Freiheit

Dějiny Pomezních Bud jsou neodmyslitelně spojeny s historií jednoho z nejstarších ubytovacích hostinců v Krkonoších a v těchto místech dlouho jediným. Jeho počátky je podle maloúpské kroniky nutno hledat již ve 2. polovině 17. století, kdy tehdejší majitel rázovité horské chalupy začal provozovat pohostinství. Strategické místo při nástupu na nejsnadnější cestu k vrcholu Sněžky, odedávna hojně užívané i existence přirozeného přechodu zemské hranice v bezprostřední blízkosti, si zřízení hostince přímo vynutilo. Po celou dobu svého trvání měla bouda, která se po jednom z pozdějších nájemců zapsala do dějin jako Hűbnerova u návštěvníků vysoký kredit. Hűbnerové patřili k nejstarším osídlencům Malé Úpy. Před druhou světovou válkou zde bylo ještě 7 rodin tohoto rodu. Stefan Hűbner uvedl své jméno do širokého povědomí především svým krkonošským prvenstvím v zavedení populárních vyhlídkových jízd na rohačkách v r. 1815. Sedmikilometrová dráha s 600m převýšením končící před hostincem podobného podnikavce Karla Nagela Pod zlatou hvězdou v centru Kowar, je z krkonošské literatury dostatečně známá. Již tehdy se zde čepovalo značkové sudové víno z Maďarska, jen o pár let později byl zřízen taneční sál a najmuta vlastní kapela a ještě před první světovou válkou měla bouda vlastní elektrické osvětlení. Snobské klientele určitě lichotila i návštěva budoucího německého císaře Fridricha v roce 1866. I přes drobné úpravy vydržel původní horský vzhled stavení až do roku 1936, kdy už omezené prostory odvážným podnikatelským záměrům majitele Gustava Adolfa nestačily. Výstavbě velkolepého moderního hotelu na tomtéž místě z jejíchž počátků je obrázek, však nepřála doba. Během II. světové války nedokončený objekt zpustnul, zbytek zařízení postupně rozkradli pováleční nenechavci. Jako Smrčinná bouda figurovala tahle bouda - nebouda ještě dlouho na mnoha krkonošských turistických mapách. Smutný konec jednoho snu dohrály buldozery po roce 1960.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/4

Malý encyklopedický slovník A - Ž, který ČSAV ve svém nakladatelství Academia vydala v roce 1972, u hesla nadace uvádí: „majetková hodnota se samostatnou právní subjektivitou, určená k tomu, aby její výtěžek byl věnován na nějaký sociální nebo kulturní účel. U nás nejsou."

Po sametovém zazvonění klíči zaznamenáváme růst množství nadací i u nás. Jedna z prvních dnes nejuznávanějších i ve světě, Výbor dobré vůle nadace Olgy Havlové, je pro mnohé sice příliš vysoko položenou laťkou, ale tak už to v životě chodí. I ty nejčestnější úmysly zakladatelů nadací se mohou rozplynout v rukou nepoctivých správců, mnohdy bombastické projekty mají jepičí život. Jejich trvání počítané na jednotlivé roky ani nemůže být měřítkem úspěšnosti. Nedostižné zahraniční vzory počítají svou existenci řádově na mnoho desetiletí. Nenechme se však zmýlit. Před tím než „Klemovi kluci" zadupali v únorovém mrazu roku 1948 na mnoho let demokracii v ČSR, znal téměř každý vysokoškolák například nadaci Hlávkovu. Dokonce i na docela malých městech působilo hned několik, byť i skromných nadací.

Písemná přestřelka mezi odborníky vyvolaná nenápadnou stavbou na lokalitě zvané Burg v katastru Černé Vody, dnes okrajové části Žacléře, rozdělila i regionální zájemce o historii na antagonistické „mlynářské" a „vápeníky". Stářím a přírodou dost pošramocené válcové těleso z lomového kamene, ukryté pod zvědavými zraky v zeleni stromů, měřící u paty přes 8 metrů v průměru a 5 m vysoké, se čtyřmi do kříže umístěnými klenutými prostůrky se samostatnými vstupy, s metr širokou obvodovou zdí v koruně a cihlami vyzděnou vnitřní nálevkovitou šachtou, by pravděpodobně mohlo být obojím. Časopis Krkonoše o této ojedinělé stavební technické památce, kterou po létech nezájmu snad vzali na vědomí i památkáři, informoval již několikrát. /Naposled v letošním únorovém čísle v článku o zajímavé rukopisné mapě žacléřského panství, vzniklé kolem roku 1840/.

