Freiheit

Panství Vlčice, spravované od konce 14. století až do pobělohorských konfiskací vladyckým rodem Zilvárů z Pilníkova, kteří se později psali též z Vlčic nebo ze Silbersteinu, tvořilo od prvopočátků nedílnou součást Trutnovského manského kraje. Na severu zasahovalo vysoko do hor, do těsného sousedství „hřebenových" držav krkonošských pozemkových majitelů. V oblasti Janských Lázní se přímo dotýkalo Černé hory, jedné z nepřehlédnutelných krkonošských „tisícovek". Poslední z více než dvousetleté generační řady Zilvárů, prvně připomínané Ješkem v roce 1388, byl Adam III., odsouzený v roce 1622 za účast na stavovském povstání ke ztrátě statků a vypovězení ze země. Panství připadlo generalissimovi Albrechtu z Valdštejna, který je připojil ke svému Frýdlantskému vévodství a v roce 1627 pronajal na 30 let císařskému plukovníkovi Danielu Hebronovi. Po jeho smrti prodala vdova roku 1638 vlčické statky vévodovi Jakubu Weiherovi z Marienburgu, jemuž byl císařským rozhodnutím z roku 1650 majetek nadále ponechán jako zpupný. Jeho dcera Cecílie Eleonora, v jejíchž žilách kolovala po matce také krev slezských magnátů Schaffgotschů, se provdala za hraběte Breunera, císařského komoří a osvědčeného generála původem z Nizozemí.

Na počátku bylo sedm asi tříletých březových semenáčků. Přivezl jsem je s fůrou kamení z úpské náplavky někdy uprostřed léta roku 1972, když jsem svépomocí budoval základy rodinného hnízda. Bylo mi je líto vyhodit, tak jsem je provizorně vysadil podél hranice pozemku, do míst budoucího plotu. Ani jsem se nenadál a byly z nich živé májky, povážlivě přesahující výšku dospělého muže. Po dohodě se sousedy jsme je (jak se později ukázalo velmi neuváženě) rozsadili na tři okolní parcely. Ujaly se opět všechny a všechny byly houbonosné. Od jara do podzimu je k obdivu kolemjdoucích jako čestná stráž obkličovali statní kozáci březoví v mnoha barevných variantách. Taková záplava, jako byla mediálně zdokumentovaná úroda po houbařsky mizerné sezóně v září 1998, kdy jsem na vlastní zahradě napočítal v jednom týdnu 223 plodnic, viz Krkonoše - Jizerské hory 1998/11, se už sice nikdy neopakovala, ale v úrodných letech se tomuto číslu přibližoval aspoň celoroční sběr. Vedle estetického působení jinak nenáročných stromů to byl však jediný klad jejich existence. Kdo měl někdy poblíž domu břízu, jistě ví, o čem je řeč.

Jako mají Krkonoše svého Jana Buchara, mají Orlické hory Jindřicha Štemberku. Vystudovaného a oblíbeného právníka JUDr. Štemberku, který žil od roku 1896 v Rychnově nad Kněžnou, kde byl činorodým členem KČT i Národní jednoty severočeské, pojí s podhůřím nejvyšších českých hor nejen místo narození, městečko Pecka u Nové Paky, kde se do kolébky podhorských tkalců 28. března 1867 narodil, ale i jedno z prvních působišť po studiích v Jičíně a v Praze, Dvůr Králové nad Labem. Politicky činný advokát byl osobním přítelem T. G. Masaryka, za jehož Českou stranu pokrokovou byl v roce 1907 zvolen poslancem sněmu království Českého za Žamberecko, a mnoha dalších významných osobností té doby. Za svůj život pronesl více než 1000 veřejných přednášek, nejen na témata politická. Zajímala jej také kultura, historie, krásy české krajiny a stále více turistika, které věnoval značné úsilí a jako její nadšený propagátor se zapsal do historie. Za 30 let podnikl nepočítaně výprav do svých zamilovaných Orlických hor v čele skupin turistů z celých východních Čech. V jeho literárním odkazu lze vedle řady povídek a dvou sbírek básní nalézt i národopisné črty ze života horalů v Orlických horách a především ceněné turistické průvodce po tomto pohoří. Zasloužil se o vybudování vyhlášené turistické chaty Panoráma v Deštném v Orlických horách, kam vede z Rychnova po něm nazvaná cesta a v jejíž blízkosti mu byl po jeho smrti (zemřel 3. 10. 1926) postaven pomník. Po I. světové válce byl předsedou Orlické župy KČT. V jeho hlavě se již v roce 1911 zrodila myšlenka na postavení české turistické Masarykovy chaty na Šerlichu, která byla jeho slavnostním projevem otevřena 27. 9. 1925. Za své životní dílo považoval vytýčení hřebenové Jiráskovy turistické cesty z Nového Města nad Metují do Jablonného nad Orlicí, slavnostně otevřené s jeho osobní účastí 31. 7. 1921. Dnes tato hojně navštěvovaná a populární nejdelší hřebenovka východních Čech, spojující Broumov a Litomyšl, měří s přípojkami přes 160 km. O optimistické životní filozofii Jindřicha Štemberky vypovídá i závěrečné čtyřverší z jeho obsáhlé oslavné ódy na obyčejný turistický batoh nazvané Píseň o ruksaku:

