Freiheit

„ Ještě žije, ještě vládne, ten starý pohan, ve své říši na hranici mezi Čechami a Slezskem, veliký a plný sil, jako odpradávna."

/Otfried Preussler/

Setkání s Krakonošem

Snad proto, že když jsem byl ještě malý kluk a hory na horizontu se mi zdály z kopce od trianglu, kam jsem většinou chodil pást naši kozu Bětu a v zimě lyžovat, díky podobě s obrovskými ňadry, tak tajemné a lákavé a Sněžka v pozadí tak vzdálená a nedostupná, poslouchal jsem povídačky o Krakonošovi vždycky se zvláštním zaujetím. Dohady o tom, zda mocný duch hor opravdu sedává na skalisku nad Obřím dolem, klátí nohama a huláká na kolemjdoucí, mi nedávaly spát.

Se jménem Piette se v Krkonoších lze občas setkat ještě dnes. Ve Svobodě nad Úpou však téměř denně a na každém kroku. Při mém, byť ryze amatérském zájmu o regionální historii, není divu, že mě postava místního velikána, osvíceného podnikatele, mecenáše a humanisty Prospera Piette de Rivage s čestným přídomkem „Otec Krkonoš" velmi přitahovala. Jednotlivé kusé informace se mi postupně skládaly v řetězec souvislostí, z nichž vyčnívaly známé i zcela nečekané osobnosti veřejného života, nejen v úzkém regionu, ale s mírnou nadsázkou i v celém tehdejším Rakousko - Uhersku. Prvním podnětem k sestavování rodokmenu této zajímavé rodiny byla základní rodopisná data z rozchváceného archivu Pietteho papírny, objevená ve sbírce „horského vůdce" Šedého vlka, jinak věčného tuláka, krkonošského patriota, podivína, sběratele kuriozit a kamaráda Jaroslava Hofmana. Výpisy z matrik shromažďované rodinou Piette v době válečné nutnosti prokázat árijský původ jsou dnes uloženy ve sběratelově pozůstalosti v SOkA Trutnov.

Nejviditelnější polistopadovou proměnou Janských Lázní, v době ne tak dávno minulé poněkud zaprášené perly Krkonoš, srovnávaných pro jejich ideální polohu a výstavnost budov s alpským lázeňským letoviskem Bad Gastein, je rozzáření většiny objektů, které se vylouply z léta kritizované totalitní šedi a oprýskanosti. Nutno přiznat, že tento proces započal již v 80. letech minulého století s přestavbou centra střediska. Estetické povědomí několika generací, mrzačené „panelákovou kulturou", kdy kultivované prostředí začínalo v mnoha případech až za dveřmi jednotlivých bytů, rychle přijalo letitou zásadu, že stejně jako šaty dělají člověka, výraz domu podtrhuje fasáda. Vlivem dějinného vývoje se ve městě vzájemně prolíná řada stavebních slohů a nespočet barevných kombinací i použitých materiálů, jejichž citlivá obnova je přímo závislá na kvalitě řemeslných prací. Zkušený zedník si musí poradit se zasolením omítek i jejich hydrofobizací, stejně jako s výrobou šablon pro rozmanité prvky štukové výzdoby. Mistr truhlář by zas měl zvládat i soustružení, řezbářství a volbu vhodných nátěrů. Mnoho nově opravených fasád na takové „fachmany" očividně štěstí mělo.

O pohlednicích

Dávno, dávno již tomu. Představte si milé děti, že nebyl ani internet, ani SMS či MMS posílané pomocí mobilního telefonu. Vzkazy a pozdravy vyřizovali ústně od mlýna k mlýnu putující krajánci, kočí formanských povozů nebo vandrovní tovaryši. Dokonce i první tištěné vizitky a později i ozdobná blahopřání, považovaná, stejně jako mnoho jiných podobných tiskovin, také za předchůdce pohlednic, se pro jistotu doručovala osobně. K otevřené listovní zásilce, kartonku předepsaných rozměrů s libovolným obrázkem na jedné straně, předtiskem pro adresu a místem pro krátké písemné sdělení na druhé a s nalepenou známkou na důkaz uhrazení poštovného, jak jsme pohlednice znali až do nedávna, uběhla ještě dlouhá cesta.

Na rozdíl od více či méně idealizovaných starých pohlednic kuriózního prodejního stanoviště s honosným názvem Hotel na Výrovce s tradicí sahající do 19. století, je fotografie Hanse Bönsche z Velké Úpy syrově realistická. Provizorní přístřešek s jednoduchým pultíkem a lavicemi z hrubě opracovaného dřeva, sloužící rozvíjejícímu se turistickému ruchu na tomto exponovaném místě s křižovatkou horských cest od Pece pod Sněžkou, Vrchlabí a Špindlerova Mlýna k Luční boudě a na Sněžku téměř půl století, už snad ani skrovněji zařídit nešlo.

Záznam fiktivního proslovu při vernisáži výstavy k 150. výročí Schlaraffie v Městské galerii MY v Jablonci nad Nisou 12. 11. 2009

Vážení přátelé, je jistě potěšení hodné, že mezinárodní myšlenka Schlaraffie žije i po 150 letech a zároveň zamrzí, když v zemi jejího vzniku stále setrvačně přetrvává totalitní doba temna, částečně oživovaná jen zájmem sběratelů o její početné a zdánlivě tajuplné artefakty. Už dvacet let žijeme ve svobodném a demokratickém prostředí a jediná obnovená pobočka je zatím, pokud vím, občanské sdružení v Jihlavě a iniciativa skupiny pražských žen, vedených paní Marií Němcovou, která při příležitosti letošního významného výročí oslovila ústředí Schlaraffie v Bernu s oficiální žádostí o obnovení říše Praga, včetně prolomení základního tabu o účasti žen v činnosti spolku. To, že o Schlaraffii hovoříme česky, evokuje další kacířský návrh na zmírnění striktního užívání němčiny jako spolkového jazyka. Doufám, že tato průkopnická a v českých zemích dosud ojedinělá výstava pomůže navrátit ušlechtilého ducha Schlaraffie i do české intelektuální společnosti.

LULU, budoucí rytíři!

K 95. výročí začátku I. světové války

Maxmilian Hesse se narodil 19. května 1887 v královském městě Slaný ve středních Čechách, velkou část života však prožil na dohled od hřebenů Krkonoš na Trutnovsku. Vyrůstal v pospolité rodině podnikatelského klanu Etrichů, z níž pocházela jeho matka Marie Eugenie, která přišla na svět 3. 1. 1866 v Trutnově a zemřela tamtéž 9. 2. 1943. Ta se po tragické smrti manžela vrátila na přelomu 19. a 20. století se třemi malými dětmi do rodiny svého otce, textiláckého podnikatele Johanna Etricha (15. 8. 1836 - 18. 12. 1912), původem ze Svobody nad Úpou a nevlastní matky Terezie z dalšího známého továrnického rodu Walzelů. Přestože Max vystudoval vysokou školu a dosáhl titulu inženýra a jako „chef junior" získával podnikatelské ostruhy ve firmě svého děda, která byla od roku 1901 vedena jako veřejná odchodní společnost se sídlem v Trutnově, v níž měla jeho matka nezanedbatelný podíl, dokonce mnohem později sám vlastnil nevelkou mechanickou přádelnu lnu se 60 stavy ve Stárkově v osadě Vápenka, je pro většinu regionálních badatelů (o veřejnosti nemluvě) mužem no name.