Freiheit

Spory o tvář nejvyšší české hory, vzplanuvší v posledních letech s novou intenzitou, vedou k zamyšlení, k čemu všemu už člověk její majestát využil. Náhodný antikvárni nález nenápadného červeného kartonu, který ironií dějin přečkal zapomenut v modlitební knížce, oznamuje lapidárním německým textem, že je vstupenkou na mezinárodní sraz na Sněžce. Dva vpichy po špendlíku svědčí o tom, že 5. srpna 1923 opravdu zdobil klopu jednoho z téměř 6 000 účastníků nejpočetnější­ho pohraničního srazu v Krkonoších, kterým jsme si zvykli říkat proletářské. Historie vrší události a kronikář není povolán je hodnotit, ale zaznamenat. Bez ideologických ná­nosů zůstává holý fakt: Ten nepatrný kousek papíru byl při tom, když v chladné a větrné srpnové neděli před 70 lety zazněla z temene Sněžky Degeyterova a Pottierova píseň s příznačným názvem o poslední bitvě, která vzplála. Poprvé.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1996/8

Romantičtí lyžaři samotáři, sjíždějící na běžkách z Rýchor do Svobody nad Úpou po modré značce, stejně jako letní houbařské výpravy ji dobře znají. Na travnatém náspu obklopena lesy, kousek nad údolím Sejfského potoka, stojí zajímavá chaloupka s názvem "Pašovka" ve štítě. Na mapách je sice tvrdo­šíjně uváděna jako lovecká bouda, ale strategická poloha re­lativně blízko bývalé hranice s Pruskem, nastartuje v myslích zjitřených filmy Král Šumavy či Krakonoš a lyžníci jedinou asociaci: Je to pašerácké hnízdo jako z celnické čítanky! Chyba lávky aneb všechno je jinak, praví klasik. Pravděpodob­né datum vzniku - letopočet v lomenici - 8. října 1913 - je ve shodě se stářím okolních porostů. Opakované vichřice v letech 1903 - 5 a 1907 napáchaly totiž rozsáhlé škody na původním zalesnění. Při jejich likvidaci byla pro potřeby lesních zaměstnanců postavena v nadmořské výšce necelých 9OO m provi­zorní dřevěná budka, nejspíš na místě zaniklé samoty, patřící ke katastru nedalekých Sklenářovic. Dodnes žijí také pamětníci hektických třicátých let, kdy i na tváři Rýchor vyrostly betonové bradavice pohraničních pevnůstek. Tehdy ji dokonce pečlivě střežila armáda. V jejích útrobách byly uskladněny trhaviny pro rozsáhlé opevňovací práce. Pan prokurista Hiltscher ze Stephanovy továrny na voskové zboží ve Svobodě nad Úpou ji vyfotografoval právě v té době. Jméno jí ale propůjčil pražský publicista a vášnivý myslivec Míla Paša (* 13.04.1901 - † 06.05.1976), který si ji pronajímal v padesátých a na začátku šedesátých let. Zde hledal inspiraci pro své čtivé fejetony otiskované v časopise Myslivost. Chatrný stav chalupy už nesplňoval ani páně spisovatelovy nejskromnější požadavky na pohodlí a v roce 1964 jej vypudil docela. První pomoc jí poskytli dřevaři ze Slovens­ka, těžící v okolí kalamitní dřevo. Rozsáhlejší úpravy jsou, dílem myslivců z rýchorského sdružení, kteří ji s laskavým svolením současného nájemce užívají dodnes. Od roku 1971 je na boudě pečlivě vedena pamětní kniha - jeden z mých pramenů.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1996/6

