Freiheit

Všestranný jizerskohorský umělec Adolf Schnabel se k postavě Krakonoše vracel ve své tvorbě vícekrát. Jen z pohlednic s námětem nejvyššího pána krkonošských hor, známého v malířově rodném etniku jako Rübezahl a vydaných jeho nakladatelstvím v Desné, by se dala sestavit docela pestrá minikolekce. V duchu germánského kultu nikterak přívětivého, spíš škodolibého a zlomyslného obra, tak odlišného od dobračiska s faječkou, který jakoby právě vyšel z některé z českých hájoven, ho taky většinou ztvárňoval. Ať už jak domlouvá neukázněnému lyžaři, či si nebezpečně pohrává s příliš dotěrným turistou, nebo se chystá svrhnout skalisko na celé to nevycválané lidské plémě, vždy je to proti „pidi člobrdíkům" opravdový a mocný velikán. I jeho rozevlátá postava sjíždějící horské svahy šusem na lyžích, nebo majestátní figura strnule přehlížející své království, budí respekt. Dokonce i účelově přepracovaná vánoční varianta s ozdobeným stromečkem má do laskavosti svátečního kýče na hony daleko.

Páteřní komunikace Svobody nad Úpou, nesoucí od poloviny minulého století název „Ulice 5. května", je oboustranně lemována historickou zástavbou založenou cíleně po velkém požáru městečka v roce 1571, jemuž padlo za oběť 16 domů. Původní dřevěné domky s vysokou lomenicí a podloubím směrem do ulice, charakteristické i pro ostatní hornická sídliště v regionu, např. Žacléř nebo Vrchlabí, byly během let postupně nahrazeny zděnými měšťanskými domy se změněnou orientací střešního hřebene. Z nich nejmladší je bytový dům s nynějším číslem 510.

Žádný strach, nejde o pokus nenápadně podsunout nějakou vousatou anekdotu. To jen jedna nově získaná stará pohlednice Janských Lázní nabízí zajímavý snímek fotografa Hanse Bönsche z Velké Úpy z roku 1929 s první, dávno zapomenutou věžičkou tehdejšího Grandhotelu Johannishof, dominujícího spolu s protilehlou Kolonádou lázeňskému centru. Současná podoba Janského dvora s naroubovanou rádoby moderní střechou, poplatnou době celkové přestavby, vznikla v letech 1988 - 1990 od projektu po realizaci v provedení polské stavební firmy BUDIMEX.

Málokterý z kluků mé generace, pamatující hlučné parní lokomotivy se závojem jisker u dýmajícího komína, si nepřál být jednou strojvůdcem. A jen opravdu nemnoha zdravým, bystrým a spolehlivým se to podařilo. Mašinfíra byl odjakživa pan Dráha, opravdová šlechta mezi ajznboňáky, i když nosil stejnou uniformu jako poslední šíbr, vechtr nebo koloťuk. S úctou k němu vzhlížel i hajcr, jediný parťák v ohnivé kuchyni na mašině. A málokterá profesní organizace se může pochlubit téměř stodvacetiletým trváním jako současná Federace strojvůdců České republiky, založená 7. dubna 1896 s názvem Spolek strojvůdců v Praze ústících drah, přejmenovaná ještě téhož roku na podzim na Spolek strojvůdců v Čechách. Nejméně čtvrt století před tím se už fírové slučovali v různých podpůrných spolcích pro případ nemoci, invalidity nebo stáří.

