Freiheit

Napjatě očekávaná výpravná publikace Příběhy Luční boudy, vydaná ve stejné úpravě a od téhož autora jako nedávná Erlebachova bouda Správou Krkonošského národního parku, ještě voní tiskařskou černí a dokonale zastínila tematicky podobný, avšak poněkud jednostranně pojatý a polygraficky nesrovnatelný paperback Die Wiesenbaude německého vydavatele z minulého roku. Emeritní ředitel Krkonošského muzea ve Vrchlabí Miloslav Bartoš se svou příslovečnou pečlivostí shromáždil a poutavou formou popsal všechna dostupná data z historie i současnosti krkonošské nejstarší, největší a nejznámější hřebenové boudy, včetně značného počtu dobových ilustrací, které jsou i pro zasvěcené čtenáře v mnoha případech zajímavou novinkou.

Od vypuknutí Velké války, předznamenané červnovým atentátem na rakouského následníka trůnu arcivévodu Ferdinanda v Sarajevu, uplyne 28. července právě 100 let. Teprve o čtvrt století později, s rozpoutáním dalších globálních hrůz, se jí začalo říkat I. světová. V letech 1914 - 1918 byla i ze Svobody nad Úpou odvedena k různým zbraním rakousko - uherské armády řada mladých mužů, z nichž mnozí se již nevrátili nebo zemřeli záhy po konci války na její přímé následky. Podle obecní kroniky jich bylo 63 z těch 333, kteří během čtyř let do válečné vřavy narukovali. V době mobilizace v roce 1914 bylo mužů ve věku od 18 do 50 let, podléhajících různé odvodní povinnosti ve Svobodě 574. Necelá stovka z nich, 65 živých, 5 nezvěstných a 28 padlých, se vešla na fotografické tablo s nápisem „Na počest mrtvých i přeživších bojovníků ze Svobody ve světové válce 1914 - 1918", které je dnes uloženo v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově, kam bylo pravděpodobně po roce 1945 převezeno ze zrušeného svobodského vlastivědného muzea. S laskavým svolením vedení Muzea Podkrkonoší ho pro „Svoboda fórum" ochotně přefotil Pavel Křivka.

V odborných kruzích září jméno krkonošského rodáka Edwina Rolfa jako jasná hvězda. Většině obyvatel i návštěvníků regionu, které ani nenapadne si ho vygooglovat však zůstává neznámé. Majitel malé strojírny na jemnou mechaniku a optiku v Chotěvicích na Trutnovsku v době mezi světovými válkami se narodil v Hořejším Vrchlabí 14. února 1899 a v letech 1910 - 1914 navštěvoval reálné gymnázium v Hostinném. Vyučil se strojním zámečníkem a elektrikářem a ve stejném oboru absolvoval i vysokoškolské studium. V první světové válce skončil jako mladičký voják s plicním onemocněním v lazaretu. S titulem inženýra vstoupil velkoryse do života v roce 1922 vlastním patentem vysokootáčkové vodní turbíny na výrobu elektřiny, čímž se finančně zajistil. Krátce působil v Rokytnici v Orlických horách a po přestěhování začal od 25. 1. 1929 samostatně podnikat v budově bývalého mlýna čp 62 v Chotěvicích. Nefunkční mlýn přestavěl již předešlý majitel Josef Winter na továrnu zpracovávající lněný odpad.

K 100. výročí vypuknutí I. světové války připravila Česká televize mimo jiné i třináctidílný dokumentární cyklus nazvaný Naše Velká válka, vysílaný na zpravodajském programu ČT 24. Posledních zhruba 5 minut z každého půlhodinového dílu je věnováno samostatnému projektu Pomníky. Třetí pokračování, které si jako všechny ostatní odvysílané díly můžete přehrát na internetu, provází krátké zastavení u obnoveného pomníku padlých ze zaniklé podkrkonošské obce Sklenářovice. Měl jsem tu odvahu postavit se před kameru.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10877203125-nase-velka-valka/214411033220002/

Pyrolit braun, super pyrolit, nigrit, stratit? Nic? Tak co třeba fayence nebo englisch porzellan? Přihořívá? Nebudu napínat, jde o vypálené zkušební vzorky různých směsí vypalovacích materiálů z bývalé porcelánky v Kovarech v polském podhůří Krkonoš z dob kdy ji vlastnil německý koncern Rauschert. Pro našince je dávno zaniklá továrnička zprovozněná v roce 1871 zajímavá především osobou svého zakladatele. Heinrich Pohl, jeden z bratří Pohlů, podnikajících ve výrobě různých druhů keramiky i porcelánu na mnoha místech Čech i tehdejšího Slezska, stejně jako již jejich otec Josef, totiž založil v roce 1878 i známou a dosud existující továrnu na porcelán v Žacléři. Což je od nás ze Svobody nad Úpou přes Rýchorský hřeben doslova jen pár kroků. Přesně tolik, kolik se jich vejde do tuctu (kilometrů).

