Freiheit

Fotografickou událostí roku je nesporně reprezentativní výstava portrétů významných osobností z atelieru Langhans, otevřená v pražské galerii Rudolfinum 30. března 2000. Nejen zajímavý osud unikátních skleněných negativů, objevených docela nedávno při stavebních úpravách v zapomenutém přístavku, kam je původní majitel ukryl v době ničivé vlny znárodňování, ale především souvislosti a také potvrzení otřepané fráze o malosti vesnice jménem svět, to je to, co vzbuzuje zájem. Jméno zakladatele firmy Langhans totiž figuruje v košatém rodokmenu svobodské papírenské rodiny Piette - Rivage v její Holubovské větvi. Z atelieru Langhans je i otištěný snímek Jaroslava Kvapila, režiséra, dramatika a básníka, manžela Hany Kvapilové, jedné z prvních superstar Národního divadla, kde v letech 1911 - 18 působil jako šéf činohry. Aktivní člen domácího odboje v první i druhé světové válce, spoluautor Manifestu českých spisovatelů z roku 1917 a poslanec Národního shromáždění I. ČSR, zaimponoval partě divadelních nadšenců v poválečné Svobodě nad Úpou. Ochotnický spolek "Kvapil" zahájil svou činnost, jako jeden z prvních českých spolků v místě, hned po hasičích a sokolech. Veřejnosti se poprvé představil už 4. května 1946. Jak jinak, než premiérou hry Jaroslava Kvapila Oblaka.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/5

V sobotu 6. 11. 1999 proběhlo již tradiční posezónní setkání stále početnějšího houfu přátel a příznivců Veselého výletu před stejnojmennou galerií v Horním Maršově - Temném Dole. Oblíbenému promítání zajímavých diapozitivů, které fotografující kamarádi horolezci a cestovatelé přivezli ze svých dobrodružných výprav do blízké i vzdálené ciziny, poskytla již podruhé přístřeší bouda „Jelení louky" v Peci pod Sněžkou. Předcházelo mu slavnostní vynesení busty hraběte Bertholda Aichelburga po více než sto letech zpět na původní místo, do nově zrekonstruovaného hrádku Aichelburg nad Temným Dolem. Romantickou zříceninu postavil lesní personál maršovského velkostatku na paměť oblíbeného majitele panství dva roky po jeho tragické smrti v roce 1863.

Rané dějiny Svobody nad Úpou jsou vlivem mnoha faktorů zahaleny rouškou tajemství. Nedostatek archivních materiálů zavinily nejen zhoubné požáry, ale především změna pozemkové vrchnosti v 18. století, kdy se bohatý  archiv vlčického panství přestěhoval se Schwarzenbergy do jižních Čech a hromadné vystěhování většiny obyvatel do Německa po druhé světové válce. Historie školy není výjimkou. Lze jen předpokládat, že první svobodští kantoři vyučovali své sporadické žáčky po domech, jak bylo v kraji zvykem. Přesto byla ve staré farní kronice uvedena farní škola poprvé již roku 1681. Stávala prý u kostela, stejně jako ta historicky doložená z roku 1747. Nevelká celodřevěná chaloupka, postavená za působení učitele Antonína Bergera, měla jednu obytnou místnost pro rodinu učitele a jednu třídu. V přístavku byla stáj pro krávu a kůlna. V roce 1855 se stavení sesulo pod tíhou sněhu a škola v těchto místech již nebyla obnovena. Dnes zde stojí čp. 9. Vyučování bylo přemístěno z velmi zchátralé budovy už o devět let dříve. Od 4. listopadu 1844 se celých 14 let vyučovalo v čp. 53 a další tři roky v původním domě čp. 52, který byl zbourán v roce 1915 při stavbě nové silnice do Janských Lázní. Zůstal jen mezi starousedlíky tradovaný název lokality - Školní vršek.

Nebývalý rozmach lyžování v době mezi oběma světovými válka­mi zaznamenal mezinárodní úspěchy i mnoha reprezentantů teh­dejší ČSR. A kdo jiný měl třímat pochodeň lyžařské všestran­nosti, než zdatní krkonošští horáci, ať již z českých či ně­meckých oblastí hor? Ti druzí, jezdící většinou v barvách HDW, upadli vinou historických okolností téměř v zapomnění. Nej­slavnější výhonek rozvětveného a početného rodu horalů z Kr­konoš - Gustav Berauer - se narodil v Peci pod Sněžkou 5. 11. 1912. Zjevný talent a vynikající přírodní podmínky daly vy­růst závodníkovi světové třídy. Úspěch a medaile sklízel v roz­poruplné druhé polovině třicátých let. Jen tak se mohlo stát, že na své konto připsal vedle účasti na ZOH čtyřnásobný titul mistra ČSR v letech 1936, 37 a 38 /dvakrát ve své parádní dis­ciplíně, běhu na 18 km a dvakrát v alpské kombinaci/ a zároveň, po připojení Sudet k Říši, i čtyřnásobný titul mistra Německa za roky 1939, 40 a 41 /opět v běhu na 18 km a v závodě sdruženém/.