Pozornosti vnímavého turisty neunikne to, co místní občan míjí bez povšimnutí: korouhvička na věži kina Máj s vyznačeným datem 1869. Od té doby fotogenická budova bývalé radnice zdobí nejen náměstí Svornosti, ale i většinu historických i současných pohledů na Svobodu nad Úpou. Před třiceti lety byla při opravě věže objevena v její kopuli pamětní listina, jejíž některé údaje jsou rukavicí hozenou současnosti. Tak například 11. února 1869 bylo započato s demolicí staré dře­věné radnice, postavené dle nápisu na jednom z trámů v zase­dací místnosti v roce 1677. Hned 5. dubna byl s velkou slávou po­ložen základní kámen současné budovy i s nezbytnou mincí pro štěstí. S nemenší slávou byla stavba dokončena usazením hlavice na věži 25. července téhož roku! Celý náklad na stavbu a na zrovna malý, celkem 12 000 zlatých rakouské měny, hra­dila obec z vlastních příjmů. A nejen to. Plány radnice, dokonce v několika variantách, zhotovil zednický mistr a stavitel Anton Gansel ze Svobody č. 78 a budovu také postavil. Tesařské práce provedl Wenzel Pflüger z č. 126, klempířinu Johan Zinnecker z č. 71. První nepřímá zmínka o svobodské radnici je v tolikrát citované kronice trutnovského malíře Simona Hüttela v souvislosti s vytyčováním hranic na Černé hoře roku 1587. Komise k tomu účelu určená se ubytovala u Georga Hankeho, soudce na "Pirkfreiheit" a za 15 dnů stolování u devíti stolů utratila neuvěřitelných 124 tolarů. Jediné výčepní právo v té době nále­želo radnici, což dokládá ještě potvrzení tohoto práva pozemkovým majitelem, říšským hrabětem Weyherem z roku 1654. /Až do konce II. světové války se zde čepovalo výborné pivo z parního pivovaru firmy Kluge z Heřmanových Sejfů, dnešního Rudníku/. Rok před koncem 16. století zachvátil radnici zhoubný požár, kterému padla za oběť i většina starých listin. Jeho dým jakoby dodnes halil nejranější počátky jednoho z nejmladších krkonošských měst.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/1

Téměř stoletá platnost slovní hříčky použité v názvu byla podložena faktem, že nádražní budova s názvem Svoboda nad Úpou -Janské Lázně byla postavena na katastrálním území obce Mladé Buky. Psal se tehdy rok 1871 a železniční pavučina se právě s novou vervou natahovala blíž k nejvyšším partiím Krkonoš a to současně z obou stran hranice. V úpském údolí pracovalo v té době několik papíren, brusírny dřeva, sklárna a blíže k Trutnovu textilní závody na zpracování lnu. Veškeré výrobky se dovážely koňskými potahy do nejbližší železniční stanice Mostek na trati Jihoseveroněmecké spojovací dráhy /SNDVB/ Pardubice - Liberec. Později s vybudováním trati Stará Paka - Trutnov, do Hostinného a Trutnova. Překotnému rozvoji výroby formanský způsob dopravy dávno nestačil. Posta­vení odbočky ze stanice Trutnov /SNDVB/, dnešního Poříčí, na nové nádraží v Trutnově Rakouskou severozápadní drahou v roce 1870 zaktivizovalo průmyslníky v povodí Úpy k požá­dání c. k. vídeňského dvora o protažení trati až do Svobody nad Úpou.

Ilustrace z Pauerova průvodce po Janských Lázních a okolí z roku 1875 zobrazuje dominantu úpského údolí v Temném Dole v její původní podobě. Tak ji na ostrém zalesněném srázu nad řekou vystavěli z neopracovaného lomového kamene lesní zaměstnanci velkostatku Maršov v roce 1863. Chtěli tak vyjádřit hold oblíbenému majiteli panství Bertholdu Aichelburgovi, po matce potomku sta­robylého krkonošského šlechtického rodu Schaffgotschů, který se dva roky předtím za nepříliš vyjasněných okolností zastřelil. Do hrádku v podobě miniaturní tvrze se vstupovalo údajně po padacím mostě. V jediné místnosti s okny a dřevěným stro­pem, byla umístěna busta osvíceného hraběte v nadživotní velikosti, která se zachovala do dnešních dnů. Jednoduchou sedlovou střechu, krytou šindelem, převyšovala z boku přistavěná vyhlídková věž s ochozem. V klenutém sklepě byla stáj pro dva poníky, kteří sloužili k vynášce zásob pro příležitostné pohos­tinství. Páni lesníci zde měli upravenou střelnici a na při­lehlých terasách se dokonce tancovalo. Nákladně upravené pří­stupové cesty i zavedení pitné vody jsou v protikladu k faktu, že již zmiňovaný průvodce uvádí zde zaniklou restauraci. Demuthova vlastivěda Trutnovska z roku 1901 píše již o celém hrádku jako o ruině. Zubem času silně nahlodaná věž, téměř zasypaný sklep, venkovní schodiště a zbytek vstupní brány byly v polovině října 1995 svědky nevídaného ruchu. Z iniciativy galerie Veselý výlet se tu sešli první nadšenci vznikající Hradní společnosti Aichelburg, usilující o zachování této za­jímavé stavební památky. Při prvním stavebním zajištění objektu a odstranění náletových dřevin se s pilou, krumpáčem či lopatou sešli ředitel správy KRNAP, starostové obcí Horní Maršov a Pec pod Sněžkou, pracovníci lesního hospodářství, zástupci úspěšných místních podnikatelů, fandové regionální historie a početní přátelé Veselého výletu. Sestava, která je dostatečnou zárukou, že nad lesním hrádkem Aichelburgem svítá.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1996/1

