Freiheit

Již v několika předešlých číslech padla zmínka o výstavbě mostu v Maršově I. A je tu další důvod k nahlédnutí do historie na téma mosty a komunikace. První zmínka o dřevěném mostu přes Úpu pochází z roku 1553 a najdeme ji, kde jinde, než v Hüttelově kronice. V sou­vislosti s vytyčováním hranic uvádí: "... most k Mladým Bukům, který se nyní Birgfreiheit zove". Od pradávna se na mostě vybíralo mýtné nebo clo. Polovina výtěžku se odevzdávala panstvu do Vlčic, druhá polovina sloužila obci na údržbu mostu a částečně i na úhradu ná­kladů s provozováním nepříliš výnosného zlatého dolu. V roce 1703 byl dřevěný zastřešený most stržen povodní a narychlo zbudované provizorium sloužilo až do roku 1712. V tomto roce v červenci byl dán do provozu nový, opět dřevěný most, který vydržel s drobnými opravami až do roku 1892!  Pro značnou zchátralost byl stržen a na jeho místě postavili Otto Fiedler a Václav Havránek z Hostinného za účasti italských kameníků celkovým nákladem 14 200 zlatých kle­nutý kamenný most s jedním obloukem. Byl 9 metrů široký se 125 centimetrů široký­mi chodníky po obou stranách. Jeho, v životnosti mostů jepičí exis­tence, trvala pouhých 5 let. Jedna z největších povodní minulého století jej v roce 1897 poškodila natolik, že musel být odstraněn a na jeho místo nastoupil roku 1898 dvacet metrů dlouhý železný kra­savec, hrdě se pnoucí 3,70 m nad řekou. Oba mostní pilíře postavila firma Rella a Neffe z Vídně, která v té době prováděla regulaci Úpy. Ten zchátralý, rezavý a děravý staroušek, držící se nad vodou jen si­lou nějaké nadpřirozené vůle, po kterém denně šlapeme, to je stále on.

Oživená tradice trhů ve Svobodě nad Úpou se po rozpačitém začátku setkala již při své druhé repríze s příznivým ohlasem občanů. Regio­nální kniha knih, mnohokrát citovaná kronika Simona Hüttela, datuje právo pořádat dva výroční trhy a to svatovavřinecký a adventní, do roku 1580. Výnosem císaře Františka II. z 20. dubna 1827 bylo povo­leno konání čtyř výročních trhů a to: v úterý po přenosu sv. Václava,v úterý po Božím těle, v úterý po narození Panny Marie a v první adventní úterek. V souvislosti s trhy se slavila pouť na svátek patrona kostela sv. Jana Nepomuckého 16. května a císařské posvícení, z rozhodnutí Josefa II. jednotně v celé monarchii, připadající na svátek sv. Havla 16. října. Svoboda měla prý v širokém okolí dobrou pověst zejména pro své pravidelné trhy týdenní. 0 těch napsal ve své "Historii města Svobody" kronikář a obecní tajemník Bernard Hampel následující řádky. "Na prosby všeho občanstva hornického městečka Svobody pod zlatými Rýchorami na břehu Úpy, Jakub Weiher, vévoda marienburgský, svaté římské říše hrabě, vrchní válečný plukovník Pruska, starosta na Christburgu,Schlohau a Büttau, svobodný pán na Vlčicích atd., 28. dubna 1653 připojením hraběcí pečeti znovu potvrdil, že v hornickém městečku Svobodě se budou podle starého zvy­ku konat dva obyčejné týdenní trhy a to každou středu a sobotu." Ještě před druhou světovou válkou se dalo z obecních účtů vyčíst, že poslední týdenní trh se konal v roce 1810. Čistý zisk pro obecní pokladnu, tzv. čtvrtkový peníz /Viertelgeld/ z něho činil 1 zlatý 30 krejcarů, z čehož je zřejmé, že obec od pořádání trhů upustila pro naprostou nerentabilitu. To však již fungovalo mnoho živností, obchůdků a služeb k uspokojení občanů. Dnes, kdy spoustu jinde běž­ného sortimentu zboží a služeb ve Svobodě postrádáme, jsou znovuobnovené trhy ani ne tak finančním přínosem obce, jako příjemným zpestřením života koupěchtivých obyvatel. Doufejme jen, že se co nejdříve připojí se svou nabídkou v hojnějším počtu také místní podnikatelé.

In: Svoboda forum 39 (29. 10. 1990) - Střípky z dějin IX

Komunální volby klepou na dveře. Rád bych vám proto připomenul chro­nologii svobodských starostů, tak, jak se dala vysledovat v archivních materiálech:

