Freiheit

Odpověď na dotaz:

.....každé výročí je pádný důvod k oslavě! Dělá to tak většina okolních obcí právě s 1000. výročím založení. Viz nedávno Janské Lázně, Mladé Buky, Žacléř a další. Právě v tomto případě je to ale bohužel jen báje, asi jako pohádka o červené Karkulce. Sice mě pánové Hampel a Gall pod článek s touto tématikou v měsíčníku Riesengebirgsheimat bez mého vědomí také podepsali, čímž mě dost naštvali, protože já se s tímto bodem neztotožňuji. Všichni vykladači tisíciletého trvání mnoha sídel na Trutnovsku vycházejí z tzv. "Vesnické kroniky", jejíž autorství je připisováno jinak spolehlivému kronikáři města Trutnova z konce 16. stol. Simonu Hüttelovi, která je navíc známa jen z několika opisů, z nichž nejstarší je až ze století 17. Založení Trutnova a okolních vesnic je tam zatím ničím nepodloženě posunuto na samý práh druhého tisíciletí, tj. kolem roku 1000 n. l. Na tomto údaji si založilo existenci např. občanské sdružení "Trutnov město draka". Řečeno s Járou Cimrmanem se však nedá spolehlivě doložit ani vyvrátit. Všechny ostatní doklady s nimiž pracuje seriózní věda, jako jsou zachované písemné a hmotné památky, archeologický výzkum a další, posouvají trvalé osídlení v této oblasti nejdříve k začátku 13. století. V případě Svobody nad Úpou, která vznikla s největší pravděpodobností spontánně jako rozptýlená zástavba nejdříve začátkem 16. stol., existuje první písemná zmínka teprve z roku 1546 a to privilegium císaře Ferdinanda I. Habsburského z 30. 8. jímž panovník povýšil hornickou osadu na městys s právy ostatních horních měst. A i to je známo jen z mladších konfirmací. Čili: stůjme nohama na zemi! Historie našeho města je pestrá a bohatá i bez zbytečného přikrášlování a připisování let. Dobře se to sice poslouchá, a kdo chce slavit ať slaví, ale jen jako krásnou báji, která (podotýkám možná jen zatím) nemá doložitelné opodstatnění.

Což je samozřejmě můj osobní názor, který se nemusí shodovat s názory fundovaných kapacit v oboru a je ho třeba brát jen jako slovo do pranice - s celoživotním heslem - ať jsem bit, jen když se peru!

Kopie kresby ze sbírek Muzea Podkrkonoší v Trutnově

In.: Svoboda fórum XX. ročník, číslo 718 - září 2009

"Kdyby dřevo promlouvalo, tesaře by milovalo." Sebevědomý verš jedné z mnoha dávno zapomenutých písní Jose­fova cechu, které po staletí doprovázely vznik staveb nebo jejich částí z toho nejpřirozenějšího materiálu - ze dřeva. Materiálu, který člověka provází doslova od kolébky až do hrobu. Který ale zdaleka nemá to štěstí, aby přečkal věky, jako jeho souputníci, hlína a kámen. Nejen miliony drobných ničitelů seřazených do množiny, které říkáme zub času, vytrva­le nahlodávají jeho voňavou strukturu. Jsou i nezkrotní ži­vlové ničící nenávratně. Z nich nejobávanější je oheň. To jsou paradoxy, říkával Vaněk z trutnovského pivovaru. A aby ne, když právě oheň dal vyrůst nevelké, ryze účelové a přesto krásné stavbě na našem obrázku. Papírna Prospera Piette na rozhraní Svobody nad Úpou a Maršova I. opravdu prosperovala. Majitel, z obavy před "dobrým sluhou, ale zlým pánem", spojil své síly s maršovskou obcí a v roce 1880 sloučili svá hasič­ská mužstva v jeden celek. K třicátému výročí této události vyrostla v areálu továrny, poblíž hasičské zbrojnice, prak­tická dřevěná věž na sušení jutových hadic ke stříkačce. Jméno neznámého mistra širočiny, který ji s "fortelným" citem pro proporce i detail na břehu Úpy sčepoval, se nezachovalo. Podle rukopisu v okolí důvěrně známého jej tesařskou abecedu učil nejspíš ještě starý Wenzel Pflüger, jehož mozolnaté ru­ce se drsně mazlily s trámy, krokvemi a pozednicemi nejedné svobodské střechy. Dokonce i krov nové radnice včetně věže mu v roce 1869 svobodští radní svěřili, a to je nějaké uzná­ní. Oba své učedníky z Krkonoš si už dávno zavolal spolupatron české země a patriarcha všech tesařů na partičku nebes­kého mariáše. Biblické: prach jsi a v prach se obrátíš, neplatí jen pro lidi, ale i pro dřevo. Čas odvál i nenápadného svědka lidské dovednosti z roku 1910. Škoda.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/5

