, vede stejně jako tenkrát. Jméno Rosy Karoliny Marie Amalie Fiedlerové, Prosperovy druhé manželky, přečkalo naštěstí poválečná léta skryto za neutrálním překladem „Růžová". Neupírejme cestě dnes, byť jen z pouhé neznalosti, její správné jméno.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/6

Letošní, již 59. sraz sudetských Němců se konal ve víkendových dnech 10. - 11. května ve sluncem prozářeném Norimberku v duchu ústředního hesla „Za domov a lidská práva". Prestižní Evropskou Karlovu cenu, pojmenovanou po římskoněmeckém císaři a českém králi Karlu IV., udělovanou od roku 1958 jako nejvyšší vyznamenání Sudetoněmeckého krajanského sdružení, obdržel teprve třetí Čech, levicový politik, publicista a obhájce lidských práv, signatář Charty 77 a bývalý disident Petr Uhl. Za svou děkovnou řeč sklidil od většiny přítomných potlesk vstoje. Na nezainteresovaného diváka, pohybujícího se mimo hlavní tribuny, působilo setkání téměř 50 000 lidí z různých krajanských spolků někdejších Sudet sousedsky smířlivě s viditelnou snahou o spolupráci. Početné ukázky tradičních krojů z pohraničních oblastí Čech i Moravy, prezentace zanikajících řemesel a bohatá nabídka regionální literatury i krajových jídel jen umocnily srdečně přátelský osobní kontakt s příslušníky poslední generace rodilých Krkonošáků, před jejichž znalostmi o současném dění v bývalé domovině nezbývá než smeknout.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/6