Gottfried Finger - 30 let (1730 - 1760); Joseph Fibiger - 3 roky (1760 - 1763); Karolus Fibiger - 1 rok (1763 - 1764); Anton Stephan - 6 let (1764 - 1770); Franziskus Huebner - 16 let (1770 - 1786); Josef Patsch - 2 roky (1786 - 1788); Ignaz Höher - 2 roky (1788 - 1790); Johann Jakob Fiedler - 4 roky (1790 -1794); Josef Stephan - 21 let (1794 - 1815); Franz Stephan - 4 roky (1815 - 1819); Ignaz Etrich - 5 let (1819 - 1824); Josef Etrich - 5 let (1824 - 1829); Ignaz Etrich - 3 roky (1829 - 1832); Ignaz Baudisch - 12 let (1832 - 1844); Franz Baudisch - 4 roky (1844 - 1848); Ignaz Etrich - 23 let (1848 - 1871); Josef Finger - 6 let (1871 - 1877); Johann Thim - 8 let (1877 - 1885); Johann Fiebiger - 5 let (1885 - 1890); Franz Stephan - 18 let (1890 - 1908); Johann Fiebiger - 11 let (1908 - 1919); Franz Feix - 4 roky (1919 - 1923); Julius Etrich - 2 roky (1923 - 1925); Rudolf Lissak - 8 let (1925 - 1933); Wenzel Just - 5 let (1933 - 1938); Franz Thamm - ? (1938); MUDr. Franz Breuer - 6 let (1938 - 1945).

Při pohledu na stále větší plochy vymýcených lesů na hřebenech Krkonoš, nelze nesrovnávat tuto situaci s dávnou historickou pa­ralelou, kdy lidská dravost a bezohlednost k přírodě významnou měrou přispěla k zásadní změně ve skladbě zdejších lesů. Mám na mysli těch víc než čtyřicet let drancování koncem 16. a začát­kem 17. století. Rozsáhlá pásma Krkonoš měl již v 1. pol. 16. stol. v zástavě horní hejtman Kryštof z Gendorfu, majitel Vrchlabí, báň­ský odborník a poradce Ferdinanda I., za něhož se v Krkonoších jednak pilně dolovalo, jednak bylo zřízeno nespočet hamrů na zpra­cování rudy. Obě tyto činnosti spotřebovaly velké množství dřeva, které bylo všude na dosah ruky. S největší pravděpodobností byl prá­vě tento ziskuchtivý Korutanec otcem myšlenky zásobovat krkonoš­ským dřevem rovněž "největší a nejdůležitější klenot všeho králov­ství" - Kutnou Horu.

Listopadová "velvet revolucion" vyburcovala z letargie i naši republiku, která se po dvaačtyřiceti letech neúspěšné cesty k lepším zítřkům pokouší o opětovný návrat do Evropy, čímž ne­myslíme další krok zpět, ale kvalitativní posun mezi vyspělé po­krokové státy. Jednou z podmínek takového posunu je přechod k trž­nímu hospodářství a to je zas podmíněno rozsáhlou privatizací výroby a služeb. Touhou převážné většiny obyvatel Svobody nad Úpou je, alespoň doufám, změnit toto šedivé, nevýrazné a zapomenuté město v tzv. pohraničí v čistý a kvetoucí domov s prosperující­mi službami, čistou řekou, dýchatelným vzduchem a zelenou příro­dou. Staří latiníci říkali: "Nic nového pod sluncem".

Během na události tak bohatého loňského roku 1989 nás vět­šinou ve vší tichosti minula mnohá více či méně významná svobodská výročí. Bez nároků na úplnost bych se o některých rád zmínil.

1. srpna 1859 byl v domku č. 2 zahájen provoz pošty. Místní zahradník Ambrož Baudisch se tak stal prvním svobodským poštmistrem, což je písemně doloženo zápisem v dodnes vedené původní revizní knize na místní poště. Díky několika nadšencům a fi­nanční podpoře MěNV, bylo toto výročí vzpomenuto alespoň poštov­ním razítkem s textem "Svoboda n. Ú. - 130 let pošty", které se od srpna do prosince rozlétlo na dopisech doslova do celého světa. První pošta byla zbořena v roce 1927 a na jejím místě vyrostla vila starosty a průmyslníka Lissaka, dnešní MŠ.

Nejstarší doložená zpráva o existenci Svobody nad Úpou, je privilegium císaře Ferdinanda I. z roku 1546, kterým byly "hornímu městysi Svobodě pod zlatými Rýchorami" přiznány všechny svobody, jichž užívala jiná horní města v království českém. Zároveň s tím byla osada nadána erbem, který se nám v nezměněné podobě zachoval dodnes. Tvoří jej podélně rozdělený štít, v jehož / z pohledu divá­ka / pravém zlatém poli je polovina černého císařského orla s červeným vyplazeným jazykem a zlatou zbrojí /drápy a zobák/. Levé pole je příčně děleno. V jeho horní červené čtvrti jsou zkřížená hornická kladiva - želízko a mlátek - černé barvy se zlatými násadami. Zkřížení je provedeno způsobem vyskytujícím se v heraldice horních měst jen vzácně - v Čechách toliko dvakrát. Želízko je totiž umístěno nalevo od mlátku, jehož násadu překrývá. /Symbol dolování, zkřížená hornická kladiva, vznikl totiž prostým opisem situace, kdy horníci při krátkém odpočinku ve štole ulehli s rukama zkříženýma na prsou, nepouštějíce z nich své nástroje. Většinou drželi mlátek v pravé a želízko v levé ruce a v této podobě se symbol obvykle používá/. Spodní čtvrtina má zelenou barvu a jsou na ní zlaté srnčí parohy se čtyřmi výsadami na každé lodyze. Vyskytuje se i varianta s celým, neděleným polem červeným. Dvě figury v jednom poli jsou však z heraldického hlediska nesprávné.