Freiheit

Představovat hadrák, hadraolet či hadraplán, ale taky netopýr, motorový stan či s odpuštěním pytel na mrzáky dnes, kdy obliba populárních veloušů (jak říkají majitelé jediného homologovaného vozítka s plátěnou karoserií na světě svým Velorexům) mezi sběrateli nepochopitelně stoupá, je docela troufalost. Aspoň pro mladší generaci a těch pár motoristických ignorantů, kteří znají tříkolové „autíčko" s motocyklovým motorem konstruktérské bratrské dvojice Františka a Mojmíra Stránských jen z filmové komedie Ladislava Smoljaka Vrchní prchni, malé naťuknutí. Bratři Stránští se vývojem „káry na ose", vozítkem OSKAR, začali zabývat už koncem II. světové války.

Touhy dávných poutníků, přinést si na památku z cest nějakou drobnost nebo jí obdarovat přátele, využili podnikavější majitelé horských bud. Známá místa obsadili první koncesovaní prodejci občerstvení a upomínek v provizorních přístřešcích u pramene Labe, u Labského i Pančavského vodopádu, u Obří boudy a Sněžných jam nebo na Výrovce. Z několika vyrostly během času horské boudy. Nad vůní fialkového kamene či upravených klečových větviček koupených na navštívených místech plesali už naši pradědové a prabáby. S nárůstem turistů se rozvíjela nejprve rukodělná, ale brzy již průmyslová výroba upomínkových předmětů nejrůznějšího původu, umělecké kvality i prodejní ceny. Nikoho jistě nepřekvapí, že nápisy na těch starých jsou povětšině německé. Jazyková hranice je ale to poslední, co by obchod rozlišoval, takže hodně záleželo na klientele. Mnohokrát ležely nabízené produkty, jak s českým, tak s německým nápisem, svorně vedle sebe. Nejinak tomu bylo nejspíš již na pultíku legendární „staré Blažkové" známé jako Blasse z Rokytnice nad Jizerou v prostoru Labské boudy, nebo u křižovatky cest na Výrovce s pověstným kioskem Marie Steinerové, jedné z prvních oficiálních obchodnic se „zbožím ozdobným" i její pokračovatelky, neteře Berty Bönschové.

Přátelé,

nežehrejte na možnosti moderní techniky

 a mějte na paměti,

 že tento opovrhovaný způsob komunikace

 je mnohem lepší,

 než kdybych vám přišel popřát osobně.

Bez „berana" neboli štemplu - otisku oficiálního úředního razítka - se dodnes neobejde téměř žádná důležitá listina. Razítko se vyvinulo z původní nákladné, pracné a méně trvanlivé pečeti, přes kovový štoček, nahrazený později gumou na dřevěné podložce, až po současné samobarvící strojky, které nepotřebují zvláštní podušku s tiskařskou barvou a nejnověji razítka elektronická. Záměrně nezmiňuji ta reliéfní (slepotisková), která svou trojrozměrností nejlépe nahrazují pečeť. Také se jim někdy říká „suchá pečeť", ale pro účely tisku jsou špatně reprodukovatelná. Termín „úřední razítko" je sice podle zákona č. 352/2001 Sb. o užívání státních symbolů České republiky vyhrazen pouze pro kulaté razítko s malým státním znakem užívané na veřejných listinách, ale do takových podrobností zabíhat nebudeme.

Nejen cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Zajímavé může být i putování zdánlivě obyčejné rodinné fotografie, která za necelé století své existence několikrát změnila majitele, aby opsala zajímavý oblouk z Freiheitu do „Freiheitu". Podle vývěsního štítu na fasádě i vtlačeného firemního razítka je nad slunce jasnější, že je dílem renomovaného fotoatelieru Josefa Jeschke ze Svobody nad Úpou z meziválečného období minulého století. První přípisek na rubu psaný kupodivu česky obyčejnou tužkou pochází s pravděpodobností hraničící s jistotou od původního majitele. Kdo jiný by si ostatně napsal poznámku: „etrichovi u kterých jsem byl v krkonoších 6 neděl." (doslova). Etrichových bývalo ve Svobodě spousta. Prvně je jméno uváděno v knize hraničních protokolů už v roce 1668. V polovině 19. století obývali Etrichové v městečku celkem devět domů. A většinou patřili k těm zámožnějším rodinám, z nichž vzešli kromě známých průmyslníků v čele s průkopníkem letectví, konstruktérem Igo Etrichem i někteří starostové místní samosprávy. Ti, kteří ve Svobodě zůstali až do osudného roku 1945, byli nuceně vystěhováni. Zjistit, kdo jsou svatebčané na snímku, bude nejspíš zapeklitý oříšek. Kdo ví, co se dělo dál s fotografií? Pozdější perem psané sdělení: „Etrichova rodina před fotoateliérem" jen papouškuje, co je zřejmé a napovídá na známý nešvar začínajících sběratelů pohlednic. Stejně jako označení RRR v pravém dolním rohu, jímž chtěl autor zřejmě navodit zdání vzácnosti a tím i maximální ceny na sběratelském trhu.

Pravidelný čtenář našeho časopisu Petr Rýgr z Přibyslavi u Nového Města nad Metují s chutí zalistuje i v archivních novinových článcích z regionu jeho rodných Krkonoš. V časopisu Zimní sport - listu Svazu lyžařů RČS, ročník 1936, číslo 4 mu pochopitelně nemohla uniknout lahůdka v podobě plánované Švehlovy boudy, jejíž výstavbu měla hradit Republikánská strana. Už v zadání bylo 75 - 80 pokojů včetně ubytování personálu a navíc 60 lůžek ve společných noclehárnách, dvě restaurace s 250 místy pro hosty, pošta, četnická stanice a řada dalších služeb včetně teras na slunění, garáží s rozsáhlým parkovištěm a vlastní elektroturbínou na Pančici. Veřejným tajemstvím byl i požadavek armády na zabudování objektů lehkého opevnění včetně střílen a ubytování posádky. Naštěstí ji dnes ve výšce zhruba 1 400 metrů nad mořem připomíná jen počátkem září 1936 s velkou parádou položený, dnes opuštěný základní kámen uprostřed točny Masarykovy horské silnice před Vrbatovou boudou na Zlatém návrší.

Mám - li být k sobě upřímný, nebyl asi můj příchod na svět pro Svobodu nad Úpou tou největší pohromou spojenou s datem 27. října. To třeba celkem poklidný průběh měsíce v roce 1930 byl právě ten den korunován nečekanou sněhovou kalamitou provázenou větrnou smrští, která napáchala především v lesích východních Krkonoš nedozírnou spoušť. Vichřice postihla celou střední Evropu a řadí se v České republice k těm největším ve 20. století. Většina z nás má ještě v živé paměti ničivý orkán Kyrill z ledna 2007 a to prý byl proti tomu na našem území, co do rozsahu škod, úplný břídil. Na říjen neobvyklá až 100 centimetrová vrstva těžkého mokrého sněhu, napadaná v krátkém čase, spolu s vichřicí vyvrátila a polámala stovky hektarů lesa. Průvodními jevy byly škody na mnoha budovách, zpřetrhané elektrické a telefonní vedení i poškozené komunikace následkem rozvodněných toků po následném tání.