Freiheit

Říjen je můj měsíc...ale to už tady bylo, to bych se jen opakoval. V úterý 8. října byl jeden z těch krásných podzimních dnů, dost možná jeden z posledních a obec Svoboda nad Úpou zajistila pro důchodce autokarový zájezd na Rýchory s pohoštěním na Rýchorské boudě. Borůvkové knedlíky jako od maminky i varianta pro masožravce v podobě bramborových knedlíků plněných uzeným jistě nebyly jediným lákadlem, ale fakt je, že se v znovuotevřené restauraci, která s novými nájemci nahradila mrňavoučký bufet, sešlo na 35 výletníků. Známá „děvčata" mě lákala, ať se taky přidám, i když jsem se až dosud jakékoliv činnosti spojené s klubem důchodců instinktivně bránil. Už dávno si nepotřebuju dokazovat, jaký jsem chlapák, ale přece jen, výzva to byla. Celý život se řídím rčením o vrabcích, co se houfujou, zatímco orel létá sám. I když přiznávám, stojí to stále větší úsilí.

Svobodou ještě doznívají ohlasy letošního jubilejního X. ročníku tradičních (a vydařených) Rudolfových slavností, korunovaných velkolepým ohňostrojem a do uší se stále hlasitěji vtírají dotěrné otázky zlých jazyků, proč právě tomuto ne příliš schopnému, psychicky labilnímu vladaři z dlouhé řady Habsburků na českém trůně, který trpěl stihomamem a depresemi a zemřel pronásledován pokročilou syfilidou, jsou novodobé lidové radovánky zasvěceny. Nota bene, když se ke Svobodě nikdy nepřiblížil ani velkým obloukem a jeho každoroční příjezd v čele slavnostního průvodu je záležitost ryze fiktivní. Vím, vím, povýšil svým dekretem z 18. 10. 1580 Svobodu na město! Ještě dříve ale jeho děd Ferdinand I., shodou okolností právě v době, kdy si tvrdě vyšlápl na vzpurná města v Českém království, vytáhl nevýznamné hornické hnízdo uprostřed krkonošských pohraničních hvozdů z nicoty do privilegované společnosti horních měst a obdařil ho rovnocennými výsadami a dosud užívaným městským znakem. A to prosím již 30. 8. 1546, což je stále ještě nejstarší historicky doložené datum o existenci Svobody nad Úpou. Ani v tomto případě to jistě nebylo nic osobního. Každý takový majestátní výnos byl podložen mravenčí prací regionálních lobbistů, majitelů jednotlivých panství a v našem případě hlavně držitelů slibných rýchorských důlních nalezišť s vidinou dlouhodobého přísunu zlaťáků do bezedných panských pokladen.

S vynálezem digitální fotografie a cenovou dostupností i relativně kvalitních fotoaparátů může dnes „sekat" tisíce záběrů doslova každý. Zpracováním na počítači se z nich nechá vybrat i pár opravdu zdařilých, i když je to někdy jen souhra šťastných náhod. S bystrým okem, které vidí i to, co většina z nás mine bez povšimnutí, se však musí člověk narodit. I ve Svobodě nad Úpou je řada úspěšných fotografů, převyšujících běžnou populaci, spokojenou se svými obligátními svátečními snímky dětiček či památečními alby „přepálených" záběrů z dovolené. Mezinárodního věhlasu janskolázeňského barda Bohdana Holomíčka sice zatím žádný nedosáhl, ale hezké a zajímavé obrázky umí ledaskdo. Těžko dnes určit, kdo první vybočil z řady.

Ve stínu stěžejních přelomových událostí „větší" druhé poloviny 20. století leží miliony těch místně ohraničených, intimnějších a mnohdy zajímavějších. „Byl jsem při tom" utrousí obvykle s lišáckým úsměvem přítel Arna při jejich přetřásání. Ne, nechystám na čtenáře geniální mystifikaci jako pánové Šebánek, Smoljak a Svěrák se svým znárodnělým Járou Cimrmanem, ani nemíním obtahovat zrcadlový odlesk poetického příběhu Forresta Gumpa. Arnošt Neubauer je současník z masa a kostí, byť značně polámaných. Shodou historických náhod rodák z Náchoda (*1941), trutnovský patriot a naturalizovaný Pražák, povahou světoběžník, nyní bytem na Benecku a velký ctitel Krkonoš. Od malička vášnivý lyžař, úspěšný automobilový závodník s licencí pilota, dlouholetý člen dadaistického seskupení pražských umělců Paleta vlasti, příležitostný filmový herec a příslušník pražské bohémy „zlatých šedesátých", miláček žen i Štěstěny, můj spolužák a na stará operovaná kolena taky s prominutím tak trochu obchodník s autopříslušenstvím. Tohle všechno spolu možná jednou sepíšeme do knížky. Pro tentokrát využiji jeho fenomenální paměti k připomenutí data 21. srpna.