Časopis německých vysídlenců z okresů Vrchlabí a Trutnov vychází již déle než půl století a v poslední době nachází i u nás stále větší odezvu nejen u historiků, ale i u široké veřejnosti. Do vzpomínek pamětníků se však občas vloudí omluvitelná chybička. Právě proto, že časopis je jedním ze studijních pramenů, chtěl bych jednu poopravit. V čísle 7 ročníku 1999 byl uveřejněn podobný záběr krojované slavnosti ve Svobodě nad Úpou s datováním do 30. let a sdělením, že jde o průvod z Maršova I. a II. u svobodské tělocvičny/kina. Snímků z různých fází průvodu existuje více a zcela nepochybně se jedná o svazový sjezd Spolku Němců v Čechách 22. 7 . 1923 se 7 - 8 000 účastníky. Podle bývalého svobodského občana Franze Zieneckera, jehož vzpomínky na rodné město otiskl zmíněný časopis v 10. čísle roku 1952, zakázaly tehdy československé úřady vyvěšování německých vlajek a praporů. Proto bylo celé město vyzdobeno girlandami a záplavou květin a březových větví. Na jiném snímku téhož průvodu v hlavní ulici /dnes ul. 5. května/ jsou jasně zřetelné poslední dva dřevěné domy s podloubím z původní zástavby č. 27 a 110, oba zbořené a přestavěné před rokem 1930. Ani situování průvodu do prostoru před tělocvičnou není správné. Fotograf namířil svůj objektiv od meteorologické staničky na Malém náměstí /postavené ovšem o deset let později/ směrem k železnému mostu přes Úpu a k nádraží. Vlevo je dům č. 113, který v roce 1934 koupil od fy Karl Weisshuhn a syn, obchodník Gustav Seidel a zřídil zde papírnictví /dnes prodej ovoce a zeleniny/. Za ním je již zbořený dřevěný domek č. 114 čalouníka Heinricha Steffana. Vpravo vykukuje část secesní fasády domu č. 1, dnešní pošty. U mostu je vidět dřevěná budka mýtného a čelně ve stráni tehdy osamocený dům č. 171 rodiny Justovy. Zajímavý je i pohled na část nezalesněné a nezastavěné Sluneční stráně.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/5

Pan učitel Bernatschek zachytil na své žertovné kresbičce ze spolkového alba nejaktivnější a nejpočetnější stolní společnosti ve Svobodě nad Úpou první poloviny našeho století, továrníka Ernesta Dixe z Temného Dolu, jako „mistra zimních sportů". Členem zmíněného „Koutu Svobody" /"Ecke Freiheit"/ byl se spolkovou přezdívkou Pepa z vršků, i majitel prvních lyží ve Svobodě a nadšený propagátor lyžování, obchodník Josef Formann. Po návratu z vojenské služby v roce 1902 si začínající lyžař Formann nechal u místní firmy Fröhnel a Feist, známé výrobou saní, zhotovit první pár lyží podle vrchlabského vzoru. Již tento výrobek, ještě s rákosovým vázáním, byl dle současníků co do elegance tvaru a kvality provedení, zcela srovnatelný s okolní produkcí. Navíc firma se chytla a v krátké době dokonce obohatila trh zlepšeným typem vázání s ocelovým perem, které si nechala patentovat. Je ironií osudu, že v době mezi oběma světovými válkami byl široko daleko nejznámější jiný „reprezentant" svobodského lyžování, t. zv: „finský jezdec". Tento vyznavač přírodní kulturistiky, /ale spíše jen místní pošuk/, kterého písemné prameny cudně uvádějí jako pana Sch., vystupoval na lyžařských závodech v okolí, většinou na svazích Černé hory, jako specialista na skoky po hlavě. Jinak brázdil pláně Rýchor, oděn jsa pouze bederní rouškou s ruksakem na zádech. Občas se znenadání objevil v hloučku zděšených lyžařů, jel s nimi kousek cesty a stejně nenápadně zmizel. Jednou, za zvlášť nepříznivého počasí, když se celý modrý zimou domáhal vstupu do Maxovy boudy a majitelka paní Hamplová jej zapřísahala, aby tak lehkovážně nehazardoval svým zdravím, se prý urazil a donucen navléknout si alespoň větrovku, zklamaně odjel.

