Freiheit

Na snímku je smaltovaný odznak, vydaný k populárnímu Májovému lyžařskému závodu v Peci pod Sněžkou v roce 1938. Unikátní slalom deset let před tím vymysleli Herbert Beutel z Luční boudy a Quido Rotter mladší z Vrchlabí. Svým profilem byl bezkonkurenčně nejkrkolomnějším v Čechách a dodnes nebyl překonán. Dvoukilometrová trať s výškovým rozdílem 500 metrů, vedla od kamenné mohyly na vrcholu Studniční hory, přes lavinová pole ledovcového karu Úpské jámy, téměř volným pádem na dno Obřího dolu. Tradiční květnový termín si vyžádala „bezpečnost" závodníků; teoreticky již nehrozily mohutné sněhové převisy a pád lavin, jimiž je Úpská jáma uprostřed zimy pověstná. Náročnou zkoušku odvahy a sjezdařského umu podstoupily během více než třiceti let stovky odvážlivců z Krkonoš i z ciziny. Zvláště těch prvních jedenáct z roku 1928 v čele s vítězem Gerhardem Zineckerem z Petrovy boudy je hodno obdivu. Na masivních dřevěných lyžích bez hran a s primitivním vázáním se jim ani nesnilo o aerodynamických kombinézách a přilbách současných závodnických es. Hned v prvním poválečném roce se 4. - 5. května jel obří slalom pod názvem Závod 5. května. V listině vítězů je zapsána jedna z nejúspěšnějších československých sjezdařek všech dob, tehdy 341etá Růžena Beinhauerová - Dostálová a začínající reprezentant Luboš Brchel. Po roce 1948 se změnil název na Závod osvobození, pořadatele z Lyžařského klubu v Peci pod Sněžkou vystřídal okresní výbor ČSTV v Trutnově, změnil se termín a několikrát i trať, až v šedesátých letech závod zanikl. Po vyhlášení Krkonošského národního parku se lyžování z přísně chráněné Úpské jámy přesunulo jinam a jen pohled na její zasněžený kráter nebo nález podobné relikvie, jako je uvedený odznak, vyvolá zasutou vzpomínku a neskrývaný obdiv.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/2

V jedné z bájí o Krakonošovi přelstila princezna Růženka svého nápadníka Krakonoše tím, že jej zaměstnala počítáním řep. Jeho německé jméno Rübezahl /z kterého ostatně vznikl i jadrný český Rýbrcoul/ zavedlo do slepé uličky i F. L. Čelakovského. Jeho otrocký překlad do češtiny - Repočet /počítač řep/- se naštěstí neujal. Východočech Klicpera měl mnohem šťastnější ruku, když v minulém století zavedl do literatury pro ducha našich hor jméno Krakonoš, tak libě souznící se jménem jeho království. Přesto se až do II.světové války motiv řepy v krakonošovské ikonografii, především na území s německým etnikem, občas objevil. Šprýmaři z trutnovské pobočky Schlaraffie si řepnými bulvami, stylizovanými do Krakonošovy podoby, vyzdobili v roce 1910 kříž jedné ze svých spolkových dekorací. Na rozdíl od záplavy "laciných" plechových odznaků tohoto recesistického spolku, je bronzové provedení zobrazeného řádu výtvarně neobyčejně zdařilé. Dokonce i Krakonošův zamračený obličej, opakující se rytmicky mezi rameny maltézského kříže, stejně jako učenou sovu - symbol spolku v jeho středu, při bedlivějším pohledu jistě rozeznáte.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/8

Nehostinný, kamenitý vrchol Vysokého Kola, držící svými 1 506 metry nadmořské výšky "bramborovou" medaili mezi krkonošskými velikány, minuly veškeré snahy stavitelů horských bud, stejně jako jej míjí většina turistů na pohodlné Cestě česko-polského přátelství po jeho severním úbočí. Leč přece! Znalci, kteří se po starém pečlivě rovnaném kamenném chodníku vyšplhají až nahoru, zaznamenají nejen romantický širokoúhlý záběr Jelenohorské kotliny s třpytícími se plochami rybníků, ale také rozpadající se zbytky kdysi majestátní kamenné mohyly. V roce 1888 ji z okolního materiálu navršili do výše úctyhodných 5 m pruští turneři z Jelení Hory, jako "dík zakladateli německé říše, císaři Vilémovi I." Bronzový reliéf mocnáře v oválném medailónku, doplňoval mramorovou pamětní desku, překrytou pruským tlapatým křížem s citovaným nápisem. Na temeni pyramidy trčelo do mraků půl tuny železa, vytvarované do mohutné iniciály V. Velikášský produkt lokajské loajality nedosahoval zdaleka olbřímích rozměrů ostudy dosud žijící generace postavené v Praze na Letné. Jeho zubem času intenzivně ohlodávané zbytky působí však i ve zdejší relativní pustině stejně sklíčeně.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/8

