Freiheit

SkiResort Černá hora - Pec, špičkové krkonošské středisko zimních sportů, zahrnující lyžařské areály východních Krkonoš od Černého Dolu, Janských Lázní a Svobody nad Úpou až po Pec pod Sněžkou, vyrostlo na dlouholeté tradici dané přírodními podmínkami. Při přípravě předešlého článku o dávných zimách ve Svobodě nad Úpou mi bylo líto nevyužít několik starých snímků svobodského fotografa Josefa Jeschke z válečných let čtyřicátých minulého století, tak je zcela mimo jakékoliv pořadí nabízím k prohlédnutí. Pocházejí rovněž z nepatrného zlomku pozůstalosti vyhlášeného fotoateliéru a za jejich laskavé zapůjčení děkuji panu Petru Kvačkovi. Lyžaři na lázeňském náměstí nasvědčují, že v Sudetech nebylo nařízení o odevzdání lyží německé armádě asi tak přísné jako v Protektorátu. Na panoramatických záběrech se ani tenkrát nedalo mnoho zkazit. Změnilo se však mnohé, posuďte sami.

Nepublikováno

Častý povzdech pamětníků, nostalgicky vzpomínajících na sněhovou nadílku ze svých dětských let, pro kterou se vžil název „Ladovská zima", nemá v dlouhodobém sledování počasí žádnou oporu. Během lidského života se v našem zeměpisném pásmu střídají zimy studené i teplé, s bohatou sněhovou pokrývkou i téměř bez sněhu, relativně krátké i trvající několik měsíců, mrazivé, větrné, blátivé, vynikající i nanicovaté - bez jakéhokoliv řádu a zcela náhodně, vrtkavě a proměnlivě, jak to dokáže jen počasí. Přestože naše městečko leží v horách, dokonce v těch nejvyšších v Česku, je v množství dobových pohlednic věnován zimním námětům jen nepatrný zlomek. Většinu z nich zachytil svým fotoaparátem svobodský fotograf Josef Jeschke, jehož negativy vyšly ještě několikrát po roce 1945 přičiněním národního správce jeho fotoatelieru v Kostelní ulici Jindřicha (Mojdy) Černého a dokonce i po roce 1950 s logem vydavatele národního podniku Orbis. Několik zachovalých barevných diapozitivů nedoceněného místního fotografa, zapůjčených laskavě někdejším občanem Svobody nad Úpou, kamarádem Petrem Kvačkem, navozuje atmosféru zasněženého maloměsta ve válečných letech s přívaly sněhu. Bohužel se nepodařilo je datovat úplně přesně, ale nadprůměrně bohatá na sníh byla zima 1941/1942 a další hned1943/1944. Obě byly navíc i studené a dlouhé (od října do května). Z druhé poloviny minulého století už je fotografií habaděj, tak využijme jedinečnou příležitost k zimní procházce starou idylickou Svobodou, kterou z osobního prožitku většina z nás nepamatuje.

Představovat hadrák, hadraolet či hadraplán, ale taky netopýr, motorový stan či s odpuštěním pytel na mrzáky dnes, kdy obliba populárních veloušů (jak říkají majitelé jediného homologovaného vozítka s plátěnou karoserií na světě svým Velorexům) mezi sběrateli nepochopitelně stoupá, je docela troufalost. Aspoň pro mladší generaci a těch pár motoristických ignorantů, kteří znají tříkolové „autíčko" s motocyklovým motorem konstruktérské bratrské dvojice Františka a Mojmíra Stránských jen z filmové komedie Ladislava Smoljaka Vrchní prchni, malé naťuknutí. Bratři Stránští se vývojem „káry na ose", vozítkem OSKAR, začali zabývat už koncem II. světové války.

