Freiheit

B. Hauschner zachytil na své kolorované kresbě z roku 1884 východní část náměstí ve Svobodě nad Úpou. Vlevo je část domu č, 94, který se svou architekturou výrazně odlišuje od ostatních dřevěných staveb. Podobných hrázděných patrových domů nebylo v okolí mnoho a stavitel čerpal svou inspiraci nej­spíš v nedalekém Slezsku. V minulosti zde byla obecní sýpka, kde se shromažďovalo obilí, coby desátky pro vlčické panství.

Štukový maskaron - typická dívčí hlavička - je posledním do­chovaným fragmentem z bohaté secesní výzdoby budovy poštovního úřadu ve Svobodě nad Úpou. Dům č. 1, známý v minulém sto­letí jako věhlasný hostinec "Město Vídeň", hostil např. v roce 1871 početné účastníky slavnostního zahájení provo­zu na železniční trati Trutnov - Svoboda nad Úpou. První pošta byla zřízena v těsném sousedství 1. 8. 1859. Zahradník Ambrož Baudisch v domě č. 2 přibral tak ke svému povolání i práci poštmistra. To byl jeden z důvodu, proč majitelé přejmenovali pohostinství ještě před koncem století na "Hotel Pošta". V roce 1917 jej koupil papírenský podnikatel Ferdi­nand Schmidt, který restauraci zrušil a zavedl zde výrobu těsnění pro vodoinstalační a topenářské práce. Poštovní úřad byl mezitím přestěhován z nevyhovujícího zahradníkova domku do úřední budovy č. 74 na náměstí vedle radnice. V době připojení pohraničí k Třetí říši se pošta ve Svobodě stala spádovou pro velkou část východních Krkonoš. Z provozních důvodů byla přemístěna do budovy, kde sídlí dodnes. Původní první pošta byla zbořena v roce 1927. Na jejím místě si tehdejší starosta, průmyslník Rudolf Lissak postavil honosnou vilu. Dnes v ní je mateřská škola. Také současná poštovní budova doznala řadu změn. Nejradikálnější byla přestavba začátkem sedmdesátých let, kdy byla budována automatická tele­fonní ústředna. Zatímco vnitřní úpravy znamenaly zvýšení pohodlí a usnadnění provozu, venkovní se na vzhledu celkem výstavného a hlavně nezaměnitelného domu projevily veskrze negativně. S výměnou oken byla zcela zničena secesní fasáda průčelí. Strohý krabicový tvar a nenápaditá šedivá omítka přinesly celkové zevšednění, barevnou ponurost a ztrátu zajímavého architektonického výrazu. Co přinese příští rekonstrukce?

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/2

Symboly z názvu nejznámější básně romantického německého básníka Theodora Körnera /1791-1813/, zdobí i bronzový relief od L. Zapfa na jeho pomníku v lese nad kostelíkem sv. Josefa v Dolním Maršově. Hrubě opracovaný pískovcový obelisk vysoký čtyři metry, byl přičiněním Rakouského krkonošského spolku z Maršova I. a II. postaven k stému výročí básníkovy smrti u kdysi frekventované cesty z Maršova k Modrým kamenům na Světlé hoře. Mladičký lyrik je zde zobrazen v černé uniformě "divokých" sborů svobodného pána Adolfa Lützova, které ve svých básních proslavil. V jejich řadách aktivně bojoval proti Napoleonovi a i jeho zásluhou se černo-červeno-zlatá trikolora sborového praporu stala později symbolem všeněmectví. Krkonoše prý zasáhly do jeho krátkého života téměř osudově. První romantické vzplanutí k půvabné dceři budaře ze staré Slezské boudy, Veronice Hollmannové, spolu a malebnou horskou krajinou, silně poznamenalo jeho tvorbu.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/1

Rýchory - desetikilometrový hřeben, který uzavírá Krkonoše na východě, obklopen sídlištními aglomeracemi Žacléře, Mla­dých Buků, Svobody nad Úpou a Horního Maršova - jsou jedi­nečnou pokladnicí přírodních krás. V současné době je celý vrchol Rýchorského hřbetu i přilehlé svahové partie v cel­kové rozloze 203 ha zahrnut do státní přírodní rezervace Na Rýchorách. Není tomu ale tak docela dávno, co udivení ná­vštěvníci mohli v nadmořské výšce téměř 1 000 m shlédnout v kuriózním sousedství vzácnou vysokohorskou květenu a kulturní zemědělské plodiny - brambory či oves. Člověk se svý­mi obydlími posouval k vrcholu z mnoha stran již v raných dobách osídlování Krkonoš /vzpomeňme jen dnes již zaniklé obce Sklenářovice, Vernéřovice, Suchý důl, ale i samotné Rýchory či enklávu Sněžných domků/. Přímo na hřebeni však žádná stavba až do roku 1892 nestála. Teprve rozvoj turis­tiky v druhé polovině minulého století a především aktivita rakouského Krkonošského spolku od roku 1880, odstartovala útok na vrchol.