I takové byly začátky jednoho z nejmasovějších zimních sportů současnosti!

Ilustrace Hans Bernatschek

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/11

Ve stínu lyžařských es, hvězd první velikosti, běhalo, skákalo a sjíždělo stráně bezpočet „bezejmenných" sportovců a pozdějších nadšených oddílových funkcionářů, kteří sice výrazně převyšovali běžnou populaci, k těm pomyslným nejvyšším metám však nikdy nedosáhli. Jejich zásluha na vysokém kreditu českého a československého lyžování je však neoddiskutovatelná. Jedním z nich byl i Standa Steiner, trutnovský rodák, ročník 1929, absolvent poválečné Obchodní akademie a všestranně nadaný sportovec. Klukovská válečná léta prožil po záboru pohraničí v Jestřebích horách, v kopečcích kolem Malých Svatoňovic. Tady začal svou lyžařskou kariéru, i když zprvu koketoval i s lehkou atletikou - vytrvalostní běh, chůze, přespolák - a byl opravdu dobrý! Na lyžích zvládl postupně všechny disciplíny: běh, štafetový běh, sjezd, slalom, skok i závod sdružený a mnohokrát stál i na té vytoužené bedně, ať již v barvách svatoňovického, později trutnovského Sokola, armádní Rudé hvězdy nebo Jiskry Mladé Buky. Skákat začal na malém můstku v Trutnově v roce 1949 - na běžkách!! V těch čtyřicátých a padesátých letech minulého století sbíral diplomy a ceny z různých regionálních závodů a dýchal na záda mnoha pozdějším známějším mistrům sportu. Na republikových přeborech v rámci zimních her I. celostátní spartakiády ve Vysokých Tatrách v roce 1955 svedl např. rovnocenný souboj s takovými skokanskými jmény jako Míla Bělonožník, Jáchym Bulín nebo Zdeněk Remsa. V běžecké stopě často potkával pětadvacetinásobného mistra republiky Jaroslava Cardala i mladého Bohumila Zemánka. (Populární branné závody družstev si s chutí a na úrovni zaběhl i po čtyřicítce.) Většinu svého dospělého života prožil ve Svobodě nad Úpou a se svobodskými rivaly, bratry Viktorem a Rudou Schröffelovými, Ladislavem Černým a dalšími mnohokrát pokořil dřevěný můstek na severním svahu Janské hory, na kterém se tenkrát ještě vesele skákalo. Věřím, že často s nezbytným fotoaparátem na prsou prošlapává stopu i na pláních věčnosti, kam nenápadně odešel 23. 10. 1997.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/12

Zlatá horečka, která ve východních Krkonoších a především na Rýchorách, kulminovala začátkem 16. století, dala vznik i hornické osadě pod mohutnou dvojicí Černé a Světlé hory, odvozující své jméno od svobody dolování, Svobodě nad Úpou. Tisíce turistů, kteří navštěvují horská střediska Pec pod Sněžkou, Malou Úpu či Janské Lázně, projížděly až do roku 1981, kdy byla dobudována nová silnice z Trutnova do Pece, malebným centrem tohoto rázovitého městečka. Vzhledem k okolním obcím je jedním z nejmladších. První doloženou písemnou zmínkou o jeho existenci je až privilegium Ferdinanda I. z roku 1546, kterým bylo osadě, zároveň s povýšením na město s právy horních měst v Čechách, uděleno i právo erbovní. Několik erbů můžete v nezměněné podobě vidět na průčelích významných budov. Halas kovkopů utichl v době, kdy bylo panství Vlčice, ke kterému Svoboda až do zrušení poddanství patřila, v držení bohatého rodu Schwarzenbergů. Chudičkou zlatou hřivnu nahradila nejprve úmorná práce domácích tkalců a v minulém století dravý nástup průmyslu, především papírenského. O přirozený vznik spádového správního a obchodního centra této oblasti se postaral čas a v poslední době i pověření české vlády pro výkon státní správy ve východních Krkonoších. Vy všichni, kdo Svobodou nevšímavě projedete ve snaze být co nejdříve v centru nejvyšších českých hor a chcete nejen „navštívit", ale i „vidět", přijměte mé pozvání na pomyslnou projížďku po trase vyhlídkových fiakrů z přelomu století, která vás sice ochudí o pár chvil na sjezdovkách, zato obohatí množstvím příjemných zážitků.