Freiheit

Díky první písemné zprávě o osadě Nový Svět z r. 1712 /původně nejspíš Nový Les - oba výrazy jsou v chrčivé němčině tehdejších horáků snadno zaměnitelné/ můžeme odhadnout i stáří harrachovské sklárny. Po zániku sklárny v nedalekém Rýžovišti ji pravděpodobně krátce před tímto letopočtem založil huťmistr Eliáš Müller. Jediná na české straně Krkonoš získala světový věhlas a vydržela v aktivní činnosti jako druhá nejstarší sklárna v Čechách dodnes. V roce 1764 ji koupil hraběcí rod Harrachů, pod jejichž značkou velkého H s korunkou a letopočtem 1712, znají ušlechtilé tvary foukaného skla a nekonečnou škálu broušených vzorů, zákazníci všech světadílů. Na tři tradiční pilíře proslulosti harrachovského skla - tvůrčí vynalézavost, řemeslnou zručnost a prvotřídní kvalitu - oceněné mnoha medailemi ze světových výstav a reprezentované zvučnými jmény výtvarníků minulosti /vzpomeňme alespoň ryteckého virtuosa Dominika Biemanna/ i nekonečnou řadou bezejmenných sklářů, chce navázat JUDr. Novosad, majitel podniku od roku 1993.

Nejsevernější výspa někdejšího vrchlabského panství s poetickým názvem Sedmidolí, olemovaná zemskou hranicí, je dnes jednou z částí Špindlerova Mlýna. Jižní svahy hraničního hřebene zde spadají do rozevřené náruče dvojjediného Labe. Toho „pramenného", řítícího se dolů přes 35m vysoký Labský vodopád z Labské louky a Bílého, sbírajícího pramínky na Úpské rašelině, aby se navzájem setkala u Dívčí lávky. Odvěká chlouba Sedmidolí, rozsáhlé horské hvozdy, nesou dosud patrné jizvy po pustošivé vichřici v roce 1966. Hluboce zaříznutá údolí potoků, napájejících obě labská ramena, jsou ve zhruba poledníkovém směru souběžně rozložena v prostoru vymezeném /s přimhouřením oka/ Labskou boudou na jedné a Boudou u Bílého Labe na druhé straně. V souladu s názvem území je jich opravdu sedm: Pudlava, Dvorský, Medvědí a Červený potok, Hřímavá bystřina, Čertova strouha a Stříbrná bystřina.

Nejstarší sochařskou památkou Svobody nad Úpou je sousoší Panny Marie, sv. Antonína Paduánského a sv. Floriana od neznámých autorů, stojící v kovové ohrádce pod lipami na kdysi trhovém náměstí prokazatelně od roku 1844. Viz vročení. První písemný záznam o jeho existenci zapsal ale do farní kroniky její zakladatel farář Pohley již roku 1837. Rozdílný pískovec na samotných sochách a na dříku středního sloupu, který je ozdoben kartuší s rytým německým nápisem: O BITT FÜR UNS DASZ WIR DEN WEG DER TUGEND GEHN: DAMIT AUCH WIR VOM GRAB ZUR HERRLICHKEIT ERSTEHN nasvědčuje, že původně mnohem starší skupina světců byla v polovině minulého století upravena. Pozdně empirový vložený pilíř se také výrazně odlišuje od barokních tvarů postav i podstavců. To posouvá původ díla alespoň do 80. let 18. století. Od první světové války se v různých vlnách až do šedesátých let objevovaly snahy o jeho přemístění v zájmu bezpečnější dopravy. Slouží ke cti několika generacím městských zastupitelů, že se tak nestalo.

Opat Kašpar z kláštera cisterciáků v Krzezsówě povolil rychtáři Jakobu Rabe z pruské příhraniční vesnice Opavy dobývat uhlí v okolí Žacléře 15. srpna 1570. Tak jest psáno. Opravdový rozvoj těžby černého zlata nastal ale až ve století 18. a 19. Na rozsáhlém ložisku zmáhaném sítí štol Egydi, Josefi, Prokop, Karel, Vilemína a řadou dalších, vznikly po roce 1811 i svislé šachty Marie, Julie, Eliška, Františka a Jiří. Již koncem 19. století se jednotlivá těžařstva spojila do Západočeského báňského akciového spolku. V roce 1950 vznikl sloučením několika jam nynější důl Jan Šverma, nejstarší důl na černé kamenné uhlí v Čechách. V té době začala být hloubena i hlavní těžní jáma Jan, které chybí jen docela málo metrů do rovného kilometru. Zhruba 600 horníků z téměř 900 zaměstnanců dolu vyváželo na světlo boží 200 - 250 tisíc tun uhlí za rok. Přechod na tržní hospodářství odhalil ekonomickou neúnosnost další těžby. Žacléřské hlubinné hornictví je po více než 400 letech od 31. 12. 1992 už jen historií. V zemi zůstalo nejen 8 a půl milionu tun vytěžitelných zásob, ale také víc než 77 km chodeb a překopů na rozloze 10 km², které je třeba postupně zasypat.