Jen jedno ještě chtěl bych štěstí

s tím baťochem, mým přítelem:

bych z Pardubic v něm mohl nésti

svou urnu se svým popelem.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2010/6

Prokurista ze Stephanovy továrny na svíčky,voskové zboží a sodu ve Svobodě nad Úpou Fritz Hiltscher byl nejen nadšený turista, ale také zanícený amatérský fotograf. Ze zachráněného torza jeho fotoarchivu pochází i tato netypická kaplička v Novém Rokytníku, který je od roku 1981 integrovanou obcí velkého Trutnova. Vzácný snímek pořízený pravděpodobně na přelomu 30. a 40. let minulého století dokládá, že šlo o drobnou zděnou stavbu čtvercového půdorysu, s šindelem krytou stanovou střechou, protaženou do štíhlé čtyřhranné prkenné věžičky, ukončené kuželovou stříškou s křížkem. Stávala u hlavní silnice z Trutnova do Dvora Králové nad Labem (dnešní I/37), která vlastně katastrálně dělila lokalitu na Nový Rokytník a Novou Střítež, k níž byla situována vchodem, na pozemku vyhlášené zájezdní hospody čp. 11, hned u odbočky do Starého Rokytníku. Kaple, vybavená nejspíš jedním zvonkem a doplněná dřevěným křížem s plechovou siluetou Krista, byla údajně zasvěcena Panně Marii. Podle důvěryhodných pramenů byla již značně nahlodaná časem zbourána v roce 1952. Docela mám chuť se přít, že si ji pamatuji ještě o pár let později. Paměť je ale šálivá, zejména ta moje. Snad by si mohl spíše vzpomenout někdo z tancechtivých návštěvníků zmiňované hospody, které sem v poválečných letech vábily luzné tóny tahací harmoniky tehdejšího hostinského Nováka.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2010/5

Česko - země neznámá.

Zvukový záznam rozhovoru s redaktorkou Eliškou Pilařovou o Prosperovi Piette - Rivage, papírenském podnikateli ze Svobody nad Úpou, pro vysílání Českého rozhlasu 25. 4. 2010 najdete zde.

Své jméno už Krakonoš propůjčil ledasčemu. Že se ocitl i na papírových penězích ví asi jen málokdo. Notafilisté, jak si sběratelé bankovek říkají, však znají dokonce celou serii platidel věnovaných příběhům o Krakonošovi. Pravda, jde jen o tzv. nouzovky z doby velké inflace po I. světové válce, kterými mnohé instituce i jednotlivci nahrazovali nedostatek drobného kovového oběživa. Také slezské město Greiffenberg, dnes Gryfów Śląski poblíž známějšího Lwówku v oblasti Jelení Hory, vydalo prostřednictvím své městské záložny po roce 1920 sadu nouzových papírových poukázek. Barevně odlišené hodnoty 30 a 60 feniků a 1, 3 a 5 marek o jednotném rozměru 60 x 90 mm vytiskla firma Flemming - Wiskott AG v Hlohově se shodnou úpravou aversu, lišícího se jen hodnotovou číslicí a jejím slovním vyjádřením. Pod znakem města, na kterém je vedle obrněného rytíře erbovní zvíře Gryfówa - bájný gryf - je nevyplněná kolonka pro datum s předtištěným letopočtem 192-. Na reversu je lapidární kresbou ztvárněno pět známých bájí o Krakonošovi z krkonošského bájesloví. Krakonoš (v originále ovšem Rübezahl) a sklínkař, Krakonoš zasypává Greiffenberg dukáty, Krakonoš a lakomý pekař, Krakonoš trestá nepoctivého krejčíka a konečně nejznámější, provázející nejnižší nominál, nešťastný Krakonoš an počítá řepy (na obrázku). Měnový vývoj v té době prodělal řadu krkolomných zvratů a mnoho natištěných poukázek se ani nedostalo do oběhu. Dnes jsou výhodným artiklem na sběratelských aukcích.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2010/4

Nepřesnosti, vzájemné záměny i úplné nesmysly, provázejí budovy janskolázeňských kolonád v mnoha historických textech a v současnosti především na mnoha webových stránkách, jejichž zřizovatelé od sebe navzjem bezostyšně, ale i bezmyšlenkovitě opisují. Naprostá perla je rozšířený popisek u fotografií dnešní Kolonády: „Neorenesanční kolonáda se secesními prvky postavená v roce 1883". (Téměř všecko špatně!).

Píšu - li o kolonádách v množném čísle, nejde o překlep, nýbrž o chronologické řazení. Již kníže Johan Adolf Schwarzenberg nechal při velkorysé výstavbě lázeňského centra koncem 17. století, východně od mlýna, stojícího na místě vyhořelého hamru (1485), postavit zastřešenou „promenádní dráhu", pro kterou se vžil název kolonáda.