Freiheit

Podle zprávičky v „Neue Trautenauer Zeitung" z 8. února 1919 prodal pan Alois Scholz svůj hostinec Na Dunaji, ležící při okresní silnici z Trutnova do hor poblíž železničního nádraží Svoboda nad Úpou - Janské Lázně, vyhlášený zejména jako vítaná zastávka povozníků, za částku 50.000 K vdově po bývalém špičkovém hostinském z Trutnova, paní Spiske. Při pohledu na starou fotografii na první pohled zaujmou tři věci. Že se objekt současné restaurace Modrá řeka vizuálně příliš nezměnil. Jen silnice probíhala blíže u domu a hlavně -  benzinové čerpadlo dnes nepředstavitelně téměř pod okny. V intravilánu městečka Svoboda nad Úpou, i s přihlédnutím, že uvedená lokalita patřila až do roku 1960 katastrálně k obci Mladé Buky, to však v pionýrských dobách rozvoje automobilizmu nebylo nic neobvyklého. První benzinovou čerpací stanici zprovoznil i přes odpor místních obyvatel lékárník Ludwig Breuer v hlavní ulici před lékárnou už v roce 1910. Uprostřed zástavby byla i další „benzinka" před pohostinstvím U pošty na dnešním náměstí Svornosti a konec konců i ta na zaniklé křižovatce naproti dnešní restauraci Helena. Vesměs šlo o jednoduchá zařízení o jednom stojanu s příležitostnou obsluhou. Kdo z mladších si však ještě vzpomene na dlouho jedinou provozovanou benzinovou pumpu se stálou obsluhou a rozšířenou nabídkou několika druhů pohonných hmot, olejů a mazadel s prostornými zásobními nádržemi kousek od nádraží u vjezdu do věčně smrdícího provozu podniku Dehtochema? Tu v součinnosti s výstavbou nové rychlostní silnice z Trutnova do Pece pod Sněžkou na přelomu 70. a 80. let minulého století nahradila svého času moderní čerpací stanice na ekonomicky výhodnějším místě naproti bývalé Weisshuhnově papírně. A díky zpřísněným bezpečnostním a hygienickým předpisům, přece jen poněkud stranou obydlených sídel. Nováčkem ve svobodském místopisu je zeleno bílá stanice firmy Lucraco u historického železného mostu přes Úpu, s tanky v sousedství říčního koryta, chráněnými proti úniku ropných produktů moderní technologií.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2009/11

O málokterém z obydlených údolí Krkonoš máme tak málo písemných i obrazových dokumentů jako o údolí sklenářovickém. Písemné doklady z dob založení sklářské osady neexistují, zprávy z dob zlatodolů jsou jen velmi zlomkovité a ani o pozděj­ší zemědělskou obec Glasendorf se nikdo příliš nezajímal. Re­spektive většina dokladů byla zničena nebo odvezena v souvi­slosti s odsunem německého obyvatelstva po 2. světové válce. Na této dvoustraně vám představujeme většinu v současnosti dostupných obrázků zaniklých Sklenářovic, abyste si mohli do­tvořit představu o místě, kterému se věnuje úvodní článek toho­to čísla Krkonoš -Jizerských hor.

