Freiheit

V neděli 17. dubna 1904 se před objektivem významného trutnovského fotografa Adolfa Lehmanna v parádních uniformách a naleštěných helmicích seskupili příslušníci sboru dobrovolných hasičů spojených obcí Janské Lázně a Černá Hora. V dávno zaniklé jídelně majitele několika domů, hoteliéra, realitního makléře a dlouholetého starosty obce Wenzela Starka (*28. 9. 1828, +19. 4. 1908), s číslem popisným 23 a honosnou neorenesanční fasádou (kterou pamětníci 50. a 60. let minulého století znají jako oblíbenou taneční vinárnu Bílý kříž) si zavzpomínali na založení sboru před 25 lety v roce 1879 a na svou první oficiální účast při velkých církevních oslavách narozenin Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa I. 18. srpna téhož roku. Krátce po nich, 31. srpna, následovalo i dlouho očekávané slavnostní vysvěcení nově postaveného evangelického kostela. Dnes už neexistuje ani jejich původní zbrojnice se zvonem v dřevěné věži na sušení jutových hadic ke stříkačce, postavená ve svahu západně od školní budovy. Na jejím místě vyrostl stylový dům Magma s galerií brusiče ušlechtilých kamenů Jiřího Vorla. Skromně v pozadí (ve druhé řadě shora třetí z leva) stojí s největší pravděpodobností velká postava historie zimních sportů v Krkonoších, první janskolázeňský lyžař, vrchní učitel Cajetan Bayer (*7. 8. 1857, +18. 11. 1942). Uprostřed snímku s šerpou přes prsa sedí toho času úřadující starosta Janských Lázní Johann Kühnel (*9. 8. 1851, + 1. 9. 1922), který se stal nechtěně hrdinou komického příběhu. Tento zakládající člen sboru dobrovolných hasičů, příslušník rozvětvené rodiny krkonošských starousedlíků a později i dlouholetý obecní radní, si jako truhlářský mistr nedokázal odpustit hořící fajfku ani při práci. V roce 1897 se mu tak podařilo zapálit starý rodinný dům č. 17, na jehož místě vzápětí vybudoval celodřevěný lázeňský penzion se 14 pokoji, nazvaný podle blízkého pramene Flora. Během dlouhých 130 let činnosti dobrovolných hasičů v Janských Lázních, která je stále živá a má řadu i docela mladých pokračovatelů, se k podobnému kousku už žádný další „hasič - palič" nepřiznal.

Foto Adolf Lehmann

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/7

Zalistujeme-li ve starých adresářích, mnohdy najdeme řadu ražeben, případně rytců. Leckdy šlo o podniky tak malé, že dnes jejich jména či názvy jsou pro nás již jen pouhými, nic neříkajícími slovy. Povědomí o nich setřel čas, který uplynul od doby, kdy zhotovovaly odznaky, medaile, plakety a někdy i účelové známky. Oživnou teprve, najdeme-li mezi dochovanými ražbami jejich výrobky, či dostanou-li se nám do rukou firemní nabídkové katalogy, prospekty, letáky.

Celostránková reklama ve 22. ročníku Jahrbuch des Deutschen Riesengebirgs=Vereines (Sitz Hohenelbe) z roku 1933, kterou zde reprodukujeme (obr.), nám připomíná před desetiletími zaniklou firmu Josef Rehnelt z Jablonce nad Nisou. Kromě velkého výběru odznaků a upomínek z cest nabízela i dříve tak populární štítky na turistické hole, z nichž dva krkonošské zobrazují boudu u Sněžných jam a Sněžku; tato kresba byla nedávno znovu uveřejněna. ( -anti-, Kdo má dobrou hůl, ušel cesty půl. Krkonoše 1/96, Vrchlabí 1996, s. 21). Jaký byl její další sortiment, reklama neprozrazuje.

Pokud snad znáte podobné materiály, prosíme o laskavé upozornění na adresu redakce.

