Freiheit

Jinak voní seno koním, jinak zamilovaným. Věnec pohraničního opevnění, budovaný před druhou světovou válkou, působil na mne vždycky jako ohyzdné betonové bradavice na líbezné tváři české krajiny. Současní bunkrologové, nadšenci narození většinou dávno po válce, oceňují spíš stavební mistrovství budovatelů, či důmyslný systém vojenských stratégů. Za familiérními názvy rozlehlých objektů, jako je Dobrošov, Bouda, Adam nebo Hanička, lze najít i neskrývaný obdiv k možná největšímu morálnímu vzepětí českého národa ve 20. století, byť s trpkým koncem potupné kapitulace. Vztah mého táty k železobetonovým pevnostem Náchodska a Orlických hor, byl ryze emocionální s notnou dávkou sentimentu. Některým z nich v té hektické druhé polovině třicátých let pomáhal na svět.

Báječná léta šedesátá skončila ve středu 21. srpna 1968. Následný týden celonárodní euforie zasáhl i naše poklidné městečko a mírou emocí jej předstihl už jen pád totality v roce 1989. Hned první den okupace projížděla Svobodou zmateně část jakési ztracené kolony, jedoucí od Liberce na Trutnov. Otočené rozcestníky na hertvíkovické křižovatce ji nasměrovaly na Pomezní Boudy a na svobodském náměstí ztratila orientaci docela.

Kája Mařík, Ferda Mravenec, Vinetou, Rychlé šípy, plukovník Cody řečený Buffalo Bill, Jan Sladký Kozina - nekonečný byl zástup mých obdivovaných knižních hrdinů. Když mi bylo asi osm nebo devět, vstoupil do mého života první žijící idol, který bleskově zastínil i obě mé tehdejší autority - tátu a pana řídícího.

Lyrického bouřliváka Fráňu Šrámka mi z piedestalu klasiků přiblížila jeho zasvěcená obdivovatelka, má profesorka češtiny a společenského chování na lesnické škole, šarmantní Marie Hejnová. Jeho báseň „Svatba" mi učarovala natolik, že se i po letech stala velkou inspirací mé „veselky".

Tisíce cestujících, přepravených starou kabinovou lanovkou na Černou horu, si uchovává v paměti neopakovatelný dojem z krásného výhledu do kraje. Moje osobní nejsilnější vzpomínka se naopak pojí s viditelností téměř nulovou. Bylo to v prosinci v třiašedesátém, nutně jsem potřeboval na Sokolskou boudu a lanovka celé odpoledne stála kvůli nepřízni počasí. V pozdním večeru, při chvilkovém uklidnění větru, se partě televizních techniků, kteří jeli střídat směnu na vysílači umístěném rovněž na Sokolce, podařilo lanovkáře doslova „ukecat" k poslední jízdě. Až do míjení kabin pohoda. Pak začalo peklo. Mlha, chumelenice a prudký nárazový vítr, pohrávající si s poloprázdnou kabinou brnkal i na mé, výsadkářským výcvikem zocelené nervy. Virtuózní souhra pozdějšího dlouholetého náčelníka, tehdy strojníka Antonína Střihavky s průvodčím - kaskadérem Mirkem Duškem, který z otevřených dveří určoval jediný možný okamžik k průjezdu, kdy se kabina zhoupla od sloupu, to je zážitek, na který nezapomenu.

In: Antipády/Poznámky k životopisu

„Jestli se tohle kopyto naučí jezdit, tak sežeru volant." Tahle okřídlená věta, zprvu jen zoufalý povzdech instruktora autoškoly Oldy Pleskota, pronesená na moji adresu při první jízdní lekci s humpoláckou Tatrou 128, na kterou jsme přesedlali z již celkem ochočené „vétřiesky", tenkrát v burácení motoru na rozbahněném autodromu trutnovské paradráhy při předvojenském výcviku branců, tak docela nezanikla. Slýchával jsem ji v duchu častokrát, když jsem se potýkal s těmi jankovitými, vrtošivými, zaolejovanými a páchnoucími plechovými monstry, které jsem z donucení zeleného eráru sedlal.

Aby hned na začátku bylo jasno: Nikdy jsem nebyl zdatný ani náruživý lyžař. V kopcovité krajině mého žití v podhůří Krkonoš s bohatou sněhovou nadílkou každoročních zim, však lyžování docela uniknout snad ani nešlo. I tak jsou pro mě ta opěvovaná kouzelná prkýnka celoživotně spíš jen jakž takž zvládnutý dopravní prostředek, než sportovní nástroj.

Foto Stanislav Ondráček