Více o rozsáhlé větrné kalamitě ve východních Krkonoších koncem října 1930 viz Krkonoše - Jizerské hory 2000/10. Drobná stavbička na snímku z té doby je zastřešení železitého minerálního pramene v údolí Janského potoka jen 20 minut chůze z centra Janských Lázní směrem do Svobody nad Úpou. Vlčické panství včetně lázní koupil 27. 5. 1868 za 407 500 zlatých lnářský podnikatel ze slezské Libavy (Lubawka) pruský komerční rada Hugo Wihard. Ten se 6. 9. 1871 v početném doprovodu lázeňských hostů osobně zúčastnil vyčištění vřídla od stromů a keřů a jeho slavnostního vysvěcení na Císařský pramen. Až do té doby byl mezi více než třicítkou volných lázeňských pramenů v okolí uváděn jako Ocelový II, na rozlišení od Ocelového I či Mariánského, který vyvěrá poněkud výše proti proudu potoka naproti současné dolní stanici lanovky na Černou horu. Studená, slabě alkalická minerálka se stopovými uhličitany magnezia, vápníku, hořčíku a solemi železa o temperatuře 8º C, oproti ostatním lázeňským pramenům se svými 3,9 Machových jednotek jen mírně radioaktivní, byla lékaři doporučována při anemii a jiných poruchách krevního obrazu, změnách krevního tlaku, chorobách srdce, zvýšené tělesné teplotě či nedostatečném metabolizmu. Její užívání umožnil pacientům majitel panství v roce 1872 vybudováním romantické promenádní cesty podél Janského potoka s překlenutím toku několika dřevěnými mostky nazvané na jeho počest Wihardova promenáda. Provizorní přístřešek nad pramenem byl v roce 1897 nahrazen osmibokým dřevěným altánem doplněným lavičkou. Prý ještě v roce 1917 tam nabízel drobné občerstvení a lákal příchozí k návštěvě svého podniku hostinský z hotelu Císařské lázně na protější stráni, kde je dnes moderní budova lesnické školy a učiliště. (Více Krkonoše - Jizerské hory 1999/9). Poslední doložená nákladná obnova téměř půlkilometrového úseku cesty ze svobodského náměstí k prameni v srpnu 1931 stála svobodskou pobočku Krkonošského spolku 10 496 Kč. Od té doby cesta v terénu téměř zanikla, zmizely i doprovodné stavební prvky ze dřeva. Jen pramínek čiré pitné vody vytékající do nevelké kašničky stále zurčí. Odvážné myšlenky z posledních let na obnovu promenády a její začlenění do sítě budovaných naučných stezek, těšících se rostoucímu zájmu turistů, zaplaší obvykle nedostatek finančních prostředků. Přesto by jistě stálo za úvahu alespoň zkultivování bezprostředního okolí prameniště, které značně utrpělo divokou skládkou z poloviny minulého století a jeho zpřístupnění třeba jen lávkou od nově postavených bytových domů v Lázeňské ulici. Co když je na té šuškandě o blahodárném účinku zdejší vody i na mužnou sílu zrníčko pravdy?

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2009/10

Výlety s Vltavou

Mezi Labem a Úpou

Po stopách Evropanů ve východních Čechách.
Připravila Eliška Pilařová.

pondělí 17.8.
Pietro Andrea Mattioli a Labská louka
úterý 18.8.
Prosper Piette de Rivage a Svoboda nad Úpou
středa 19.8.
Ludwig Gablenz a Trutnov
čtvrtek 20.8.
Matyáš Bernard Braun a Kuks
pátek 21. srpna
Kateřina Vilemína Zaháňská a Ratibořice

Další informace a zvukový záznam lze najít zde

Čestné občanství jako institut státního práva je vyznamenání, které uděluje obec za zvláštní zásluhy o veřejnost všeobecně, zvláště pak o obec samu. Jeho kořeny lze hledat hluboko v polovině 19. století, kdy obecní samosprávy získaly právo udělovat titul Čestný měšťan. V zemích České koruny bylo udělování čestného občanství upraveno zákonem ze dne 16. 4. 1864. Podle § 9 citovaného zákona obecného zřízení českého mohla každá obec jmenovat, zpravidla na návrh některého z členů zastupitelstva, zasloužilé muže (o ženách se v zákoně výslovně nemluví vzhledem k tomu, že až do roku 1920 neměly volební právo) s rakouskou státní příslušností čestnými občany, pakliže jsou v tajném hlasování zvoleni dvěma třetinami všech členů obecního výboru. Do roku 1918 nebylo jmenování spojeno s jinak obvyklým poplatkem za udělování měšťanství, což bylo vždy v usnesení zastupitelstva i na příslušném jmenovacím dekretu zdůrazněno. Čestné občanství s početnými výhodami při aktivním i pasivním využívání volebního práva bylo v obcích zrušeno zákonem č. 304/1920 Sb. a zůstalo jen ryzím vyznamenáním. V současné době upravuje jeho udělování zákon o obcích č. 128/2000 Sb. z 12. listopadu 2000, dle něhož lze titul udělit fyzickým osobám, které se významnou měrou zasloužily o rozvoj nebo propagaci obce, regionu, ale i celé republiky, jako jsou na příklad významní rodáci, sportovci, umělci, vojáci, politici apod. bez ohledu na jejich státní příslušnost. V poslední době se stále častěji užívá i udělení in memoriam. Zastupitelstvo má pravomoc v případě zavrženíhodného znevážení čestného občanství titul odejmout, což se také dělo, hlavně v přelomových letech 1939, 1945 a 1989. Rovněž tak poctěný občan má právo kdykoliv se titulu vzdát.

