Freiheit

Sběratelská havěť se dělí na bezpočet druhů a poddruhů. Poměrně silnou skupinou jsou sběratelé odznaků všech typů, ať už tyto většinou plechové otisky historie sbírají všeobecně, nebo se specializují na přesně vymezený úzký okruh zájmu, jako jsou odznaky vojenské, sportovní, spolkové, heraldické a mnoho a mnoho dalších. Taková patriotická sbírka s námětem Svobody nad Úpou napříč žánry by mohla být velmi poučným dokladem nejen o vkusu doby jejich vzniku, použitých materiálech a oblíbených činnostech našich předků, ale mnohdy i vzácnou kolekcí uměleckých artefaktů. I když současná doba výrobě nových odznaků nepřeje tak, jako minulá století, stále ještě vzniká množství odznaků a odznáčků všech druhů a velikostí. Bohužel, tak jako ve všem, jsou jen „na jedno použití" a tomu odpovídá i jejich provedení. Právě proto nás okouzlují honosné smaltované kusy z 19. století i plecháče z kvalitního kovu ražené z nákladně ručně vyráběných raznic daleko víc, než umělohmotné barvené tisky zalité pryskyřicí z posledních desetiletí. Ze sběratelského hlediska však mají všechny své místo v kolekci svobodských památek.

Výtvarných děl s námětem svobodských dominant nebo naopak poetických zátiší od význačných umělců, ale i těch regionálních nebo úplně neznámých, není přespříliš a většina jich je z početných reprodukcí notoricky známá. Do omrzení opakovaný průhled hlavní ulicí směrem k náměstí, který v moderní době okopírovala řada fotografů, ta fotogeničtější radniční strana náměstí a svého času poslední dřevěnky z původní městské zástavby, se zřejmě malířům samy nabízely. Uvedený výběr není ani reprezentativní ani úplný. Určující byla pouze dostupnost. Třeba se mezi čtenáři najde nějaký šťastný majitel dalšího svobodského obrázku a svolí s jeho zdokumentováním.

Sice se jí už z komínka dávno nekouří, ale jede! Jakým dobrodiním bylo železniční spojení Svobody nad Úpou s okolním světem nejen pro samotné město, ale pro celé východní Krkonoše, je všeobecně známo. Trať z Trutnova až k úpatí hor, zprovozněná 17. prosince 1871, oslaví v letošním roce zakulacené výročí 140 let své existence. Ne, nechci opěvovat staré zlaté časy. Přesto bych rád zmínil jistou skutečnost, kterou do péče o pohodlí cestujících přinesl „pokrok". Drážní zařízení včetně nádražních budov povětšinou stojí. Kdo však okusil stepařské variace při čekání na spoj v nevlídných zimních dnech před prázdnou a ztemnělou staniční budovou v Kalné Vodě nebo Mladých Bukách, hlídaných jen neosobním automatem na výdej jízdenek, s nostalgií vzpomene na vytopené čekárny před mnoha desetiletími.

Foto Honza Groh 

„S vámi, vážení pánové, nashledanou v zrcadle! Až si budete přičesávat kštici, nebo pomádovat její zbytky, budeme se dívat z očí do očí."     (Sir John Falstaff)

Byli jsme mladí, štíhlí a snad i pohlední, když mi přítel výtvarník, inspirován Falstaffovým babím létem Jana Wericha, vyryl do drobné měděné destičky fiktivní portrét „až mi bude 70" (suchá jehla, původní rozměr 3 x 3 cm, 1974). Tak jako byla v dalekém nedohlednu ta strašlivá číslice, zdál se nám nereálný i ten stárnoucí flamendr s natřásajícím se panděrem, velkohubý chvastoun, ožbrunda a požitkář, zároveň i svérázný filosof a věčně nedospělé dítě. Už dávno jsem dorostl do Falstaffových kalhot, a tak bych rád tou miniaturní grafičkou připomněl nedožité sedmdesátiny kamaráda, kterému osud vyměřil jen polovinu. Jeho kantorskou stopu zavál čas, na té provázené múzami zůstalo pár grafických novoročenek, ex libris, volných tisků a odvážných abstraktních pláten. A taky na příklad nadčasový přebal alba Popelky tehdy začínajícího zpěváka Karla Černocha. Svobodský občan Alfred Landgraf, autor, jehož všestranný talent se nestihl plně rozvinout, se narodil 23. 7. 1941 v Českých Budějovicích a zemřel 24. 4. 1978 v Hradci Králové.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2011/4

