Freiheit

Slavné vily nejsou jen chloubou metropolí. Zajímavé stavby kvalitní autorské architektury, vytvářející genia loci daného místa, najdeme většinou i doma za humny. Jen o nich mnohdy ani nevíme. A nemusí to být zrovna vila Tugendhat, či věhlasná „Müllerovka" Adolfa Loose. Ukázkovou reprezentantkou těchto pozapomenutých krasavic je v úpském údolí neorenesanční rodinná vila papírenské podnikatelské rodiny Piette - Rivage ve Svobodě nad Úpou. Osvícený investor Prosper Piette - Rivage (1846 - 1928) ji nechal postavit v letech 1880 - 82 v areálu své dynamicky se rozvíjející papírny, na rozhraní katastrů tehdy samostatné obce Maršov I. (jejíž čp 78 jí bylo přiděleno) a Svobody nad Úpou. Stojí na pozemku vymezeném z jedné strany tokem řeky Úpy a z druhé státní silnicí, spojující bývalé okresní město Trutnov s centrální částí východních Krkonoš. V jejím okolí současně vznikal rozlehlý park s mnoha cizokrajnými dřevinami, přirozeně přecházející v přírodní bukový porost na protilehlém svahu řečiště, protkaný sítí promenádních cestiček. Svou symetrickou výpravnou fasádou ve stylu francouzské renesance s masivní schodišťovou věží v bývalém vstupním průčelí a ozdobnou kulatou věžičkou ukončenou větrnou korouhvičkou v protilehlém severním traktu, evokuje budova, i po pozdějších drobných úpravách, pohodlný zámeček s příjemným „lidským" měřítkem.

Foto Jaroslav Betka

Ryze suchozemská rodina papírenského podnikatele ze Svobody nad Úpou Prospera Piette - Rivage, který byl pro své mecenášské aktivity ve prospěch celkového rozvoje našich hor znám jako „Otec Krkonoš", ukrývá ve svém rozvětveném rodokmenu absurdně i nejméně tři zdatné mořeplavce. Prvním byl viceadmirál Franz Holub, syn Prosperovy starší sestry Marie Pauly a pražského obchodníka Franze Holuba st., později též spolumajitele svobodské papírny. Mladý Franz se narodil v Praze 8. května 1865 a roku 1882 nastoupil k námořnictvu. V letech 1910 - 1912 již byl přednostou 4. oddělení námořní sekce na ministerstvu ve Vídni. Jako kapitán řadové lodi velel v roce 1912 lehkému křižníku „Aspern" a o rok později stál na velitelském můstku bitevní lodi „Tegetthof". V březnu 1918 byl jmenován představeným námořní sekce ministerstva války Rakouska - Uherska, což je v podstatě funkce velitele veškerého vojenského námořnictva monarchie. Zemřel ve Vídni 28. 10. 1924. Ještě před tím se stihl rozvést se svou sestřenicí Elisabeth Piette - Rivage, dcerou Prosperova bratra Julia. Elly se podruhé vdala za korvetního kapitána Franze Mikuleczkého, (na obrázku) rodáka z Miskolce v Maďarsku (* 25. září 1884). Ten v první světové válce létal v hodnosti poručíka řadové lodi jako aktivní pilot na létajícím člunu L 58. Od 24. listopadu 1915 do 1. srpna 1917 byl velitelem námořního letectva. Koncem války koupil zámek Freudenstein v jihotyrolských Alpách, dnes Castel Lodrone u Appiana v italské provincii Bolzano, kde žil až do své smrti v roce 1964. Třetí, po matce Prosperův pravnuk Franz Wehofsich, se  12. dubna 1941 narodil v Den Haagu, ale ranné dětství strávil pod krkonošskými hřebeny, ve Svobodě nad Úpou. Vír poválečných událostí jej odvál do Hamburku, odkud vedla pro sportovně založeného urostlého mladíka na mořskou hladinu samozřejmá cesta. Zvolil jachting a byl fakt dobrý. V dresu svého domovského Jachtklubu i německé reprezentace nasbíral řadu předních umístění na prestižních mezinárodních závodech. S parťákem Uwe Maresem zvítězili ve třídě Tempest na mistrovství světa v Holandsku v roce 1974. S Uwe Belowem byl ve třídě Star třetí v roce 1977. Ještě po jedenácti letech si spolu dojeli pro stříbro na mistrovství Německa.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/7

