Freiheit

„S vámi, vážení pánové, nashledanou v zrcadle! Až si budete přičesávat kštici, nebo pomádovat její zbytky, budeme se dívat z očí do očí."     (Sir John Falstaff)

Byli jsme mladí, štíhlí a snad i pohlední, když mi přítel výtvarník, inspirován Falstaffovým babím létem Jana Wericha, vyryl do drobné měděné destičky fiktivní portrét „až mi bude 70" (suchá jehla, původní rozměr 3 x 3 cm, 1974). Tak jako byla v dalekém nedohlednu ta strašlivá číslice, zdál se nám nereálný i ten stárnoucí flamendr s natřásajícím se panděrem, velkohubý chvastoun, ožbrunda a požitkář, zároveň i svérázný filosof a věčně nedospělé dítě. Už dávno jsem dorostl do Falstaffových kalhot, a tak bych rád tou miniaturní grafičkou připomněl nedožité sedmdesátiny kamaráda, kterému osud vyměřil jen polovinu. Jeho kantorskou stopu zavál čas, na té provázené múzami zůstalo pár grafických novoročenek, ex libris, volných tisků a odvážných abstraktních pláten. A taky na příklad nadčasový přebal alba Popelky tehdy začínajícího zpěváka Karla Černocha. Svobodský občan Alfred Landgraf, autor, jehož všestranný talent se nestihl plně rozvinout, se narodil 23. 7. 1941 v Českých Budějovicích a zemřel 24. 4. 1978 v Hradci Králové.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2011/4

Slečna Karla Chvalovská, cupitající voňavým jarním ránem po žižkovské dlažbě do zaměstnání v nedávno otevřeném divadle Akropolis, ve stejnojmenném moderním pražském paláci, se asi nestačila divit, když obdržela uvedenou dopisnici od rodičů z Vysokého nad Jizerou, odeslanou  23. dubna 1931. Rozmary paní Zimy nejsou v Krkonoších nic neobvyklého. Nečekaný příděl nového sněhu týden před 1. májem, dokázal však zaskočit i na ledacos uvyklé krkonošské horáky. Dovoluji si ocitovat písemné sdělení na obrazové straně pohotové aktuální fotografie: „Barikády letošního sněhu na vysocké silnici u křižovatky Vysoké, Semily, Jilemnice, poblíž Ruprechtic. To jest fotografováno již po proházení sněhu. Sněhu bylo tolik, že jen bylo vidět vršky stromů. Všechny vršky stromů jsou od zajíců okousány. Autobusové spojení bylo přerušeno. V zahradě není možno ještě pracovat kvůli špatnému počasí a sněhu. Včera zase hustě sněžilo..." Podobný průběh zimy se v koloběhu let opakoval jistě mnohokrát, stejně jako nemastná, neslaná období bez sněhu. Na tom se věky nic nemění. Jen provoz na silnicích výrazně zhoustl a zatím, co tehdy dokázal každý chlap vzít do ruky lopatu, dnes spoléháme na důmyslné odklízecí stroje a mechanizmy. S jejich pomocí trvá likvidace podobné kalamity většinou podstatně déle.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2011/4

Když ještě televize nebyla, vládla celým širým světem idyla ... no úplná idyla to nebyla, to jen známý text stále aktuální písně Voskovce a Wericha ze hry Osel a stín  Osvobozeného divadla svádí k parafrázi. Prostě v dobách ne tak úplně nejdávnějších, kdy se lidé museli aktivně bavit sami, existovalo i ve Svobodě nad Úpou postupně několik skupin nadšenců zapálených pro divadlo. Ti úplně první založili místní spolek divadelních ochotníků už v roce 1870, jen dva roky po historicky první společenské organizaci, sboru dobrovolných hasičů. V roce 1878 k nim přibyl ještě početný pěvecký spolek Harmonie, který s divadelníky léta úzce spolupracoval. Pokoušet se zmapovat jejich činnost až do vystěhování většiny původních obyvatel po II. světové válce je bruslením na příliš tenkém ledě. Teprve po nových osídlencích po roce 1945 lze najít nějaké průkazné stopy.

Ani dnes není na trhu konkrétních suvenýrů ze Svobody nad Úpou zrovna habaděj. Ani dnes nejsou ty nabízené přehlídkou vytříbeného vkusu a decentní elegance. Svoboda nad Úpou, ležící v tomto směru ke své smůle mezi dvěma na upomínkové předměty nejproduktivnějšími středisky východních Krkonoš, Janskými Lázněmi a Sněžkou, přesto pár zajímavých artefaktů v průběhu let dokázala nabídnout. Pomineme-li pohlednice, které tvoří zcela samostatnou a specifickou skupinu upomínek na určité místo, a kterých by pečlivý sběratel od začátku jejich existence koncem 19. století nasbíral s tématikou našeho města určitě hodně přes tisícovku, zůstává stále ještě spousta cetek i užitkových předmětů s nápisem Gruss aus Freiheit.

