Freiheit

Některé omyly přejímané z generace na generaci houževnatě přežívají s tvrdošíjností hodnou obdivu přesto, že pravý stav věcí je znám a cestička k prameni vyšlapaná. V krkonoš­ské regionální literatuře je čítankovou ukázkou takové dezinformace spor o autorství sochy Krakonoše na kašně v Trutnově. Početnost jejího výskytu vzbuzuje podezření, že ji stále novým hlasatelům podsouvá se škodolibostí sobě vlastní sám vládce hor. Zvláště, když ten trutnovský není žádné harrachovské dobračisko, ale neúprosný běsů pán, podporovaný navíc čtyřmi pidikumpány, kteří už sice na kašně dávno nej­sou, leč pikle určitě kují dál. Známe permoníky! Nechal se ošálit i seriozní Vladimír Preclík ve svém půvabném sochař­ském místopisu našeho kraje - Tiše se přemisťovati, stejně jako zkušený regionální badatel, autor stati o Krakonošovi v nejnovějším turistickém průvodci Krkonoše z jilemnického nakladatelství Gentiana. Kořínky bludu o Krakonošově kolébce ve Vídni je nutno hledat před těmi více než sto lety na trutnovském rynku.

V historii Krkonoš je mnoho bud, které během let zanikly a upadly v zapomnění. Jsou i stálice, co v téměř nezměněné podobě přetrvávají od svého vzniku dodneška. Většina jich však pod­léhá neustálé proměně. Nejprve se změnil charakter jejich využití, později rostly nároky na pohodlí i touha po zisku a k původní chalupě se nalepovaly verandy, zádveří, podkroví a nové přístavby. Čítankovým příkladem takového bujení je vzhled Luční boudy, od masivního nástupu turismu v osmdesátých letech minulého století, do konce II. světové války. I boudy, které zanikly /většinou v plamenech, neboť požár je dosud na horách nepřítelem číslo jedna/, aby jako Fénix znovu vstaly z popela, trpí jakousi "mutací v genech". S každou obnovou jejich objem nabobtnal, což v době kolektivní rekreace pracujících nabylo až obludných rozměrů. Gigantické továrny na volný čas jsou dnes nejen architektonickým vředem na malebné krajině Krkonoš, která jejich proporce není schopna přijmout, ale i ekonomickým oříškem pro jejich majitele. Kdo poznal pocit ztracení v masách betonu hotelu Horal ve Svatém Petru, kdo viděl civilizační poušť v širokém okolí hotelu Arnika, bývalé odborářské zotavovny Pochodeň na Labské, či v studené a odcizené „nádražní" restauraci monstra nad vodopádem vzpomínal na útulnou atmosféru staré Labské boudy, ví, o čem je řeč. Gigantomanii socialistických plánovačů jsme naštěstí odzvonili klíči. A přeci vyrostla nová Výrovka! Zárodky fenoménu bytnění lze stále sledovat i na stavbách docela malých. Jako příklad nejžhavější uvádím chalupu na Hofmanových boudách nad Janskými Lázněmi, cíleně zlikvidovanou požárem 8. dubna 1995. Zprávu o tom přinesl i časopis Krkonoše v 6. čísle toho roku. V rekordní době několika měsíců vyrostla budova nová s nepoučitelně členitou střechou /bez soustavy střešních vikýřů, hitu posledního desetiletí, zřejmě nelze/ a především objemově podstatně větší. "S jídlem roste chuť, jen pozor, aby se sousto nevzpříčilo v hubě", říkávala moje babička. O jednom takovém rozměrném sou­stu je následující vyprávění.

Baroko a Podkrkonoší bývá, také díky sochařské galerii v Kuksu, spojováno především s tvůrčím geniem Matyáše Ber­narda Brauna. V jeho stínu zcela neprávem mnohdy lhostejně míjíme sochařské skvosty osobitého umělce Jiřího Františka Pacáka. Tento Braunův žák a spolupracovník, nevýraznější představitel rozvětvené sochařské rodiny Pacáků ze Starého Rokytníka na Trutnovsku, se narodil kolen roku 1670. Vyučil se sochařem a řezbářem a dlouhá léta pracoval pro vídeňské jezuity, kterým v té době patřilo žirečské panství a tedy i Rokytník, aby tak sebe i svou ženu Martu vykoupil z poddanství. S největší pravděpodobností se podílel na Braunových pracech při výzdobě Šporkova Kuksu. Jeho samostatná díla jsou roztroušena v mnoha místech i v našem regionu. Za všechny alespoň, unikátní mariánský sloup a výzdoba kos­tela v Žacléři, sochy v Jilemnici, Vrchlabí, Mlarkoušovicích.

