Freiheit

Pro milovníky podzemí, trpícími závratěmi z vertikál, čímž jsou míněny sestupy do hlubin, se od května 2012 nabízí relativně pohodlná procházka po rovině do nitra Góry Parkowe v polské Kamenné Hoře, která je z východokrkonošských hřebenů doslova na dohled. Labyrint chodeb vylámaných ve skále, skrývající mnohá dosud neodhalená tajemství leteckého válečného průmyslu německé Třetí říše, je nejnovější podzemní trasou v Polsku. Byla nazvána podle proudového bombardéru Luftwaffe s objemnou pumovnicí a dlouhým doletem, který se vedle raket V1 a V2 měl stát Hitlerovou rozhodující zbraní v boji především proti USA a je v jedné z chodeb rovněž nečekaně umístěn. Přísně utajená výroba a vývoj leteckých součástek se po vybombardování zbrojařských center v Německu přestěhovala do „bezpečnějšího" Dolního Slezska. V Kamenné Hoře tak byla přeorientována většina místních továren, většinou textilek a do výroby bylo nasazeno i mnoho vězňů z nechvalně známého tábora Gross Rosen, který měl pobočky i v továrnách na Trutnovsku.

Byl jeden domeček, v tom domečku stoleček.... Ten domeček byla starobylá Schweydarova vinárna v Trutnově, toho času jako bývalá vinárna „U Borůvků" v majetku národního podniku Restaurace a jídelny, jejíž osud se naplnil, takže měla doslova na kahánku. Stoleček, dle mínění znalců tzv. kuřácký, je ze zdobné hořovické litiny se dvěma kruhovými etážemi na třech prolamovaných nožkách s maskaronem, stylově zapadající do období historizujících slohů v poslední třetině 19. století. Když jsme se poprvé potkali, povalovaly se jeho jednotlivé části mezi dalším haraburdím na půdě dotyčného domu určeného k demolici. ...kde jsou ti páni? Na hřbitově....ne, ne. Ještě ne. Vyprávěl jsem ten příběh, možná trochu zmateně, příteli novináři Hynkovi Šnajdarovi, který ho s fotografiemi Miloše Šálka zveřejnil v magazínu Trutnovinky v červenci 2013.

Automobilový sport se Svobodě nad Úpou léta vyhýbal. Teprve v poslední době je v benzinem provoněných závodních depech stále častěji možno zaslechnout jméno bývalého motocyklového jezdce a dnes úspěšného fotodokumentaristy Boba Hlávky, nebo rallyových dvojic Martina a Pepy Búšových či Martina Mičánka s navigátorem Michalem Krausem. Možná i dalších Svoboďáků. V dobách, kdy zmiňovaní ještě za sebou na špagátě tahali dřevěného kačera, rámusil městem se svou nadupanou aerodynamickou Aerovkou 50 a později i „závodní" Bugattkou jen Jarda Bureš. Pamětníci, pokud si vůbec na nějakou motoristickou událost hodnou zaznamenání z nejbližšího okolí vzpomenou, tak snad ještě na několik ročníků Šestidenní mezinárodní motocyklové soutěže nebo sporadické letmé průjezdy Rally Škoda.

Historie ražená do kovu, ať už ušlechtilého nebo ne, někdy i litá a třeba i z jiného materiálu, je poučným záznamem dějů a událostí a vděčným objektem majetnických choutek sběratelů. Konkrétních medailí ze Svobody nad Úpou není na rozdávání, ani když k nim přidáme různé účelové známky nebo plaketky. Při systematickém sbírání by se jich jistě našlo mnohem víc než jen prostou probírkou zásuvek v několika svobodských domácnostech, ale ani náhodné seskupení nepostrádá pestrost materiálů či výtvarné invence.

Již staří Římané! Není třeba zdůrazňovat, že vápno a jeho užití jako pojivo do malty je známo od starověku. Ve středověku se jeho výroba i používání rozšířila po celé Evropě a i v Krkonoších je mnoho míst, kde existovaly jednoduché „selské vápenice" a později jednokomorové vápenky. Ty se vzrůstající spotřebou vápna od 19. století nejen ve stavebnictví, ale i v zemědělství, hutnictví, cukrovarnictví, výrobě skla, zpracování kůží a mnoha dalších průmyslových odvětvích nahradila po vynálezu kruhové pece v roce 1858 tovární velkovýroba.

Součástí ryze venkovského panství Vlčice byla drahně let pouhá dvě městečka, provázaná navzájem mnoha společnými událostmi. Tím druhým vedle Svobody nad Úpou bylo starobylé slovanské sídliště Pilníkov, povýšené dokonce na žádost Adama III. Zilvara z Pilníkova jako první už 20. března 1514. Domovská ves šlechtického rodu Zilvarů tehdy získala od českého krále Vladislava II. Jagellonského s městskými právy také vlastní erb, užívaný dodnes. Statut města byl obci znovu potvrzen Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR 12. dubna 2007.

Nebo aspoň zpívala. V dobách téměř bez pasivních kulturních lákadel - představte si, milé děti, že nebyla televize ani PC, žádné CD, DVD, MP3, tablety, notebooky nebo multifunkční mobily, dokonce ani to předpotopní kino. Lidi se museli bavit navzájem, a tak vznikaly nejrůznější zájmové spolky. Ve Svobodě nad Úpou byl ještě v hloubi 19. století založen, záhy po spolku divadelních ochotníků, v květnu 1878 smíšený (původně pouze mužský) pěvecký sbor Harmonie, inspirovaný nepochybně starší jmenovkyní v Trutnově. Nebýt nešťastných událostí po skončení II. světové války, kdy většina svobodských zpěváčků musela opustit své rodné hnízdo, slavil by sbor právě letos 135. výročí svého trvání. Často úzce spolupracoval s uvedenými divadelníky nebo s městskou kapelou a na programu měl široký repertoár včetně světových klasiků. Po výstavbě tělocvičny v roce 1897 vystupovali pěvci především zde, předtím, ale i potom v sále hotelu U města Vídně v budově současné pošty, v hotelu Sněžka v hlavní ulici (drogerie čp. 423) nebo v sále hotelu Radnice. Přenesme se proti času do let, kdy Harmonie slavila v plné síle kulaté půlstoletí. Ve Svobodě se při té příležitosti konal ve dnech 26., 27. a 28. května 1928 5. župní pěvecký festival se společenskou smetánkou z řad místních podnikatelů v čestném výboru, bohatým programem a hojným počtem návštěvníků. Z té doby se zachoval pamětní tisk z místní Feixovy tiskárny (nesoucí bohužel důkaz o tom, že i v nejlepších rodinách mívali na půdě myši) příležitostný odznak a hlavně vzácná fotografie tehdy téměř padesátičleného sboru, nastoupeného před fotoateliérem Josefa Jeschke u kostela.