Přirozený střed lázeňského střediska, vzniklý poblíž vývěru obou největších léčivých pramenů, Janova a Černého, má bohatou historii. Ještě v 15. století zde stával primitivní hamr na zpracování rudy. Na jeho spáleništi vyrostl mlýn a po něm v roce 1888 dnes již neexistující výstavná budova lázeňské restaurace, tzv. „nová kolonáda", na rozdíl od té staré dřevěné a již značně sešlé přízemní kolonády v jejím sousedství. Teprve před sto lety našli janskolázenští odvahu radikálně změnit jeho podobu. Omezený prostor výrazně rozšířili svedením Janského potoka do podzemního tunelu a zasypáním jeho hlubokého údolí podle smělého projektu Otto Fiedlera z Hostinného. Zároveň zbořili starou kolonádu a na uvolněném prostranství vyrostla v roce 1904 dominanta současné Kolonády. Prosklená ocelová konstrukce na hlubokých pilotech s výraznými secesními ozdobnými prvky je nápad vídeňského architekta Branga, který realizoval stavitel Johann Blažek z Trutnova.

„Gablenz dobyl včera u Trutnova skvělého výsledku." Text opožděně doručeného telegramu rakouského vrchního velení, otištěný v mimořádné příloze Národních listů o další den později, 29. června, byl nejspíš poslední optimisticky laděnou zprávou z bojiště prusko - rakouské války o nadvládu v budoucím sjednoceném Německu v roce 1866. Tradiční každoroční vzpomínce na krutou řež onoho léta, končící porážkou u Hradce Králové, dává tak jediná vítězná bitva rakouských armád alespoň trochu slavnostnější ráz. S průběhem bojů seznamuje návštěvníky odvěké brány Krkonoš naučná stezka „Den bitvy u Trutnova." Čtvrthodinku chůze od úvodní orientační tabule na Krakonošově náměstí se na výšině Šibeníku vypíná památník 10. rakouského armádního sboru, známější jako Gablenzova mohyla. Sem byly v září 1905 uloženy ostatky rakouského vojevůdce barona Ludwiga Gablenze, jednodenního vítěze trutnovské bitvy. Zde také začíná značená vycházka malebným lesoparkem na sousední Janský vrch s barokní Janskou kaplí a unikátním lesním vojenským hřbitovem. V přístupném interiéru kapličky vzniká postupně péčí města Trutnova ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem v Praze expozice památek z tehdejších bojů. Bílé kabátce rakouských pěšáků, kteří ochotně poskytují informace každý víkend od května do září od 13 do 16 hodin, patří členům trutnovského Klubu vojenské historie. (O prázdninách je v úterý až pátek ve stejném čase zastupují studenti gymnázia.) Ukázky vojenského výcviku, dobové výzbroje a při slavnostních příležitostech i salvy z děla, patří vedle stálé výstavy v Muzeu Podkrkonoší k velkým turistickým lákadlům.

Štíhlý kužel televizního vysílače stojí jen několik zanedbatelných metrů od kóty 1 299 m.n.m., nejvyššího bodu oblého masivu Černé hory. Svou výškou ještě umocňuje ideální přirozenou kruhovou vyhlídku po nejúžasnější plastické mapě Krkonoš. Trojhran Sněžky je téměř na dosah ruky, k pohlazení nastavují svá záda Rýchory.  Oči laskají ladné křivky Pohraničního i Českého hřebene - z rozhledny na Žalém snad někdo mává - přehlédneme kotlinu Jelení Hory i hluboké české vnitrozemí od Hrubého Jeseníku daleko na horizontu, přes Orlické hory, Zvičinu a Kozákov až po Ještěd s krásnější a slavnější sestrou. Jenže ouha. Obsluha si tohle potěšení může dopřát, jen pokud občas vystoupí na nejvyšší pracovní plošinu pod laminátovým tubusem. Elegantní stavba vysílače totiž nemá okna. Osádka techniků, kteří sem v  roce 1978 přešli z původního černohorského pracoviště, si co do výhledu moc nepolepšila. Televizní vysílač Černá hora byl od března 1961 „ubytován" v suterénu Sokolské boudy. Současné vybavení technikou se samozřejmě srovnávat nedá, dokonce ani s tím z období výstavby, kterou plně zajišťovaly polské firmy. Stavařinu především Budimex a elektronické zařízení Unitra. Nevyužitou šanci, spojit vysílač s rozhlednou naštěstí nahradila nedaleká vyhlídková věž Panorama. Přísné předpisy zahánějí z nejbližšího okolí vysílače zvědavé turisty a tak areál oživuje jen nesmyslně umístěná socha matky s dítětem od Jana Hány.

In: Veselý výlet 23/2004