Freiheit

Jsem štíří znamení a říjen se svou melancholií je můj měsíc. Když se vydaří, tak ignoruje Tokijskou burzu i s její hrozivě stoupající cenou zlata v dolarech za trojskou unci a marnotratně mrhá tou královskou barvou jak zešílevší pozlacovač. A miliony pavoučků skrblíků vystavují najednou honem honem své rosné démanty na obdiv třpytivým paprskům zlatavého slunce. Zlato, zlato, zlato! Zlato nad hlavou, zlato pod nohama, zlato kam se podíváš. Kam jinam by vás měl v téhle době pozvat roduvěrný Svoboďák, než stylově do zlatých Rýchor po Zlaté cestě.

Foto Ivana Tichá

O starobylém přemostění řeky Úpy se v SF psalo již několikrát, takže jen krátká rekapitulace: První zmínka o dřevěném mostu mezi Mladými Buky a Svobodou nad Úpou je z roku 1553 v trutnovské kronice Simona Hüttla. Tradiční, mnohokrát obnovovaná zastřešená celodřevěná věšadlová konstrukce byla v roce 1703 stržena povodní a narychlo spíchnuté provizorium sloužilo až do roku 1712. V červenci téhož roku byl dán do provozu důkladný, opět však dřevěný most, který pravidelně průběžně opravován vydržel až do roku 1892. Již značně sešlý byl v té době nahrazen jednoobloukovým kamenným mostem podle plánů Otto Fiedlera a Václava Havránka z Hostinného, kteří na jeho výstavbu najali zkušené italské kameníky. Z celkové šířky 9 metrů zabíraly na každé straně metr a čtvrt pohodlné chodníky a veškeré náklady ochudily obecní pokladnu o 14 200 zlatých rakouské měny. V roce 1897 ho jedna z největších povodní 19. století natolik poškodila, že musel být po pouhých pěti letech stržen. Od roku 1898 slouží na okresní náklady zbudovaný současný železný nýtovaný most o délce 20 metrů, usazený ve výšce 3,70 m na dvou kamenných pilířích, postavených vídeňskou firmou Rella a Neffe, která v té době prováděla regulaci Úpy. Od začátku 20. století jej stráží kamenná socha patrona místního kostela svatého Jana Nepomuckého, jehož jméno most v ústním podání pozvolna přejímá. Důkladnou opravou prošel v 90. letech minulého století a generálka skončená v letošním létě je ještě v živé paměti.

Z  nedávno nalezeného archivu svobodské projekční kanceláře Fischer a Hollmann je i uvedený frontální pohled na budovu tradiční místní lékárny U Panny Marie Pomocné, dnes U černého orla, jak jej v roce 1920 nakreslil ing. Kleofáš Hollmann z Vrchlabí. I na nepříliš zdařilé reprodukci lze rozeznat odchylky od současného stavu v členění fasády, především v uspořádání dveřních a okenních otvorů přízemí. Už první svobodský lékárník Emanuel Breuer z Trutnova zřejmě před zahájením provozu lékárny dne 1. června 1865 proboural nový samostatný vstup a opatřil jej honosným historizujícím dřevěným obložením.

Dne 28. července 1914 začala světová válka, která byla až po vypuknutí dalších globálních válečných hrůz minulého století označena jako první. Teprve téměř po sto letech se badatelé začínají objektivně zajímat o účast téměř 1,4 milionu obyvatel českých zemí v armádě Rakousko - Uherské monarchie, z nichž podle nepřesných odhadů jich zhruba 138 tisíc padlo. Armáda nově vzniklého Československa se systematicky distancovala od všeho „rakušanství" a budovala svou existenci na základě bojových tradic legií. Dějiny píší vítězové, a tak ponechme stranou z principiálně vojenského hlediska jejich morální kredit a zůstaňme u strohého faktu, že i ti příslušníci ozbrojených sil, kteří splnili svou vojenskou přísahu a setrvali věrni císaři až do hořkého konce, si zaslouží naši pozornost. Zvláště, když všichni bez rozdílu byli výnosem číslo 746 JCV Karla ke dni 1. listopadu 1918 uvolněni ze služeb jeho majestátu a mnozí sloužili nadále v československém vojsku.

