Freiheit

K významnému životnímu jubileu Miloslava Bartoše

Jméno Miloslav Bartoš jsem zaregistroval někdy začátkem 70. let minulého století, hned při mém prvním letmém listování časopisem Krkonoše. I při Mílově známé prvotní publikační váhavosti, ovlivněné příliš vysokými nároky na dokonalost vlastní tvorby, vyšel mu první článek už ve třetím čísle prvního ročníku v roce 1968. Ačkoliv to byla jen drobná zprávička, navíc signovaná pouze autorskou šifrou, zcela osudově se týkala Krkonošského muzea ve Vrchlabí, se kterým je spojen celý Mílův produktivní věk. K datu oslavencových sedmdesátin obsahuje soupis jeho článků jen v uvedeném časopise Krkonoše - Jizerské hory, kam Míla po celou dobu jeho trvání přerůstající do páté dekády neúnavně přispívá, téměř dvě stovky položek.

Kresba Jiří Škopek

Pokus o, byť neúplný, soupis členů pánského apolitického spolku Schlaraffia[1] s příkladnou národnostní, ekonomickou a náboženskou tolerancí, působícího v letech 1928 - 1938 ve Vrchlabí, volně navazuje na podobně tematicky zaměřený článek téhož autora, zveřejněný ve Sborníku příspěvků k 85. narozeninám Antonína Justa, vydaném v Trutnově roku 2006, věnující se pobočce zmíněného spolku v Trutnově s názvem Gigantea[2]. Tam lze také nalézt základní údaje o Schlaraffii založené v Praze v roce 1859 a sdružující bezúhonné muže se zájmem o rozvíjení přátelství, humoru a umění. Spolek vyvíjející i v současnosti činnost v mnoha zemích světa, nebyl již v Československu po II. světové válce obnoven. O jeho rozpuštění se postaral nacistický režim Třetí říše krátce po nástupu Hitlera k moci. Na českém území pak hned při zabrání Sudet v roce 1938 a následně i v Protektorátu.

Václav JIRÁSEK: Ve znamení mlátku a želízka 1. díl (O horách a hornících). Vydala Dr. Eva Koudelková - Nakladatelství Bor, Liberec 2003. Svého druhu první zasvěcená publikace, přibližující hornickou činnost na Jestřebích horách a v jejich nejbližším okolí. Obdivuhodně pracovitý autor s bohatou hornickou praxí zužitkoval léta nadšeného amatérského bádání v regionu, aby čtivým slohem přiblížil široké veřejnosti klopotnou práci havířů v zalíbeném koutku České země mezi Krkonošemi a Orlickými horami, od prvopočátků prospektorské činnosti, až po ukončení těžby v nedávné minulosti. Studiem kronik a starých důlních map, doplněným vzpomínkami pamětníků a důkladným výzkumem v terénu, včetně profárání dostupných děl, ale i vlastními havířskými zážitky vybavený autor je čtenáři skvělým průvodcem po rudních i uhelných jámách Suchovršic, Vernéřovic, Svatoňovic, Hronova, Žďárek, Markoušovic, Rtyně v Podkrkonoší a dalších míst bývalého Náchodského panství. Dává nahlédnout i do geologického bohatství důlních slojí zmínkou o minerálech, zkamenělinách a araukaritech a objevně přibližuje nejbližší souputnice havířů - důlní lampy. Str. 206, ISBN 80-902901-9-1