Obdivovaný i zatracovaný Tančící dům architektů Franka Gehryho a Vlada Miluniče na Rašínově nábřeží v Praze se stal v architektonickém světě pojmem ještě dříve, než opustil rýsovací prkna svých autorů. Krkonošský tančící domeček, miniatur­ní varianta podobného tématu, skrývající v sobě sociální za­řízení, na svůj věhlas trpělivě čeká. Tato originální "kadibudka" je funkční součástí budovaného areálu Domu tří kultur Parada v polském Niedamirówě, o kterém jsme již psali, a o kterém v budoucnu ještě určitě uslyšíte. Nepatrná stavbička na půdorysu zhruba metr krát metr, splňuje základní požadavky na špičkové dílo i v oblasti velké architektury: cit pro materiál, vyvážené proporce, úctu k tradici a notnou dávku re­cese. Jednodenní výlety do panenského polského podhůří Krkonoš získávají stále větší popularitu. Trasa z Pomezních Bud do Královce a naopak nemusí vždy směřovat jen k vodní nádrži Bukówka. Třeba zabloudíte až na nejhořejší konec Niedamirówa v údolíčku zaříznutém do severovýchodních svahů Rýchor. Dům tří kultur Parada bude pro vás možná příjemným překvapením, jeho "pavilon úlevy" tak můžete poznat i důvěrně. I to stojí za to. Probatum est!

In: Krkonoše - Jizerské hory 1996/11

Některé omyly přejímané z generace na generaci houževnatě přežívají s tvrdošíjností hodnou obdivu přesto, že pravý stav věcí je znám a cestička k prameni vyšlapaná. V krkonoš­ské regionální literatuře je čítankovou ukázkou takové dezinformace spor o autorství sochy Krakonoše na kašně v Trutnově. Početnost jejího výskytu vzbuzuje podezření, že ji stále novým hlasatelům podsouvá se škodolibostí sobě vlastní sám vládce hor. Zvláště, když ten trutnovský není žádné harrachovské dobračisko, ale neúprosný běsů pán, podporovaný navíc čtyřmi pidikumpány, kteří už sice na kašně dávno nej­sou, leč pikle určitě kují dál. Známe permoníky! Nechal se ošálit i seriozní Vladimír Preclík ve svém půvabném sochař­ském místopisu našeho kraje - Tiše se přemisťovati, stejně jako zkušený regionální badatel, autor stati o Krakonošovi v nejnovějším turistickém průvodci Krkonoše z jilemnického nakladatelství Gentiana. Kořínky bludu o Krakonošově kolébce ve Vídni je nutno hledat před těmi více než sto lety na trutnovském rynku.

V historii Krkonoš je mnoho bud, které během let zanikly a upadly v zapomnění. Jsou i stálice, co v téměř nezměněné podobě přetrvávají od svého vzniku dodneška. Většina jich však pod­léhá neustálé proměně. Nejprve se změnil charakter jejich využití, později rostly nároky na pohodlí i touha po zisku a k původní chalupě se nalepovaly verandy, zádveří, podkroví a nové přístavby. Čítankovým příkladem takového bujení je vzhled Luční boudy, od masivního nástupu turismu v osmdesátých letech minulého století, do konce II. světové války. I boudy, které zanikly /většinou v plamenech, neboť požár je dosud na horách nepřítelem číslo jedna/, aby jako Fénix znovu vstaly z popela, trpí jakousi "mutací v genech". S každou obnovou jejich objem nabobtnal, což v době kolektivní rekreace pracujících nabylo až obludných rozměrů. Gigantické továrny na volný čas jsou dnes nejen architektonickým vředem na malebné krajině Krkonoš, která jejich proporce není schopna přijmout, ale i ekonomickým oříškem pro jejich majitele. Kdo poznal pocit ztracení v masách betonu hotelu Horal ve Svatém Petru, kdo viděl civilizační poušť v širokém okolí hotelu Arnika, bývalé odborářské zotavovny Pochodeň na Labské, či v studené a odcizené „nádražní" restauraci monstra nad vodopádem vzpomínal na útulnou atmosféru staré Labské boudy, ví, o čem je řeč. Gigantomanii socialistických plánovačů jsme naštěstí odzvonili klíči. A přeci vyrostla nová Výrovka! Zárodky fenoménu bytnění lze stále sledovat i na stavbách docela malých. Jako příklad nejžhavější uvádím chalupu na Hofmanových boudách nad Janskými Lázněmi, cíleně zlikvidovanou požárem 8. dubna 1995. Zprávu o tom přinesl i časopis Krkonoše v 6. čísle toho roku. V rekordní době několika měsíců vyrostla budova nová s nepoučitelně členitou střechou /bez soustavy střešních vikýřů, hitu posledního desetiletí, zřejmě nelze/ a především objemově podstatně větší. "S jídlem roste chuť, jen pozor, aby se sousto nevzpříčilo v hubě", říkávala moje babička. O jednom takovém rozměrném sou­stu je následující vyprávění.