Nepřehlédnutelná budova č. 74 na náměstí ve Svobodě nad Úpou je dnes sídlem Městského úřadu. V minulosti hostila ve svých zdech i c.k. poštu, po­licejní stanici a městskou spořitelnu. Svůj rodný dům včetně čtyř parcel da­rovali svobodské obci již v roce 1895 je­jí zámožní rodáci bratři Etrichové. Zároveň založili nadaci na čtyři místa v obecním chudobinci po 500 koru­nách, hrazených z úrokových výnosů. Kdo byli tito podnikatelé, kteří v pio­nýrských dobách industriálního vývoje budovali své závody v mnoha městech širokého Podkrkonoší?

Pomník padlých vojáků z malebné horské vesnice Sklenářovice na úbočí Rýchor, kteří zahynuli v I. světové válce. Kolébka dobývání rýchorského zlata vyrostla začátkem 16. století ko­lem původní sklářské pece, vzniklé o století dříve. Hluboko zaříznuté údolí Staré vody totiž skýtalo bohatou přírodní nabídku základních surovin - vody, dřeva a křemene. První písemná zmínka je z roku 1515. V té době se připomínají i začínající rozsáhlé prospektorské práce hledačů drahého ko­vu. Během 16. století se Sklenářovice zcela změnily v osadu selskou, přestože pod­mínky k životu zde byly velmi drsné. Svědčí o tom i první věrohodná zpráva o lavině v Krkonoších. (Pomineme-li líčení jistého Benátčana z roku 1456 o následcích lavin v Obřím dole, jak je uvádí Balbín). Osudná lavina sjela z hřebene Rýchor 15. 2. 1655. Strhla s sebou dvě stavení a zasypala 15 osob, z nichž osm zahynulo. Dolování zlata ukončili Schwarzenbergové pro naprostou nerentabilitu už v roce 1772. Tehdy bylo po obou stráních sklenářovického údolí rozse­to 36 stavení. V roce 1900 měly Sklenářovice 242 obyvatel (jen o 20 méně než Janské Lázně). Po druhé světové vál­ce ještě 166. S vysídlením Němců tato rázovitá horská osada, která měla vlastní školu a obecní úřad, zanikla. Trvalým me­mentem bezohlednosti k dějinám je její srovnání se zemí v padesátých letech. Torzo pomníku je symbolicky to málo, co se z kdysi vzkvétající obce zachovalo. Péčí galerie „Veselý výlet" bude pomník restauro­ván a umístěn v budovaném lapidáriu v Temném Dole.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/8                                 

Postava Krakonoše je vděčným námětem mnoha pohlednic z čes­kých nejvyšších hor. V moderní době, kdy fotografie vytlačila z pohlednicové tvorby jiné reprodukč­ní techniky, propůjčilo vládci hor podobu mnoho svérázných po­stav a postaviček ze všech koutů Krkonoš. V sedmdesátých letech jsme jednoho z nich (kterého si napohlednicích od Mistra fotografa Jiřího Havla můžete mnohde kou­pit ještě dnes) potkávali ve svo­bodských ulicích. Zprvu ještě s vlajícím vousem na malém trak­toru. Ke konci života se už jen o holi a ve vyšlápnutých bačko­rách šoural za sluníčkem. Kra­konoš ze Svobody nad Úpou se jmenoval František Umlauf. Naro­dil se 23. 6. 1910 v Borové u Náchoda a za svůj život vystřídal mnohá zaměstnání i bydliště. Kra­konošem se stal až v důchodovém věku, kdy se díky svému umění „přitovařišovat se" k pocestným stal správcem na podnikové bou­dě ČST na Černé hoře. Zde svůj impozantní zjev pána hor uplatňo­val nejprve jako výchovný prostře­dek k ukáznění rozdováděné mlá­deže. Na pohlednicích je zachycen v jednoduchém lesáckém oděvu, v praktických šněrovacích botách a s poctivou sukovicí v ru­ce. Dobráckou tvář zdobí dlouhý plnovous. Žádná cingrlátka, žád­né zbytečnosti. Takový Krakonoš do nepohody. Když si ho ten opra­vdový pán nad horami i nad lidmi 10. 5.1983 zavolal k složení účtů, jistě mu takovou reprezentaci přičetl k dobru.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/9