Freiheit

Jen málo osobností v dějinách českého národa dosáhlo takového světového věhlasu, jako pobělohorský exulant Jan Amos Komenský. V klikaté spleti jeho životních cest na mapě Evropy 17. století opředené dohady, nejasnost­mi i výmysly, jsou některé pevné body. Jedním z nich je Žacléř. Tady opustil svou vlast cestou z Horní Branné do Lešna v únoru 1628, aby se již nikdy nevrátil. V bohaté nabídce pozoruhodností starobylého hornického města najdete i památky spojené s velkým myslitelem. Po staletí připomínala jeho návštěvu cesta z Prkenného Dolu do Žacléře, označovaná na starých mapách jako „Amosweg". Dovede vás bezpečně na trojúhelníkové ná­městí, uprostřed něhož stojí v sousedství barokního Pacákova mariánského sloupu mohutný přírodní kámen s okolím posázeným četnými kusy zkamenělých stromů - araukaritů. Přestože velký kámen stojí na náměstí teprve od roku 1908, je pamětní deska, připomínající pobyt „uči­tele národů", již třetí. Původní medailon dalšího žacléřského hosta císaře Josefa II. vystřídal v roce 1923 němec­ký básník Schiller, a protože ani ten nebyl v určité době dost dobrý, vystřídal jej Komenský. Dům, ve kterém podle ústního podání v Žacléři přenocoval, byl neuváženě v roce 1969 zbořen.

Kresba Stanislav Špelda

Pouť za léčivou vodou v Janských Lázních začíná u pramenů his­torických. Síť bájí a pověstí opřádá vznik většiny významných lázeňských středisek. Podle regionální autority číslo jedna, trutnovského kronikáře z 16. stol. Simona Hüttela, objevil teplé hojivé vřídlo pod Černou horou Jan z Chockova. Zbrojnoš Albrechta z Trautenberga sezením na Žacléři slídil v pohranič­ních hvozdech po úkrytech loupeživých rytířů. Stalo se tak 6. května 1006 a pramen, který dal vzniknout pozdějším světozná­mým lázním, byl po svém objeviteli a také v souladu s kalendá­řem nazván Janův. Nejspíš to není pravda, ale je to hezky vy­myšleno. Ironií dějin byl totiž první známou budovou v tomto místě hamr na zpracování rudy. Pečetí tak tu pravděpodobnější verzi o nálezu pramenů hledači drahých kovů v 11. - 13. stol. Věhlas zázračného minerálního pramene se rychle šířil do Čech i Slezska. Kaplička sv. Jana postavená u pramene byla cílem hoj­ných procesí a 8. 7. 1451 posvětil pramen papežský vyslanec Aeneas Silvius, pozdější papež Pius II. Vlčičtí Zilvarové, kte­rým tato část země patřila až do bělohorské bitvy, zbudovali zde sice hostinec a několik primitivních dřevěných budov, ale za opravdového zakladatele lázní lze považovat až Jana Adolfa ze Schwarzenbergu.

"Wer sich will in Schatzlar nähren,

 muss essen Pilz und Heidelbeeren."

Žertovné dvojverší z 18. století plně vystihuje nelehký život oby­vatel tohoto nejvýchodnějšího koutu Krkonoš. A jako výsměch krutým přírodním podmínkám svítí při pohledu z okolních kopců zdejší zá­mek. Postaven na skalnatém ostrohu při jižním okrají města někdy na počátku 14. století, vystupuje pyšně z jeho malebného pano­ramatu a z dálky působí mnohem mohutněji než z blízka. Po staletí se zde střídali strážci zemské stezky, loupeživí rytíři a lenní pánové z obou stran hranice. Byl mnohokrát pobořen a znovu vybudován a nám nezbývá než věřit, že po desetiletích pozvolného chátrání přijde s novým majitelem doba rozkvětu a zpřístupnění jeho zajímavých interiérů široké veřejnosti. Novodobá historie Žacléře, až do konce roku 1992 spojená s těžbou černého uhlí, které bylo ob­jeveno už v 16. století, skončila s uzavřením dolů. Novou nadějí je rozvoj turistiky a cestovního ruchu.

