Freiheit

„Můj táta byl frajer.

Takového bych svému synovi přál."

5. 12. 1914

20. 12. 1963

5. 12. 2014

Žijeme krátce - mrtví budeme dlouho. Aneb necelé půlstoletí života a už víc než půlstoletí po smrti. I tak by se dalo popsat sto let od narození prostředního Antonína Tichého z trojice Tondů v našem rodokmenu v řadě za sebou, zahrnující poslední léta 19. století a přes bouřlivé dvacáté i začátek století 21.

V sametové revoluci před 25 lety jsme odhodili krunýř nenáviděné komunistické totality a náhlé svobodné vydechnutí a možnost publikovat bez cenzury probudila dosud netušené schopnosti i v do té doby absolutních nepsavcích. První „Střípky z dějin", opatřené pro pozdější rozšířené vydání v časopisu Krkonoše symbolickým názvem „Vzdělání národa - štěstí státu" vypůjčeným z původního hesla na fasádě nové školní budovy ve Svobodě nad Úpou, vyšly v tehdejším nově založeném týdeníku místního Občanského fóra již v 6. čísle v únoru 1990. Je příznačné, že hned k tomuto prvnímu článku byla připojena prosba o zapůjčení jakýchkoliv materiálů z historie města. Svoboda fórum vychází od té doby téměř nepřetržitě, v současnosti jako měsíčník s aktuálním číslem 780. Nepravidelně zařazované „Střípky" jsou posledních několik let celkem samozřejmou výplní někdy i několika stránek každého výtisku.

Symbolicky 11. 11. v 11 hodin, spolu se dvěma minutami ticha, vypučí klopy kabátů ve většině demokratických států Evropy, v Kanadě a Spojených státech papírovými vlčími máky k poctě všech padlých ve všech válkách a jako oslava mezinárodního Dne válečných veteránů. Datum připomíná okamžik z roku 1918, kdy vrchní velitel spojeneckých armád maršál Ferdinand Foch a zástupce poraženého Německa Matthias Erzberger ukončili ve vlaku poblíž francouzského města Compliégne podepsáním příměří čtyřleté válečné běsnění první světové války. Již příští rok byl tento den slaven jako Den příměří v mnoha městech dohodových států, v Americe jako Den veteránů. Od listopadu 2001 si tento významný svátek připomínáme i v České republice. Jeho symbolem se stal červený květ vlčího máku, vyrůstající odedávna na válečných bojištích. Do všeobecného povědomí přešel z básně veterána z búrských válek, kanadského vojenského chirurga a básníka, podplukovníka Johna McCrae, který přežil několikanásobné vražedné plynové útoky na západní frontě u belgického města Ypres v roce 1915 a pod dojmem smrti svého nejlepšího přítele napsal dojemné verše o květech vlčích máků, vlajících ve větru na válečných polích.

Už to na mě, hoši přišlo, musím rukovat
Se zeleným vyložením blůzu fasovat.....
Bajonet mi ostrý dali a do ruky kvér,
to byste se, holky koukly, jakej jsem frajer.
(: Himl hergot, donrvetr, ein, zwei, drei!:)

Osmatřicetiletý záložák, četař Josef Formann ze Svobody nad Úpou, otec čtyř dcer, z nichž nejmladší Ernestině byly uprostřed první světové války sotva tři roky, si populární píseň „landšturmáků" asi nezpíval moc zvesela. I když jako člen pěveckého sboru Harmonie nepochybně zpíval dobře a rád. Základní vojenskou službu však ukončil už v roce 1902, tak se není co divit. Když ale císař a vlast zavolá, každý voják by měl vědět, kde je jeho místo.

Někdo postaví dům, někdo katedrálu a někdo ani budku pro sýkorky. Někdo zasadí strom, který ho přežije a jiný za celý život ani fazoli. Někdo zplodí dědice svého jména a někdo je slovy klasika „všech svých předků zadek". Někdo napíše knihu, namaluje obraz či složí píseň, jiný vymyslí lego nebo lék na rakovinu, zkonstruuje vzducholoď či samopal. Jiní kovají meče, sekery a pluhy, staví mosty, průplavy a tunely. Vyhrávají a prohrávají sportovní klání i válečné bitvy. Velikánům staví pomníky jejich nevýznamní obdivovatelé. A každý sám o sobě zanechá stopu aspoň v myslích těch, kteří ho znali. Po všech zůstane i bezpočet osobních maličkostí, drobných, zdánlivě bezcenných památek, dotýkaných předmětů, písemných dokladů a fotografií. Zdaleka ne všechny jsou pečlivě schraňovány potomky. Na mnohé se chodíme s obdivem dívat do muzeí, mnohé skončí v tom lepším případě ve sbírkách všemožných sběratelů, v tom horším někde na skládce. Příběhy anonymních předmětů časem košatí nebo zanikají, mění se, až vznikají zcela nové, těm původním vzdálené na hony. Jinak jsou na tom památky autentické, adresné a naprosto nezpochybnitelné s konkrétním jménem, datem, legendou. Jejich příběhy jsou dané a v podstatě neměnné. Pro potomky i pozdější badatele jsou požehnáním a jejich spojení s určitou osobou je relativně snadné.

Pod spolkovou přezdívkou „rytíře" recesistické pánské společnosti Schlaraffia, konkrétně její pobočky Gigantea, která sdružovala členy z Trutnovska a odvozovala svůj název od dávného pojmenování Krkonoš, se v polovině 30. let minulého století skrýval vrchlabský rodák inženýr Otto Schrimpel, v mnoha případech psaný též Schrimpl. Teprve s přispěním respektovaného odborníka Jiřího Rajlicha z Vojenského historického ústavu v Praze vyšlo najevo, že to byl také letecký konstruktér, který spolu se starším kolegou ing. Quido Prieselem postavil už v roce 1914 ve vrchlabské karosárně synů Ignáce Theodora Petery letuschopný motorový stroj. V I. světové válce se zařadil svými pěti sestřely nepřátelských letadel k nepočetnému seznamu leteckých es rakousko - uherského letectva pocházejících z Čech. Slavný jako krkonošská jednička Eugen Bönsch z Luční boudy sice nebyl, ale i s tím sporným pátým sestřelem je zajímavou postavou mezi odvážnými muži na létajících strojích původem z Krkonoš.

Letošní houbařská sezóna vrcholí a je na čase přinést nějaký ten košík s úlovky. Ty tam jsou doby, kdy jsme měli na zahradě břízy i borovice, jejichž kmeny každoročně obkličovaly šiky švarných kozáků v počtu větším než malém a z trávy svítili po dešti hnědými hlavičkami klouzci obecní. Jen čarodějné kruhy z trsů třepenitek svazčitých značkují místa tlejícího systému kořenů kolem travou zarůstajících pařezů. Možná v nich za měsíčních nocí tančí divoženky opravdu své vábivé tance. Za „masem chudých" je však nutno vyšlápnout do kopce za chalupou, který je rok od roku větší. Kraví vrch nad Svobodou má na vrcholové kótě úředně sice stále jen svých umrněných 681 metrů nad hladinou Baltského moře, přesto je to víc a víc to klukovské „Monte Bú", budící aspoň názvem velehorskou iluzi. Vysupět na hřeben zabere mnohem víc času než loni. Jedinou útěchou je, že to určitě jde líp, než napřesrok. A díkybohu i Krakonošovi, že ještě vůbec.