Freiheit

Když mi bylo pět, stal se můj táta národním správcem dvou živností v jednom domě na ztracené vartě v pohraničí. Jednou z nich byla hospoda. Klukovský ráj her, ta díra světa, měl civilizačních nedostatků nepočítaně. Hned následující léto jsme pocítili ten nejpodstatnější - nedostatek pitné vody. Pro kluka z hospody zdánlivě žádný problém. Láhev šumivé limonády byl však i pro mě zbytečný luxus. „Ať se kluk napije piva! Ze sudu neubude a daleko víc se ho stejně rozbryndá," usoudil otec. A tak jsem si občas za všeobecného řehotu všech tří hostů pyšně přisunul k výčepnímu pultu dřevěnou bedýnku pod nohy a natočil si svůj povolený „šnýtek" nasládlé černé sedmičky. Jen pan řídící při svých sporadických návštěvách v šenku, neopomněl hostinského pokárat: „Tatínku, nenechávejte toho kluka pít pivo! Vždyť bude blbej!" A měl pravdu. I když ve škole se na to ještě nepřišlo.

In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2004/3

Člověk má mockrát v životě na kahánku, ani o tom neví. 12. 7. 1993 po mně kmotra s kosou hrábla docela nezakrytě. V pravé poledne, na liduprázdné ulici, zákeřně zezadu s vypnutým motorem, patřičně rozjeté z kopce, do mě vrazilo auto. V posledním okamžiku jsem se stačil otočit, takže to byl vlastně čelní náraz. Při saltu mortale mi při plném vědomí blesklo hlavou: Tak to je konec! A docela mi přišlo líto, že tak banální. Auto vylétlo celou svou délkou do protisvahu mimo vozovku. Z prostůrku mezi jasanovými klacky křoví a přední kapotou se ozval cizí přiškrcený hlas: „Kam čumíš, vole?" Teprve dodatečně jsem si uvědomil, že je můj. Z auta vylezla Zubatá, celá v bílém s provinilým výrazem v bezkrvé tváři, jako by se styděla, že to zpackala. A já blbec se jí ještě omluvil, že jsem byl vulgární k dámě.

In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2003/9

P. S.

Pro případ, že přijde Zubatá s vážným úmyslem a do cvakání bezmasých čelistí zazní osudový playback "Tóno, pudem!" - mám spakováno.

Lord William byl chudý. Jeho služebnictvo bylo chudé, jeho zahradník byl chudý... Tenhle vousatý skotský vtip mi vždycky připomene mé první Vánoce, na které si pamatuji.

Stál jsem už v ušmudlané kabince výtahu. Na nevábné chodbě žižkovského činžáku má milovaná macecha, které jsem až do doby, kdy se stala babičkou mých dětí, říkal teto. Byla už vážně nemocná, drobounký uzlíček člověčiny s velkýma očima, ztracený v nepadnoucí zástěře. Bylo to vlastně naposled, co jsem ji viděl živou. Ještě se smála nějakému mému nejapnému vtipu a pak zcela zřetelně řekla: „Jdi už do prdele..." a zmáčkla tlačítko výtahu. Na obřadnosti jsme si nikdy nepotrpěli. Ale takhle?

In: Antipády/Poznámky k životopisu

Má nevinná dětská láska Vojtěška v jeteli plném bzučících čmeláků, odemyká má nesmělá ústa polibkům ostatních žen. Neznámý, sotva slyšitelný hukot v hlavě nabývá na síle s nebývalou intenzitou. Najednou uťat, přechází v chrámové ticho, rušené jen frkáním dvou statných hnědáků, moudřejších než neurvalý Hampl na kozlíku sekačky. Jejich vědoucí pohled a práskání Hamplova biče provázené česko-německými vulgarizmy - to je mé vyhnání z ráje, 20. století, léta padesátá.

In: Antipády/Poznámky k životopisu

Mezi množstvím různých spolků, sdružení a stolních společností vznikajících v rámci monarchie na českém území během 19. století, byl i pražský spolek umělců a přátel umění Arcadia. Skupina herců pražských divadel, [1] kteří nebyli ostatním členům Arcadie, rekrutujícím se z řad bohatší měšťanské společnosti dost „vznešení", založila na jaře 1859 natruc tzv. Klub proletářů. Ten neměl sice dlouhé trvání - z jeho základny ale vznikl 10. 10. 1859 spolek Schlaraffia, jehož ideou byla péče o přátelství, humor a umění a inspirací nepochybně vysněná země zahálky a blahobytu z pohádek bratří Grimmů, jíž do literatury prvně uvedl stuttgartský rodák Sebastian Brant pod názvem Schluraffenland. Spojil v něm tři výrazy středověké němčiny: Schlur = povaleč, Affe ve smyslu pošuk, cvok a Land = země. [2] Zpopularizoval jej básnící švec Hans Sachs ve své parodii na zlatý věk antiky. [3] Od něho ji do své autobiografie převzal klasik německé poezie Johann Wolfgang Goethe, [4] ale např. i Thomas Mann a další.

Většina krátkých autobiografických textů vycházela příležitostně ve Výčepním listu a v měsíčníku Krkonoše - Jizerské hory. Péčí libereckého nakladatelství Bor paní Evy Koudelkové spatřila v roce 2004 světlo světa útlá knížka v sličné úpravě grafického studia Romana Karpaše.