Některé stavby přetrvávají staletí, po jiných nezůstane třeba jen během jednoho člověčího života ani stopy. Jak se krajina dynamicky proměnila během posledního půlstoletí, můžou internetoví nadšenci sledovat z ptačí perspektivy na leteckých snímcích celé republiky, přístupných například na interaktivní mapové aplikaci cenia -  http://kontaminace.cenia.cz/. Možnost přenést se pouhým kliknutím ze současnosti do stavu téhož místa při leteckém snímkování v roce 1953 je navýsost poučná, i přes poněkud zhoršenou kvalitu černobílé kopie. Příkladem budiž publikovaný snímek bývalé Bischofovy vápenky na hranici Svobody nad Úpou a Mladých Buků, pořízený od železniční trati směrem na západ k silnici z Trutnova do hor a souběžnému korytu Úpy.

V jednom z vídeňských antikvariátů jsem před časem při pátrání po Etrichově Holubici náhodně objevil sérii čtyř fotografických pohlednic z časů, kdy létání bylo stále ještě jen pro odvážné muže a ženy. Zaujala mě suchá pečeť trutnovského foto atelieru Hamann a Lemann, sídlícího ve Školní ulici čp. 155 naproti děkanskému kostelu, v tomto personálním složení od 22. 5. 1914. Na rubu poštou neodeslaných snímků bez jakékoliv datace jsou drobným písmem tužkou připsána jen jména pasažérů z řad měšťanů Trutnova a blízkého okolí. Pro lepší přehlednost jsem si je označil následovně: Let 1 - pánové Schnabel a Hader z Trutnova a Reichstein z Pilníkova; let 2 - Maschek, Dolní Staré Město, Lahmer Emil z Trutnova a Steiner z Olivětína u Broumova; let 3 - Lahmer Josef a slečna Futterová s otcem, všichni z Trutnova; let 4 - pan Schrey s chotí a Möwald, rovněž z Trutnova. Nápadná podoba uvedených pánů Lahmerů nasvědčuje, že jde nepochybně o bratry, úředníka Josefa a obchodníka Emila, bytem v Kostelní ulici čp. 11. V trutnovském adresáři jsem našel jediného Schreye a to pana prokuristu Karla a jeho manželku Františku z Pražské ulice čp. 32.

Když v roce 1881 vymřel italský šlechtický rod Rombaldi z Hohenfelsu, pocházející z Udine, usazený od poloviny 17. století na Novém městě Pražském, byl po přeslici spřízněný Marian Brázda zvaný Rombald nejvyšším rozhodnutím císaře Františka Josefa I. ze dne 30. 11. 1898 povýšen do rakouského šlechtického stavu s predikátem „z Hochinfelsu". Majestát opravňující k používání čestného titulu šlechtic mu byl vystaven ve Vídni dne 4. 2. 1899. C. k. poručík husarů Marian Štěpán Ladislav Václav Rombald z Hochinfelsu prožil svůj život od narození 26. 12. 1863 až do smrti 12. 1. 1924 na svém dědičném statku v Odlochovicích na České Sibiři. Krutá zima však není jediným pojítkem této lokality se vzdálenými Krkonošemi. Svérázná figurka Svobody nad Úpou v několika prvních dekádách druhé poloviny 20. století, s nepřehlédnutelným zjevem (s prominutím) čarodějnice z pohádek, známá všeobecně jako „hraběnka", při bližším poznání však vzdělaná dáma, která léta pracovala jako mzdová účetní a zároveň spravovala podnikový archiv n. p. Dehtochema, byla opravdová šlechtična s erbem, dcera výše jmenovaného, plným jménem Františka Aloisie Marie. Narodila se v Odlochovicích 18. 1. 1899 a ve Svobodě nad Úpou žila pod občanským jménem Kohoutová po zesnulém manželovi od roku 1952 do konce února 1981. Zemřela v domově důchodců ve Rtyni v Podkrkonoší - Tmavém Dole 15. 1. 1985. Tak trochu natruc svému synovi, který se s rodinou vystěhoval ze Svobody do Německa v 60. letech, i vnukovi, který nejezdil tak často, jak by si byla přála, mi uvedený sádrový odlitek erbu, spolu s několika dalšími drobnými památkami věnovala. „Odtajněním" jejího inkognita a zveřejněním zajímavé heraldické památky nejen splácím dluh. Zároveň představuji jeden z ne příliš známých šlechtických rodů, jehož příslušníci žili mezi námi.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2011/2