Freiheit

K Emilu Schwantnerovi (1890 - 1956), v celostátním měřítku umělci stále ne dostatečně doceněnému, se přívlastek „regionální", byť sám o sobě nezní nikterak pejorativně, v úžasu nad širokým záběrem jeho životního díla odmítám připojovat. Jeho monumentální, dnes bohužel nenávratně ztracený trutnovský pomník padlým vojákům ve Velké válce 1914 - 1918 byl příkladnou ukázkou jeho sochařské virtuozity a humanistického smýšlení. Podle nepodložených ústních svědectví byl prý po skončení II. světové války spatřen mezi stovkami zrekvírovaných zvonů a dalších uměleckých předmětů na šrotišti barevných kovů v Hamburku, kam byl v průběhu války skutečně dopraven a jeho demontáž je fotograficky zdokumentována. Fakticky se tam ale zachovaly jen pamětní desky se jmény 334 obětí prvního světového válečného běsnění z Trutnova, instalované díky všímavému nálezci od roku 1948 v parku Husarenwäldchen trutnovského partnerského města Würzburgu.

Mezi krajinné prvky přispívající k neopakovatelnému geniu loci historických sídel patří stejnou měrou jako seskupení architektonických objektů, starobylých komunikací, geologických zvláštností či říčních toků i památné stromy. Už v září roku 2006 vytipovali lesničtí odborníci Zdeněk Balcar st. a Jiří Bernard st. při evidenci městské zeleně ve Svobodě nad Úpou několik takových starých a zajímavých stromů navržených k ochraně. Na prvním místě tohoto seznamu je listnáč s charakteristickým kopulovitým habitusem v jehož větvoví prožívaly své dobrodružné hry početné generace svobodských kluků. Ti předváleční v první polovině minulého století ho podle vzpomínek jednoho z nich, syna někdejšího kronikáře Bernharda Hampla, ve své mateřštině nazývali výstižně „hohlen Baum". Je to nepřehlédnutelná a velmi fotogenická převislá forma buku lesního (Fagus sylvatica L.) v Kostelní ulici vedle domu č. 407 naproti kostelu sv. Jana Nepomuckého.

Letošní nanicovatá houbařská sezóna, zapříčiněná suchem v letních měsících se projevila i na nejnavštěvovanějším houbařském webu nahouby.cz, kde i největší bouráci, prsící se pravidelně plnými přepravkami nasbíraných hub, vkládali fotografie dozrávajících brusinek, berušek a slimáků, večerních červánků či zlatého kapradí. Ty tam jsou bohatýrské nálezy našich dědů z úvodního obrázku. Když začátkem září přece jen trochu zapršelo, bouchly ve mně ještě před novoluním saze a v nezlomné víře v kouzelnou moc měsíce jsem v těch dvou týdnech do letní rovnodennosti, kdy slunce přechází ze znamení Panny do znamení Vah a Krakonoš otevřel svou štědrou náruč dokořán, podnikl několik houbařských vycházek do nejbližších lesů.

Obchod nemá (a nikdy neměl) hranice. Svědčí o tom i taková drobnost jako uvedený lyžařský přívěsek ze Sněžky. Český text svádí mnohé mudrlanty k jeho zařazení do produkce po roce 1945. Až do té doby se na nejvyšší hoře Čech, ale i tehdejšího Pruska, používala, stejně jako v celých východních Krkonoších, převážně němčina. Dokonce i obě vrcholové boudy, Česká a Pruská, oddělené od sebe státní hranicí, patřily od roku 1875 celých sedmdesát let postupně třem generacím Pohlů, rodině s německou státní příslušností. I když strávili většinu svého života na Sněžce, jejich domovskou obcí byl tehdejší Krumhübel (dnes Karpacz) na severní straně pohoří. Iniciály JPS neznačí tudíž nic jiného než monogram a domicil posledního majitele Heinricha Pohla i s tím důsledným počeštěním jména Jindřich Pohl Sněžka.

