Freiheit

Pepa z hor, jak si nechal Josef Formann důvěrně říkat mezi kumpány jeho oblíbené stolní společnosti Koutek Svobody (v originále Ecke Freiheit) z tenkrát vyhlášené svobodské hospody „Papá" Kühnela se uprostřed Velké války nechal vyfotit v armádní rakousko - uherské domobranecké uniformě záložního četaře, obklopen všemi svými „děvčaty". Vedle dcer Adolfíny, Anny, Gertrudy a Erny, chybí na snímku jen později narozený jediný syn Werner, který v docela jiném polním stejnokroji padl v roce 1943 u Charkova na Ukrajině. Předkové váženého svobodského občana, obchodníka se zbožím smíšeným a majitele výstavného domu č. 137 (nyní 537) na hlavní svobodské třídě (ulice 5. května), kde dnes s příslovečnou vehemencí nabízejí své levné zboží vietnamští prodejci, přišli do Krkonoš „ze za Paky". Jeho děd Johann pocházel ze starobylého rodu, žijícího v Horní Nové Vsi u Lázní Bělohrad a babička Anna Urbanová byla z Pecky. Svobodský rodák Josef Formann (*18. 3. 1878), aktivní člen obecního zastupitelstva a mnoha místních spolků a organizací včetně Krkonošského spolku, se však do historických análů zapsal především jako majitel prvních lyží v městečku a horlivý propagátor lyžařského sportu. Plné pochopení pro svou zálibu nalezl jistě později i u své ženy Adolfiny, rozené Bönschové z Luční boudy. Po návratu z vojny v roce 1902 si přes místní dřevozpracující firmu Fröhnel a Feist nechal objednat pár lyží od vrchlabského výrobce a zmíněná firma podle nich vyrobila první lyže ve Svobodě. Hned příští zimu uspořádal Formann spolu s několika jinými nadšenci, mezi nimiž určitě nechyběl jeho první souputník Johann Etrich ani pánové Dittrich, Hartig, Kühnel nebo Tippelt, první lyžařský výstup k Maxovce na Rýchorách a později i na vzdálenější hřebeny Krkonoš. Podstatnou zásluhu měl i na uspořádání velkolepých IV. lyžařských závodů Svazu zimních sportů „Krkonoše" ve Svobodě v dubnu 1907 se skokanskými soutěžemi i prvním zaznamenaným rekordem 16m na sněhovém můstku na Kraví hoře. Zatím, co Josefův otec téhož jména spočívá od roku 1895 na sluncem vyhřívaném svobodském hřbitově, zpodobnění manželé Formannovi zemřeli po bouřlivých událostech konce II. světové války krátce po sobě na jaře 1946 v Riedeburgu u Halle nad Saalou v Sasku. Není bez zajímavosti, že syn nejmenšího děvčátka na snímku, Formannův vnuk Dr. Ing. Herbert Gall, který musel svou rodnou Svobodu nad Úpou nuceně opustit v nákladním železničním vagonu na uhlí jako sedmiletý chlapec, zastupuje dnes své německy hovořící svobodské spoluobčany se stejným osudem.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/4