Pestrobarevná litografická pohlednice, kterou začátkem září právě před sto lety orazítkoval neznámý poštovní zřízenec v Dolním Lánově u Vrchlabí, neztrácí ani dnes svou vypovídací hodnotu. Byla vydána k oslavě turnerského hnutí a jako hold jeho zakladateli Firdrichu Ludvigu Jahnovi /11. 8. 1778 - 15. 10. 1852/. Někdejší důstojník divokých oddílů barona Lützova v napoleonských válkách 1813/14 „-chtěl tělocvikem vrátiti lidskému životu ztracenou souměrnost a podati zchoulostivělému národu nejsnadněji získatelnou mužnost." Oprášené starořecké ideály bystré hlavy, smělého srdce a silných paží, turnerské barvy červená a bílá, heslo i znak z do kříže spojených čtyř F, značících v překladu svěží, zbožný, volný, veselý, byly inspirací Miroslavu Tyršovi, když v obrozenecké atmosféře minulého století vykřesával vznešené myšlenky Sokola. Zprvu ryze sportovní hnutí se později na nacionální vlně rozšířilo do celého světa. I v krkonošských obcích s německy mluvícím obyvatelstvem vyrůstaly honosné „Turnhalle", sportovní stánky, které mnohde svému účelu dodnes slouží. A není jistě vinou Fridricha Jahna, že při vzpomínce na předválečný „Deutscher Turnverband" zůstává pamětníkům nepříjemná pachuť na jazyku pro jeho zneužití nacisty.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/6

Fotografickou událostí roku je nesporně reprezentativní výstava portrétů významných osobností z atelieru Langhans, otevřená v pražské galerii Rudolfinum 30. března 2000. Nejen zajímavý osud unikátních skleněných negativů, objevených docela nedávno při stavebních úpravách v zapomenutém přístavku, kam je původní majitel ukryl v době ničivé vlny znárodňování, ale především souvislosti a také potvrzení otřepané fráze o malosti vesnice jménem svět, to je to, co vzbuzuje zájem. Jméno zakladatele firmy Langhans totiž figuruje v košatém rodokmenu svobodské papírenské rodiny Piette - Rivage v její Holubovské větvi. Z atelieru Langhans je i otištěný snímek Jaroslava Kvapila, režiséra, dramatika a básníka, manžela Hany Kvapilové, jedné z prvních superstar Národního divadla, kde v letech 1911 - 18 působil jako šéf činohry. Aktivní člen domácího odboje v první i druhé světové válce, spoluautor Manifestu českých spisovatelů z roku 1917 a poslanec Národního shromáždění I. ČSR, zaimponoval partě divadelních nadšenců v poválečné Svobodě nad Úpou. Ochotnický spolek "Kvapil" zahájil svou činnost, jako jeden z prvních českých spolků v místě, hned po hasičích a sokolech. Veřejnosti se poprvé představil už 4. května 1946. Jak jinak, než premiérou hry Jaroslava Kvapila Oblaka.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/5

V sobotu 6. 11. 1999 proběhlo již tradiční posezónní setkání stále početnějšího houfu přátel a příznivců Veselého výletu před stejnojmennou galerií v Horním Maršově - Temném Dole. Oblíbenému promítání zajímavých diapozitivů, které fotografující kamarádi horolezci a cestovatelé přivezli ze svých dobrodružných výprav do blízké i vzdálené ciziny, poskytla již podruhé přístřeší bouda „Jelení louky" v Peci pod Sněžkou. Předcházelo mu slavnostní vynesení busty hraběte Bertholda Aichelburga po více než sto letech zpět na původní místo, do nově zrekonstruovaného hrádku Aichelburg nad Temným Dolem. Romantickou zříceninu postavil lesní personál maršovského velkostatku na paměť oblíbeného majitele panství dva roky po jeho tragické smrti v roce 1863.

Rané dějiny Svobody nad Úpou jsou vlivem mnoha faktorů zahaleny rouškou tajemství. Nedostatek archivních materiálů zavinily nejen zhoubné požáry, ale především změna pozemkové vrchnosti v 18. století, kdy se bohatý  archiv vlčického panství přestěhoval se Schwarzenbergy do jižních Čech a hromadné vystěhování většiny obyvatel do Německa po druhé světové válce. Historie školy není výjimkou. Lze jen předpokládat, že první svobodští kantoři vyučovali své sporadické žáčky po domech, jak bylo v kraji zvykem. Přesto byla ve staré farní kronice uvedena farní škola poprvé již roku 1681. Stávala prý u kostela, stejně jako ta historicky doložená z roku 1747. Nevelká celodřevěná chaloupka, postavená za působení učitele Antonína Bergera, měla jednu obytnou místnost pro rodinu učitele a jednu třídu. V přístavku byla stáj pro krávu a kůlna. V roce 1855 se stavení sesulo pod tíhou sněhu a škola v těchto místech již nebyla obnovena. Dnes zde stojí čp. 9. Vyučování bylo přemístěno z velmi zchátralé budovy už o devět let dříve. Od 4. listopadu 1844 se celých 14 let vyučovalo v čp. 53 a další tři roky v původním domě čp. 52, který byl zbourán v roce 1915 při stavbě nové silnice do Janských Lázní. Zůstal jen mezi starousedlíky tradovaný název lokality - Školní vršek.