Freiheit

Všeobecně známý nález truhly s pozůstalostí českého génia Járy Cimrmana v Liptákově v Jizerských horách i s nešťastným závěrečným pyrotechnickým efektem, není v českých luzích a hájích nic zvlášť neobvyklého. A to není třeba připomínat takové historické perly, jako byly svého času rukopisy královédvorský a zelenohorský, či podvržený archiv nacistických dokumentů z padělatelské dílny tajné policie, vylovený z šumavského Černého jezera v létě roku 1964. Jakýkoli objev zapomenutých archiválií, byť i jen místního významu, vyvolá vždy zvýšený zájem veřejnosti. Také ve Svobodě nad Úpou byla při vyklízení letitého haraburdí z přístavby za budovou Městského úřadu, nazývanou „šatlava", na jaře letošního roku (2010) objevena doslova regionální bomba. V objemné dřevěné bedně o rozměrech 104 x 88 x 53 cm s transportními držadly na bocích a okovaným víkem uzamykatelným na petlici byl uložen archiv stavebních výkresů renomované architektonické projekční kanceláře Oskara Fischera a Franze Hollmanna se sídlem ve Svobodě nad Úpou a pobočkou ve Vrchlabí, obsahující stovky skic, návrhů i prováděcích plánů z meziválečného období až do roku 1945. Je připojeno i několik starších plánů od jiných architektů, pokud na ně uvedená firma ve své činnosti navazovala.

Prokazatelně nejstarší společenskou organizací s nepřerušenou kontinuitou je ve Svobodě nad Úpou jednotka Sboru dobrovolných hasičů, založená 5. 10. 1868. Jen o dva roky mladší byl spolek divadelních ochotníků, kterým však došel dech už před desítkami let. Ať už si příslušníci Florianova cechu říkali sportovní spolek dobrovolných hasičů (od založení až do konce II. světové války) nebo požárníci v letech budování socialismu, vždy své členství v obecně prospěšném spolku považovali nejen za svou morální povinnost, ale i za osobní čest a byli na ně patřičně hrdí. Svědčí o tom mimo jiné i mnohonásobně početnější členská základna než dnes. Také současní „soptíci" měli před sto lety své předchůdce. Jednu takovou mládežnickou skupinu zachytil svobodský fotograf Josef Jeschke v roce 1913 před vraty hasičské zbrojnice, která tehdy sídlila v zadním traktu domu Richterových číslo 105 v lipové aleji na břehu řeky Úpy. Dnes jsou zde garáže technických služeb Městského úřadu. Škoda jen, že jediná identifikace je označení dvou chlapců, o nichž je na druhé straně pohlednice odeslané poštou napsáno, že jsou to „náš Karel a Emil".

Honosné hlavičkové obchodní papíry některých dávných firem dokládají, jak vypadaly, nebo v plánech majitelů měly vypadat, mnohé dosud existující, ale i zcela zaniklé tovární i jiné objekty. Typickou ukázkou je uvedená obrazová část faktury papírenské firmy Johann August Fiebiger, sídlící ve Svobodě nad Úpou, z roku 1935. Uvedený majitel firmy, jehož život je podle nápisu na rodinné hrobce na svobodském hřbitově vymezen daty 8. 12. 1843 - 2. 2. 1922,  dlouholetý starosta města, patřil k podnikatelské rodině Fiebigerů, jejichž jméno se v seznamu obyvatel objevuje už od 17. století. Jediným z jejich podniků, který od svého založení v roce 1889 dodnes úspěšně vyrábí původní sortiment, střešní a izolační lepenku, je svobodská provozovna akciové společnosti Dehtochema KRPA, který by si jistě zasloužil samostatný článek.

Ne, já bych nerad umíral

na lůžku při svíci

a aby u mě někdo stál,

smutný a plačící.

Já ležet bych chtěl v lopuchách,

co velkým listem svým,

by zakryly můj pyšný strach,

budu-li zbabělým.

