Freiheit

Maria Eduard Prosper Piette de Rivage (1846 - 1928) syn zakladatele svobodské papírny Prospera staršího z Vieil - Salmu v Lucembursku, vzdělanec a humanista, ale také úspěšný výzkumník a podnikatel, pokračovatel rodových tradic výrobců papíru, si označení „Otec Krkonoš" opravdu zasloužil. Patřil k významným osobnostem své doby a stopy jeho činnosti nalézáme dodnes na mnoha místech regionu. Jako spoluzakladatel a dlouholetý pokladník Krkonošského spolku, který nezištně a všestranně podporoval, má velký podíl na propagaci a rozvoji turistického ruchu v Krkonoších. Bez jeho pomoci by nevycházel spolkový časopis „Krkonoše slovem i obrazem", ani řada turistických map. Výrazně přispěl k rozšíření sbírek nového Krkonošského muzea ve Vrchlabí i k činnosti mnoha dalších společenských a zájmových organizací jichž byl členem. V srpnu 1891 po něm byla pojmenována část České cesty od Kotle ke státní hranici s pamětní deskou u pramene Labe. Pro své sociální cítění a péči o zaměstnance i jejich děti byl nazýván též krkonošským Owenem. Čestný občan Svobody nad Úpou i Maršova I., c. k. komerční rada, byl v roce 1898 povýšen císařem Františkem Josefem I. do šlechtického stavu. Bronzová pamětní deska věnovaná Krkonošským spolkem,  je dílem významného trutnovského umělce Emila Schwantnera.

In: Via Piette - informační panel

Rozptýlená zástavba venkovské návsi někdejší samostatné obce Maršova I. se začala výrazně měnit v poslední čtvrtině 19. století. Díky promyšlené urbanistické koncepci Prospera Piette-Rivage vznikl harmonický uzavřený celek. Dominantní budova původně soukromé školy je z roku 1880. První ředitel Eduard Petrák, jeden ze zakladatelů Krkonošského spolku, tu zahájil vyučování v září 1881. V roce 1885 se stala veřejnou. Obklopoval ji přírodní park s alejemi stromů a umělým jezírkem. Před školou byl v roce 1881 odhalen pomník s bronzovou bustou osvíceného císaře Josefa II., přeměněný po I. světové válce na pomník padlých spoluobčanů. Zbořen byl v roce 1960. Za školní budovou vyrostla již dříve řadová kolonka bytů pro zaměstnance a v roce 1928 dlouho plánovaný kostel sv. Josefa. Blok obytných městských budov i správních institucí (obecní úřad, pošta) s historizující štukovou výzdobou fasád, rámoval vzniklé centrum společně s továrním křídlem Piettovy papírny. Odtud se rozbíhaly i cesty, nesoucí jména členů rodiny Piette: Piettova promenáda údolím Černohorského potoka do Janských Lázní, Hedvičina alej do Svobody nad Úpou, Paulina cesta na Mochomůrku, Holubova cesta k Duncanu a od Roederovy papírny Růženina cesta na Rýchory.

In: Via Piette - informační panel

Podle čtyř maršovských rycht vyrostly postupně čtyři osady velkého Maršova, označované římskými číslicemi jako díl I. - IV. Později se první tři díly nazývaly Dolní Maršov na rozdíl od Horního Maršova (čtvrtého dílu). Již z Berní ruly (1654) lze usuzovat na převážně zemědělský charakter osídlení s lánovou plužinou, založenou pravděpodobně během kolonizační vlny za Přemysla Otakara II. ve 13. stol. Větší statky u řeky Úpy, vlastnící mnohdy i vodní právo, se staly zárodkem průmyslových podniků v druhé polovině 19. století, kdy se každý maršovský díl stal samostatnou obcí. S rozvojem továren se změnila i bytová výstavba a roubené chalupy ustupovaly zděným půlštokovým stavením i bytovým domům pro zaměstnance. Zajímavý je např. dům na Pietteho náměstí s firemním logem Eichmannovy papírny zakomponovaným do vstupních dveří, nebo vila továrního ředitele Metzenauera, dnes součást hotelu Prom. Lokalitu negativně poznamenala povodeň v roce 1897. Oběť 17 životů ze zničeného Breitrova domu dodnes připomíná pomníček a pod přemalbou na zdi papírny výstražně prosvítající značka o výšce vzedmuté hladiny. Demolici více než 50 domů, včetně starobylé hospody Dřevěnka, si vyžádala výstavba silnice z Trutnova do Pece pod Sněžkou, dokončená v roce 1980 a panelových domů Rýchorského sídliště.