Kniha je stále ještě nejlepší přítel člověka a věřme, že ani s překotným vývojem digitalizace textů se na tom nic nezmění. Zato majetnická značka exlibris, starší než knihtisk, objevující se již ve středověkých rukopisných kodexech, se z přídeští knih stěhuje dnes stále častěji do sběratelských sbírek. Slovo pochází z latiny a znamená doslovně „z knih". Ve tvaru ex libris nebo exlibris bývá vytištěno na malém ozdobném lístku se jménem, monogramem, erbem či jiným výtvarným motivem vyjadřujícím vztah majitele ke knize. Zpočátku je používali především panovníci, šlechta a kláštery. Jejich autory byli přední výtvarníci své doby od Albrechta Dürera, Lucase Granacha až po naše české umělce Josefa Mánesa, Mikoláše Alše, Alfonse Muchu či Maxe Švabinského. Od konce 19. století se alespoň v českých zemích stává exlibris nejen rozšířenou zálibou kulturně smýšlejících jednotlivců, ale stále častěji i objektem sběratelského zájmu. Výtvarná dílka současných malířů a grafiků, Karla Beneše, Vladimíra Suchánka, Josefa Lieslera, Vladimíra Komárka nebo Ludmily Jiřincové si už dnes vlepuje do knih málokdo. Zato mezi sběrateli těchto miniaturních grafických listů, kteří se dokonce organizují ve Spolku sběratelů a přátel exlibris už od roku 1918 se s nimi čile obchoduje. Stejně jako s podobnými grafickými miniaturami, jimiž jsou přání k Novému roku, tak zvané „péefky". Pokusím se čtenářům představit malý a zcela náhodný vzorek exlibris se vztahem ke Svobodě nad Úpou a jejímu nejbližšímu okolí ať již obrazovým námětem nebo bydlištěm majitele či autora.

Pobočka Krkonošského spolku Harrachov - Nový svět byla ustavena v roce 1885. Při velkolepých oslavách 50. výročí jejího trvání byl mimo jiné zorganizován hvězdicový turistický pochod, který měla jeho účastníkům připomínat památeční malovaná sklenička z produkce Harrachovy novosvětské sklárny. Kromě pečlivě vyvedeného znaku Krkonošského spolku (DRGV) s nejmenší prvosenkou, orámovaného zlatou smrkovou a klečovou větvičkou, je na zadní straně desetihranné zploštělé skleničky ve zlatě vyvedený pětiřádkový německý nápis „Stern = Wanderung Harrachsdorf  Neuwelt 1885 11/8 1935" doplněný květy hořce. Původní majitel si ji nejspíš velmi považoval, když se ocitla v jeho sporém a s pečlivým výběrem baleném zavazadle při nedobrovolném opuštění domova po roce 1945. Jeho potomci ji docela bez skrupulí prodali za pár europeněz na internetovém aukčním tržišti eBay. Ještě jednou děkuji.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2012/8

Je léto, čas dovolených, cestování a poznávání nových krajů. I přes klasické „všude dobře, tak co doma?" ale ani mnoha místním rodákům, přesvědčeným, že znají své město jako ty příslovečné „staré boty", jistě neuškodí seznámení s názvy částí, míst, koutů a uliček staré Svobody nad Úpou. Nebojte se, že vás na pomyslné procházce budu zatěžovat původními německými názvy, z nichž mnohé ani přeložit nejdou. Jako mnoho podobných míst v údolích vodních toků rozdělovala základní orientaci našeho městečka řeka Úpa. Její pravobřežní část byla tak zvanou Zimní stranou a levý břeh Letní. Jiným dělítkem bylo náměstí. Historická část směrem ke kostelu bylo Dolní město a od radnice na sever Horní. Páteřní komunikace, dnešní ulice 9. května, byla prostě jen Hlavní.