Soukromá galerie s neobvyklým jménem v neobvyklém domě v centru východokrkonošského horského střediska uvítala první návštěvníky v lednu 2000 výstavou fotografií nazvanou Václav Havel - symbol svobody. Dům s moderním výrazem, postavený tradiční tesařskou technologií bez kovových spojovacích prvků, podle návrhu arch. Jiřího Hůrky z ateliéru Dům a Město, sdružuje pod svou střechou ještě informační centrum se směnárnou a prodejem kvalitních suvenýrů a dárků z Krkonoš, včetně bohatého výběru map a literatury a samostatný obchod, nabízející autorské módní doplňky, hračky, keramiku a šperky z dílen renomovaných tvůrců. Již přes deset let jí prošlapává cestu stejnojmenná galerie v Temném Dole a především sezónní časopis, díky němuž je ochranná značka Veselý výlet známá bez nadsázky minimálně v celé Evropě. Pavel a Lenka Klimešovi, bohatě poučeni zkušenostmi ze zahraničí, pojali veškeré své aktivity především jako službu turistům a svým zamilovaným horám. Dívčímu personálu obou galerií vládne paní Lenka. Autory výstav vybírají z početné řady svých přátel, jejichž dílo je zaujalo, oba společně. Krkonošské motivy se snaží prostřídat s tématy nadregionálními a nebojí se představit i autory méně známé.

Takový název zvolil autor Antonín Tichý pro svou knížku o osudech paradesantní skupiny Antimony, vysazené, stejně jako mnoho dalších, za druhé světové války nad územím Protektorátu britskými jednotkami RAF. Zmiňuje se i o výsadcích bezprostředně souvisejících s atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ve skupině Silver A, byl spolu s Bartošem a Valčíkem i telegrafista Jiří Potůček s radiostanicí Libuše, která se stala na dlouhou dobu jediným pojítkem domácího a zahraničního odboje. Odhalena byla při rozsáhlém zásahu gestapa v Končinách u Horního Kostelce 30. června 1942. Zkušený Potůček si alespoň nakrátko prostřílel cestu k útěku. V sítích gestapa však uvízlo téměř dvacet místních pomocníků a příslušníků odboje. Mezi nimi i 37letý Josef Schejbal, odborný učitel z Malých Svatoňovic, rodák z Velichovek. Po krátkém věznění v Hradci Králové byl tento nadšený sokolský funkcionář, místonáčelník Podkrkonošské župy Jiráskovy a člen odbojové skupiny S-21-B, 9. července 1942 na Zámečku v Pardubicích popraven. V době poválečného horečného přejmenovávání německých místních názvů, byla po něm pojmenována cesta ze Svobody nad Úpou přes Rýchory do Žacléře a dál přes Petříkovice do Malých Svatoňovic. V prvním úseku se však udržel původní název Růženina cesta po Rose Piette - Rivage, jehož neutrální znění lahodilo uším vládnoucích pohlavárů jediné strany přece jen víc než jméno sokolského odbojáře Schejbala. To pozvolna vymizelo z map a dnes jej zná jen málokdo.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/7