Slečna Karla Chvalovská, cupitající voňavým jarním ránem po žižkovské dlažbě do zaměstnání v nedávno otevřeném divadle Akropolis, ve stejnojmenném moderním pražském paláci, se asi nestačila divit, když obdržela uvedenou dopisnici od rodičů z Vysokého nad Jizerou, odeslanou  23. dubna 1931. Rozmary paní Zimy nejsou v Krkonoších nic neobvyklého. Nečekaný příděl nového sněhu týden před 1. májem, dokázal však zaskočit i na ledacos uvyklé krkonošské horáky. Dovoluji si ocitovat písemné sdělení na obrazové straně pohotové aktuální fotografie: „Barikády letošního sněhu na vysocké silnici u křižovatky Vysoké, Semily, Jilemnice, poblíž Ruprechtic. To jest fotografováno již po proházení sněhu. Sněhu bylo tolik, že jen bylo vidět vršky stromů. Všechny vršky stromů jsou od zajíců okousány. Autobusové spojení bylo přerušeno. V zahradě není možno ještě pracovat kvůli špatnému počasí a sněhu. Včera zase hustě sněžilo..." Podobný průběh zimy se v koloběhu let opakoval jistě mnohokrát, stejně jako nemastná, neslaná období bez sněhu. Na tom se věky nic nemění. Jen provoz na silnicích výrazně zhoustl a zatím, co tehdy dokázal každý chlap vzít do ruky lopatu, dnes spoléháme na důmyslné odklízecí stroje a mechanizmy. S jejich pomocí trvá likvidace podobné kalamity většinou podstatně déle.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2011/4

Když ještě televize nebyla, vládla celým širým světem idyla ... no úplná idyla to nebyla, to jen známý text stále aktuální písně Voskovce a Wericha ze hry Osel a stín  Osvobozeného divadla svádí k parafrázi. Prostě v dobách ne tak úplně nejdávnějších, kdy se lidé museli aktivně bavit sami, existovalo i ve Svobodě nad Úpou postupně několik skupin nadšenců zapálených pro divadlo. Ti úplně první založili místní spolek divadelních ochotníků už v roce 1870, jen dva roky po historicky první společenské organizaci, sboru dobrovolných hasičů. V roce 1878 k nim přibyl ještě početný pěvecký spolek Harmonie, který s divadelníky léta úzce spolupracoval. Pokoušet se zmapovat jejich činnost až do vystěhování většiny původních obyvatel po II. světové válce je bruslením na příliš tenkém ledě. Teprve po nových osídlencích po roce 1945 lze najít nějaké průkazné stopy.

Ani dnes není na trhu konkrétních suvenýrů ze Svobody nad Úpou zrovna habaděj. Ani dnes nejsou ty nabízené přehlídkou vytříbeného vkusu a decentní elegance. Svoboda nad Úpou, ležící v tomto směru ke své smůle mezi dvěma na upomínkové předměty nejproduktivnějšími středisky východních Krkonoš, Janskými Lázněmi a Sněžkou, přesto pár zajímavých artefaktů v průběhu let dokázala nabídnout. Pomineme-li pohlednice, které tvoří zcela samostatnou a specifickou skupinu upomínek na určité místo, a kterých by pečlivý sběratel od začátku jejich existence koncem 19. století nasbíral s tématikou našeho města určitě hodně přes tisícovku, zůstává stále ještě spousta cetek i užitkových předmětů s nápisem Gruss aus Freiheit.