Selský císař

 
Socha Josefa II. v Markoušovicích

Josefinský kult, vzedmutý vlnou sílícího německého nacionalizmu v poslední čtvrtině 19. století, inicioval stavbu pomníků významného reformátora na habsburském trůnu také v řadě míst Krkonoš a Podkrkonoší, která Josef II. v mnoha případech osobně navštívil. Malou obec Markoušovice v Jestřebích horách poctil návštěvou na podzim roku 1771, kdy byla země postižena strašlivou neúrodou a hladomorem a je mu přičítána hlavní zásluha na výstavbě zdejšího kostela a školy. Jeden z řady unifikovaných litinových figurálních pomníků ze Salmovských železáren v Blansku mu místní občané slavnostně odhalili 2. 9. 1883. Jako nenáviděný symbol Rakousko-Uherska byl po vzniku samostatného Československa z prostranství před školou „uklizen" do přítmí hasičské zbrojnice. O více než půl století později se ho při jedné „železné neděli" markoušovičtí hasiči rozhodli odvézt za mrzký peníz do šrotu. Na štěstí jej vykoupil jeden z rozumnějších sousedů a s tichým souhlasem tehdejšího vedení obce umístil na soukromém pozemku před svou chalupou. Jen poněkud divadelní nátěr, podložený jistě těmi nejlepšími úmysly, má vedle početných obdivovatelů, kteří do zastrčeného koutu obce zamíří, i své radikální odpůrce. Jak jinak?

In: Krkonoše - Jizerské hory 2009/3

Pokračování článku »

Josef II. a Krkonoše

 
Josef II. Habsburský

Mocnář, jenž konec učinil pronásledování náboženskému a zrušil rabství, zasluhuje, aby zaujal místo v panteonu národním vedle nejlepších panovníků.             (Ernest Denis)

Obdiv, jaký sklízel „selský císař" Josef II., panovník z nenáviděného rodu Habsburků a představitel absolutistického centralismu v České kotlině, zdaleka ne tak nadšený v ostatních zemích rozlehlé monarchie, byl v Krkonoších a jejich podhůří vystupňován téměř k zbožštění. Jako snad žádný jiný z dlouhé řady vladařů před ním ani po něm, navštívil oblast severovýchodního pohraničí osobně několikrát a vyoral tak trvalejší brázdu než na poli u Slavíkovic v paměti současníků, které si při letmých setkáních, často i inkognito jako tajemný „von Falkenstein", získal svou laskavostí a spravedlností. Vedle babičky Boženy Němcové také generace chudých horáků opatrovaly i v nejvyšší nouzi stříbrný křížový tolar se sličným profilem císaře, jako vzácnou památku.

Pokračování článku »

Svoboda nad Úpou a horní práva

 
První známá pečeť města Svobody nad Úpou z roku 1634 (vyobrazení z Eichlerovy sbírky)

Od nepaměti se traduje, že Svobodu nad Úpou založili němečtí horníci z některé přemyslovské kolonizační vlny, těžící na nedalekých Rýchorách drahé kovy. Ničím nedoložené báje a zkazky, inspirované trutnovským kronikářem 16. století Simonem Hűttlem, libě znějí dodnes. K odvážnému žonglování s letopočty ze samého začátku druhého tisíciletí mají však seriozní historici oprávněné výhrady. První známá písemná zmínka o Svobodě nad Úpou je až pergamen Ferdinanda I. Habsburského z 30. 8. 1546, jímž panovník povýšil hornickou osadu na městys s právy ostatních horních měst české Koruny. Podle některých autorů pochází z téže doby i základní podoba městského znaku, doložená poprvé obecní pečetí z roku 1634.

Pokračování článku »

Vojsko sv. Floriána

 
První svobodští hasiči po roce 1945

Rok 2008 je pro dobrovolné hasiče ze Svobody nad Úpou rokem oslav kulatého 140. výročí od založení sboru. Jejich dávní předchůdci se na ustavující schůzi sešli 5. 10. 1868. Do konce téhož kalendářního roku bylo zapsáno 70 aktivních členů. Pro většinu svobodských mužských bývalo členství v nezištné armádě bojovníků s živly nejen samozřejmou morální povinností, ale i chlapskou ctí. Není divu, že hasiči byli také jedním z prvních spolků, obnovených dvanácti novými osídlenci po druhé světové válce hned v září 1945. Někteří z nich jsou i na uvedeném snímku z druhé poloviny 40. let. Nahlíženo od leva stojí zahradník Josef Čermák, v populárním battle-dressu spojeneckých vojsk s medailí Za chrabrost na prsou, příslušník britských pozemních jednotek, hostinský Josef Matyska, truhlář Jaroslav Fireš, zdravotnice Marie Kolísková a její muž, malíř Jaroslav Kolísko, v té době velitel sboru, zdravotnice Marie Kosová, sedlář Vladimír Kapucián, obchodnice Drahomíra Krátká, obuvník Bohumil Kocman, urostlý trafikant Vasil Revta v polní uniformě československého armádního sboru z východní fronty, stavitel Josef Jiránek, tehdejší náčelník místního Sokola Antonín Krátký a obchodník Oldřich Vágner. V trofejních přilbách klečí pozdější dlouholetý velitel sboru a čestný předseda Čeněk Skrbek a jediný hasič, jehož totožnost se nepodařilo zjistit. (Dodatečně identifikován jako holič Wilém Lasík). Jistě jsou i pod korouhví svého patrona u nebeské stříkačky připraveni zasáhnout, kdyby u nás dole něco opravdu hořelo.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/2

