Freiheit

Jako mají Krkonoše svého Jana Buchara, mají Orlické hory Jindřicha Štemberku. Vystudovaného a oblíbeného právníka JUDr. Štemberku, který žil od roku 1896 v Rychnově nad Kněžnou, kde byl činorodým členem KČT i Národní jednoty severočeské, pojí s podhůřím nejvyšších českých hor nejen místo narození, městečko Pecka u Nové Paky, kde se do kolébky podhorských tkalců 28. března 1867 narodil, ale i jedno z prvních působišť po studiích v Jičíně a v Praze, Dvůr Králové nad Labem. Politicky činný advokát byl osobním přítelem T. G. Masaryka, za jehož Českou stranu pokrokovou byl v roce 1907 zvolen poslancem sněmu království Českého za Žamberecko, a mnoha dalších významných osobností té doby. Za svůj život pronesl více než 1000 veřejných přednášek, nejen na témata politická. Zajímala jej také kultura, historie, krásy české krajiny a stále více turistika, které věnoval značné úsilí a jako její nadšený propagátor se zapsal do historie. Za 30 let podnikl nepočítaně výprav do svých zamilovaných Orlických hor v čele skupin turistů z celých východních Čech. V jeho literárním odkazu lze vedle řady povídek a dvou sbírek básní nalézt i národopisné črty ze života horalů v Orlických horách a především ceněné turistické průvodce po tomto pohoří. Zasloužil se o vybudování vyhlášené turistické chaty Panoráma v Deštném v Orlických horách, kam vede z Rychnova po něm nazvaná cesta a v jejíž blízkosti mu byl po jeho smrti (zemřel 3. 10. 1926) postaven pomník. Po I. světové válce byl předsedou Orlické župy KČT. V jeho hlavě se již v roce 1911 zrodila myšlenka na postavení české turistické Masarykovy chaty na Šerlichu, která byla jeho slavnostním projevem otevřena 27. 9. 1925. Za své životní dílo považoval vytýčení hřebenové Jiráskovy turistické cesty z Nového Města nad Metují do Jablonného nad Orlicí, slavnostně otevřené s jeho osobní účastí 31. 7. 1921. Dnes tato hojně navštěvovaná a populární nejdelší hřebenovka východních Čech, spojující Broumov a Litomyšl, měří s přípojkami přes 160 km. O optimistické životní filozofii Jindřicha Štemberky vypovídá i závěrečné čtyřverší z jeho obsáhlé oslavné ódy na obyčejný turistický batoh nazvané Píseň o ruksaku:

Jen jedno ještě chtěl bych štěstí

s tím baťochem, mým přítelem:

bych z Pardubic v něm mohl nésti

svou urnu se svým popelem.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2010/6

Prokurista ze Stephanovy továrny na svíčky,voskové zboží a sodu ve Svobodě nad Úpou Fritz Hiltscher byl nejen nadšený turista, ale také zanícený amatérský fotograf. Ze zachráněného torza jeho fotoarchivu pochází i tato netypická kaplička v Novém Rokytníku, který je od roku 1981 integrovanou obcí velkého Trutnova. Vzácný snímek pořízený pravděpodobně na přelomu 30. a 40. let minulého století dokládá, že šlo o drobnou zděnou stavbu čtvercového půdorysu, s šindelem krytou stanovou střechou, protaženou do štíhlé čtyřhranné prkenné věžičky, ukončené kuželovou stříškou s křížkem. Stávala u hlavní silnice z Trutnova do Dvora Králové nad Labem (dnešní I/37), která vlastně katastrálně dělila lokalitu na Nový Rokytník a Novou Střítež, k níž byla situována vchodem, na pozemku vyhlášené zájezdní hospody čp. 11, hned u odbočky do Starého Rokytníku. Kaple, vybavená nejspíš jedním zvonkem a doplněná dřevěným křížem s plechovou siluetou Krista, byla údajně zasvěcena Panně Marii. Podle důvěryhodných pramenů byla již značně nahlodaná časem zbourána v roce 1952. Docela mám chuť se přít, že si ji pamatuji ještě o pár let později. Paměť je ale šálivá, zejména ta moje. Snad by si mohl spíše vzpomenout někdo z tancechtivých návštěvníků zmiňované hospody, které sem v poválečných letech vábily luzné tóny tahací harmoniky tehdejšího hostinského Nováka.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2010/5

Česko - země neznámá.

Zvukový záznam rozhovoru s redaktorkou Eliškou Pilařovou o Prosperovi Piette - Rivage, papírenském podnikateli ze Svobody nad Úpou, pro vysílání Českého rozhlasu 25. 4. 2010 najdete zde.

