Freiheit

„Gablenz dobyl včera u Trutnova skvělého výsledku." Text opožděně doručeného telegramu rakouského vrchního velení, otištěný v mimořádné příloze Národních listů o další den později, 29. června, byl nejspíš poslední optimisticky laděnou zprávou z bojiště prusko - rakouské války o nadvládu v budoucím sjednoceném Německu v roce 1866. Tradiční každoroční vzpomínce na krutou řež onoho léta, končící porážkou u Hradce Králové, dává tak jediná vítězná bitva rakouských armád alespoň trochu slavnostnější ráz. S průběhem bojů seznamuje návštěvníky odvěké brány Krkonoš naučná stezka „Den bitvy u Trutnova." Čtvrthodinku chůze od úvodní orientační tabule na Krakonošově náměstí se na výšině Šibeníku vypíná památník 10. rakouského armádního sboru, známější jako Gablenzova mohyla. Sem byly v září 1905 uloženy ostatky rakouského vojevůdce barona Ludwiga Gablenze, jednodenního vítěze trutnovské bitvy. Zde také začíná značená vycházka malebným lesoparkem na sousední Janský vrch s barokní Janskou kaplí a unikátním lesním vojenským hřbitovem. V přístupném interiéru kapličky vzniká postupně péčí města Trutnova ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem v Praze expozice památek z tehdejších bojů. Bílé kabátce rakouských pěšáků, kteří ochotně poskytují informace každý víkend od května do září od 13 do 16 hodin, patří členům trutnovského Klubu vojenské historie. (O prázdninách je v úterý až pátek ve stejném čase zastupují studenti gymnázia.) Ukázky vojenského výcviku, dobové výzbroje a při slavnostních příležitostech i salvy z děla, patří vedle stálé výstavy v Muzeu Podkrkonoší k velkým turistickým lákadlům.

Štíhlý kužel televizního vysílače stojí jen několik zanedbatelných metrů od kóty 1 299 m.n.m., nejvyššího bodu oblého masivu Černé hory. Svou výškou ještě umocňuje ideální přirozenou kruhovou vyhlídku po nejúžasnější plastické mapě Krkonoš. Trojhran Sněžky je téměř na dosah ruky, k pohlazení nastavují svá záda Rýchory.  Oči laskají ladné křivky Pohraničního i Českého hřebene - z rozhledny na Žalém snad někdo mává - přehlédneme kotlinu Jelení Hory i hluboké české vnitrozemí od Hrubého Jeseníku daleko na horizontu, přes Orlické hory, Zvičinu a Kozákov až po Ještěd s krásnější a slavnější sestrou. Jenže ouha. Obsluha si tohle potěšení může dopřát, jen pokud občas vystoupí na nejvyšší pracovní plošinu pod laminátovým tubusem. Elegantní stavba vysílače totiž nemá okna. Osádka techniků, kteří sem v  roce 1978 přešli z původního černohorského pracoviště, si co do výhledu moc nepolepšila. Televizní vysílač Černá hora byl od března 1961 „ubytován" v suterénu Sokolské boudy. Současné vybavení technikou se samozřejmě srovnávat nedá, dokonce ani s tím z období výstavby, kterou plně zajišťovaly polské firmy. Stavařinu především Budimex a elektronické zařízení Unitra. Nevyužitou šanci, spojit vysílač s rozhlednou naštěstí nahradila nedaleká vyhlídková věž Panorama. Přísné předpisy zahánějí z nejbližšího okolí vysílače zvědavé turisty a tak areál oživuje jen nesmyslně umístěná socha matky s dítětem od Jana Hány.

In: Veselý výlet 23/2004

Všechno, co je v Krkonoších záhadné, je v ústním podání dávných horalů „švédské". I systém mohutných terénních valů a rýh na západním černohorském úbočí mezi Zrcadlovkami a televizním vysílačem v nadmořské výšce zhruba 1 200 m přetínající lesní svážnici od Sokolské boudy ke startovnímu místu odvážných letců na řiditelných padácích. Útvary, vytvořené nepochybně lidskou rukou, které ve vzácné shodě opomíjejí dobové archiválie i současné mapy, bývají přisuzovány různým činnostem. Nejodvážnější hypotézy operují s mytologickými stavbami Keltů; ale ani staří Keltové neměli zřejmě úplně vypatlané hlavy. Navíc široko daleko žádná doložená stopa keltského osídlení. Rozmach těžby nerostů v nedalekém Černém dole podepírá teorii hornickou. Ale proč by starci hloubili dílo v na rudy chudém, nezajímavém terénu? Lákavá je myšlenka, že jde o zbytek rozsáhlého vodního díla při historicky největší těžbě dřeva v oblasti Krkonoš v 16. století. Zemní smyky, využívající gravitace, vedly ale logicky kolmo k úpatí kopce. Popisované útvary však jen velmi mírně kříží vrstevnice. Ani jakési primitivní „lavinolamy", chránící lidská sídliště neobstojí, chybí - li právě to osídlení. Nejvíce zastánců má teorie vojenského opevnění. Právě švédská vojska prošla krajem během třicetileté války několikrát. Ani oni, ani Prušáci Friedricha II. v „bramborové" válce o bavorské dědictví roku 1778 by nejspíš, vzhledem k tehdejšímu způsobu vedení boje, nehloubili ležení o celkové délce více než 1 km v nesmyslné nadmořské výšce. Navíc snadno přístupné od vrchu. Vylučuje to i poměrně přesná a spolehlivá mapa pruského generálního štábu hraběte von Schmettaua. K jasnému výsledku nedošla ani řada archeologických expedic, zahájená hrabětem Bertholdem Aichelburkem v polovině 19. století. Podle nálezu malých koňských podkůvek a údajného pokladu perel, usuzoval tento amatérský archeolog na mongolské nájezdy v době bitvy u Lehnice v dubnu 1241 a jaksi pozapomněl, že v té době ještě většinou leží na Černé hoře sníh. Hýčkaná hádanka tajemných valů tak stále čeká na rozluštění.

