Freiheit

Už to na mě, hoši přišlo, musím rukovat
Se zeleným vyložením blůzu fasovat.....
Bajonet mi ostrý dali a do ruky kvér,
to byste se, holky koukly, jakej jsem frajer.
(: Himl hergot, donrvetr, ein, zwei, drei!:)

Osmatřicetiletý záložák, četař Josef Formann ze Svobody nad Úpou, otec čtyř dcer, z nichž nejmladší Ernestině byly uprostřed první světové války sotva tři roky, si populární píseň „landšturmáků" asi nezpíval moc zvesela. I když jako člen pěveckého sboru Harmonie nepochybně zpíval dobře a rád. Základní vojenskou službu však ukončil už v roce 1902, tak se není co divit. Když ale císař a vlast zavolá, každý voják by měl vědět, kde je jeho místo.

Někdo postaví dům, někdo katedrálu a někdo ani budku pro sýkorky. Někdo zasadí strom, který ho přežije a jiný za celý život ani fazoli. Někdo zplodí dědice svého jména a někdo je slovy klasika „všech svých předků zadek". Někdo napíše knihu, namaluje obraz či složí píseň, jiný vymyslí lego nebo lék na rakovinu, zkonstruuje vzducholoď či samopal. Jiní kovají meče, sekery a pluhy, staví mosty, průplavy a tunely. Vyhrávají a prohrávají sportovní klání i válečné bitvy. Velikánům staví pomníky jejich nevýznamní obdivovatelé. A každý sám o sobě zanechá stopu aspoň v myslích těch, kteří ho znali. Po všech zůstane i bezpočet osobních maličkostí, drobných, zdánlivě bezcenných památek, dotýkaných předmětů, písemných dokladů a fotografií. Zdaleka ne všechny jsou pečlivě schraňovány potomky. Na mnohé se chodíme s obdivem dívat do muzeí, mnohé skončí v tom lepším případě ve sbírkách všemožných sběratelů, v tom horším někde na skládce. Příběhy anonymních předmětů časem košatí nebo zanikají, mění se, až vznikají zcela nové, těm původním vzdálené na hony. Jinak jsou na tom památky autentické, adresné a naprosto nezpochybnitelné s konkrétním jménem, datem, legendou. Jejich příběhy jsou dané a v podstatě neměnné. Pro potomky i pozdější badatele jsou požehnáním a jejich spojení s určitou osobou je relativně snadné.

Pod spolkovou přezdívkou „rytíře" recesistické pánské společnosti Schlaraffia, konkrétně její pobočky Gigantea, která sdružovala členy z Trutnovska a odvozovala svůj název od dávného pojmenování Krkonoš, se v polovině 30. let minulého století skrýval vrchlabský rodák inženýr Otto Schrimpel, v mnoha případech psaný též Schrimpl. Teprve s přispěním respektovaného odborníka Jiřího Rajlicha z Vojenského historického ústavu v Praze vyšlo najevo, že to byl také letecký konstruktér, který spolu se starším kolegou ing. Quido Prieselem postavil už v roce 1914 ve vrchlabské karosárně synů Ignáce Theodora Petery letuschopný motorový stroj. V I. světové válce se zařadil svými pěti sestřely nepřátelských letadel k nepočetnému seznamu leteckých es rakousko - uherského letectva pocházejících z Čech. Slavný jako krkonošská jednička Eugen Bönsch z Luční boudy sice nebyl, ale i s tím sporným pátým sestřelem je zajímavou postavou mezi odvážnými muži na létajících strojích původem z Krkonoš.

Letošní houbařská sezóna vrcholí a je na čase přinést nějaký ten košík s úlovky. Ty tam jsou doby, kdy jsme měli na zahradě břízy i borovice, jejichž kmeny každoročně obkličovaly šiky švarných kozáků v počtu větším než malém a z trávy svítili po dešti hnědými hlavičkami klouzci obecní. Jen čarodějné kruhy z trsů třepenitek svazčitých značkují místa tlejícího systému kořenů kolem travou zarůstajících pařezů. Možná v nich za měsíčních nocí tančí divoženky opravdu své vábivé tance. Za „masem chudých" je však nutno vyšlápnout do kopce za chalupou, který je rok od roku větší. Kraví vrch nad Svobodou má na vrcholové kótě úředně sice stále jen svých umrněných 681 metrů nad hladinou Baltského moře, přesto je to víc a víc to klukovské „Monte Bú", budící aspoň názvem velehorskou iluzi. Vysupět na hřeben zabere mnohem víc času než loni. Jedinou útěchou je, že to určitě jde líp, než napřesrok. A díkybohu i Krakonošovi, že ještě vůbec.

