Freiheit

Zprofanovaná zkratka dávného říjnového převratu byla velkou část minulého století spojována trochu paradoxně s listopadem, jako ostatně mnoho dalších pojmů z komunistické dílny, které byly obvykle něčím jiným, než za co se vydávaly. V tomto konkrétním případě za vším vězí jen pouhý pozdější přechod rodící se země „kde zítra znamenalo včera" z Juliánského na v pokrokovém světě dávno zavedený Gregoriánský kalendář. V České republice je letošní říjen ve znamení především komunálních voleb, které mohou výrazně zamíchat se zastupitelskými orgány obcí a měst. Ta stále méně frekventovaná zkratka mě napadla jako oslí můstek k velké říjnové samosprávní rekapitulaci. V červnu roku 1964 také proběhly v tehdejším Československu volby a padesátileté jubileum je dostatečný důvod k malému ohlédnutí. Jediná vládnoucí strana měla tenkrát stále ještě otěže pevně v ruce, ale „zlatá šedesátá" s politickým táním se drala do dveří, aby je násilně zabouchl až vpád bratrských armád o čtyři roky později. Nemíním zabřednout do hlubokomyslných politických komentářů a omezím se jen na stručné představení zvoleného zastupitelstva, jehož výrazně nejmladším členem byla tehdy moje třiadvacetiletá maličkost.

Kdyby Alenka něco sbírala, nemusela by za divy mizet v králičí noře ani za zrcadlem. Stačilo by jí každoročně poslední víkend v září navštívit vyhlášený sběratelský jarmark pod širým nebem v Jelení Hoře na dohled od pro nás odvrácené severní strany krkonošských hřebenů. Rozsáhlé rušné centrum největšího města Jelenohorské kotliny s téměř 90 000 obyvateli se na dva dny v roce mění v orientální tržiště, velkolepou galerii, obří antikvariát, po celém Radničním náměstí i pavučině přilehlých ulic a uliček historického Hirschbergu rozprostřené prodejně antikvit, nad jejichž nabídkou bledne aukční síň Sotheby´s s Dorotheem dohromady, s originálními starožitnými artefakty vedle množství novodobých replik i vyložených padělků či autentický bleší trh se záplavou užitých předmětů, nádobí, nástrojů, nářadí a použitelných i nepotřebných krámů všeho druhu. Lákavé výrobky ze skla, porcelánu, kovů všech barev, dřeva, textilu i kamene, archeologické nálezy, zbraně všech epoch, šperky, mince, odznaky, pohlednice, cetky, cetky, cetky. Jezdím tam se stejně postiženými kamarády už několik let za atmosférou a halasem smlouvání, údivu i zklamání v polštině, němčině a poslední dobou stále intenzivnější češtině, ani ne tak za nákupy, jako spíš „na čuměnou". V tom vytržení z reality a sběratelském transu snad ani s chladnou hlavou nakupovat nejde. Přesto si pokaždé nějakou drobnost, která vzbudí můj zájem a nijak neohrozí skrovnou zásobu grošíků v mé kapse, přivezu.

Díky laskavosti autora Egona Wienera mi v knihovničce přibyla další z místopisných publikací tohoto neobyčejně plodného libereckého spisovatele a patriota Jizerských hor. Tradičně sličně vypravená knížka s všeříkajícím názvem „Od Lužických hor k Lužické Nise - Hrádek nad Nisou - Příběhy, fejetony a dobové pohlednice" je tentokrát věnována Wienerovu skoro rodnému městu a z textů je patrné, že ho dobře zná a má opravdu rád. To jsou ty pověstné kuličky s kluky ze Sudet na březích Kristýny, zatopeného lignitového lomu nad někdejším Geršdorfem. Egonovo psaní mě zaujalo už před lety, když jsem objevil na internetu jeho blog http://egonovypohledy.blogspot.cz/ . Od té doby obdivuji jeho košatou češtinu s nevyčerpatelnou slovní zásobou, hlubokou znalost tématu, podpořenou na vlastní kůži zažitou zkušeností, vynalézavost při hledání námětů a hlavně ten tvůrčí přetlak, který jej nutí chrlit slova, věty i odstavce, tak jak to sám vyjádřil v předmluvě a já jen epigonsky opsal do nadpisu mého vyznání.

