Freiheit

Nejstarší doložená zpráva o existenci Svobody nad Úpou, je privilegium císaře Ferdinanda I. z roku 1546, kterým byly "hornímu městysi Svobodě pod zlatými Rýchorami" přiznány všechny svobody, jichž užívala jiná horní města v království českém. Zároveň s tím byla osada nadána erbem, který se nám v nezměněné podobě zachoval dodnes. Tvoří jej podélně rozdělený štít, v jehož / z pohledu divá­ka / pravém zlatém poli je polovina černého císařského orla s červeným vyplazeným jazykem a zlatou zbrojí /drápy a zobák/. Levé pole je příčně děleno. V jeho horní červené čtvrti jsou zkřížená hornická kladiva - želízko a mlátek - černé barvy se zlatými násadami. Zkřížení je provedeno způsobem vyskytujícím se v heraldice horních měst jen vzácně - v Čechách toliko dvakrát. Želízko je totiž umístěno nalevo od mlátku, jehož násadu překrývá. /Symbol dolování, zkřížená hornická kladiva, vznikl totiž prostým opisem situace, kdy horníci při krátkém odpočinku ve štole ulehli s rukama zkříženýma na prsou, nepouštějíce z nich své nástroje. Většinou drželi mlátek v pravé a želízko v levé ruce a v této podobě se symbol obvykle používá/. Spodní čtvrtina má zelenou barvu a jsou na ní zlaté srnčí parohy se čtyřmi výsadami na každé lodyze. Vyskytuje se i varianta s celým, neděleným polem červeným. Dvě figury v jednom poli jsou však z heraldického hlediska nesprávné.

Odvěkou touhu člověka vydrápat se na kdejaký vrchol, pohání do značné míry i vidina dalekých rozhledů. Krkonoše se svým majestátním nadhledem nad ostatními českými pohořími vyhlídkovými místy doslova plýtvají. Klasické rozhledny by však paradoxně snadno spočítal na prstech jedné ruky i dlouholetý pracovník na pile. Od prvního ledna 1998 slouží veřejnosti nová rozhledna s čarokrásným kruhovým výhledem na Černé hoře. Po šumavském Poledníku je i nejvýše položenou rozhlednou v České republice a stále ještě i jednou z nejmladších rozhleden u nás. I když ... V její nosné konstrukci, přiznávající hrdě technický charakter stavby, poznávají pamětníci neomylně stožár někdejší první lanové dráhy v Čechách z roku 1928.

Kresba Oskar Teimer

Maria Eduard Prosper Piette de Rivage (1846 - 1928) syn zakladatele svobodské papírny Prospera staršího z Vieil - Salmu v Lucembursku, vzdělanec a humanista, ale také úspěšný výzkumník a podnikatel, pokračovatel rodových tradic výrobců papíru, si označení „Otec Krkonoš" opravdu zasloužil. Patřil k významným osobnostem své doby a stopy jeho činnosti nalézáme dodnes na mnoha místech regionu. Jako spoluzakladatel a dlouholetý pokladník Krkonošského spolku, který nezištně a všestranně podporoval, má velký podíl na propagaci a rozvoji turistického ruchu v Krkonoších. Bez jeho pomoci by nevycházel spolkový časopis „Krkonoše slovem i obrazem", ani řada turistických map. Výrazně přispěl k rozhojnění sbírek vznikajícího Krkonošského muzea ve Vrchlabí i k činnosti mnoha dalších společenských a zájmových organizací, jichž byl členem. V srpnu 1891 po něm byla pojmenována část České cesty od Kotle ke státní hranici s pamětní deskou u pramene Labe. Pro své sociální cítění a péči o zaměstnance i jejich děti byl nazýván též krkonošským Owenem. Čestný občan Svobody nad Úpou i Maršova I., c. k. komerční rada, byl v roce 1898 povýšen císařem Františkem Josefem I. do šlechtického stavu. Bronzová pamětní deska věnovaná Krkonošským spolkem je dílem významného trutnovského umělce Emila Schwantnera.

In: Veselý výlet 24/2005; Naučná stezka "Via Piette"