Kresba znaku Alena Táslerová

Odpověď na dotaz:

.....každé výročí je pádný důvod k oslavě! Dělá to tak většina okolních obcí právě s 1000. výročím založení. Viz nedávno Janské Lázně, Mladé Buky, Žacléř a další. Právě v tomto případě je to ale bohužel jen báje, asi jako pohádka o červené Karkulce. Sice mě pánové Hampel a Gall pod článek s touto tématikou v měsíčníku Riesengebirgsheimat bez mého vědomí také podepsali, čímž mě dost naštvali, protože já se s tímto bodem neztotožňuji. Všichni vykladači tisíciletého trvání mnoha sídel na Trutnovsku vycházejí z tzv. "Vesnické kroniky", jejíž autorství je připisováno jinak spolehlivému kronikáři města Trutnova z konce 16. stol. Simonu Hüttelovi, která je navíc známa jen z několika opisů, z nichž nejstarší je až ze století 17. Založení Trutnova a okolních vesnic je tam zatím ničím nepodloženě posunuto na samý práh druhého tisíciletí, tj. kolem roku 1000 n. l. Na tomto údaji si založilo existenci např. občanské sdružení "Trutnov město draka". Řečeno s Járou Cimrmanem se však nedá spolehlivě doložit ani vyvrátit. Všechny ostatní doklady s nimiž pracuje seriózní věda, jako jsou zachované písemné a hmotné památky, archeologický výzkum a další, posouvají trvalé osídlení v této oblasti nejdříve k začátku 13. století. V případě Svobody nad Úpou, která vznikla s největší pravděpodobností spontánně jako rozptýlená zástavba nejdříve začátkem 16. stol., existuje první písemná zmínka teprve z roku 1546 a to privilegium císaře Ferdinanda I. Habsburského z 30. 8. jímž panovník povýšil hornickou osadu na městys s právy ostatních horních měst. A i to je známo jen z mladších konfirmací. Čili: stůjme nohama na zemi! Historie našeho města je pestrá a bohatá i bez zbytečného přikrášlování a připisování let. Dobře se to sice poslouchá, a kdo chce slavit ať slaví, ale jen jako krásnou báji, která (podotýkám možná jen zatím) nemá doložitelné opodstatnění.

Což je samozřejmě můj osobní názor, který se nemusí shodovat s názory fundovaných kapacit v oboru a je ho třeba brát jen jako slovo do pranice - s celoživotním heslem - ať jsem bit, jen když se peru!

Kopie kresby ze sbírek Muzea Podkrkonoší v Trutnově

In.: Svoboda fórum XX. ročník, číslo 718 - září 2009

"Kdyby dřevo promlouvalo, tesaře by milovalo." Sebevědomý verš jedné z mnoha dávno zapomenutých písní Jose­fova cechu, které po staletí doprovázely vznik staveb nebo jejich částí z toho nejpřirozenějšího materiálu - ze dřeva. Materiálu, který člověka provází doslova od kolébky až do hrobu. Který ale zdaleka nemá to štěstí, aby přečkal věky, jako jeho souputníci, hlína a kámen. Nejen miliony drobných ničitelů seřazených do množiny, které říkáme zub času, vytrva­le nahlodávají jeho voňavou strukturu. Jsou i nezkrotní ži­vlové ničící nenávratně. Z nich nejobávanější je oheň. To jsou paradoxy, říkával Vaněk z trutnovského pivovaru. A aby ne, když právě oheň dal vyrůst nevelké, ryze účelové a přesto krásné stavbě na našem obrázku. Papírna Prospera Piette na rozhraní Svobody nad Úpou a Maršova I. opravdu prosperovala. Majitel, z obavy před "dobrým sluhou, ale zlým pánem", spojil své síly s maršovskou obcí a v roce 1880 sloučili svá hasič­ská mužstva v jeden celek. K třicátému výročí této události vyrostla v areálu továrny, poblíž hasičské zbrojnice, prak­tická dřevěná věž na sušení jutových hadic ke stříkačce. Jméno neznámého mistra širočiny, který ji s "fortelným" citem pro proporce i detail na břehu Úpy sčepoval, se nezachovalo. Podle rukopisu v okolí důvěrně známého jej tesařskou abecedu učil nejspíš ještě starý Wenzel Pflüger, jehož mozolnaté ru­ce se drsně mazlily s trámy, krokvemi a pozednicemi nejedné svobodské střechy. Dokonce i krov nové radnice včetně věže mu v roce 1869 svobodští radní svěřili, a to je nějaké uzná­ní. Oba své učedníky z Krkonoš si už dávno zavolal spolupatron české země a patriarcha všech tesařů na partičku nebes­kého mariáše. Biblické: prach jsi a v prach se obrátíš, neplatí jen pro lidi, ale i pro dřevo. Čas odvál i nenápadného svědka lidské dovednosti z roku 1910. Škoda.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/5