Pokračování článku »

Hasičům k jubileu

 
Carl Steiner - velitel hasičů, Žacléř

Dobrovolní hasiči v Žacléři slaví v letošním roce 135. výročí od založení prvního organizovaného, tehdy německého spolku. Památek z jeho ranné historie se zachovalo poskrovnu. Výrazný portrét hasiče s hejtmanskými výložkami a jubilejní pamětní medailí císaře Františka Josefa I. na hrudi, signovaný Rudolfem Patzeltem z v té době významného trutnovského fotoateliéru v Nádražní ulici, patří k těm vzácnějším. Velká písmena FS na nablýskané přilbě, dešifrovaná jako Feuerwehr Schatzlar, se nakonec ukázala jako jediný falešný detail na jinak velice věrném portrétu zhotoveném na kartonu o rozměrech 40 x 50 cm dnes již zapomenutou fotografickou technikou, spojující reprodukci zvětšeného negativu s ručním nanášením pastózní barvy. Podle společné fotografie z roku 1913, měli totiž žacléřští hasiči na přilbách dvě stylizované jedle se vztyčeným medvědem z městského znaku. Na uváděné fotografii lze navíc bezpečně identifikovat fešáka, který se pravděpodobně v tomtéž čase nechal portrétovat. Jeho totožnost potvrzuje i další soudobý snímek, rovněž v majetku městského muzea v Žacléři, kde je tehdejší hasičský velitel Carl Steiner obklopen roztomilými hasičátky z mládežnického oddílu. Podle adresáře z roku 1911 provozoval tenkrát ve výstavném domě Hugo Tauchmanna na žacléřském náměstí čp. 7 jistý Carl Steiner taxislužbu a autodopravu. Další pátrání po jednom z dávných velitelů nabízím současným hasičům jako zajímavý domácí úkol v pauzách mezi ostrými výjezdy a zároveň jim přeji, aby byly ( ty pauzy, pochopitelně ), co nejdelší.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/8

Pokračování článku »

Svěcení praporu

 
Prapor vysloužilých vojáků z Maršova I. a II.

Symbolicky v předvečer mezinárodního Dne válečných veteránů, připadajícího na 11. listopad, obohatila můj archiv dokumentární foto pohlednice ze svobodského ateliéru Josefa Jeschke, vydaná k slavnostnímu svěcení praporu spolku vysloužilých vojáků z Maršova I. a II. 26. července 1936. Pro tehdejší dobu je víc než příznačné, že vedle žerďových stuh od místních počestných dam a družiček je na čestném místě stuha kmotry praporu paní Evelyny Piette, manželky majitele papírny Ludwiga Piette - Rivage, pokračovatele podnikatelských, humanistických a mecenášských tradic svého děda a především otce Prospera. Na polní mši u pomníku padlých z I. světové války před maršovskou školou ji však zastupovala paní Marie Kneifelová. Místní skupina Svazu vysloužilých vojáků se vyčlenila z původního vojenského spolku válečných veteránů, založeného pro velký Maršov krátce po prusko - rakouské válce již roku 1869. Ustavující schůzi z popudu poštmistra Rudolfa Scholze svolal provozní ředitel Pietteho papírny Rudolf Metzenauer spolu s truhlářem Johannem Bönschem z čp. 51 23. září 1900 s účastí 45 zakládajících členů. V první polovině 20. let minulého století, kdy velitelskou funkci od sedláka Wenzela Schwantnera z Maršova II. převzal truhlář Konrád Kneitschel z čp. 78, čítal spolek, sdružující členy z obou prvních dílů Maršova, celkem 118 mužů. Není bez zajímavosti, že první spolkový prapor, tehdy ovšem se symbolikou Rakousko - uherské monarchie, byl vysvěcen 28. 6. 1903.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/12

Pokračování článku »

Malíř Trutnovska

 
Jaroslav Otmar - Pohled k horám

Charakteristickým pohledem z podhůří východních Krkonoš na ladnou křivku hřebenového panorama bych čtenářům rád připomněl ve výčtu regionálních tvůrců poněkud pozapomínaného malíře Jaroslava Otmara (nar. 15. 3. 1901 v Lomnici nad Popelkou, zemř. 23. 4. 1974 v Trutnově). Nesporné výtvarné vlohy kultivoval soukromými konzultacemi u svého vrstevníka, všestranného umělce Karla Otáhala (1901 - 1972). Už před rokem 1949, kdy ještě pracoval jako úředník na ředitelství Státních drah v Hradci králové, byl v čilém kontaktu s tamními amatérskými výtvarníky. Poté se přestěhoval do Trutnova a jako částečný invalidní důchodce byl 1. 10. 1954 jmenován okresním archivářem. V úzké spolupráci s trutnovským starousedlíkem, kronikářem a vlastivědným badatelem Oskarem Nimschem (1887 - 1976) působil v archivu do 30. 7. 1957. Společně s trutnovskými výtvarníky příležitostně vystavoval zejména krajinné scenérie z důvěrně známého okolí a městská zákoutí, z nichž mnohá, jako například pověstnou Dračí uličku, dávno odvál čas. Otmarovo dílo, rozptýlené mezi soukromými držiteli je zastoupeno v Galerii města Trutnova i v Muzeu Pokrkonoší.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/12

Pokračování článku »

 
« 1 105 106 107 108 109 122 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.