Freiheit

Narozen 9. prosince 1594 byl Gustav Adolf ve svých 23 letech korunován za švédského krále v Uppsale 12. srpna 1617. Jeho královská devi­za Florebo prospiciente Deo (Stanu se mocným pod Božím ve­dením) předznamenala nejen dalších patnáct let jeho vlády, ale i tažení bojišti třicetileté války. Do té vstoupil v roce 1630 po poráž­ce Dánů císařskými vojsky. Vedly jej snahy  ochránit   protestanty v Německu, především však oba­vy ze stále rostoucího vlivu kato­lických Habsburků a z ohrožení švédských držav v Prusku. Jeho vítězný postup, který s nadějí sle­dovali čeští pobělohorští emi­granti v čele s Janem Amosem Komenským, zastavil až genera­lissimus habsburské armády Albrecht z Valdštejna. Toho ml­havého 6. listopadu 1632 v bitvě u Lützenu nedaleko Lipska, vítě­zící Švédové již neměli krále. Gustav Adolf, jako vždy v nej­přednější linii, padl po mnoha střelných i sečných ranách krátce po zahájení bitvy. Královo tělo by­lo uloženo v Ridderholmském chrámu ve Stockholmu teprve 21. června 1634. Pět měsíců před tím zavraždil najatý vrah i jeho soka, vévodu frýdlantského. Početná evangelická obec v Heřmano­vých Sejfech, dnešním Rudníku, soustředěná kolem bolkovské fa­ry, vznikla jako okamžitá reakce na vyhlášení tolerančního paten­tu již v roce 1783. Pěknou bron­zovou medaili s portrétem hrdiny od Lützenu, švédského krále Gustava Adolfa, ochránce pro­testantů v rozbouřené Evropě 17. století, vydala v roce 1910.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1994/10

Historie svobodských požárů a boje proti nim je jen nepatrně mladší než historie původně hornické osady na Úpě pod zlatými Rýchorami, jejíž existence je prvně doložena roku 1546. Již roku 1571 spolykal červený kohout v jediném dni celkem 16 domů a v roce 1599 poprvé vyhořela radnice se všemi písemnostmi. Je celkem logické, že ve městě, kde téměř do konce minulého století převažovaly dřevěné stavby, si oheň vybíral svou krutou daň neúprosně a velmi často. Obrana proti ohnivému živlu byla dlouhá léta rovněž živelná, založená na sousedské výpomoci dle zásady - dnes pomůžeš ty mně, zítra já tobě. Převratnou změnu přinesl až rok 1822, kdy obec koupila od plzeňské firmy Hollmann za 1 300 zlatých první zářivě červenou, hasičskou stříkačku.

Stalo se to prý 6. května 1006. Před rytíře Albrechta z Trautenberka, dlícího v té době na žacléřském hradě, předstupovali zbrojnoši, vyslaní na průzkum do okolních hvozdů, aby mu vyprávěli své zážitky. Jeden z nich, řečený Jonch Hockowa se pochlubil: "Našel jsem v lesích na míli od vysoké černé hory teplý pramen, jehož blahodárné účinky jsem na vlastním těle vyzkoušel. Abych k němu cestu opět nalezl, vysekal jsem do kůry stromů mnoho značek." Dobře naladěný pan Albrecht odvětil: „Protože se jmenuješ Jan a podle kalendáře je dnes rovněž sv. Jana, nechť pramen navždy nese tvé jméno." Od té doby se pramen nazývá Janův - tehdy Johannesbrunn.

Zima v Janských Lázních to není a nikdy nebylo jen lyžování, jak by se mohlo zdát na první pohled podle současného špičkového Ski areálu Černá hora. I když před zavedením lyží do Krkonoš koncem 19. století se pěstovala sotva pěší turistika a jako jediný sportovně dopravní prostředek sloužily místním horalům všestranně použitelné saně rohačky. Dávní předkové mnoha obyvatel východních Krkonoš, alpští dřevaři, si je spolu s krosnami a sněžnicemi přinesli ze své domoviny, Štýrska, Tyrolska a Korutan. Brzy je začali užívat vedle stahování dřeva i k letní přepravě sena a se sílícím rozvojem cestovního ruchu stále častěji také k dopravě zimních hostů.  Oficiální lázeňská sezóna trvala sice jen od 1. června do 20. srpna, ale horské boudy, přestavěné na celoročně obyvatelné penziony, lákaly stále početnější obdivovatele zimních krás.