Nejen naleziště zlata a geografická poloha pod jihozápadními svahy Rýchor spojují zdánlivě tak odlišné typy osídlení, jako jsou Mladé Buky, Svoboda nad Úpou a Sklenářovice. Během staletí se jejich osudy navzájem setkávaly, prolínaly a opět vzdalovaly. Přenesme se časem o tisíciletí zpět, kdy pusté a neproniknutelné krkonošské lesy, za­sahující hluboko do vnitrozemí, tvořily součást pomezních hvozdů Království českého. Jakkoli romanticky znějí báje a pověsti o zalo­žení Trutnova a míst v jeho okolí, jak je zachytil trutnovský kro­nikář 16. stol. Simon Hüttel, kladené do prvních let století jedenáctého, historická fakta jsou poněkud jiná. Dosud neosídlenou kra­jinu v okolí Trutnova obdržel až v třicátých letech 13. stol. od krá­le Václava I. Idík ze Švábenic, příslušník početného moravského rodu erbu rozletité střely. První kolonizační vlna pocházela tudíž a čes­kých krajů, o čemž svědčí i mnohá česká jména zakládaných osad. Vzápětí na to nastal mohutný příliv nových osídlenců z německých zemí, zejména ze sousedního Slezska, vydatně podporovaný Přemyslem Otakarem II. Aby získal finance na své válečné výboje i na obranu získaných území, lákal zejména do pohraničních oblastí Čech zkuše­né řemeslníky, horníky a obchodníky a obdaroval je mnoha výhodami. Roku 1277 zřídil Přemysl Otakar přibližně na rozloze nynějšího okresu jednotný trutnovský manský kraj, spravovaný jím vybranými lenními pány - many.

Stopy bájných Wikingů nalézáme daleko od jejich domoviny, především díky jejich námořním výbojům. Poselství přes propast času lze kupo­divu najít i v Krkonoších. Dřevěný kostelík Wang v Horním Karpaczi na polské straně hor, má svůj domicil na dálném severu, na břehu stejnojmenného jezera u města Grindaheimu v jižní části norské pro­vincie Valders. Jeho původ sahá nejméně do 12. století, do doby ví­tězícího křesťanství. Podobných současníků bylo v Norsku na čtyři sta. Do dnešních dnů se jich zachovalo pouhých třicet. Stejně jako většina chrámů ve Skandinávii se v 16. století stal svatostánkem protestantským. Kolem roku 1840 již malý a zchátralý nestačil počet­né obci farníků a ti se rozhodli jej prodat a postavit nový. Zvláště, když o něj projevil zájem profesor drážďanské akademie Jan Kristián Dahl. Jako norský rodák jej chtěl znovu postavit v zámecké zahradě v Oslo - historie se však stále opakuje - nenašel investora. Poda­řilo se mu ale pro záchranu vzácné památky nadchnout milovníka umě­ní, pruského krále Fridricha IV.

Stává se již dobrou tradicí pozvat čtenáře na návštěvu k našim severním sousedům do polských Krkonoš. Nejbližší cíl jednodenních pěších výletů jsou Kowary, starobylé městečko proslavené hornic­tvím a hutnictvím železa. Výzva platí i pro majitele dopravních prostředků, kteří chtějí poznat trochu víc než jen benzinová čer­padla a centrální tržiště. Pohraniční přechod na Pomezních Bou­dách /Przelecz Okraj/ je pro pěší, cyklisty a osobní automobily do 3,5t otevřen denně. Ti na kolech profrčí po klikatící se asfaltce do Kowarského sedla, na obchvatu vyvádějícím motoristy dál k Jelení Hoře zahnou za novou benzínkou doleva kolem vyhlá­šené továrny na "perské" koberce a u mostu přes říčku Jedlicu opět doleva na parkoviště za radnicí. Na tachometru přibude zhru­ba 10 km.

Vyznavačům mototuristiky, přijíždějícím do Krkonoš vlastními auty, se přímo nabízí obohacení svých zážitků o výlet do Polska. Jedním z klíčových námětů, na který stačí půlden v itineráři, je návštěva hradu Chojník, s nejkrásnějším kruhovým výhledem na téměř velehorské panorama severních svahů Krkonoš a do Jelenihorské kotliny. Z vý­chodní části hor je ideální přejet hranice přes Pomezní Boudy - Przelecz Okraj, ale pozor, hraniční přechod je jen pro pěší a osobní automobily. Asfaltová silnička prudce klesá ostrými serpentinami do Kowarského sedla, kde se napojí na bývalou "cestu hladu" z Kamenné Hory do Kowar. Za bochníček chleba denně ji v době odbytové krize textilních výrobků v roce 1855 stavěli hla­dovějící domácí tkalci z širokého okolí a pruský stát touto nouzo­vou akcí mnohým zachránil život. Dnes je tu nová široká asfaltka, po které dojedeme do staré hornické osady Kowary s výstavnými měšťanskými domy z 18. stol, zajímavou klasicistní radnicí a milým připomenutím domova v podobě sochy českého barokního světce Jana Ne­pomuckého z r. 1725. Náš cíl je však jinde. Po odbočení vlevo pro­jedeme rázovitými osadami Ściegny, Milków a Sosnówka. Sotva stačíme vychutnat kontrast okolní krajiny, kdy vpravo se rozprostírá širo­širá rovina s aglomerací Jelení Hory v mlžném oparu obzoru, posetá rybníky a vlevo se vypínají strmé srázy krkonošských velikánů, do pozdního jara, ale mnohdy i v létě věnčené zbytky sněhu, svou mo­hutností tolik odlišné od domácích kopečků, vyhoupne se v dáli před námi charakteristická silueta.