Unikátní hasičská dvoutónová povelka, bohatě zdobená rytými rozvilinami a hasičskou symbolikou „umí" samozřejmě i základní signál „Hoří", ale k vyhlašování požárního poplachu sloužívala dávným hasičům zvučnější trubka harcovnice. Pomocí drobné povelky vydával velitel prostřednictvím jednoduchých zvukových signálů příkazy mužstvu. Běžné povelky byly jen z hladkého mosazného plechu a snadno zaměnitelné. Vzácnost té na snímku není jen v celoplošném efektním zdobení. Její hodnotu umocňuje ještě vyryté věnování v kartuši na druhé straně. Přeloženo z němčiny je tam úhledným psacím písmem vepsáno: „Svému zástupci velitele k významnému dni 30. 9. 1897 spojený sbor dobrovolných hasičů firmy Prosper Piette a obce Maršov I." Prozíravý podnikatel Piette spojil svůj tovární hasičský sbor s dobrovolníky ve svém působišti z praktických důvodů, které byly jistě výhodné pro obě strany, už v roce 1870. Sám se činnosti sboru osobně účastnil a hlavně jej štědře podporoval finančně. Není divu, že mu početní příslušníci krátce po základním zlikvidování následků ničivé povodně z posledních dnů července 1897 tento odznak velitelské funkce jako symbolický dárek s vděčností věnovali. Jako jedna z mála památek na osobnost významného krkonošského podnikatele se naštěstí zachovala do dnešních dnů. A přestože před lety skončila v jedné prodejně starožitností, šťastnou souhrou náhod zůstala v místě svého původu.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2/2014

SkiResort Černá hora - Pec, špičkové krkonošské středisko zimních sportů, zahrnující lyžařské areály východních Krkonoš od Černého Dolu, Janských Lázní a Svobody nad Úpou až po Pec pod Sněžkou, vyrostlo na dlouholeté tradici dané přírodními podmínkami. Při přípravě předešlého článku o dávných zimách ve Svobodě nad Úpou mi bylo líto nevyužít několik starých snímků svobodského fotografa Josefa Jeschke z válečných let čtyřicátých minulého století, tak je zcela mimo jakékoliv pořadí nabízím k prohlédnutí. Pocházejí rovněž z nepatrného zlomku pozůstalosti vyhlášeného fotoateliéru a za jejich laskavé zapůjčení děkuji panu Petru Kvačkovi. Lyžaři na lázeňském náměstí nasvědčují, že v Sudetech nebylo nařízení o odevzdání lyží německé armádě asi tak přísné jako v Protektorátu. Na panoramatických záběrech se ani tenkrát nedalo mnoho zkazit. Změnilo se však mnohé, posuďte sami.

Nepublikováno

Častý povzdech pamětníků, nostalgicky vzpomínajících na sněhovou nadílku ze svých dětských let, pro kterou se vžil název „Ladovská zima", nemá v dlouhodobém sledování počasí žádnou oporu. Během lidského života se v našem zeměpisném pásmu střídají zimy studené i teplé, s bohatou sněhovou pokrývkou i téměř bez sněhu, relativně krátké i trvající několik měsíců, mrazivé, větrné, blátivé, vynikající i nanicovaté - bez jakéhokoliv řádu a zcela náhodně, vrtkavě a proměnlivě, jak to dokáže jen počasí. Přestože naše městečko leží v horách, dokonce v těch nejvyšších v Česku, je v množství dobových pohlednic věnován zimním námětům jen nepatrný zlomek. Většinu z nich zachytil svým fotoaparátem svobodský fotograf Josef Jeschke, jehož negativy vyšly ještě několikrát po roce 1945 přičiněním národního správce jeho fotoatelieru v Kostelní ulici Jindřicha (Mojdy) Černého a dokonce i po roce 1950 s logem vydavatele národního podniku Orbis. Několik zachovalých barevných diapozitivů nedoceněného místního fotografa, zapůjčených laskavě někdejším občanem Svobody nad Úpou, kamarádem Petrem Kvačkem, navozuje atmosféru zasněženého maloměsta ve válečných letech s přívaly sněhu. Bohužel se nepodařilo je datovat úplně přesně, ale nadprůměrně bohatá na sníh byla zima 1941/1942 a další hned1943/1944. Obě byly navíc i studené a dlouhé (od října do května). Z druhé poloviny minulého století už je fotografií habaděj, tak využijme jedinečnou příležitost k zimní procházce starou idylickou Svobodou, kterou z osobního prožitku většina z nás nepamatuje.