Freiheit

Děje a události v historii Svobody nad Úpou svádějí leckdy s úsměvem ve tváři k zařazení do pohádkového města Kocourkova nebo do vysílání pověstného Radia Jerevan. Vždyť už jen to jednoznačné jméno pro osadu, která vlastně nikdy svobodná nebyla a od prvopočátků až do pozemkové reformy po roce 1848 byla v držení šlechtických majitelů panství. Nebo tradiční přídomek „hornická", když kromě staromódního nářadí ve znaku, horníka aby v jejích ulicích pohledal. Kdysi ještě tak možná starého Bergmanna, a to jen podle jména. Co je to za město, kde radní nezasedají v radnici, nedávno zbouraná šatlava nikdy nebyla vězením a ve „Staré poště" jste si před jejím zbořením místo razítka na dopis mohli dát akorát točené pivo? Kde stále končí železnice na nádraží postaveném původně na katastru sousední vesnice a nenápadná studánka kdesi v kopcích na periferii svým věhlasem domovskou obec dávno zastínila. Kde je ještě dnes hospod, na jejichž spočítání nestačí prsty na obou rukách a žádné kino a z desítek drobných krámků s bohatou nabídkou pestrého sortimentu zboží zůstalo jen pár podejen nezbytného žvance. Kde se jak v románových Zvonokosech místní zastupitelé nemůžou dohodnout na umístění jediné kadibudky u moderního dopravního terminálu, protože projektanti na tento důležitý prvek nejspíš zapomněli. Kde s pompou slavíme Rudolfovy slavnosti, podle Habsburka, který ve městě, jež ráčil povýšit 18. října 1580, nikdy nebyl a zničenou pamětní desku na návštěvu jediné pomazané hlavy, císaře Josefa II. nahradit nedokážeme. Kde dominanta náměstí s nakloněnou věží zvolna chátrá, stejně jako vila nejvýznamnějšího občana a štědrého donátora Prospera Piette Rivage včetně architektonicky zajímavých budov papíren a umělecky cenný pomník padlých z I. světové války od Emila Schwantnera jsme zničili už dávno, zatímco stavíme (jistě potřebné a užitečné) jiné dominanty a pomníky.

Stoleté výročí od vypuknutí I. světové války, která drastickým způsobem ukončila několik předcházejících poklidných dekád nazývaných vzletně La Belle Époque, připadající na rok 2014, přinese zajisté množství slavnostních připomínek, odborných statí a rozborů, výstav, kladení věnců a vzpomínek na padlé vojáky na všech frontách nesmyslných bojů. Dnes již víme, že Velká válka byla jen krvavou ouverturou další celosvětové hrůzy. Obě těžce poznamenaly celé 20. století i s poválečným vývojem nových totalitních režimů. Historií všech bojujících armád i osudy jednotlivých aktérů od generality až po posledního pěšáka se zabývají šiky zanícených badatelů různého zaměření, výzkumné ústavy a muzea, až po soukromé sběratele militarií nebo laické genealogy, pátrající po dávných stopách svých dědečků a pradědů. Jak ale prožívali válečná léta obyčejní školáci v relativním závětří Krkonoš, jejichž otcové se statečně bili za císaře pána na italské i haličské frontě, na pevnině, ve vzduchu i na moři?

Stejně jako v minulosti, ani současní lázeňští hosté nepřijíždějí do Janských Lázní zdolávat horské hřebeny, ale především kvůli procedurám. K jejich programu však neodmyslitelně patří také procházky do blízkého okolí. Majitelé některých chalup na nedalekých samotách si již v 19. století uvědomili, že mohou dobře situovaným hostům nabídnout atraktivní cíl jejich vycházek i v prostých podmínkách. Naopak lidem z města připadala hospodářství horalů exotická, jako nám dnes místa se zachovanými drobnými farmami v odlehlých koutech Evropy. Z hospodářů se brzy stali majitelé výletních hostinců, kolem nichž dotvářel celkovou domáckou atmosféru pasoucí se dobytek. Lákavost jisté izolace od rušného lázeňského centra, bonus okolní přírody a částečná soběstačnost v zásobování rostlinnými i živočišnými produkty, skýtaly oproti hospodářství přece jen snadnější výdělek. A to nejen majitelům, ale také z dnešního pohledu neuvěřitelně početnému personálu. Některé cíle spojené s pohostinstvím můžeme poznat i dnes, mnohé kvůli přerušené tradici a jiné poptávce zanikly, ale ke všem vedou pohodlné výletní cesty. V početných tištěných průvodcích po lázních a okolí si mohl kdysi každý vybrat podle fyzické kondice, stavu peněženky či romantického založení.

Většina tradičních svobodských hospod má svou slávu dávno za sebou. Některé časem zanikly, jiné měly krátké trvání nebo přežívají jen díky entuziasmu majitelů a občasnému přílivu turistů. Stálí návštěvníci, věrní jednomu podniku, jsou už dnes téměř zapomenutým pojmem. Tradice největší stolní společnosti „Ecke Freiheit" s domovským právem nejprve v místě svého vzniku v hotelu Pošta s příslovečným číslem 1, a pak dlouhá léta v Kühnelově hostinci u kostela, skončila s vystěhováním původních obyvatel po II. světové válce. S nimi odešel i věhlas Klugova piva z Rudníku, čepovaného Heinrichem Rosipalem v Radnici. Se zbouráním starobylé Dřevěnky v Maršově I. vzal zase za své i tamější vyhlášený stůl „štamgastů". Pravidelné dopolední nedělní dýchánky amatérských zájemců o historii vytlačila z Národního domu (název Styl svého času neprošel) jeho přeměna na nonstop hernu. Ani přestěhování debat, koučovaných ing. Jaroslavem Morávkem přezdívaným „Papiňák", ke „špinavé bábě" do Jitřenky (přestavěné později na nikdy neotevřený Ski hotel) nemělo dlouhé trvání. Současné denní sedánky několika vytrvalců v restauraci Helena postrádají tu někdejší tvůrčí pospolitost a zápal. Stejně jako schůzky odrostlých svazarmovců v hospůdce U Karla IV. už dávno nejsou o radioamatérismu. Ale třeba se mi to, coby velmi sporadickému návštěvníkovi, jen tak jeví.

Přehlíživý pohled celých generací svobodských občanů k sousedním osadám Maršova jako na cosi bezvýznamného za humny, později někde na periferii, přetrvává, byť jen v žertovné rivalitě dodnes. V obráceném gardu to není jiné. A nic na tom nemění, ani že se v regionu po II. světové válce téměř úplně vyměnilo obyvatelstvo. Pramení možná z obvyklých klukovských potyček „horňáků" a „dolňáků", posílených nezdravým sebevědomím záhy po vzniku hornické osady císařským dekretem privilegovaných měšťanů, letitým oddělením hranicemi panství - kdo ví? Jak je to ale se všemi těmi Maršovy 1, 2, 3, 4, Dolním Maršovem a Horním Maršovem, nemá možná leckdo povědomí ani dnes.