Touhy dávných poutníků, přinést si na památku z cest nějakou drobnost nebo jí obdarovat přátele, využili podnikavější majitelé horských bud. Známá místa obsadili první koncesovaní prodejci občerstvení a upomínek v provizorních přístřešcích u pramene Labe, u Labského i Pančavského vodopádu, u Obří boudy a Sněžných jam nebo na Výrovce. Z několika vyrostly během času horské boudy. Nad vůní fialkového kamene či upravených klečových větviček koupených na navštívených místech plesali už naši pradědové a prabáby. S nárůstem turistů se rozvíjela nejprve rukodělná, ale brzy již průmyslová výroba upomínkových předmětů nejrůznějšího původu, umělecké kvality i prodejní ceny. Nikoho jistě nepřekvapí, že nápisy na těch starých jsou povětšině německé. Jazyková hranice je ale to poslední, co by obchod rozlišoval, takže hodně záleželo na klientele. Mnohokrát ležely nabízené produkty, jak s českým, tak s německým nápisem, svorně vedle sebe. Nejinak tomu bylo nejspíš již na pultíku legendární „staré Blažkové" známé jako Blasse z Rokytnice nad Jizerou v prostoru Labské boudy, nebo u křižovatky cest na Výrovce s pověstným kioskem Marie Steinerové, jedné z prvních oficiálních obchodnic se „zbožím ozdobným" i její pokračovatelky, neteře Berty Bönschové.

Přátelé,

nežehrejte na možnosti moderní techniky

 a mějte na paměti,

 že tento opovrhovaný způsob komunikace

 je mnohem lepší,

 než kdybych vám přišel popřát osobně.

Bez „berana" neboli štemplu - otisku oficiálního úředního razítka - se dodnes neobejde téměř žádná důležitá listina. Razítko se vyvinulo z původní nákladné, pracné a méně trvanlivé pečeti, přes kovový štoček, nahrazený později gumou na dřevěné podložce, až po současné samobarvící strojky, které nepotřebují zvláštní podušku s tiskařskou barvou a nejnověji razítka elektronická. Záměrně nezmiňuji ta reliéfní (slepotisková), která svou trojrozměrností nejlépe nahrazují pečeť. Také se jim někdy říká „suchá pečeť", ale pro účely tisku jsou špatně reprodukovatelná. Termín „úřední razítko" je sice podle zákona č. 352/2001 Sb. o užívání státních symbolů České republiky vyhrazen pouze pro kulaté razítko s malým státním znakem užívané na veřejných listinách, ale do takových podrobností zabíhat nebudeme.

Nejen cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Zajímavé může být i putování zdánlivě obyčejné rodinné fotografie, která za necelé století své existence několikrát změnila majitele, aby opsala zajímavý oblouk z Freiheitu do „Freiheitu". Podle vývěsního štítu na fasádě i vtlačeného firemního razítka je nad slunce jasnější, že je dílem renomovaného fotoatelieru Josefa Jeschke ze Svobody nad Úpou z meziválečného období minulého století. První přípisek na rubu psaný kupodivu česky obyčejnou tužkou pochází s pravděpodobností hraničící s jistotou od původního majitele. Kdo jiný by si ostatně napsal poznámku: „etrichovi u kterých jsem byl v krkonoších 6 neděl." (doslova). Etrichových bývalo ve Svobodě spousta. Prvně je jméno uváděno v knize hraničních protokolů už v roce 1668. V polovině 19. století obývali Etrichové v městečku celkem devět domů. A většinou patřili k těm zámožnějším rodinám, z nichž vzešli kromě známých průmyslníků v čele s průkopníkem letectví, konstruktérem Igo Etrichem i někteří starostové místní samosprávy. Ti, kteří ve Svobodě zůstali až do osudného roku 1945, byli nuceně vystěhováni. Zjistit, kdo jsou svatebčané na snímku, bude nejspíš zapeklitý oříšek. Kdo ví, co se dělo dál s fotografií? Pozdější perem psané sdělení: „Etrichova rodina před fotoateliérem" jen papouškuje, co je zřejmé a napovídá na známý nešvar začínajících sběratelů pohlednic. Stejně jako označení RRR v pravém dolním rohu, jímž chtěl autor zřejmě navodit zdání vzácnosti a tím i maximální ceny na sběratelském trhu.