V požehnaném věku 95 let zemřel 12. dubna letošního roku v Poděbradech trutnovský rodák, textilní odborník, konstruktér a vynálezce, držitel mnoha patentů a zlepšovacích návrhů na modernizaci textilních strojů, ale taky rehabilitovaný vězeň totalitního režimu pan Adolf Linka. Narodil se 8. 4. 1919 v Trutnově, kde se usadil už jeho praděd Alois, když svlékl uniformu rakouského důstojníka po prohrané bitvě v roce 1866. V dnes již neexistujícím domě v Elektrárenské ulici (nyní Křižíkova) v sousedství trutnovského pivovaru žili Linkovi po několik generací až do konce 60. let minulého století, kdy se Ing. Linka, po návratu z vězení v příbramských uranových dolech, pracující od roku 1960 v Texlenu Trutnov, vystěhoval do Hechingenu v Německu (viz Krkonoše - Jizerské hory 1999/1). Na sklonku života se do ČR vrátil a krátce žil v Poděbradech. Do historie krkonošského lyžování přispěl vynálezem originální dřevěné brusle na sníh, vyrobené jednorázově v několikatisícové sérii se značkou Tajfun koncem první poloviny 20. století. Později v Německu svůj patentovaný vynález modernizoval a vyrobil ověřovací sérii lehkých celokovových bruslí Sprinter. Záměrně trval na názvu brusle, protože styl jízdy byl od lyžování v té době značně odlišný. Přestože této myšlence stále věřil, novinka se nijak výrazně neujala a dnes je známá spíš jako sběratelská a muzejní kuriozita. Čest a sláva patří všem průkopníkům cest, i těch časem zavátých. Na přání zesnulého budou jeho ostatky uloženy v jeho nákladem opravené rodinné hrobce na hřbitově v Trutnově. R.I.P.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2014/6

Děje a události v historii Svobody nad Úpou svádějí leckdy s úsměvem ve tváři k zařazení do pohádkového města Kocourkova nebo do vysílání pověstného Radia Jerevan. Vždyť už jen to jednoznačné jméno pro osadu, která vlastně nikdy svobodná nebyla a od prvopočátků až do pozemkové reformy po roce 1848 byla v držení šlechtických majitelů panství. Nebo tradiční přídomek „hornická", když kromě staromódního nářadí ve znaku, horníka aby v jejích ulicích pohledal. Kdysi ještě tak možná starého Bergmanna, a to jen podle jména. Co je to za město, kde radní nezasedají v radnici, nedávno zbouraná šatlava nikdy nebyla vězením a ve „Staré poště" jste si před jejím zbořením místo razítka na dopis mohli dát akorát točené pivo? Kde stále končí železnice na nádraží postaveném původně na katastru sousední vesnice a nenápadná studánka kdesi v kopcích na periferii svým věhlasem domovskou obec dávno zastínila. Kde je ještě dnes hospod, na jejichž spočítání nestačí prsty na obou rukách a žádné kino a z desítek drobných krámků s bohatou nabídkou pestrého sortimentu zboží zůstalo jen pár podejen nezbytného žvance. Kde se jak v románových Zvonokosech místní zastupitelé nemůžou dohodnout na umístění jediné kadibudky u moderního dopravního terminálu, protože projektanti na tento důležitý prvek nejspíš zapomněli. Kde s pompou slavíme Rudolfovy slavnosti, podle Habsburka, který ve městě, jež ráčil povýšit 18. října 1580, nikdy nebyl a zničenou pamětní desku na návštěvu jediné pomazané hlavy, císaře Josefa II. nahradit nedokážeme. Kde dominanta náměstí s nakloněnou věží zvolna chátrá, stejně jako vila nejvýznamnějšího občana a štědrého donátora Prospera Piette Rivage včetně architektonicky zajímavých budov papíren a umělecky cenný pomník padlých z I. světové války od Emila Schwantnera jsme zničili už dávno, zatímco stavíme (jistě potřebné a užitečné) jiné dominanty a pomníky.