V neděli 17. dubna 1904 se před objektivem významného trutnovského fotografa Adolfa Lehmanna v parádních uniformách a naleštěných helmicích seskupili příslušníci sboru dobrovolných hasičů spojených obcí Janské Lázně a Černá Hora. V dávno zaniklé jídelně majitele několika domů, hoteliéra, realitního makléře a dlouholetého starosty obce Wenzela Starka (*28. 9. 1828, +19. 4. 1908), s číslem popisným 23 a honosnou neorenesanční fasádou (kterou pamětníci 50. a 60. let minulého století znají jako oblíbenou taneční vinárnu Bílý kříž) si zavzpomínali na založení sboru před 25 lety v roce 1879 a na svou první oficiální účast při velkých církevních oslavách narozenin Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa I. 18. srpna téhož roku. Krátce po nich, 31. srpna, následovalo i dlouho očekávané slavnostní vysvěcení nově postaveného evangelického kostela. Dnes už neexistuje ani jejich původní zbrojnice se zvonem v dřevěné věži na sušení jutových hadic ke stříkačce, postavená ve svahu západně od školní budovy. Na jejím místě vyrostl stylový dům Magma s galerií brusiče ušlechtilých kamenů Jiřího Vorla. Skromně v pozadí (ve druhé řadě shora třetí z leva) stojí s největší pravděpodobností velká postava historie zimních sportů v Krkonoších, první janskolázeňský lyžař, vrchní učitel Cajetan Bayer (*7. 8. 1857, +18. 11. 1942). Uprostřed snímku s šerpou přes prsa sedí toho času úřadující starosta Janských Lázní Johann Kühnel (*9. 8. 1851, + 1. 9. 1922), který se stal nechtěně hrdinou komického příběhu. Tento zakládající člen sboru dobrovolných hasičů, příslušník rozvětvené rodiny krkonošských starousedlíků a později i dlouholetý obecní radní, si jako truhlářský mistr nedokázal odpustit hořící fajfku ani při práci. V roce 1897 se mu tak podařilo zapálit starý rodinný dům č. 17, na jehož místě vzápětí vybudoval celodřevěný lázeňský penzion se 14 pokoji, nazvaný podle blízkého pramene Flora. Během dlouhých 130 let činnosti dobrovolných hasičů v Janských Lázních, která je stále živá a má řadu i docela mladých pokračovatelů, se k podobnému kousku už žádný další „hasič - palič" nepřiznal.

Foto Adolf Lehmann

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/7

Zalistujeme-li ve starých adresářích, mnohdy najdeme řadu ražeben, případně rytců. Leckdy šlo o podniky tak malé, že dnes jejich jména či názvy jsou pro nás již jen pouhými, nic neříkajícími slovy. Povědomí o nich setřel čas, který uplynul od doby, kdy zhotovovaly odznaky, medaile, plakety a někdy i účelové známky. Oživnou teprve, najdeme-li mezi dochovanými ražbami jejich výrobky, či dostanou-li se nám do rukou firemní nabídkové katalogy, prospekty, letáky.

Celostránková reklama ve 22. ročníku Jahrbuch des Deutschen Riesengebirgs=Vereines (Sitz Hohenelbe) z roku 1933, kterou zde reprodukujeme (obr.), nám připomíná před desetiletími zaniklou firmu Josef Rehnelt z Jablonce nad Nisou. Kromě velkého výběru odznaků a upomínek z cest nabízela i dříve tak populární štítky na turistické hole, z nichž dva krkonošské zobrazují boudu u Sněžných jam a Sněžku; tato kresba byla nedávno znovu uveřejněna. ( -anti-, Kdo má dobrou hůl, ušel cesty půl. Krkonoše 1/96, Vrchlabí 1996, s. 21). Jaký byl její další sortiment, reklama neprozrazuje.

Pokud snad znáte podobné materiály, prosíme o laskavé upozornění na adresu redakce.