Při pohledu na mnohdy vyložený nevkus celých satelitních městeček se snůškou importovaných stavebních stylů, která obklopují historická sídla téměř na celém území České republiky, ale i na jednotlivé nevýrazné stavební projekty, postrádající jakýkoliv nápad, vychází tato dávná studie z roku 1932 ze srovnání stále jednoznačně jako vítěz. Pro prosperující papírenskou firmu „Prosper Piette" ve Svobodě nad Úpou ji v ukázněném funkcionalistickém slohu s variabilním členěním půdorysů a barevnou odlišností fasád narýsoval architekt Ludwig (Lájos) von Fodor. Jako protiváha dělnické kolonie o několika blocích rozdílně vysokých domů s celkem 39 byty různých kategorií, budované od roku 1920 v Dolním Maršově na Novém Světě, měl soubor komfortních vil pro administrativní zaměstnance papírny vyrůst nad tehdy Hedvičinou, dnes Starou alejí, pod kopcem Muchomůrkou na protilehlém pravém svahu úpského údolí. Bohužel, ani tehdy se vlivem nastupující hospodářské krize, a po diktátorském uchvácení moci v sousedním Německu i nejisté politické situace, nepostoupilo dál, než k výstavbě jediného objektu na plánu zcela vpravo, známém později podle jména nájemníka jako vila Colombo (ve výřezu dole). Oba velkorysé stavební projekty, jak „novosvětský" renomovaného vídeňského architekta ing. Theodora Thiele, tak uvedený Fodorův, znamenaly svého času vizionářský průlom do konzervativní maloměstské a venkovské výstavby v širokém okolí. Zatímco osamělý dochovaný blok dělnických bytovek na Novém Světě, dnes již značně vybydlený a nahlodaný časem se přece jen poněkud přežil, svědčí jediná vila Fodorova o nadčasovosti celé studie, která by svým urbanistickým řešením směle obstála i v současnosti.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2010/2

„ Ještě žije, ještě vládne, ten starý pohan, ve své říši na hranici mezi Čechami a Slezskem, veliký a plný sil, jako odpradávna."

/Otfried Preussler/

Setkání s Krakonošem

Snad proto, že když jsem byl ještě malý kluk a hory na horizontu se mi zdály z kopce od trianglu, kam jsem většinou chodil pást naši kozu Bětu a v zimě lyžovat, díky podobě s obrovskými ňadry, tak tajemné a lákavé a Sněžka v pozadí tak vzdálená a nedostupná, poslouchal jsem povídačky o Krakonošovi vždycky se zvláštním zaujetím. Dohady o tom, zda mocný duch hor opravdu sedává na skalisku nad Obřím dolem, klátí nohama a huláká na kolemjdoucí, mi nedávaly spát.

Se jménem Piette se v Krkonoších lze občas setkat ještě dnes. Ve Svobodě nad Úpou však téměř denně a na každém kroku. Při mém, byť ryze amatérském zájmu o regionální historii, není divu, že mě postava místního velikána, osvíceného podnikatele, mecenáše a humanisty Prospera Piette de Rivage s čestným přídomkem „Otec Krkonoš" velmi přitahovala. Jednotlivé kusé informace se mi postupně skládaly v řetězec souvislostí, z nichž vyčnívaly známé i zcela nečekané osobnosti veřejného života, nejen v úzkém regionu, ale s mírnou nadsázkou i v celém tehdejším Rakousko - Uhersku. Prvním podnětem k sestavování rodokmenu této zajímavé rodiny byla základní rodopisná data z rozchváceného archivu Pietteho papírny, objevená ve sbírce „horského vůdce" Šedého vlka, jinak věčného tuláka, krkonošského patriota, podivína, sběratele kuriozit a kamaráda Jaroslava Hofmana. Výpisy z matrik shromažďované rodinou Piette v době válečné nutnosti prokázat árijský původ jsou dnes uloženy ve sběratelově pozůstalosti v SOkA Trutnov.

Nejviditelnější polistopadovou proměnou Janských Lázní, v době ne tak dávno minulé poněkud zaprášené perly Krkonoš, srovnávaných pro jejich ideální polohu a výstavnost budov s alpským lázeňským letoviskem Bad Gastein, je rozzáření většiny objektů, které se vylouply z léta kritizované totalitní šedi a oprýskanosti. Nutno přiznat, že tento proces započal již v 80. letech minulého století s přestavbou centra střediska. Estetické povědomí několika generací, mrzačené „panelákovou kulturou", kdy kultivované prostředí začínalo v mnoha případech až za dveřmi jednotlivých bytů, rychle přijalo letitou zásadu, že stejně jako šaty dělají člověka, výraz domu podtrhuje fasáda. Vlivem dějinného vývoje se ve městě vzájemně prolíná řada stavebních slohů a nespočet barevných kombinací i použitých materiálů, jejichž citlivá obnova je přímo závislá na kvalitě řemeslných prací. Zkušený zedník si musí poradit se zasolením omítek i jejich hydrofobizací, stejně jako s výrobou šablon pro rozmanité prvky štukové výzdoby. Mistr truhlář by zas měl zvládat i soustružení, řezbářství a volbu vhodných nátěrů. Mnoho nově opravených fasád na takové „fachmany" očividně štěstí mělo.