Freiheit

Metaná, starší sestra ve světě dnes obecně známějšího curlingu, je písemně doložena už z konce 12. století, kdy se údajně začala hrát na zamrzlých řekách a jezerech alpských zemí. Do pohraničních oblastí Čech a Moravy se rozšířila v minulém století ze sousedního Rakouska a Německa. Český název metaná je odvozen od slova metat neboli házet a to hracím nářadím, které je velmi podobné curlingovým kamenům z opravdové žuly, jimž vrhačovi spoluhráči dráhu opravdu zametají. Dodnes se celoročně hraje na ledovém nebo asfaltovém povrchu. Mezi světovými válkami se v zimě hrávala i v Janských Lázních na upraveném prostranství před Kolonádou, jak dokládá fotografický negativ na skleněné desce v depozitáři Krkonošského muzea v Jilemnici. Originální kotouč (tenkrát mu hráči říkali slangově „štok"), jak se vrhacímu nářadí pro metanou správně říká, je vidět na připojeném snímku. Je vysoustružen z jasanového dřeva a okován masivní železnou obručí, jednak pro zvýšení hmotnosti (až 5,5 kg) a také aby odolal nárazům kotoučů soupeře. Vzácný historický kousek dnes slouží jako pěchovadlo odpadků v popelnici u jednoho rodinného domu v Janských Lázních. Škoda.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2012/12

Nějaký ohlas na tuto rubriku přece jen někdy pronikne až k mému sluchu, a tak jsem smířen s tím, že větší počet čtenářů má vždy jakákoliv zmínka o lidech než popisování dávných historických událostí nebo např. architektury. Na příběhy našich současníků, pokud možno nedávné, na které si většina z nás ještě pamatuje nebo je důvěrně zná aspoň z vyprávění, doplněné navíc fotografiemi, veřejnost reaguje. Jenže kde stále brát, když hlavně fotografické dokumentace není nazbyt a ani největší kritici (ale ani sympatizanti, jsou-li) nejsou zpravidla ochotni cokoli ze svých rodinných „archivů" nabídnout k okopírování. (Těm několika čestným výjimkám upřímně děkuji). Nemluvě o tom, že prostor pro fantazii je tak mnohem menší než třeba při prezentaci sběratelských drobností. Místo hlubšího ponoru do určité problematiky tak mohu opět nabídnout jen jakési pel - mel z vlastních zdrojů. Tentokrát je to několik spolkových, sportovních či pracovních kolektivů.

Příslovečným nošením dříví do lesa je úmysl napsat něco nového o Quidu Rotterovi starším, továrníkovi z Hořejšího Vrchlabí, známém především ze starší německé literatury jako „Otec lyžování" v Krkonoších. Majitel prosperující přádelny a dlouholetý funkcionář Krkonošského spolku, zakladatel studentských turistických nocleháren, které dodnes jako Jugendherberge fungují v Německu i Rakousku, založil v roce 1896 krkonošskou sekci rakouského lyžařského spolku a v letech 1903 - 1907 jako první předsedal nově ustavenému německému lyžařskému svazu Krkonoš. I o jeho zásluhách na financování lyžařského vybavení pro horské školy se už mnohokrát psalo.

K Emilu Schwantnerovi (1890 - 1956), v celostátním měřítku umělci stále ne dostatečně doceněnému, se přívlastek „regionální", byť sám o sobě nezní nikterak pejorativně, v úžasu nad širokým záběrem jeho životního díla odmítám připojovat. Jeho monumentální, dnes bohužel nenávratně ztracený trutnovský pomník padlým vojákům ve Velké válce 1914 - 1918 byl příkladnou ukázkou jeho sochařské virtuozity a humanistického smýšlení. Podle nepodložených ústních svědectví byl prý po skončení II. světové války spatřen mezi stovkami zrekvírovaných zvonů a dalších uměleckých předmětů na šrotišti barevných kovů v Hamburku, kam byl v průběhu války skutečně dopraven a jeho demontáž je fotograficky zdokumentována. Fakticky se tam ale zachovaly jen pamětní desky se jmény 334 obětí prvního světového válečného běsnění z Trutnova, instalované díky všímavému nálezci od roku 1948 v parku Husarenwäldchen trutnovského partnerského města Würzburgu.

Mezi krajinné prvky přispívající k neopakovatelnému geniu loci historických sídel patří stejnou měrou jako seskupení architektonických objektů, starobylých komunikací, geologických zvláštností či říčních toků i památné stromy. Už v září roku 2006 vytipovali lesničtí odborníci Zdeněk Balcar st. a Jiří Bernard st. při evidenci městské zeleně ve Svobodě nad Úpou několik takových starých a zajímavých stromů navržených k ochraně. Na prvním místě tohoto seznamu je listnáč s charakteristickým kopulovitým habitusem v jehož větvoví prožívaly své dobrodružné hry početné generace svobodských kluků. Ti předváleční v první polovině minulého století ho podle vzpomínek jednoho z nich, syna někdejšího kronikáře Bernharda Hampla, ve své mateřštině nazývali výstižně „hohlen Baum". Je to nepřehlédnutelná a velmi fotogenická převislá forma buku lesního (Fagus sylvatica L.) v Kostelní ulici vedle domu č. 407 naproti kostelu sv. Jana Nepomuckého.

Letošní nanicovatá houbařská sezóna, zapříčiněná suchem v letních měsících se projevila i na nejnavštěvovanějším houbařském webu nahouby.cz, kde i největší bouráci, prsící se pravidelně plnými přepravkami nasbíraných hub, vkládali fotografie dozrávajících brusinek, berušek a slimáků, večerních červánků či zlatého kapradí. Ty tam jsou bohatýrské nálezy našich dědů z úvodního obrázku. Když začátkem září přece jen trochu zapršelo, bouchly ve mně ještě před novoluním saze a v nezlomné víře v kouzelnou moc měsíce jsem v těch dvou týdnech do letní rovnodennosti, kdy slunce přechází ze znamení Panny do znamení Vah a Krakonoš otevřel svou štědrou náruč dokořán, podnikl několik houbařských vycházek do nejbližších lesů.

Obchod nemá (a nikdy neměl) hranice. Svědčí o tom i taková drobnost jako uvedený lyžařský přívěsek ze Sněžky. Český text svádí mnohé mudrlanty k jeho zařazení do produkce po roce 1945. Až do té doby se na nejvyšší hoře Čech, ale i tehdejšího Pruska, používala, stejně jako v celých východních Krkonoších, převážně němčina. Dokonce i obě vrcholové boudy, Česká a Pruská, oddělené od sebe státní hranicí, patřily od roku 1875 celých sedmdesát let postupně třem generacím Pohlů, rodině s německou státní příslušností. I když strávili většinu svého života na Sněžce, jejich domovskou obcí byl tehdejší Krumhübel (dnes Karpacz) na severní straně pohoří. Iniciály JPS neznačí tudíž nic jiného než monogram a domicil posledního majitele Heinricha Pohla i s tím důsledným počeštěním jména Jindřich Pohl Sněžka.