Trs rýchorských hřbetů, tvořící pomyslnou tečku za nejvýchodnější čás­tí Krkonoš, leží tradičně poněkud stranou masivního zájmu turistů. Těm, kteří na snadno dostupný hřeben, svou výškou jen málo přesahující 1 000 metrů nad mořem přece jen přijdou, nabízí okolní rozmanitá krajina plnou náruč zajímavostí. Především je to přírodní rezervace Rýchory, která ve vrcholové části pohoří vznikla v roce 1976 sloučením chráněných území Rýchorská studánka, Rýchorská květnice a Dvorský les. Vlivem geo­logické stavby, v níž se na rozdíl od krkonošského žulového masivu uplatňují hlavně krystalické břidlice - fylity, kvarcity a svory s vý­chozy krystalických vápenců při jejich úpatí a velmi drsného větrného klimatu bohatého na srážky, je celá oblast Rýchor přírodovědně velice zajímavá. V nejvyšších partiích najdeme nespočet druhů vysokohorské květeny, typické pro centrální část Krkonoš nejméně o 300 metrů výše. Míst­ní kuriozitou byly až do nedávna v jejich těsném sousedství pěstované kulturní zemědělské plodiny, brambory a oves. Chráněné závětrné plochy pak svou druhovou pestrostí s mnoha vzácnými a chráněnými rostlinami připomínají známé krkonošské zahrádky. Dokonalá iluze melancholického karpatského pralesa na vás dýchne mezi mohutnými buky Dvorského lesa. Bizarní růstové tvary velikánů, které lákají mnohé umělce s fotografic­kým aparátem k zachycení neopakovatelné atmosféry lesních zátiší, způso­bila zcela prozaicky lesní pastva dobytka v době jejich mládí a trvale extrémní počasí.

Letitou průmyslovou dominantou Svobody nad Úpou a kdysi samo­statného Dolního Maršova je komplex Krkonošských papíren. Va­šemu pohledu jistě neunikne závod dřívější "Piettky", protipól sídlištní aglomerace, který je vynikající ukázkou pečlivě udr­žované industriální architektury. Její nedílnou součástí je i čerstvě restaurovaná vila majitele v bývalém bohatém parku. Prosper Piette, povýšený císařem Františkem Josefem I. do šlech­tického stavu, nejznámější osobnost z rodu pocházejícího z Lu­cemburska, jehož papírenská tradice začíná v polovině 15. stol., sklízel vavříny na světových výstavách minulého století přede­vším za svůj bezkonkurenční cigaretový papír, známý po celém světě. Řadou vynálezů zdokonalil i výrobu jemných hedvábných, krepových a kopírovacích papírů. Do myslí obyvatel se zapsal nejen jako úspěšný podnikatel, ale i pro svůj humánní postoj k lidem a především jako neúnavný propagátor a mecenáš Krkonoš. Svými aktivitami v oblasti školství, sociálních jistot zaměst­nanců, životního prostředí, či zřízení jeslí pro děti zaměstna­ných matek, mnohonásobně předběhl svou dobu.

Sportovní redaktoři televize Nova by jej v pravidelném klipu večerního zpravodajství určitě hodnotili palcem nahoru. V době jeho největší slávy ale nebylo po televizi ani potuchy a lidská paměť je děravá jak sak na raky. Zůstalo jen svědectví zažloutlé pohlednice. Antonín Petrák, „železný muž z Krkonošských hor", který na žíněnce vystupoval také jako Lurich II. se jak příjmení napovídá, narodil v Horní Branné u Jilemnice 3. dubna 1873. Urostlou postavou od přírody obdařený chasník, zakládající člen Sokola podkrkonošského se původně živil jako řezník a uzenář v Praze. Svou výraznou muskulaturu při ideální váze 83 kg pravidelně kultivoval v tělocvičné jednotě Sokola Tyrš na Smíchově odkud přešel do Athletic Clubu Praha než odstartoval k profesionální kariéře řecko - římského zápasníka, mistra a trenéra království Českého a sběratele vavřínů na mnoha světových kolbištích. Vystupoval v manéžích největších cirkusů i varieté zvučných jmen.

Že je svět opravdu malý a všechno souvisí se vším, se lze při studování historických dokumentů nečekaně přesvědčit každou chvíli. Smělé plány dědiců opavského podnikatele Karla Weisshuhna, mimo jiné též majitele prosperující papírny na rozhraní Mladých Buků a Svobody nad Úpou, na vybudování železniční vlečky ze svobodského nádraží, s napojením na úzkokolejnou dráhu do rozlehlého areálu továrny, ze začátku 20. let minulého století, byly impulsem proč se existenci další ze svobodských papíren, stojící vždy poněkud ve stínu známějších provozoven „maršovských", podívat blíže na zoubek. Vedle zmiňovaných firem Gustava Roedera (později fa. Eichmann) a Prospera Piette, vybudoval v roce 1894 papírnu ze starého mladobuckého mlýna na řece Úpě, který od svého zrušení roku 1870 sloužil jako brusírna dřeva, Ferdinand Schmidt. Od něho ji v roce 1917 koupila firma „Karel Weisshuhn a synové" se sídlem v Opavě, užívající na hlavičkových firemních papírech výmluvné logo tvořené siluetou bílé slepice.