Své jméno už Krakonoš propůjčil ledasčemu. Že se ocitl i na papírových penězích ví asi jen málokdo. Notafilisté, jak si sběratelé bankovek říkají, však znají dokonce celou serii platidel věnovaných příběhům o Krakonošovi. Pravda, jde jen o tzv. nouzovky z doby velké inflace po I. světové válce, kterými mnohé instituce i jednotlivci nahrazovali nedostatek drobného kovového oběživa. Také slezské město Greiffenberg, dnes Gryfów Śląski poblíž známějšího Lwówku v oblasti Jelení Hory, vydalo prostřednictvím své městské záložny po roce 1920 sadu nouzových papírových poukázek. Barevně odlišené hodnoty 30 a 60 feniků a 1, 3 a 5 marek o jednotném rozměru 60 x 90 mm vytiskla firma Flemming - Wiskott AG v Hlohově se shodnou úpravou aversu, lišícího se jen hodnotovou číslicí a jejím slovním vyjádřením. Pod znakem města, na kterém je vedle obrněného rytíře erbovní zvíře Gryfówa - bájný gryf - je nevyplněná kolonka pro datum s předtištěným letopočtem 192-. Na reversu je lapidární kresbou ztvárněno pět známých bájí o Krakonošovi z krkonošského bájesloví. Krakonoš (v originále ovšem Rübezahl) a sklínkař, Krakonoš zasypává Greiffenberg dukáty, Krakonoš a lakomý pekař, Krakonoš trestá nepoctivého krejčíka a konečně nejznámější, provázející nejnižší nominál, nešťastný Krakonoš an počítá řepy (na obrázku). Měnový vývoj v té době prodělal řadu krkolomných zvratů a mnoho natištěných poukázek se ani nedostalo do oběhu. Dnes jsou výhodným artiklem na sběratelských aukcích.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2010/4

Nepřesnosti, vzájemné záměny i úplné nesmysly, provázejí budovy janskolázeňských kolonád v mnoha historických textech a v současnosti především na mnoha webových stránkách, jejichž zřizovatelé od sebe navzjem bezostyšně, ale i bezmyšlenkovitě opisují. Naprostá perla je rozšířený popisek u fotografií dnešní Kolonády: „Neorenesanční kolonáda se secesními prvky postavená v roce 1883". (Téměř všecko špatně!).

Píšu - li o kolonádách v množném čísle, nejde o překlep, nýbrž o chronologické řazení. Již kníže Johan Adolf Schwarzenberg nechal při velkorysé výstavbě lázeňského centra koncem 17. století, východně od mlýna, stojícího na místě vyhořelého hamru (1485), postavit zastřešenou „promenádní dráhu", pro kterou se vžil název kolonáda.

Krakonoš je nade vším.

Rozhovor pro magazín Trutnovinky v původním nezkráceném znění:

Nenarodil jste se v Krkonoších, ale v Náchodě. Je to náhoda nebo jste se do Krkonoš přestěhovali?

Abych to upřesnil. Vždycky zdůrazňuji, že jsem se narodil v Americe! Je to osada obce Dobrošov, kousek nad Náchodem, kde tehdy bydleli mí rodiče. Otec pracoval před válkou jako tesař na výstavbě pohraničního opevnění a v Náchodě se seznámil s mou matkou. Na podzim roku 1945 jsme se v rámci dosídlování pohraničí přestěhovali do Stříteže na Trutnovsko. A odtud už jsou Krkonoše na dohled.

Čím vás naše nejvyšší hory přitahují?

Především nepoznaným tajemnem. Během let jsem si pracně vybudoval pověst znalce Krkonoš. Nechci tvrdit, že jsem na hřebenech nikdy nebyl, ale přece jen znám mnohá místa spíš z historických pohlednic a map a s každou sporadickou túrou do hor jsem mile překvapen, když to tam opravdu všechno je, jako v mých představách.

K významnému životnímu jubileu Miloslava Bartoše

Jméno Miloslav Bartoš jsem zaregistroval někdy začátkem 70. let minulého století, hned při mém prvním letmém listování časopisem Krkonoše. I při Mílově známé prvotní publikační váhavosti, ovlivněné příliš vysokými nároky na dokonalost vlastní tvorby, vyšel mu první článek už ve třetím čísle prvního ročníku v roce 1968. Ačkoliv to byla jen drobná zprávička, navíc signovaná pouze autorskou šifrou, zcela osudově se týkala Krkonošského muzea ve Vrchlabí, se kterým je spojen celý Mílův produktivní věk. K datu oslavencových sedmdesátin obsahuje soupis jeho článků jen v uvedeném časopise Krkonoše - Jizerské hory, kam Míla po celou dobu jeho trvání přerůstající do páté dekády neúnavně přispívá, téměř dvě stovky položek.

Kresba Jiří Škopek