Nenápadná roubená chalupa, jakých jsou ve Svobodě nad Úpou desítky, ve své lepší předválečné podobě na pohled ničím nevyniká. I když je to zřejmě táž, co je na Školním kopci při staré cestě ze svobodského náměstí do Janských Lázní pod čp 60 zakreslena už na mapové indikační skice z roku 1841. A přesto! Právě zde se narodil jeden ze "slavných" rodáků, Franz Wende. Ty uvozovky nejsou zlehčující, jen chtějí pod­trhnout pomíjivost. Talent od pánaboha, který přišel na svět "s lyžemi na nohách", patřil ke generaci Buchbergerů, Adol­fů, Bergerů, Donthů a dalších propagátorů krkonošské lyžařské školy. Jeden ze čtyř závodníků německé národnosti, kteří v barvách HDW /Hauptverband Deutscher Wintersportvereine in der ČSR/ reprezentovali Československo na prvních ZOH 1924 v Chamonix. Ve skoku obsadil v tvrdé konkurenci seveřanů krásné 10. místo. Svou vlast, Československou republiku, re­prezentoval i na třech MS a vybojoval dvě bronzové medaile. 0 jeho závodnické všestrannosti svědčí následující výsledky. Na mistrovství světa v Janských Lázních v únoru 1925 získal bronz ve skoku a 4. místo v závodě sdruženém. V roce 1927 v Cortině ď Ampezzo byl třetí v závodě sdruženém, pátý ve skocích a 17. v běhu na 18 km. Dvanácté místo v závodě sdruženém a devatenácté ve skocích vybojoval v roce 1931 na 8. MS v Oberhofu. Dvakrát získal vavřínový věnec vítěze na mis­trovství ČSR. Na Pustevnách v roce 1928 v závodě sdruženém a v Harrachově 1932 v běhu na 18 km. Kdo ze současných oby­vatel se může pochlubit podobným výkonem? A tak málo stačí a vše je zapomenuto.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1995/12

Nezbytná rekvizita dávných horalů a pozdější kultovní před­mět prvních vyznavačů hromadné turistiky. Trochu opora, tro­chu módní doplněk, trochu obranná zbraň v mnoha podobách a provedeních, jak ji známe z dobových reprodukcí a zažlout­lých fotografií, se z horských chodníků zvolna vytrácí. Nic naplat, že ji v prvotní podobě horského vývratu propaguje sám Krakonoš. Dlouhá rovná hůl starých poutníků se pro svou nepraktičnost neujala. Ale kde jsou všechny ty krásné fortelné samorostlé sukovice, s jakou chodíval na cesty propagátor krkonošské turistiky Jan Buchar? Kde jsou ty ladné, pružné, švihácké hůlky s parohovou rukojetí? Kde jsou ta technická monstra se skrytým skládacím stativem, sedátkem, deštníkem, či "pánbůh chraň" dýkou? Mizí i anonymní zparchantělé valašky s vyřezávaným folklorním motivem, zavlečené i do Krkonoš turistickým průmyslem. Přestože jsou dosud v hojné míře vyráběny, nabízeny a mnohdy i kupovány, většina turistů je odloží ihned po návratu z hor. A tak oko znalce i mladších "nepamětníků" s nostalgií spočine na těch několika málo krasavicích, provázejících starší pány v kožených kalhotách, kostkovaných košilích s jezevčí štětkou za kloboukem, /většinou ze zahraničí/, které mají duši. Stáří člověka se zapíše vráskami do tváře. Minulost hole prozradí počet a rozmanitost turistických štítků. Kdysi nejrozšířenější suvenýr se prodával na každé navštěvované boudě a býval neoficiálním měřítkem turistické zdatnosti majitele hole. Ražené plíšky s více či méně zdařilými obrázky bud a dominant, jsou předmětem sběratelského zájmu i dnes. Na snímku je snad nejprodávanější krkonošský štítek z dobového inzerátu firmy Jos. Rehnelt, Jablonec nad Nisou.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1996/1