Freiheit

Fotografie nalezená v rodinném archivu potomků slavné papírenské firmy Piette zachycuje Prospera Piette - Rivage (1846 - 1928) ve zralém věku a jeho milovanou manželku Rosu. Představuje nejvýznamnější osobnost Svobody nad Úpou v čase životního bilancování. Při ohlédnutí zpět musel tento úspěšný podnikatel, mecenáš a propagátor Krkonoš, čestný občan města a šlechtic v tom pravém smyslu slova, pociťovat uspokojení. V místě, kam přišel z dalekého Lucemburska, navázal na průkopnickou činnost svého otce Prospera P. seniora. Výrobu v továrně se zachovanou bílou fasádou členěnou okny s typickým ostěním z červených cihel dynamicky rozvíjel. Ještě za svého života téměř v osmdesáti letech předal bez obav z budoucnosti vedení podniku stejně založenému a odborně dobře připravenému synovi Ludwigovi. Jemné papíry s obchodní značkou mořské vlaštovky a iniciálami PP v zobáčku byly známy daleko za hranicemi a nesly pohádkové zisky. Přesto nepatřil k nenáviděným zbohatlíkům. Především lidumilné skutky mu zajistily nehynoucí slávu a vzletný titul Otec Krkonoš.

Žacléř na samém východním okraji Krkonoš je dnes mimo jiné vyhlášeným místem pro cyklisty. Tady pravidelně v květnu otvírají cyklistickou sezónu a léto tu končí oblíbeným závodem horských kol tříčlenných družstev Žacléřská 70 vždy ve státní svátek 28. září. Většina z vás se sem vypraví na příjemnou projížďku bez příkrých stoupání po oblasti s malebnými výhledy mezi Krkonošemi a Vraními horami. Až vyjedete na doporučený okruh, vezměte si s sebou fotoaparát. Najdete tu v Krkonoších výjimečný soubor sakrálních i světských soch a kamenných plastik. Fotografování sochařských a kamenických prací má svá specifika. Hodně záleží na světle. V ostrém slunci pořídíte krásné detaily, měkké prokreslení vyžaduje zataženou oblohu. Příběhy jednotlivých zastavení jsou však zajímavé za každého počasí.

Uvelebeni v pohodlném čalounění svého ferrari, bavoráku, škodovky nebo nějakého čilého „japončíka" (každý podle velikosti vášně a naditosti kapsy) si už ani nedokážeme představit drkotání na kozlíku za koňským spřežením po prašných cestách nedávné minulosti. Mnozí si rozmanité povozy bez burácejících motorů pamatujeme aspoň z dětství. Nejmladší generace už jen z pohádek a filmů pro pamětníky. Technický pokrok uhání kroky mílovými a během posledního století trumfnul zaběhnutý pořádek věků předešlých. Dnes už lze tažná zvířata při práci - a nebyli to vždycky jenom koně - vidět jen sporadicky, pokud vyloučíme jezdecký sport, který se s těžkou dřinou formanských, důlních, pivovarských, vojenských a samozřejmě zemědělských koní nedá srovnávat. Jen si vzpomeňte na statné valachy pendlující s nákladem mezi papírnami a nádražím či zapřažené v alegorických vozech poválečných 1. májů, bujné vraníky klusající s lehkými bryčkami posledních sedláků nebo trpělivé a odolné huculy z horských bud, oddaně čekající na své věčně podroušené vozky před hospodou Na Peci, než je nahradily rolby a sněžné skútry.

Když dva dělají totéž, není to totéž, aneb kdo umí, ten umí, kdo neumí, nestačí se divit. Jednou ze zastávek před třemi lety zprovozněné naučné turistické trasy „Zlatá cesta" je jednoobloukový  klenutý most z rovnaného přírodního kamene, klenoucí se přes Zlatý potok v dolní části Sklenářovického údolí údajně už od 16. století, známý ve starším ústním podání jako „švédský". Ještě v polovině století minulého přes něj jezdily těžké nákladní automobily plně naložené vytěženou kulatinou. Lesní správa ho sice průběžně „po partyzánsku" udržovala, takže byl i po několika stoletích plně funkční, ale když ho pozdější ředitel Krkonošského muzea ve Vrchlabí Miloslav Bartoš při vlastivědné vycházce v květnu 1992 vyfotil, byl už zubem času, především však kořeny náletových dřevin, značně nahlodán.

Srnčí shozy posbírají většinou ještě na podzim, přeje - li počasí, myslivci znalí terénu a obvyklých míst kde se srnčí shromažďuje nebo podél jejích vyšlapaných stezek. Ojedinělé parůžky, které přečkají pod sněhovou pokrývkou a nestačí je ohlodat nenažrané myši, může na jaře najít i náhodný lesní šmejdil, i když musím přiznat, že za úspěšného sekundování dvojice psích čmuchalek, Fanči a Týny. I tak se ale pravděpodobnost takového nálezu rovná s nadsázkou výhře prvního pořadí ve Sportce. S unikátním letošním „úlovkem" doslova za humny na svobodské Sluneční stráni se rád pochlubím i čtenářům. Znalci z něj dokážou vyčíst mnoho zajímavých údajů. Především, že jeho nositelem byl poměrně starý kus. Což poznám i já, podle rovného až vydutého odlomení od pučnice. Nejspíš to byl všem sousedům známý alfa samec, který si svůj zimní jídelníček každoročně zpestřoval pleněním zahrádek a nepohrdl ani zelení na posvěcené půdě místního hřbitova. Za podobnými anomáliemi nestojí žádná zlomyslnost Matky Přírody, ale docela banální faktory: vážná hormonální porucha, poranění ještě nevyzrálého paroží v lýčí, nebo také úraz některé z dlouhých kostí hrudní nebo pánevní končetiny, ale i hlavy. Ulomený (ustřelený?) konec výsady s tím nejspíš nesouvisí. Je tedy s podivem, že takto poznamenaný srnec unikl odstřelu, kterému často padnou za oběť ti mnohem mladší a chovní. Nemluvě o tom, že vypreparovaná palice s takovou trofejí by byla větší chloubou mysliveckého salonu než tuctový pravidelný šesterák. Inu jak říkám - starý kus, ten se vyzná. Myslivecká latina, že druhý shoz (který může být navíc zcela normálního vzrůstu) lze najít v okruhu několika desítek metrů, se tentokrát opět nepotvrdila.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2012/6

Několik starých fotografií davů v ulicích a na náměstí maně vyvolává odezvu na první verš refrénu zprofanované písně Jana Wericha, Jiřího Voskovce a Jaroslava Ježka, provázející kdysi tak úspěšnou Baladu z hadrů na scéně Osvobozeného divadla. A člověka vzápětí napadne, že to většinou věští pěkný průšvih. Zástupy lidí pochodujících v sevřených formacích městem znamenaly i v poklidném provinčním městečku, jakým byla Svoboda nad Úpou v první polovině minulého století, zpravidla nějaký zlomový dějinný okamžik. Tak připněte fangličku a pojďte se mnou na malý pomyslný exkurs po Haupt Strasse a na Marktplatz, eventuelně Třídou maršála Stalina na náměstí Svornosti. A pokud vám úsměv trochu ztuhne ve tváři, nekruťte hlavou - takoví jsme byli.

Rozhovor s redaktorkou Eliškou Pilařovou do rubriky „Návštěva" ve vysílání Českého rozhlasu Hradec Králové.

Premiéra v neděli 22. 4. 2012 v 17, 10 hod.

Eliška byla skvělá jako vždycky!

Zvukový záznam rozhovoru zde.