Tenhle ptáček vyrůstal pod křídly Jestřába a jistý čas hnízdil v Krkonoších, konkrétně v Peci pod Sněžkou. Ornitologové mohou zůstat v klidu, to je jen pokus představit v roce významného výročí HS nějak originálně dobrodruha Karla Brabce. Podle jeho vlastních slov spíš „dobrého druha", statečného chlapíka s pestrým životopisem, kamaráda zoceleného komunistickým kriminálem, vodního skauta se srdcem závodníka, pro kterého neexistovaly žádné hranice, mezi přáteli oblíbeného společníka, odbojáře a agenta - chodce. V jeho případě spíš plavce.

S nástupem měsíce září končíval bezstarostný čas prázdnin a dlouhé letní dovolené, kdy v novinách, stejně jako dnes v televizi, vládla okurková sezóna. Čas žňových brigád a sběru hojných darů lesa v podobě voňavých jahod, sladkých malin, šťavnatých borůvek a při dobré vůli Krakonoše i rozličných hub a houbiček. Čas, kdy se národ odpočatý vracel na svá pracovní místa v továrnách, úřadech, obchodech a školách. Ani tento letitý pořádek už neplatí, tak jako kdysi neplatil na venkově, kde byla práce celoročně „od vidím do nevidím". Svoboda nad Úpou svou velikostí a sousedskými vztahy odjakživa spíš vesnice než město, i když opravdových sedláků tu nebylo nikdy moc, bývala obklopena nudličkami políček a travních zahrad rozsetými po stráních, které postupně pohltila výstavba nebo les. Připomeňme si doby z hlediska historie jen nedávno minulé několika nostalgickými obrázky, z nichž většina je starší jen něco málo přes půl století.

Při každém objevení další neznámé fotografie z tisíců profesionálních pohlednic a nespočítatelného množství amatérských snímků Jindřicha Buchala - Beneckého, Krakonoše na plný úvazek, od jehož narození uplynulo již neuvěřitelných 130 let, mi znovu a znovu defiluje před očima bezděčné srovnání s desítkami dalších představitelů nejvyššího pána nad Krkonošemi. Ti první následníci jako pan Podstata, Klíček, Umlauf nebo Pechan a s přimhouřením oka, ať mi promine, i trochu přezdobený, dosud kralující pan Jirouš, uplatnili především svou fyzickou podobu se všeobecnou představou o Krakonošovi a jedinou stylizací jim byla „civilně" působící lesnická uniforma, v mnoha případech patřící k jejich povolání a typická fajfka i dávno nefunkční hůl. Působili, stejně jako první a nejpopulárnější ryze český poválečný Krakonoš pan Buchal, důstojně a uvěřitelně jako přirozená součást krkonošské přírody, skoro jako by byli jedním z horalů. Ani oni však v mých očích ve srovnání neobstojí. Možná i proto, že bývalý benecký fořt byl první můj Krakonoš poznaný osobně ve vnímavém věku na hranici dětství a chlapectví, navíc uprostřed svého království, při mém prvním výstupu na Sněžku začátkem léta 1949.

Anonymní rukodělné artefakty bez podpisu tvůrce nebo aspoň autorské značky jsou pro některé systematické sběratele doslova na houby. Pro jiné jsou naopak výzvou k zahájení pátrání, i kdyby měli pobláznit celý houf pomocníků, kterým tímto velice děkuji. To je případ i publikované dřevěné figurky pantáty Krakonoše, který díky někým v minulosti dodatečně podstrčenému košíku opravdu vypadá jako rozšafný houbař, jakých jsou v letní sezóně plné lesy. My znalci ale vidíme na první pohled, že mu chybí charakteristická dlouhá fajfka, po níž zůstal prázdný otvor v ústech a nastavená dlaň. Lidových výrobců Krakonošů bývalo v Krkonoších i v jejich podhůří habaděj a ještě dnes by se jich několik našlo. Někdo postavičky „seká jako Baťa cvičky", takže ačkoli je každý kus originál, jejich výraz splývá v jakési unifikované řadě, jiný nezapře školenou ruku či přirozený talent a vdechne i tak nepatrnému dílku sochařskou osobitost. Vzhledem k výraznému „rukopisu" a několika dalším dostupným indiciím je autorem 40 cm vysoké naivisticky pojaté sošky s největší pravděpodobností český řezbář loutek Ferdinand Palouš. Podle dvoudílné obsáhlé Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku od dlouholetého sběratele loutek prof. Milana Knížáka se narodil 29. 5. 1903 a zemřel 29. 11. 1971 v Mříčné u Jilemnice.