Všeobecně známý nález truhly s pozůstalostí českého génia Járy Cimrmana v Liptákově v Jizerských horách i s nešťastným závěrečným pyrotechnickým efektem, není v českých luzích a hájích nic zvlášť neobvyklého. A to není třeba připomínat takové historické perly, jako byly svého času rukopisy královédvorský a zelenohorský, či podvržený archiv nacistických dokumentů z padělatelské dílny tajné policie, vylovený z šumavského Černého jezera v létě roku 1964. Jakýkoli objev zapomenutých archiválií, byť i jen místního významu, vyvolá vždy zvýšený zájem veřejnosti. Také ve Svobodě nad Úpou byla při vyklízení letitého haraburdí z přístavby za budovou Městského úřadu, nazývanou „šatlava", na jaře letošního roku (2010) objevena doslova regionální bomba. V objemné dřevěné bedně o rozměrech 104 x 88 x 53 cm s transportními držadly na bocích a okovaným víkem uzamykatelným na petlici byl uložen archiv stavebních výkresů renomované architektonické projekční kanceláře Oskara Fischera a Franze Hollmanna se sídlem ve Svobodě nad Úpou a pobočkou ve Vrchlabí, obsahující stovky skic, návrhů i prováděcích plánů z meziválečného období až do roku 1945. Je připojeno i několik starších plánů od jiných architektů, pokud na ně uvedená firma ve své činnosti navazovala.

Prokazatelně nejstarší společenskou organizací s nepřerušenou kontinuitou je ve Svobodě nad Úpou jednotka Sboru dobrovolných hasičů, založená 5. 10. 1868. Jen o dva roky mladší byl spolek divadelních ochotníků, kterým však došel dech už před desítkami let. Ať už si příslušníci Florianova cechu říkali sportovní spolek dobrovolných hasičů (od založení až do konce II. světové války) nebo požárníci v letech budování socialismu, vždy své členství v obecně prospěšném spolku považovali nejen za svou morální povinnost, ale i za osobní čest a byli na ně patřičně hrdí. Svědčí o tom mimo jiné i mnohonásobně početnější členská základna než dnes. Také současní „soptíci" měli před sto lety své předchůdce. Jednu takovou mládežnickou skupinu zachytil svobodský fotograf Josef Jeschke v roce 1913 před vraty hasičské zbrojnice, která tehdy sídlila v zadním traktu domu Richterových číslo 105 v lipové aleji na břehu řeky Úpy. Dnes jsou zde garáže technických služeb Městského úřadu. Škoda jen, že jediná identifikace je označení dvou chlapců, o nichž je na druhé straně pohlednice odeslané poštou napsáno, že jsou to „náš Karel a Emil".

Honosné hlavičkové obchodní papíry některých dávných firem dokládají, jak vypadaly, nebo v plánech majitelů měly vypadat, mnohé dosud existující, ale i zcela zaniklé tovární i jiné objekty. Typickou ukázkou je uvedená obrazová část faktury papírenské firmy Johann August Fiebiger, sídlící ve Svobodě nad Úpou, z roku 1935. Uvedený majitel firmy, jehož život je podle nápisu na rodinné hrobce na svobodském hřbitově vymezen daty 8. 12. 1843 - 2. 2. 1922,  dlouholetý starosta města, patřil k podnikatelské rodině Fiebigerů, jejichž jméno se v seznamu obyvatel objevuje už od 17. století. Jediným z jejich podniků, který od svého založení v roce 1889 dodnes úspěšně vyrábí původní sortiment, střešní a izolační lepenku, je svobodská provozovna akciové společnosti Dehtochema KRPA, který by si jistě zasloužil samostatný článek.