Na snímku je smaltovaný odznak, vydaný k populárnímu Májovému lyžařskému závodu v Peci pod Sněžkou v roce 1938. Unikátní slalom deset let před tím vymysleli Herbert Beutel z Luční boudy a Quido Rotter mladší z Vrchlabí. Svým profilem byl bezkonkurenčně nejkrkolomnějším v Čechách a dodnes nebyl překonán. Dvoukilometrová trať s výškovým rozdílem 500 metrů, vedla od kamenné mohyly na vrcholu Studniční hory, přes lavinová pole ledovcového karu Úpské jámy, téměř volným pádem na dno Obřího dolu. Tradiční květnový termín si vyžádala „bezpečnost" závodníků; teoreticky již nehrozily mohutné sněhové převisy a pád lavin, jimiž je Úpská jáma uprostřed zimy pověstná. Náročnou zkoušku odvahy a sjezdařského umu podstoupily během více než třiceti let stovky odvážlivců z Krkonoš i z ciziny. Zvláště těch prvních jedenáct z roku 1928 v čele s vítězem Gerhardem Zineckerem z Petrovy boudy je hodno obdivu. Na masivních dřevěných lyžích bez hran a s primitivním vázáním se jim ani nesnilo o aerodynamických kombinézách a přilbách současných závodnických es. Hned v prvním poválečném roce se 4. - 5. května jel obří slalom pod názvem Závod 5. května. V listině vítězů je zapsána jedna z nejúspěšnějších československých sjezdařek všech dob, tehdy 341etá Růžena Beinhauerová - Dostálová a začínající reprezentant Luboš Brchel. Po roce 1948 se změnil název na Závod osvobození, pořadatele z Lyžařského klubu v Peci pod Sněžkou vystřídal okresní výbor ČSTV v Trutnově, změnil se termín a několikrát i trať, až v šedesátých letech závod zanikl. Po vyhlášení Krkonošského národního parku se lyžování z přísně chráněné Úpské jámy přesunulo jinam a jen pohled na její zasněžený kráter nebo nález podobné relikvie, jako je uvedený odznak, vyvolá zasutou vzpomínku a neskrývaný obdiv.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/2

V jedné z bájí o Krakonošovi přelstila princezna Růženka svého nápadníka Krakonoše tím, že jej zaměstnala počítáním řep. Jeho německé jméno Rübezahl /z kterého ostatně vznikl i jadrný český Rýbrcoul/ zavedlo do slepé uličky i F. L. Čelakovského. Jeho otrocký překlad do češtiny - Repočet /počítač řep/- se naštěstí neujal. Východočech Klicpera měl mnohem šťastnější ruku, když v minulém století zavedl do literatury pro ducha našich hor jméno Krakonoš, tak libě souznící se jménem jeho království. Přesto se až do II.světové války motiv řepy v krakonošovské ikonografii, především na území s německým etnikem, občas objevil. Šprýmaři z trutnovské pobočky Schlaraffie si řepnými bulvami, stylizovanými do Krakonošovy podoby, vyzdobili v roce 1910 kříž jedné ze svých spolkových dekorací. Na rozdíl od záplavy "laciných" plechových odznaků tohoto recesistického spolku, je bronzové provedení zobrazeného řádu výtvarně neobyčejně zdařilé. Dokonce i Krakonošův zamračený obličej, opakující se rytmicky mezi rameny maltézského kříže, stejně jako učenou sovu - symbol spolku v jeho středu, při bedlivějším pohledu jistě rozeznáte.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/8

Nehostinný, kamenitý vrchol Vysokého Kola, držící svými 1 506 metry nadmořské výšky "bramborovou" medaili mezi krkonošskými velikány, minuly veškeré snahy stavitelů horských bud, stejně jako jej míjí většina turistů na pohodlné Cestě česko-polského přátelství po jeho severním úbočí. Leč přece! Znalci, kteří se po starém pečlivě rovnaném kamenném chodníku vyšplhají až nahoru, zaznamenají nejen romantický širokoúhlý záběr Jelenohorské kotliny s třpytícími se plochami rybníků, ale také rozpadající se zbytky kdysi majestátní kamenné mohyly. V roce 1888 ji z okolního materiálu navršili do výše úctyhodných 5 m pruští turneři z Jelení Hory, jako "dík zakladateli německé říše, císaři Vilémovi I." Bronzový reliéf mocnáře v oválném medailónku, doplňoval mramorovou pamětní desku, překrytou pruským tlapatým křížem s citovaným nápisem. Na temeni pyramidy trčelo do mraků půl tuny železa, vytvarované do mohutné iniciály V. Velikášský produkt lokajské loajality nedosahoval zdaleka olbřímích rozměrů ostudy dosud žijící generace postavené v Praze na Letné. Jeho zubem času intenzivně ohlodávané zbytky působí však i ve zdejší relativní pustině stejně sklíčeně.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/8