(František Halas)

***

Když v červnu 1876 navštívil na studijní cestě po Čechách Janské Lázně rakouský následník trůnu korunní princ Rudolf, podnikl krátkou vyjížďku do malebného údolí, které bylo později na jeho počest pojmenováno Rudolfovo. V uniformě podplukovníka dělostřelectva se spolu s generálem Latourem a dalšími členy doprovodu zastavil „na kafíčko" v novotou svítícím hotelu „Kaiser Franz Josef Höhe", který pozdější majitelé po I. světové válce přejmenovali na Mariánskou výšinu. Výšina s kouzelnou vyhlídkou 649 metrů nad mořem, vybíhající ze Středního hřebene, na které výstavná celodřevěná budova s čp. 64 na náklady barona Adolfa ze Silbersteinu koncem roku 1874 vyrostla, se původně jmenovala Josefova, na památku osobního pobytu císaře Josefa II. během inspekční cesty v roce 1779. Po nástupu Františka Josefa I. na trůn, ji horliví janskolázeňští radní přejmenovali po něm. Osamělý hotel poblíž panské hájenky, zamýšlený původně jako lovecký zámeček, zvěčnil na fotografické vizitce anonymní fotograf, pracující pro vídeňský fotoateliér  Josefine von Bohr. V roce 1903 koupil objekt, kde se od roku 1878 střídali různí nájemci, Johann Pohl (1851 - 1922) z čp. 9, jednoho z 19 původních, tak zvaných nadačních domků, vystavěných Schwarzenbergy v letech 1677 - 1684, kde rodina Pohlů žila po několik generací. Jmenovaný s manželkou pohostinství významně pozvedli. V jídelně vyhrávala dvoumetrová hrací skříň od firmy Polyphon v Lipsku s téměř půlmetrovými deskami a hostům sloužila i zasklená veranda, prodloužená o 30 metrů dlouhou obslužnou zahrádku. Ve dvacátých letech minulého století se v pracovní dny podávalo až 200 obědů denně. Do místní historie se však Johann Pohl zapsal hlavně jako šikovný řemeslník, vynálezce originálního typu sportovních sáněk se sanicemi sbíhajícími se vepředu do typického vysokého zahnutého „nosu".

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2010/7

Panství Vlčice, spravované od konce 14. století až do pobělohorských konfiskací vladyckým rodem Zilvárů z Pilníkova, kteří se později psali též z Vlčic nebo ze Silbersteinu, tvořilo od prvopočátků nedílnou součást Trutnovského manského kraje. Na severu zasahovalo vysoko do hor, do těsného sousedství „hřebenových" držav krkonošských pozemkových majitelů. V oblasti Janských Lázní se přímo dotýkalo Černé hory, jedné z nepřehlédnutelných krkonošských „tisícovek". Poslední z více než dvousetleté generační řady Zilvárů, prvně připomínané Ješkem v roce 1388, byl Adam III., odsouzený v roce 1622 za účast na stavovském povstání ke ztrátě statků a vypovězení ze země. Panství připadlo generalissimovi Albrechtu z Valdštejna, který je připojil ke svému Frýdlantskému vévodství a v roce 1627 pronajal na 30 let císařskému plukovníkovi Danielu Hebronovi. Po jeho smrti prodala vdova roku 1638 vlčické statky vévodovi Jakubu Weiherovi z Marienburgu, jemuž byl císařským rozhodnutím z roku 1650 majetek nadále ponechán jako zpupný. Jeho dcera Cecílie Eleonora, v jejíchž žilách kolovala po matce také krev slezských magnátů Schaffgotschů, se provdala za hraběte Breunera, císařského komoří a osvědčeného generála původem z Nizozemí.

Na počátku bylo sedm asi tříletých březových semenáčků. Přivezl jsem je s fůrou kamení z úpské náplavky někdy uprostřed léta roku 1972, když jsem svépomocí budoval základy rodinného hnízda. Bylo mi je líto vyhodit, tak jsem je provizorně vysadil podél hranice pozemku, do míst budoucího plotu. Ani jsem se nenadál a byly z nich živé májky, povážlivě přesahující výšku dospělého muže. Po dohodě se sousedy jsme je (jak se později ukázalo velmi neuváženě) rozsadili na tři okolní parcely. Ujaly se opět všechny a všechny byly houbonosné. Od jara do podzimu je k obdivu kolemjdoucích jako čestná stráž obkličovali statní kozáci březoví v mnoha barevných variantách. Taková záplava, jako byla mediálně zdokumentovaná úroda po houbařsky mizerné sezóně v září 1998, kdy jsem na vlastní zahradě napočítal v jednom týdnu 223 plodnic, viz Krkonoše - Jizerské hory 1998/11, se už sice nikdy neopakovala, ale v úrodných letech se tomuto číslu přibližoval aspoň celoroční sběr. Vedle estetického působení jinak nenáročných stromů to byl však jediný klad jejich existence. Kdo měl někdy poblíž domu břízu, jistě ví, o čem je řeč.