Posměšný odsudek "byl v Římě, ale papeže neviděl" měl již v minulém století v českých zemích svůj ekvivalent stejné váhy ve výroku "navštívil Krkonoše a minul Janské Lázně". Dnes vaše jméno už sice nikdo nezapíše na křídový papír tištěného seznamu hostů, návštěva vyhlášeného lázeňského střediska, té "klenotnice Krkonošů" či "českého Gastýna" ze starých průvodců, však stále stojí za to. Zvlášť, když pán hor /jehož kamenná skulptura v centru města, je to první, co vás upoutá/ nemá náladu a na hřebenech se "čerti žení." I v létě občas pro vítr na vrcholu Černé hory nejezdí lanovka nebo vás nedostatečně ustrojené může odradit od túry letní chumelenice. Tady v relativním závětří tak můžete vychutnat i jinou tvář Krkonoš. Místo opředené bájemi, sahajícími na samý práh našeho tisíciletí, má dík staleté tradici vzájemného soužití zdravých a nemocných svou zvláštní "člověčí" atmosféru. Už to, že jen málo domů nemá své jméno, o čemsi vypovídá. Ta poplatná době se s každým dějinným zvratem mění, ta tradiční jsou záchytnými body v dobrodružném pátrání po jejich původu a významu. Vycházka po "jmenném rejstříku" města je společenskou hrou pro zvídavé kluky a holky všech věkových kategorií, jejíž pravidla si určíte sami.

Foto Bohdan Holomíček

Nápis, který v němčině, spolu s městským erbem zdobil průče­lí školní budovy ve Svobodě nad Úpou několik prvních dekád našeho století, je pootevřenými dvířky k exkursu za kořeny svobodské vzdělanosti.První, historicky doložený posluchač věhlasné Karlovy univerzity v Praze, pocházející ze Svobody nad Úpou, byl Johann Georg Finger, zapsaný na práva v roce 1696. 0 kantorech, kteří jej učili hláskovat první slovíčka, však mnoho nevíme. V ar­chivních materiálech, které zmizely s koncem druhé světové války, byly sice dvě kusé zprávy /jedna z roku 1681 o učite­li Christianu Fiebigerovi s manželkou, bydlícími ve škole a svatební smlouva učitele, městského písaře a kantora Andrease Xavera Golditze z 18. října 1694/, pak ale dlouho nic.

Fotografie Bohdana Holomíčka mě provázejí větší část mého života a s jejich autorem mě pojí i víc než desetiletá služba jednomu pánovi v civilním zaměstnání u lázeňské organizace v Janských Lázních. Navíc Bohdan je můj kamarád, a tak bez roz­paků zvoním, jako ostatně už tolikrát, nezván a nejspíš i trochu nevhod u vstupu do krychličky služebního bytu, za kterou vykukuje lhotákovský komplex centrální výtopny. Je předvánoční sobota, časné dopoledne a já s drzostí sobě vlastní zvu na návštěvu i vás. "Pojď dál, Bohdan ještě spí," vítá mě Elen a přes mé ne příliš přesvědčivé omluvy jej jde vzbudit. "Právě jsem se vrátil z Hradu," zaparafrázuje rozespalý Bohdan okřídlený výrok, který předznamenal celou jednu epochu. Dodatečně se dozvídám, že opravdu v pět hodin přijel z Prahy, kde byl jako oficiální novinář fotografovat jmenování nových rektorů AMU a VŠCHT. Ty fotky možná najdete v magazínu Srdce Evropy, v Xantipě M. Diettlové či v Mladém světě, se kterými Holomíček v současné době, jako fotograf na volné noze, nejvíc spolupracuje.

Krkonoše v patnáctém století, to jsou červánky dějin lidského pronikání i do nejvyšších partií hor. Tajuplné neprobádané oblasti a pověsti o bohatství rud a drahých kamenů, začaly lákat cizince, hlavně Benátčany, kteří zkoumali naleziště po celé tehdejší Evropě. Měli zájem především o drahé kameny pro florentskou mozaiku, kameje a intaglie do šperků. Jejich drobná prospektorská díla, krátké štoly a povrchové odkryvy, byla roztroušena po celých Krkonoších. Stopy po nich smazala staletí. Zůstaly jen písemné zprávy, mnohdy záhadné a značně nadsazené, tzv. Vlašské knihy. Zhruba do této doby lze trochu hypoteticky umístit vznik bájí o mocném duchu hor Krakonošovi.