V pamětech města Svobody nad Úpou je existence mlýna se dvěma vodními koly na řece Úpě zmiňována „od pradávna". Zprvu pravděpodobně panský mlýn, přešel záhy do majetku obce, která z něj podle výtahu z urbáře vlčického panství ze dne 15. 12. 1650 odváděla vrchnosti každoročně ke sv. Bartoloměji dávku 13 korců obilí. Koncem 17. stol. vládl mlýnici mlynář Friedrich Scholz. Jeho následník Kaspar Bönisch byl nejspíš jedním z posledních náboženských emigrantů do Pruska v době protireformace. Oni i řada dalších měli mlýn od města pronajatý v tzv. dědičném pachtu. Zato museli udržovat mlýnské stavení, mlýnici, vodní náhon i příjezdové cesty. Jen jez na Úpě spravovala obec k tíži vlastní pokladny. Nájemné ve formě naturálií odváděl mlynář nejen obci, ale i panstvu ve Vlčicích, místnímu faráři a dokonce i obecnímu sluhovi. Vše se změnilo vydáním císařských patentů ze 7. září 1848 a 4. března 1849, jimiž byla v celé zemi zrušena dědičná vlastnická práva. Tehdejší nájemce mlýna, mlynářský mistr Johann Wahl, složil u c.k. okresní pozemkové komise sídlící ve Vrchlabí celkem zanedbatelný obnos 80 zlatých a stal se tak z posledního dědičného pachtýře prvním soukromým vlastníkem mlýna č. 93 včetně zahrady a veškerých práv. Jeho syn Johann se však v roce 1905 dostal do takové nouze, že na jeho majetek byl vypsán konkurz. Mlýn i s později přistavěnou tkalcovnou koberců koupila firma Piette z Maršova I. a pronajala jej pro provoz přádelny, tkalcovny koberců a tkaní jutových popruhů Wahlovu švagrovi Franzi Wojtěchowskému. Po uplynutí nájemní smlouvy byly provozovny zrušeny a budova mlýna přestavěna na vilu pro rodiny dětí majitele papírny Prospera Piette - Rivage. Z nich novým osídlencům po II. světové válce nějak učaroval druhý manžel Piettovy dcery Rosy Karl von Csipkay, takže se pro dům vžil název „Čipkajova vila". V polovině 70. let minulého století musel dům s bohatou historií ustoupit výstavbě křižovatky navazující na přemostění Úpy rychlostní silnicí z Trutnova do Pece pod Sněžkou. Dodnes se zachovala jen patka sloupku a část kamenné podezdívky oplocení před zahradnictvím „U tří hořců" a kamenná zahradní mísa, přemístěná na náměstí do proluky po čtyřech dřevěných renesančních domech s podloubím, představujících poslední zbytek poezie staré Svobody, neuváženě zbořených v roce 1965.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/9

Mnozí ze starších občanů Svobody nad Úpou si asi ještě pamatují na místní staré bělidlo. Jen možná nevědí, že to byla ta chátrající haluzna, stojící poblíž personální vily Piettovy papírny při styku Staré aleje se státní silnicí, na hranicích katastrálního území někdejší Svobody a samostatné obce Maršov I., která vzala za své počátkem druhé poloviny minulého století. V roce svého vzniku 1778 to však byl rozložitý zděný dům s nezvykle velkým čtvercovým půdorysem a mansardovou střechou, výrazně se odlišující od okolních roubených chaloupek. V knize obyvatel z roku 1843, vedené farním úřadem ve Vlčicích, je jako majitel zmiňovaného domu číslo 79 zapsán barvířský mistr a bělič plátna Johann Etrich (*1812) ze starobylého svobodského rodu Etrichů. Jeho bratr Josef (1803 - 1878) původní profesí pekař a obchodník s moukou byl zakladatelem početné větve úspěšných lnářských podnikatelů, z nichž vzešel světově proslulý průkopník letectví, rodák z Horního Starého Města u Trutnova, konstruktér Igo Etrich (1879 - 1967). V tomto domě se 24. 2. 1867 narodila také Paulina Holubová, neteř jedné z největších svobodských osobností, Prospera Piette - Rivage (1846 - 1928). Ta se v devatenácti letech provdala za jednoho z prvních fotografů Krkonoš, zakladatele věhlasného ateliéru v Praze ve Vodičkově ulici, Jana Nepomuka Langhanse (1851 - 1928). Neobyčejný dům, pod jehož střechou se protnuly neobyčejné osudy, stihl krátce před jeho zánikem vyfotografovat Ing. Jaroslav Morávek.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/3

Hravost našich předků a konec konců i ladovský ráz krkonošských zim, rozmařile nabízejících levný a tvárný /bohužel i značně nestálý/ stavební materiál, připomínají už jen zažloutlé fotografie starých pohlednic. Postavit na stráni za chalupou sněhového pajduláka s hrncem na hlavě a červenou mrkví místo nosu, bylo téměř samozřejmostí pro každého kluka bez rozdílu věku. Mnohde se možnost uplatnit své umělecké ambice při stavbě zajímavých zimních skulptur přenesla i do center horských městeček, kde zároveň vyřešila dilema, co s množstvím sněhu odklizeného z ulic a chodníků. Sněhové „sochy", dosahující mnohokrát až monstrózních rozměrů, braly na sebe podobu rozličných bytostí.  Tak vznikla tradice jilemnických Krakonošů, z nichž ten válečný od pana Marka, by jilemnickému náměstí slušel i vytesaný do kamene. Vyhlášení byli poetičtí sněhuláci z Vysokého nad Jizerou, své Rýbrcouly stavěli i ve Špindlerově Mlýně a v Janských Lázních. Určitě i mnohde jinde, jen obrázky se asi nedochovaly. Že to však s tou opěvovanou bělostí sněhu za mlada našich otců a dědů nebylo tak docela „košer", dokládá poněkud umolousaný Šmudla z náměstí v Lomnici nad Popelkou na přelomu let třicátých a čtyřicátých. Inspirace to ale je. Co to letos zase zkusit?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/12