Foto Karel Hník

In: Veselý výlet 23/2004

Snad v každé rodině se najde krabička se zapomenutými památkami z cest. Hrst drobných mincí různých měn, několik zažloutlých vstupenek někam, pár pestrobarevných mušliček, hliníková svátostka z dávné mariánské pouti, kdy byla babička ještě docela malá holka. Častokrát také plechová kavalerie nejrůznějších odznaků. Pravděpodobně i nějaký z Krkonoš. Nad těmi sběratelské srdíčko obzvlášť poposkočí. A hned vám řeknu proč. Historie ražená do kovu má své pány i kmány. Upomínkové předměty patří spíš k těm druhým. Právě proto je těch historických tak málo. Sám pro sebe je dělím do tematických okruhů. Svého času byly módní kovové přívěsky nošené na barevné šňůrce na opaskovém poutku kalhot nebo v knoflíkové dírce větrovky.

Kresba Stanislav Špelda

Po staletí vévodily zimám v Janských Lázních saně rohačky. Původní osadníci obce Černá Hora si je prý v době zničující těžby dřeva v lesích východních Krkonoš koncem 16. století přivezli ze své alpské domoviny. První lyže se objevily zhruba před sto lety. Janskolázeňský učitel Kajetán Bayer, působící v Černém  Dole a známý později paradoxně jako „otec sáňkování", objednal jeden pár pro černodolský čtenářský klub už v roce 1891. Prý ho ovlivnil husarský kousek Fridtjofa Nansena z roku 1888, který jako první projel na lyžích  napříč Gronskem. A hlavně asi i příslib mecenáše W. Rennera, že prkýnka u berlínského sportovního domu Schneider zaplatí. Pan učitel se na svých cestách do zaměstnání z Lázní přes Hofmannovu boudu do Černého dolu a zpět v lyžování brzy zdokonalil a stal se jeho nadšeným propagátorem. Smutno je však člověku samotnému i na zasněžených pláních. Když neuspěl u faráře Hollmanna, nalezl spřízněnou duši v poštmistru Schröterovi. Na zbrusu nových lyžích, tentokrát od obchodní firmy Hagen v Oslo, tehdy ještě Christianii, lákali další nadšence.

Vzletný epiteton „Brána Krkonoš" si tu více tu méně oprávněně přisvojuje řada podhorských měst a obcí. Do Svobody nad Úpou jej přivezl první vlak již 17. 12. 1871. Od té doby tady končí koleje a přívlastek tak má svou logiku. Pohodlná vlaková doprava až k úpatí hor má zásluhu na výrazném rozvoji cestovního ruchu i na nebývalém rozkvětu samotného městečka. Nechybělo moc a zhýčkaný turista mohl vystupovat z vlaku až v samém centru pohoří. V archivech odpočívá nespočet odvážných projektů na protažení kolejí dále na sever. Pomineme-li ty z oblasti fantazie s konečnou stanicí na vrcholu Sněžky, zbývá i několik docela reálných. Nejdál pokročil projekt svobodského papírníka Prospera Piette - Rivage z roku 1912, který ve stadiu přípravných zemních prací přerušila I. světová válka. Nádražní budova v Horním Maršově měla být hned za nynějším Obecním úřadem. Nadějně vyhlížela i předpokládaná stavba mládeže z roku 1949, spojující Svobodu s Pecí pod Sněžkou...

Černá hora se od ostatních kopců a kopečků v Krkonoších po staletí příliš nelišila. Teprve před 70. lety si připsala významný primát. Dychtivé turisty začala tehdy z Janských Lázní do centra Krakonošova království vozit za čarokrásnými výhledy první visutá kabinová lanová dráha pro přepravu osob v ČSR. Celkovou délkou 3 174 m s převýšením 644 m patřila zároveň k nejdelším ve střední Evropě a v době svých abrahamovin byla dokonce nejstarší provozuschopnou lanovkou bez rekonstrukce na světě!