Letošní stoleté jubileum od vypuknutí do té doby největší války na evropském kontinentu, které jsme si pro její globální rozšíření uvykli říkat první světová, oživilo vzpomínky na množství mužů z Krkonoš, kteří v uniformách rakousko-uherské armády bojovali na všech frontách. Je docela s podivem, kolik jich, ač suchozemci, sloužilo u námořnictva, nebo u nejnovější složky ozbrojených sil válčících stran, letectva. Letecké eso Eugen Bönsch z Luční boudy vzdušné souboje přežil a i díky našemu časopisu je veřejnosti poměrně známý. Na opačném konci pomyslného seznamu je řada pozapomenutých jmen těch, kteří padli. Teprve osmnáctiletý pilot, desátník Vinzenz Jeschek patřil k vůbec nejmladším vycvičeným stíhačům leteckých sil monarchie nasazeným do bojů. Narodil se 22. 1. 1900 na úpatí horských hřebenů v Prostředním Lánově na Vrchlabsku. Ve farní matrice křtů od roku 1900 byl pod pořadovým číslem 11 zapsán jako Vincenz Franz Ježek česky, stejně jako jeho otec Ignaz Ježek, zámečník původem z osady Kovářská čp. 7. Matka Františka Antošová pocházela z Branné čp. 173.

Zprofanovaná zkratka dávného říjnového převratu byla velkou část minulého století spojována trochu paradoxně s listopadem, jako ostatně mnoho dalších pojmů z komunistické dílny, které byly obvykle něčím jiným, než za co se vydávaly. V tomto konkrétním případě za vším vězí jen pouhý pozdější přechod rodící se země „kde zítra znamenalo včera" z Juliánského na v pokrokovém světě dávno zavedený Gregoriánský kalendář. V České republice je letošní říjen ve znamení především komunálních voleb, které mohou výrazně zamíchat se zastupitelskými orgány obcí a měst. Ta stále méně frekventovaná zkratka mě napadla jako oslí můstek k velké říjnové samosprávní rekapitulaci. V červnu roku 1964 také proběhly v tehdejším Československu volby a padesátileté jubileum je dostatečný důvod k malému ohlédnutí. Jediná vládnoucí strana měla tenkrát stále ještě otěže pevně v ruce, ale „zlatá šedesátá" s politickým táním se drala do dveří, aby je násilně zabouchl až vpád bratrských armád o čtyři roky později. Nemíním zabřednout do hlubokomyslných politických komentářů a omezím se jen na stručné představení zvoleného zastupitelstva, jehož výrazně nejmladším členem byla tehdy moje třiadvacetiletá maličkost.

Kdyby Alenka něco sbírala, nemusela by za divy mizet v králičí noře ani za zrcadlem. Stačilo by jí každoročně poslední víkend v září navštívit vyhlášený sběratelský jarmark pod širým nebem v Jelení Hoře na dohled od pro nás odvrácené severní strany krkonošských hřebenů. Rozsáhlé rušné centrum největšího města Jelenohorské kotliny s téměř 90 000 obyvateli se na dva dny v roce mění v orientální tržiště, velkolepou galerii, obří antikvariát, po celém Radničním náměstí i pavučině přilehlých ulic a uliček historického Hirschbergu rozprostřené prodejně antikvit, nad jejichž nabídkou bledne aukční síň Sotheby´s s Dorotheem dohromady, s originálními starožitnými artefakty vedle množství novodobých replik i vyložených padělků či autentický bleší trh se záplavou užitých předmětů, nádobí, nástrojů, nářadí a použitelných i nepotřebných krámů všeho druhu. Lákavé výrobky ze skla, porcelánu, kovů všech barev, dřeva, textilu i kamene, archeologické nálezy, zbraně všech epoch, šperky, mince, odznaky, pohlednice, cetky, cetky, cetky. Jezdím tam se stejně postiženými kamarády už několik let za atmosférou a halasem smlouvání, údivu i zklamání v polštině, němčině a poslední dobou stále intenzivnější češtině, ani ne tak za nákupy, jako spíš „na čuměnou". V tom vytržení z reality a sběratelském transu snad ani s chladnou hlavou nakupovat nejde. Přesto si pokaždé nějakou drobnost, která vzbudí můj zájem a nijak neohrozí skrovnou zásobu grošíků v mé kapse, přivezu.