Spoluautor Zbyněk Likovský

In: Sběratelské zprávy Hradec Králové 95/2000

Z Vídně 14. září 1910 „slavnému městskému úřadu Maršov II. v Čechách" (dnes část Svobody nad Úpou, okres Trutnov) odeslaný korespondenční lístek, je­hož adresní stranu zde reprodukujeme, stojí za po­zornost. Jeho levý okraj totiž tvoří reklama vídeňské firmy Wilhelm Pittner, jež byla ražebnou od roku 1872. Kromě jiného nabízela početní, hrací a pracovní kontrolní známky, přívěsky pro označe­ní klíčů, psí daňové známky, medaile a mince. Ruby čtyř známek jsou vyobrazeny. Bohužel, text na lístku je urgencí odpovědi, ale bez uvedení v jaké věci. Nenaznačuje, jakého cha­rakteru byly kontakty mezi odesilatelem a adresá­tem. Asi se příliš nezmýlíme, budeme-li předpokládat, že šlo o dodávku některého z výrobků této firmy. Z nabízeného sortimentu mohla obec objednat kupř. ukazatele cesty, uliční tabule, domovní čísla. To samozřejmě nevylučuje, že se mohlo jednat i o dodávku účelových známek - nejspíše evidenčních pro psy. Odpověď na tuto otázku snad časem přinesou ar­chivní fondy. V každém případě je tento korespondenční lís­tek dokladem kdysi existujících kontaktů potenci­álních vydavatelů účelových známek v Čechách s ražebnami tehdy sice téhož státu, ale ne na území Českých zemí.

Spoluautor Zbyněk Likovský

In: Numismatické listy 1/1998

První visutá kabinová lanová dráha pro přepravu osob v ČSR z centra Janských Lázní na Černou horu, s celkovou délkou 3 174 m s převýšením 644 m jedna z nejdelších ve střední Evropě a v době svého zániku nejstarší provozuschopná lanovka bez rekonstrukce na světě, zahájila provoz 31. 10. 1928. Projekt a konstrukci zajistila strojírna Františka Wiesnera z Chrudimi (později Transporta), stavbu brněnská pobočka „Wayss a Freytag" z Frankfurtu nad Mohanem. Kyvadlová soustava se dvěma kabinami pro třicet cestujících přepravila za hodinu v jednom směru 120 osob. Dnešní dráha se čtyřmístnými kabinkami jezdí od 1. března 1980 v jiné trase. Stará staniční budova byla snesena r. 1987, několik let po ukončení provozu. Rodinný domek dlouholetého pracovníka lanovky Václava Číhy, postavený firmou Fischer a Hollmann ze Svobody nad Úpou v roce 1934, byl po jeho smrti odborovou organizací ČSD z Hradce Králové přestavěn a po jednom z předáků přejmenován na Rachotovu boudu. I druhý obytný dům s č. 92, postavený obcí Černá Hora, sloužil k bydlení zaměstnanců lanovky. Jen původní kiosek, kde populární Ferry Fabri v 60. letech minulého století pořádal vyhlášené pijácké večírky, nahradila novostavba současného kiosku U staré lanovky.

Foto B. Zeman

In: Naučná stezka Černá hora - informační panel

Svahová luční enkláva o mnohonásobně větší rozloze než dnes, vznikla vykácením lesa pro potřeby kutnohorských dolů po roce 1566. Původní letní boudy z konce 17. století na pastvinách a seništích, na kterých se pro nedostatek živin popásali hlavně voli, dostaly jméno Volské. Ta nejvýš položená, v r. 1841 patřící s číslem 1 ve Velké Úpě Josefu Bergrovi, později zanikla. S převodem katastru roku 1845 na obec Černá Hora byly zbývající dvě chalupy přečíslovány na č. 45, které vyhořelo po zásahu bleskem r. 1927 a č. 46 sloužící k ustájení dobytka ještě po r. 1945. Při výstavbě lanovky v roce 1928 odkoupila firma Wiesner Chrudim od Jaromíra Czernin - Morzina většinu pozemků na vrcholu Černé hory. Část prodala Čs. obci sokolské z Prahy pro výstavbu Sokolské boudy. Její první správce Jan Černý, který přišel ze Šerlichu v Orlických horách, vystavěl na spáleništi spodní Volské boudy v letech 1934 - 1935 podle projektu stavební kanceláře Fischer a Hollmann ze Svobody nad Úpou moderní Horský hotel, v jehož prezidentském apartmá pobývali T. G. Masaryk i E. Beneš. Ve druhé světové válce sloužil hotel k rekreaci německému letectvu, později spolu se Sokolskou a Černou boudou potřebám výcvikového diverzního střediska. Po roce 1990 se oba objekty z majetku státních organizací vrátily do soukromého vlastnictví dědiců původních majitelů.

In: Naučná stezka Černá hora - informační panel