Spoluautor Zbyněk Likovský

In: Sběratelské zprávy Hradec Králové 95/2000

Z Vídně 14. září 1910 „slavnému městskému úřadu Maršov II. v Čechách" (dnes část Svobody nad Úpou, okres Trutnov) odeslaný korespondenční lístek, je­hož adresní stranu zde reprodukujeme, stojí za po­zornost. Jeho levý okraj totiž tvoří reklama vídeňské firmy Wilhelm Pittner, jež byla ražebnou od roku 1872. Kromě jiného nabízela početní, hrací a pracovní kontrolní známky, přívěsky pro označe­ní klíčů, psí daňové známky, medaile a mince. Ruby čtyř známek jsou vyobrazeny. Bohužel, text na lístku je urgencí odpovědi, ale bez uvedení v jaké věci. Nenaznačuje, jakého cha­rakteru byly kontakty mezi odesilatelem a adresá­tem. Asi se příliš nezmýlíme, budeme-li předpokládat, že šlo o dodávku některého z výrobků této firmy. Z nabízeného sortimentu mohla obec objednat kupř. ukazatele cesty, uliční tabule, domovní čísla. To samozřejmě nevylučuje, že se mohlo jednat i o dodávku účelových známek - nejspíše evidenčních pro psy. Odpověď na tuto otázku snad časem přinesou ar­chivní fondy. V každém případě je tento korespondenční lís­tek dokladem kdysi existujících kontaktů potenci­álních vydavatelů účelových známek v Čechách s ražebnami tehdy sice téhož státu, ale ne na území Českých zemí.

Spoluautor Zbyněk Likovský

In: Numismatické listy 1/1998

První visutá kabinová lanová dráha pro přepravu osob v ČSR z centra Janských Lázní na Černou horu, s celkovou délkou 3 174 m s převýšením 644 m jedna z nejdelších ve střední Evropě a v době svého zániku nejstarší provozuschopná lanovka bez rekonstrukce na světě, zahájila provoz 31. 10. 1928. Projekt a konstrukci zajistila strojírna Františka Wiesnera z Chrudimi (později Transporta), stavbu brněnská pobočka „Wayss a Freytag" z Frankfurtu nad Mohanem. Kyvadlová soustava se dvěma kabinami pro třicet cestujících přepravila za hodinu v jednom směru 120 osob. Dnešní dráha se čtyřmístnými kabinkami jezdí od 1. března 1980 v jiné trase. Stará staniční budova byla snesena r. 1987, několik let po ukončení provozu. Rodinný domek dlouholetého pracovníka lanovky Václava Číhy, postavený firmou Fischer a Hollmann ze Svobody nad Úpou v roce 1934, byl po jeho smrti odborovou organizací ČSD z Hradce Králové přestavěn a po jednom z předáků přejmenován na Rachotovu boudu. I druhý obytný dům s č. 92, postavený obcí Černá Hora, sloužil k bydlení zaměstnanců lanovky. Jen původní kiosek, kde populární Ferry Fabri v 60. letech minulého století pořádal vyhlášené pijácké večírky, nahradila novostavba současného kiosku U staré lanovky.

Foto B. Zeman

In: Naučná stezka Černá hora - informační panel

Svahová luční enkláva o mnohonásobně větší rozloze než dnes, vznikla vykácením lesa pro potřeby kutnohorských dolů po roce 1566. Původní letní boudy z konce 17. století na pastvinách a seništích, na kterých se pro nedostatek živin popásali hlavně voli, dostaly jméno Volské. Ta nejvýš položená, v r. 1841 patřící s číslem 1 ve Velké Úpě Josefu Bergrovi, později zanikla. S převodem katastru roku 1845 na obec Černá Hora byly zbývající dvě chalupy přečíslovány na č. 45, které vyhořelo po zásahu bleskem r. 1927 a č. 46 sloužící k ustájení dobytka ještě po r. 1945. Při výstavbě lanovky v roce 1928 odkoupila firma Wiesner Chrudim od Jaromíra Czernin - Morzina většinu pozemků na vrcholu Černé hory. Část prodala Čs. obci sokolské z Prahy pro výstavbu Sokolské boudy. Její první správce Jan Černý, který přišel ze Šerlichu v Orlických horách, vystavěl na spáleništi spodní Volské boudy v letech 1934 - 1935 podle projektu stavební kanceláře Fischer a Hollmann ze Svobody nad Úpou moderní Horský hotel, v jehož prezidentském apartmá pobývali T. G. Masaryk i E. Beneš. Ve druhé světové válce sloužil hotel k rekreaci německému letectvu, později spolu se Sokolskou a Černou boudou potřebám výcvikového diverzního střediska. Po roce 1990 se oba objekty z majetku státních organizací vrátily do soukromého vlastnictví dědiců původních majitelů.