Město Trutnov sází ve své propagaci a podpoře cestovního ruchu mimo jiné na jedinečnou přírodní galerii zachovaných památek prusko - rakouské válečné řeže v létě roku 1866. Početné pomníky padlým obou válčících stran, památníky bitev a řada označených hrobů, jsou dnes, víc než připomínkou válečných hrůz, zlidšťujícími výtvarnými prvky malebné podhorské krajiny trutnovského okolí. V úzké spolupráci orgánů města Trutnova s Klubem vojenské historie Trutnov - historickou jednotkou c. k. 1. pěšího pluku císaře Františka Josefa I. byla v sobotu 23. června 2007 uspořádána tradiční vzpomínková akce, spolufinancovaná tentokrát v rámci Iniciativy INTERREG III A prostřednictvím Euroregionu Glacensis ze zdrojů EU, nazvaná příznačně „Pochodem v chod". K 141. výročí jediného vítězství rakouských vojsk v bitvě u Trutnova 27. 6. 1866 byla zároveň slavnostně otevřena nová trasa naučné cykloturistické stezky „Po stopách války 1866 na Trutnovsku" pozváním široké veřejnosti na pěší pochod s vojenskou kolonou po historickém bitevním poli klidnou nenáročnou krajinou v celkové délce asi 8 km. Spolu s téměř tříkilometrovým okruhem naučné stezky „Den bitvy u Trutnova - rakouské vítězství 27. 6. 1866" v bezprostřední blízkosti městského centra, otevřeným v roce 2001, se stane součástí velkolepého projektu Komitétu pro udržování památek z války roku 1866 - Via Belli 1866 (Cesta války 1866), spojujícího všechna významná bojiště severovýchodních Čech, přesahujícího na Trutnovsku i do sousedního Polska.

Aby hned na začátku bylo jasno: Nikdy jsem nebyl zdatný ani náruživý lyžař. Přesto jsem vždycky s neskrývaným obdivem vzhlížel k borcům, kteří si ta zahnutá čertovská prkýnka dokázali podmanit natolik, že jejich jména měla zvuk i mnohem dál, než jen za humny rodné chalupy. Krkonošské lyžování není, při vší úctě, jen mediální ikona Bohumil Hanč. Celá plejáda průkopníků „skijáckého" sportu, závodníků a závodnic s mezinárodním renomé i legendárních vítězů závodů slavných jmen, by pokryla několik textových stránek. Mnozí, kteří se do zlaté knihy lyžování zapsali výrazným písmem nejméně v celostátním měřítku, pocházejí i z našeho východokrkonošského regionu. Neocenitelné informace poskytl jeden z nich, rodák z Rennerovek Dr. Pepi Erben. Z těch, kteří se již dlouho prohánějí  po nebeských pláních jsem pro tentokrát vybral alespoň čtyři.

Bratrovražedná válka Němců s Němci, prusko - rakouský spor o nadvládu ve sjednoceném Německu v roce 1866 a tím i o rozhodující vliv v Evropě, byla posledním „romantickým" soubojem muže proti muži na kontinentu, byť stejně krvavým a neúprosným jako většina válek. Naposledy byla záležitostí ryze vojenskou s gloriolou osobního hrdinství. Skončila krutou porážkou Rakousko - Uherska v bitvě u Hradce Králové. Jediné kratičké vítězství rakouských zbraní v bitvě u Trutnova 27. června 1866 vyneslo podmaršálka Ludwiga von Gablenze na vrchol obliby trutnovských občanů, jako symbol možné porážky odvěkého nepřítele. Vojevůdce se velmi zasloužil o propuštění několika trutnovských měšťanů včetně starosty, odvlečených ve vykonstruovaném procesu do pruského zajetí a záhy se stal symbolickým čestným majitelem místního spolku ostrostřelců. Jeho osud se tak navždy spojil s Trutnovem, kam se vrátil mezi své padlé spolubojovníky i po smrti.