Ať to frčí!

 
Logo z hlavičkových papírů

Žertovný obrázek sovy na lyžích nezapře, že je logem z hlavičkových papírů vrchlabské pobočky spolku Šlarafie, který měl šíření humoru zaneseno přímo ve stanovách. Šlarafie, založená 10. 10. 1859 v Praze, jako výhradně pánská společnost podporující přátelství, humor a umění se záhy rozšířila téměř do celého civilizovaného světa. První vrchlabští šlarafové byli nejprve členy pobočky v Trutnově, pod jejíž patronací vznikla 30. 4. 1928 samostatná organizace Hohenelba i ve městě pod Žalým. Zanikla s připojením pohraničních oblastí ČSR k Třetí říši v roce 1938 a po II. světové válce již nebyla obnovena. Poúnorový totalitní režim dokonce vydal zákaz zveřejňovat jakékoliv informace k danému tématu. Přesto se v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí (možná i díky profesoru Karlu Fischerovi, šlarafovi s rytířským titulem „Milli = Maître der lyrische Gigante") zachovalo několik vzácných památek, především svérázných řádových dekorací, odznaků a označení. Učená sova (výr), erbovní symbol společnosti, figuruje i na plechové replice uvedené grafiky, která sloužila jako nášivka na rytířskou helmici členů. Ve skutečnosti to byla jen ve dvou spolkových barvách, zelené a žluté, vyvedená šaškovská čapka s rolničkami.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/1

Pokračování článku »

Trutnovský občan Oskar Nimsch

 
Legitimace Krkonošského spolku

Sama o sobě jistě zajímavá členská legitimace Krkonošského spolku na rok 1927 vyvolává ve mně osobní vzpomínku na manžela uvedené členky. Oskar Nimsch spojil svůj život s Dolfičkou Seitzovou 19. 9. 1918. Narodil se manželům Heinrichovi a Terezii Nimschovým 7. 6. 1887 v Bernarticích u Trutnova a v sousedním Žacléři navštěvoval školu. Po absolvování obchodní akademie v Liberci nastoupil 27. 6. 1906 u firmy Faltis s bohatou tradicí strojního zpracování lnu, považovanou za zakladatele lnářského průmyslu v Rakousku - Uhersku. Válečné intermezzo jednoročního dobrovolníka pěšího pluku č. 94 v Haliči skončilo z 31. 8. na 1. 9. 1915 poblíž Bílého Kamene u Lvova Nimschovým těžkým zraněním.

Pokračování článku »

Grafika z roku 1923

 
Oskar Zaborsky: Náměstí v Trutnově

Působivý motiv trutnovského náměstí se všemi třemi dominantami z jeho vyvážené sochařské výzdoby - pomníkem císaře Josefa II., Krakonošovou kašnou a sloupem Nejsvětější Trojice - zachytil na svém komorním dřevorytu umělec skrytý za charakteristickou signaturou OZ. Vzácná pohlednice, odeslaná 29. září 1923, zobrazuje v té době vlastně již neexistující situaci. Habsburkův pomník byl odstraněn už 22. května toho roku.

Pokračování článku »

„...a nejhorší ze všeho jsou trpaslíci!"

 
Dřevěná hračka - suvenýr ze Špindlerova Mlýna

Upomínkové předměty z turisticky navštěvovaných míst balancují na hranici kýče dnes možná ještě více než v minulosti. Ani zobrazená mechanická dřevěná hračka, prodávaná v meziválečném období jako suvenýr ze Špindlerova Mlýna, není výjimkou. Přesto z ní vyzařuje sentimentální kouzlo zašlých časů a oproti současným, mnohdy krajně nevkusným umělohmotným cetkám, dokáže vyvolat shovívavé přimhouření oka i u těch nejpřísnějších kritiků. Jednak je to originální rukodělná práce z poctivého přírodního materiálu. Jednoduchý princip stereotypně se pohybujících figurek, používaný v mnoha obměnách nejen lidovými výrobci folklorních hraček, ale například i konstruktéry drahých hodinových strojků a orlojů, je dokonale funkční a nabízí vedle dekorativnosti i aktivní zábavu. Navíc motiv dvou permoníků, neúnavně bušících do kovadliny, odkazuje na dávnou hornickou historii Špindlerova Mlýna, sahající na začátek 16. století, kdy se v osadě Svatý Petr začala rozmáhat těžba a zpracování rud stříbra, mědi a arzenu. Většina dávných krkonošských horáků neměla obě ruce levé jako dnešní zpohodlnělé generace. Jen tak mohlo za dlouhých zimních večerů vzniknout vedle obligátních postaviček Krakonoše, navzdory okřídlenému Cimrmanovu výroku, i množství dalších nápaditých předmětů, které jsou dnes touhou leckterého sběratele.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/1