Šťavnatá zeleň obhospodařovaných horských luk, charakteristická pro osídlené oblasti Krkonoš, prošla za poslední půlstoletí výraznou přeměnou. Šetrné ruční kosení nahradily k přírodě necitlivé stroje /i když chválabohu, že se aspoň sekalo/. Přirozené hnojení kejdováním vytlačila zkázonosná chemie. S poválečnou výměnou obyvatel zmizela příslovečná „štábní kultura" německého etnika a její místo zaujal bohémský postoj ke krajině většiny nových osídlenců. Hory patřily pracujícím a zároveň nikomu a jenom strach ze všemocných „komančů" z okresního sekretariátu nutil držitele pozemků, aby je jakž takž udržovali. S poslední společenskou změnou poměrů zmizel i ekonomický stimul udržování luk. Jestli je horácké nebe, kroutí tam generace Sagasserů, Hoferů, Rennerů, Kneifelů či Bönschů nejspíš nevěřícně hlavou. Kdysi tak ceněné horské seno nikdo nechce! Honba za ziskem z turismu zaslepuje oči novým majitelům bud. Investovat jen do krásy přírody nikdo z pragmatiků nechce. Až ale všechny květnaté louky zarostou invazním plevelem a náletem dřevin, budou sem turisté ještě jezdit?

Růžena Řezníčková, Ing. Jaroslav Řezníček - Nakladatelství Altair Trutnov 2006

Motto: „Jen málo spisovatelům se líbí knihy ostatních kolegů. Začnou se jim líbit až po jejich smrti. Spisovatelé mají rádi svý vlastní sračky a já jsem jeden z nich."                                                                         ( Charles Bukowski)

S publikacemi využívajícími dobové fotografie či pohlednice k porovnání minulosti měst a obcí s dneškem se v posledních letech roztrhl pytel. Přesto si myslím, že je jich stále málo, o čemž svědčí i jejich neklesající obliba. Trutnovské nakladatelství Altair vydalo po čtyřleté přestávce již druhý díl kvalitně vypraveného titulu „Trutnov - toulky minulostí a současností ve fotografii" zkušené autorské dvojice Růženy a Jaroslava Řezníčkových. Na celkovém moderním pojetí, bez nostalgických vzdechů nad zaniklým půvabem starobylých zákoutí, ale i bez nekritického vynášení architektonických zásahů do vzhledu města v současnosti, má jistě nemalý podíl spolupráce s mladou nastupující generací badatelů z Muzea Podkrkonoší i Státního okresního archivu v Trutnově.

Z módní vlny historických pohlednic těží vydavatelé regionálních vlastivědných publikací i spotřebního komerčního zboží. V případě kalendářů nasadilo laťku docela vysoko již před lety jilemnické nakladatelství Gentiana. A to i přes současný odklon od fundovaných historických miniatur k staromilským citacím z dobové literatury. Mnozí následovníci se s ním k jejich chvále snaží držet krok. Sběratelé, ochotní zapůjčit kouzelné obrázky ze svých sbírek k reprodukci, se najdou vždycky a na jejich více či méně kvalitním vytištění nejde díky moderní technice zas tak moc pokazit. Horší už je to s doprovodnými texty. Kalendář má sice omezenou životnost a pár řádků informací jistě nechce a ani nemůže nahradit byť i docela malou encyklopedii. Přesto by měly poskytovat pokud možno ověřené, seriózní a pravdivé údaje. Směstnat mnohdy několik stránek dějepisných dat do lapidární zkratky je ten nejtvrdší oříšek a mezi zástupem povolaných, možná i nadšených a pracovitých, je jen málo vyvolených. Bez důkladného studia a ještě lépe důvěrného vztahu k dané oblasti a osobnímu poznání místních reálií by se do toho autor snad ani neměl pouštět.