In: Naučná stezka Černá hora - informační panel

Při demontáži původní kabinové lanovky z roku 1928 byl zásluhou náčelníka ing. Komance na ideálním vrcholovém místě záměrně ponechán předposlední sloup č. 8. Kovovou konstrukci chrudimské strojírny Františka Wiesnera využilo po letech občanské sdružení Panorama - konkrétně Míla Tuček a Vráťa Vondra - k vybudování rozhledny. Na vyhlídkovou plošinu pro 30 osob ve výši 21 m od země, do bývalé úrovně nosného lana, vede 106 stupňů jednosměrného točitého schodiště se speciální úpravou umožňující zimní provoz. Anténní systémy pro signál mobilních telefonů patří firmám Eurotel, který stavbu finančně zaštítil a T - Mobile. Kamera Čt 2 nepřetržitě snímá okolní krajinu pro pořad Panorama. Od 1. 1. 1998 se zde můžete za jasného počasí pokochat jedinečnou kruhovou vyhlídkou od Sněžky přes Růžovou horu, Dlouhý a Lysečinský hřeben a Rýchory na Vraní hory s Královeckým Špičákem, polské Góry Stolowe - Bor a Hejšovinu - Kralický Sněžník, Jeseníky s Pradědem, Orlické hory i Českomoravskou vysočinu, přehradní nádrž Rozkoš, Kunětickou horu, Zvičinu, Pecku, dále Kumburk, Bradlec a Tábor, České středohoří, Trosky, Kozákov i Bezděz a Ralsko až po Ještěd v zákrytu za nedalekou věží televizního vysílače.

Foto Petr Toman

In: Naučná stezka Černá hora - informační panel

Na Černé pasece v lesním revíru č. 54 vyrostla v rámci budního hospodářství první letní bouda po roce 1785. O sto let později koupil opuštěnou hájenku od hajného Sagassera z Javořího dolu Robert Bönsch z hotelu U slunce ve Velké Úpě, jehož bratři v té době vlastnili Luční boudu. V roce 1988 zde otevřel sezónní výletní hostinec, pozdější Černou boudu. Již tehdy bylo místo s jednou z nejkrásnějších vyhlídek na Sněžku opatřeno vyhlídkovou věží, vybavenou po přestavbě v roce 1900 vypouklým zrcadlem a dalekohledem. Od r. 1908 byla bouda otevřena i v zimě v souvislosti se zprovozněním sáňkařských drah do Janských Lázní a Velké Úpy.Po roce 1900 vznikla zde samostatná poštovna, jejíž razítka lze najít ještě na zásilkách z roku 1937. Nová Černá bouda, výstavná třípodlažní budova s prosklenou verandou, nabízející i s původními objekty 100 lůžek, zachytila výrazné zvýšení turistického ruchu po výstavbě lanovky v roce 1928. Po roce 1945 zde nastoupil národní správce František Jakub a budova připadla svazu lyžařů, později sloužila jako odborářská zotavovna ROH. Od roku 1977 byla uzavřena a v roce 1984 jako nevyhovující zbořena. Současný objekt s typickými rysy projekční kanceláře Stavoprojektu Hradec Králové, slouží veřejnosti od počátku 90. let minulého století.

In: Naučná stezka Černá hora - informační panel