Pokračování článku »

Pardubické Boudy /Příběhy lučních enkláv/

 
Pohled z Pardubických Bud

Od Pardubic na sever, cestou necestou poctivých 90 km, leží Pardubické Boudy. Jak už to v Krkonoších chodí, jsou mnohá tradiční jména lokalit ještě zdvojena na Horní a Dolní, Přední a Zadní, Nové (Mladé) a Staré - v tomto konkrétním případě pak na Velké a Malé. A bylo tomu tak i dlouhou dobu jejich známé existence, kdy se ještě jmenovaly Kühnelovy. Až fádně obvyklé je i jejich tehdejší pojmenování po původním majiteli. Naopak zajímavé je, jak dlouho se udrželo. Už v roce 1841 se zde totiž nevyskytoval žádný Kühnel.

Pokračování článku »

Zinneckerovy Boudy /Příběhy lučních enkláv/

 
Zinneckerovy Boudy na Černé hoře

Mezi několika hospodáři z Velké Úpy, kteří začátkem 18. století přesunuli svá obydlí blíž k vzdáleným seništím na svazích nedávno před tím téměř vymýcené Černé hory, byli i Zinneckerové, jejichž předci se přistěhovali do Krkonoš v době dřevařského boomu v polovině 16. století údajně jako jedni z prvních (jméno je doloženo k roku 1642) a svůj vztah k výškám si přinesli v genech z alpské domoviny. Když pionýr početného rodu, „otec zakladatel" Ernst Zinnecker přišel na Černou horu, maršovské panství, ke kterému tato část východních Krkonoš patřila, právě měnilo majitele. Zadluženého Jana Jakuba de Waggi juniora střídal Berthold Vilém z Valdštejna a u vlčických sousedů v Janských Lázních stupňovali své budovatelské aktivity Schwarzenberkové. V deskách zemských Království českého je Ernst zapsán jako držitel dvou (Zinneckerových) bud - nejprve tzv. letních, provizorních, záhy však celoročně obývaných - rokem 1701. Postupně tak vznikly osídlené enklávy již zmíněných Zinneckerových Bud, trvale obydlených údajně kolem roku 1720, Malých a Velkých Kühnelových Bud, přejmenovaných po roce 1945 na Pardubické, Volských Bud, na jejichž místě vyrostly mezi dvěma světovými válkami moderní pohostinské podniky - Horský hotel a Sokolská bouda a bud na Černé pasece, reprezentovaných dnes nejnovější variantou mnohokrát přestavované Černé boudy. Horní i dolní Zinneckerova bouda, z nichž ta první leží ve výši necelých 1 100 m n. m., zaujímají slunnou polohu na jihovýchodním svahu s překrásnými výhledy do českého vnitrozemí. Černá hora však dokáže občas rázně připomenout i svou příslušnost k elitě krkonošských velikánů. Záříjový sníh tu nikoho nepřekvapí.

Pokračování článku »

Kovary pohostinné

 
Pamětní deska Heinricha Pohla v Kovarech

Mramorová pamětní deska na domě číslo 20 v ulici Vięskiej v horní části Kovar, upomíná na působení Heinricha Pohla (1849 - 1915), zakladatele a dlouholetého majitele zdejší, dnes již neexistující, továrny na porcelán. Radost z jejího „objevení" při redakční cestě za tradicí výroby porcelánu v podhůří Krkonoš, poněkud zkalil „incident" se současným uživatelem budovy, který se s těžkým kladivem v ruce dost neurvale domáhal vydání naexponovaného filmu, se zdůvodněním, že jde o soukromý majetek. Ve městě, jehož historii již řadu let úspěšně propaguje iniciativní „Stowarzyszenie miłośników Kowar", by si celkem opomíjená památka na výraznou osobnost industriálního rozvoje oblasti z konce 19. a začátku 20. století, která v té době poskytovala obživu (včetně pobočných závodů v Mysłakovicích a Leszczynci) až 2 000 pracovníkům, zasloužila přece jen jinou publicitu. Trauma z vykořenění v příhraničních částech Krkonoš je v Polsku pochopitelně ještě silnější, než na české straně. Víc než půl století od konce války je snad už dost dlouhá doba na to, abychom s pokorou přijali krajinu svých předchůdců, i s jejími přesahy do budoucnosti v podobě stále ubývajících památek, ať již to byl kdokoli.

Foto Jiří Dvořák

In: Krkonoše - Jizerské hory 2003/2

 

Pokračování článku »

 
« 1 108 109 110 111 112 123 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.