In: Via Piette - informační panel

Vyhlídkové místo s charakteristickým altánkem v podobě houby je zmiňováno již v průvodcích po okolí Janských Lázní z konce 19. století. Jako Princeznina tišina či odpočinek je uváděno i v první česky psané knize o Krkonoších od Václava Durycha z roku 1897. Chodívala sem prý ráda významná návštěvnice lázní princezna Alma Thurn - Taxisová, rozená Belcredi, která pod Černou horou prožila i vpád pruských vojsk v roce 1866. Vycházková trasa Promenádním lesem klesající po úzkém hřebínku ke Svobodě nad Úpou, vroubená věkovitými javory, se až do konce I. světové války jmenovala Alej císaře Františka Josefa. Pěšince směřující k Justovu mlýnu do Maršova I. propůjčila jméno Paula provdaná Holubová, dcera zakladatele zdejší Piettovské dynastie Prospera st. Dominantní kopec s výhledem do Úpského údolí přitahoval pozornost i dříve.

Ještě v roce 1875 uvádí lázeňský lékař Bernhard Pauer na východním svahu Světlé hory pouze Jáchymovy boudy, známé dnes jako Reissovy Domky. Krátce po tomto datu postavil Franz Braun z Černé Hory poblíž křemencových skalisek Harfy a Modrých kamenů výletní horský hostinec. Hrací skříň na drobné mince lákala tancechtivé návštěvníky z širokého okolí i za hostinského Viléma Lauera. K rozkvětu povznesl Braunovu boudu Alfred Jeschke, po matce vnuk starosty Janských Lázní a majitele několika hotelů, Wenzela Starka. Ten ji koupil koncem roku 1918 a přejmenoval na Boudu u Modrých kamenů - Modrokamennou boudu. Proslavila ji sličná korpulentní hospodyně a vynikající kuchařka se svými vyhlášenými borůvkovými koláči se šlehačkou. Cesta T z vrcholu Černé hory přes Pardubické boudy, zbudovaná německým Turvereinem, poskytovala opojení z dlouhého sjezdu především lyžařům, volícím pokračování do Janských Lázní nebo Dolního Maršova, než ji nahradila sjezdovka v průseku lanovky. Zajímavé je, jak si odlehlé místo, patřící katastrálně do Maršova II. postupně předávaly doručovací pošty v Horním Maršově, Maršově I. a nakonec v Janských Lázních. Ještě před padesáti lety maršovské louky a pole sahaly až k boudě, než byly na mnoha hektarech jako nepotřebné zalesněny.

In: Via Piette - informační panel

Frekventovaný turistický chodník podél divokých kaskád Černohorského (Sejfského) potoka, napájeného největším krkonošským rašeliništěm, vybudovali Czernin - Morzinové nejspíš s přispěním krkonošského i lázeňského spolku. Krkonošský spolek jej později udržoval z výnosů dobročinných sbírek - naposled v roce 1937. Část vzorně rekonstruované cesty nově financovala Správa KRNAP v letech 2002 - 2003. Dva vysoké kamenné jezy, mylně považované za zbytky klauzy, jsou dílem italských kameníků, vedených místním stavitelem Josefem Capolagem, kteří po ničivé povodni v roce 1897 prováděli hrazení krkonošských bystřin. Rozsáhlé úpravy potočního koryta v celé jeho délce, s vybudováním desítek umělých prahů, započaté v roce 1900, pokračovaly ještě ve dvacátých letech minulého století. Nejatraktivnější část zpřístupněná po Luisině cestě byla dokončena v roce 1910. Za 75 haléřů provázel tudy většinou lázeňské hosty toužící po vzrušujících zážitcích zkušený místní průvodce. Dnešní návštěvník přicházející poprvé, si až zde uvědomí, jak je mu scenérie důvěrně známá, třeba jen z nástěnných kalendářů mnoha krkonošských mistrů fotografie.

In: Via Piette - informační panel

Patent císaře Maxmiliana z roku 1567 odstartoval rozsáhlé mýcení krkonošských lesů pro potřeby stříbrných dolů v Kutné Hoře, iniciované místním pozemkovým magnátem a důlním odborníkem původem z Korutan, Kryštofem z Gendorfu. V těchto místech postavili alpští dřevaři v druhé polovině 16. stol. přehradu na splavování vytěženého dřeva do Úpy pomocí dřevěných žlabů - tzv. klauzu. Je zachycena i na malované mapě Krkonoš od Simona Hüttela z let 1576 - 1585. Dnešní pohostinský podnik Horský dvůr, stojící v jejím sousedství, se kdysi jmenoval hostinec U klauzy. Poslední zbytky zemní hráze odplavila katastrofální povodeň v létě 1897. Stavení na křižovatce důležitých cest před vstupem do sevřeného romantického  a celoročně fotogenického Klauzového dolu, od jehož umělého, i když výstižného názvu Těsný důl se zvolna upouští, byla původně brusírna skla. V opěrné zdi lze spatřit starý rozcestník a v záhybech Černohorského potoka se ještě občas zablýskne skleněný střípek z brusírenského odpadu. Vlevo u mostu stávala budka pro výběrčí mýtného na Luisinu cestu. Původně prý jezdecký chodník, později hojně navštěvovanou turistickou trasu nazvanou po majitelce panství Aloisii Czernin - Morzinové, budovali lesní zaměstnanci velkostatku Maršov v letech 1885 - 1890.

In: Via Piette - informační panel