Chloubou mnoha kluků mé válečné generace, sotva dorostlých do „bot z kůže hovězí s dvojitými podešvemi", přesvědčených, že „na hlavu nejlepší jest plstěný klobouk se širokou střechou", sdružených pod vlajkou nejmladších skautíků nesoucí symbol vlčí hlavy, byl uvedený plechový odznak, tak zvaný „velký Svojsík". Byl ražen v prvním poválečném roce k 35. výročí založení skautské organizace v Čechách. Nedlouho poté zakázali „rudí komančové" (stejně jako před válkou nacisti) Československého Junáka a jména Roberta Baden - Powela, Ernesta Thompsona Setona, ale i otce českého skautingu, pedagoga Antonína Benjamina Svojsíka, který jejich učení spojil do myšlenky přijatelné pro výchovu mladých chlapců a dívek v české kotlině, byla odsouzena k zapomnění. Skautské zásady nám v první polovině 50. let minulého století vštěpoval ještě bratr „Starouš" v tábornickém kroužku TJ Lokomotiva Trutnov, než byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za hospodářský delikt do komunistického lágru.

Dějinami Svobody nad Úpou prošla za zhruba půl tisíciletí její známé existence početná řádka lidí s šlechtickým titulem. Od pozemkových majitelů vlčického panství rodem Zilvarů počínaje, přes mihnutí vojevůdce Albrechta z Valdštejna a jeho následníka Jakuba Weyhera z Marienburgu, přes předky nedávného podřimujícího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, až po „novodobé" plátenické zbohatlíky s koupeným predikátem „ze Silbersteinu", vzpomeneme-li jen na ty nejvýznamnější. Mnozí měli k někdejšímu hornickému městečku i úzce osobní vztah. K šlechtickým kruhům patřilo i mnoho průmyslových podnikatelů 19. a první poloviny 20. století. Jen v rodině nejznámějšího z nich, Prospera Piette - Rivage, která se tituly jen hemžila, žili konkrétně ve Svobodě nad Úpou příslušníci rodů Walzel von Wiesentreu, von Holub, von Csipkay a další, většinou zároveň i spolumajitelé firmy. Ještě před několika málo lety se prostou procházkou po svobodském hřbitově dalo objevit dalších několik jmen. Například manželka vedoucího úředníka papírny Piette Alexandra Josefa Mandla, který měl lví podíl na výstavbě tělocvičny, byla za svobodna Müllerová von Strömenfeld. A dodnes je poblíž vstupu opečovávaný náhrobek s erbem hraběnky Františky Gorcey ze starobylého rodu Deymů ze Stříteže. Mezi pouhými jedenácti čestnými občany našeho města, je mimo Prospera Piette - Rivage ještě starosta Trutnova z doby válečného konfliktu v roce 1866 JUDr. Hieronymus rytíř Roth a svobodský rodák Josef Etrich z Jaroměře, který o získání titulu „von Jamney" neúspěšně usiloval.

Pro milovníky podzemí, trpícími závratěmi z vertikál, čímž jsou míněny sestupy do hlubin, se od května 2012 nabízí relativně pohodlná procházka po rovině do nitra Góry Parkowe v polské Kamenné Hoře, která je z východokrkonošských hřebenů doslova na dohled. Labyrint chodeb vylámaných ve skále, skrývající mnohá dosud neodhalená tajemství leteckého válečného průmyslu německé Třetí říše, je nejnovější podzemní trasou v Polsku. Byla nazvána podle proudového bombardéru Luftwaffe s objemnou pumovnicí a dlouhým doletem, který se vedle raket V1 a V2 měl stát Hitlerovou rozhodující zbraní v boji především proti USA a je v jedné z chodeb rovněž nečekaně umístěn. Přísně utajená výroba a vývoj leteckých součástek se po vybombardování zbrojařských center v Německu přestěhovala do „bezpečnějšího" Dolního Slezska. V Kamenné Hoře tak byla přeorientována většina místních továren, většinou textilek a do výroby bylo nasazeno i mnoho vězňů z nechvalně známého tábora Gross Rosen, který měl pobočky i v továrnách na Trutnovsku.