Freiheit

Když dva dělají totéž, není to totéž, aneb kdo umí, ten umí, kdo neumí, nestačí se divit. Jednou ze zastávek před třemi lety zprovozněné naučné turistické trasy „Zlatá cesta" je jednoobloukový  klenutý most z rovnaného přírodního kamene, klenoucí se přes Zlatý potok v dolní části Sklenářovického údolí údajně už od 16. století, známý ve starším ústním podání jako „švédský". Ještě v polovině století minulého přes něj jezdily těžké nákladní automobily plně naložené vytěženou kulatinou. Lesní správa ho sice průběžně „po partyzánsku" udržovala, takže byl i po několika stoletích plně funkční, ale když ho pozdější ředitel Krkonošského muzea ve Vrchlabí Miloslav Bartoš při vlastivědné vycházce v květnu 1992 vyfotil, byl už zubem času, především však kořeny náletových dřevin, značně nahlodán.

Srnčí shozy posbírají většinou ještě na podzim, přeje - li počasí, myslivci znalí terénu a obvyklých míst kde se srnčí shromažďuje nebo podél jejích vyšlapaných stezek. Ojedinělé parůžky, které přečkají pod sněhovou pokrývkou a nestačí je ohlodat nenažrané myši, může na jaře najít i náhodný lesní šmejdil, i když musím přiznat, že za úspěšného sekundování dvojice psích čmuchalek, Fanči a Týny. I tak se ale pravděpodobnost takového nálezu rovná s nadsázkou výhře prvního pořadí ve Sportce. S unikátním letošním „úlovkem" doslova za humny na svobodské Sluneční stráni se rád pochlubím i čtenářům. Znalci z něj dokážou vyčíst mnoho zajímavých údajů. Především, že jeho nositelem byl poměrně starý kus. Což poznám i já, podle rovného až vydutého odlomení od pučnice. Nejspíš to byl všem sousedům známý alfa samec, který si svůj zimní jídelníček každoročně zpestřoval pleněním zahrádek a nepohrdl ani zelení na posvěcené půdě místního hřbitova. Za podobnými anomáliemi nestojí žádná zlomyslnost Matky Přírody, ale docela banální faktory: vážná hormonální porucha, poranění ještě nevyzrálého paroží v lýčí, nebo také úraz některé z dlouhých kostí hrudní nebo pánevní končetiny, ale i hlavy. Ulomený (ustřelený?) konec výsady s tím nejspíš nesouvisí. Je tedy s podivem, že takto poznamenaný srnec unikl odstřelu, kterému často padnou za oběť ti mnohem mladší a chovní. Nemluvě o tom, že vypreparovaná palice s takovou trofejí by byla větší chloubou mysliveckého salonu než tuctový pravidelný šesterák. Inu jak říkám - starý kus, ten se vyzná. Myslivecká latina, že druhý shoz (který může být navíc zcela normálního vzrůstu) lze najít v okruhu několika desítek metrů, se tentokrát opět nepotvrdila.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2012/6

Několik starých fotografií davů v ulicích a na náměstí maně vyvolává odezvu na první verš refrénu zprofanované písně Jana Wericha, Jiřího Voskovce a Jaroslava Ježka, provázející kdysi tak úspěšnou Baladu z hadrů na scéně Osvobozeného divadla. A člověka vzápětí napadne, že to většinou věští pěkný průšvih. Zástupy lidí pochodujících v sevřených formacích městem znamenaly i v poklidném provinčním městečku, jakým byla Svoboda nad Úpou v první polovině minulého století, zpravidla nějaký zlomový dějinný okamžik. Tak připněte fangličku a pojďte se mnou na malý pomyslný exkurs po Haupt Strasse a na Marktplatz, eventuelně Třídou maršála Stalina na náměstí Svornosti. A pokud vám úsměv trochu ztuhne ve tváři, nekruťte hlavou - takoví jsme byli.

Rozhovor s redaktorkou Eliškou Pilařovou do rubriky „Návštěva" ve vysílání Českého rozhlasu Hradec Králové.

Premiéra v neděli 22. 4. 2012 v 17, 10 hod.

Eliška byla skvělá jako vždycky!

Zvukový záznam rozhovoru zde.

V nejbližším okolí Svobody nad Úpou byla v minulosti spousta zajímavých míst, která se stala cílem svátečních vycházek. Ať už šlo o vyhlídkový bod, příjemnou procházku starobylým stromořadím nebo drobné světské i sakrální stavbičky, památný strom či jen kout s vlastním tradovaným tajemstvím. Krajina se však neustále proměňuje. Někdejším dalekým výhledům brání vzrostlý les, aleje jsou pokáceny, cestičky zarostlé křovím a mnoho drobných stavebních památek ohlodal zub času nebo zanikly úplně. Vznikly nové výletní cíle, ale mnoho jich není.

Název zaledněné vyhaslé sopky na Kavkazu v daleké Gruzii, jedné z hor, kde byl podle starověkých bájí přikován Titán Prométheus za svou vzpouru proti olympským bohům, si zvolila parta pražských lyžařů, jezdících pravidelně mimo jiné i na někdejší Lyžařskou boudu na Vysokém svahu v Peci pod Sněžkou. Dřevěný roubený dům z roku 1928 s popisným číslem 211 nechala poblíž dnešní Žižkovy boudy postavit skupina německého spolku zimních sportů Úpské údolí „Svoboda - Maršov". Po II. světové válce byl i tento nevelký objekt s pěti obytnými místnostmi zestátněn prezidentským dekretem číslo 108/1945 Sb. z 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku.

Už z názvu uvedené součásti zdobených koňských postrojů je zřejmé, že není tou nejdůležitější, když jen tak „darmo visí" na venkovní straně pohřbetníku koní v zápřahu. U podsedního koně vlevo, u náručního vpravo. Často ještě doplněn zpravidla čtyřmi šlahouny v podobě ocvočkovaných řemínků s mosaznými poklicemi a sponami nebo umně splétanými šňůrami s barevnými bambulemi a střapci. Nebo kombinací obojího podle fantazie majitele. A to nejen u lehké kočárové stroje šlechtických čtyřspřeží. Kůň býval váženým pomocníkem v zemědělství i v dopravě, a tak i pár tažných valachů míval postroj patřičně vyšperkován blyštivými kovovými doplňky. Nezáleželo ani zdaleka na finanční situaci majitele. I docela chudí vesničtí furianti dokázali do vzhledu svých miláčků, ale i živitelů, někdy investovat majlant. Výzdoba se neomezovala jen na kování chomoutu nebo ohlávky s uzdičkou. Naleštěné řemení zdobily mosazné nebo alpakové spojovací články, cvočky, pokličky, zvonky, rolničky. Současní pankáči by jen valili bulvy.