Freiheit

Automobilový sport se Svobodě nad Úpou léta vyhýbal. Teprve v poslední době je v benzinem provoněných závodních depech stále častěji možno zaslechnout jméno bývalého motocyklového jezdce a dnes úspěšného fotodokumentaristy Boba Hlávky, nebo rallyových dvojic Martina a Pepy Búšových či Martina Mičánka s navigátorem Michalem Krausem. Možná i dalších Svoboďáků. V dobách, kdy zmiňovaní ještě za sebou na špagátě tahali dřevěného kačera, rámusil městem se svou nadupanou aerodynamickou Aerovkou 50 a později i „závodní" Bugattkou jen Jarda Bureš. Pamětníci, pokud si vůbec na nějakou motoristickou událost hodnou zaznamenání z nejbližšího okolí vzpomenou, tak snad ještě na několik ročníků Šestidenní mezinárodní motocyklové soutěže nebo sporadické letmé průjezdy Rally Škoda.

Historie ražená do kovu, ať už ušlechtilého nebo ne, někdy i litá a třeba i z jiného materiálu, je poučným záznamem dějů a událostí a vděčným objektem majetnických choutek sběratelů. Konkrétních medailí ze Svobody nad Úpou není na rozdávání, ani když k nim přidáme různé účelové známky nebo plaketky. Při systematickém sbírání by se jich jistě našlo mnohem víc než jen prostou probírkou zásuvek v několika svobodských domácnostech, ale ani náhodné seskupení nepostrádá pestrost materiálů či výtvarné invence.

Již staří Římané! Není třeba zdůrazňovat, že vápno a jeho užití jako pojivo do malty je známo od starověku. Ve středověku se jeho výroba i používání rozšířila po celé Evropě a i v Krkonoších je mnoho míst, kde existovaly jednoduché „selské vápenice" a později jednokomorové vápenky. Ty se vzrůstající spotřebou vápna od 19. století nejen ve stavebnictví, ale i v zemědělství, hutnictví, cukrovarnictví, výrobě skla, zpracování kůží a mnoha dalších průmyslových odvětvích nahradila po vynálezu kruhové pece v roce 1858 tovární velkovýroba.

Součástí ryze venkovského panství Vlčice byla drahně let pouhá dvě městečka, provázaná navzájem mnoha společnými událostmi. Tím druhým vedle Svobody nad Úpou bylo starobylé slovanské sídliště Pilníkov, povýšené dokonce na žádost Adama III. Zilvara z Pilníkova jako první už 20. března 1514. Domovská ves šlechtického rodu Zilvarů tehdy získala od českého krále Vladislava II. Jagellonského s městskými právy také vlastní erb, užívaný dodnes. Statut města byl obci znovu potvrzen Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR 12. dubna 2007.

Nebo aspoň zpívala. V dobách téměř bez pasivních kulturních lákadel - představte si, milé děti, že nebyla televize ani PC, žádné CD, DVD, MP3, tablety, notebooky nebo multifunkční mobily, dokonce ani to předpotopní kino. Lidi se museli bavit navzájem, a tak vznikaly nejrůznější zájmové spolky. Ve Svobodě nad Úpou byl ještě v hloubi 19. století založen, záhy po spolku divadelních ochotníků, v květnu 1878 smíšený (původně pouze mužský) pěvecký sbor Harmonie, inspirovaný nepochybně starší jmenovkyní v Trutnově. Nebýt nešťastných událostí po skončení II. světové války, kdy většina svobodských zpěváčků musela opustit své rodné hnízdo, slavil by sbor právě letos 135. výročí svého trvání. Často úzce spolupracoval s uvedenými divadelníky nebo s městskou kapelou a na programu měl široký repertoár včetně světových klasiků. Po výstavbě tělocvičny v roce 1897 vystupovali pěvci především zde, předtím, ale i potom v sále hotelu U města Vídně v budově současné pošty, v hotelu Sněžka v hlavní ulici (drogerie čp. 423) nebo v sále hotelu Radnice. Přenesme se proti času do let, kdy Harmonie slavila v plné síle kulaté půlstoletí. Ve Svobodě se při té příležitosti konal ve dnech 26., 27. a 28. května 1928 5. župní pěvecký festival se společenskou smetánkou z řad místních podnikatelů v čestném výboru, bohatým programem a hojným počtem návštěvníků. Z té doby se zachoval pamětní tisk z místní Feixovy tiskárny (nesoucí bohužel důkaz o tom, že i v nejlepších rodinách mívali na půdě myši) příležitostný odznak a hlavně vzácná fotografie tehdy téměř padesátičleného sboru, nastoupeného před fotoateliérem Josefa Jeschke u kostela.

Kouzlo knižních značek netkví jen v jejich výtvarné hodnotě, ale ve většině případů i ve výpovědi o životě, povolání či zálibách majitele těchto miniaturních grafických listů. Učebnicovým příkladem je uvedené exlibris s výsostně krkonošskou tématikou od brněnského pedagoga, kreslíře, malíře, loutkáře a národopisného sběratele lidových písní z Moravy a Slovenska Rudolfa Kučery (*1. 1. 1884 Brno - + 24. 10. 1964 Brno). RNDr. Jaroslav Kramář, významný parazitolog a entomolog, doktor biologických věd a profesor na Karlově univerzitě byl v letech 1963 - 1966 předsedou Československé zoologické společnosti ČSAV a v Krkonoších mimo jiné prováděl v letech 1951 - 1952 intenzivní výzkum komárů. Na čeleď komárovitých (Culicidae) byl odborníkem z nejpovolanějších. Popsal několik nových druhů a výsledkem krkonošského bádání je např. jeho práce „K poznání horských komárů" z roku 1953.

V posledních letech se na internetovém trhu s uměním objevilo několik nabídek bronzových odlitků téže plastiky býka, připisované Bohumilu Kafkovi, z umělecké slévárny Franty Anýže v Praze. Dva artefakty jsem měl možnost vidět in natura na vlastní oči. Strohé popisy galeristů se v detailech liší, stejně jako udávaná cena. Tu však ponechme stranou. Pro srovnání cituji: