Freiheit

Některá data z dějin města Svoboda nad Úpou,která mají vztah k domu č. 107 /507/ a jeho dřívějším majitelům.

*

Svoboda nad Úpou, původně rušné hornické středisko v podhůří Krkonoš, není příliš bohatá na významné stavební památky. K těm prvořadým patří bezesporu Památkovým úřadem již před rokem 1950 evidovaná a od roku 1963 státem chráněná kulturní památka, pozdně barokní /rokokový/ dům z poloviny 18. století, nesoucí dnes č.p. 507 v ulici 5. května. Zděný měšťanský dům se šířkovým průčelím, děleným toskánskými pilastry a s rokokovou štukatérskou výzdobou fasády, má do sedlové střechy, původně kryté šindelem, vysunut obytný vikýř s okrasným, segmentově zakončeným štítem, na jehož postranních pilířích stály, zřejmě později umístěné, pískovcové vázy. Díky celkem epizodní události ze září roku 1779, kdy zde ve dnech 12. a 13. dvakrát přenocoval budoucí císař Josef II. při inspekční cestě po bojištích nedávno skončené t. zv. bramborové války s Pruskem, byl dům uchráněn radikálních stavebních proměn nejen v exteriéru, kde se stavební zásahy omezily naštěstí jen na několikerou změnu střešní krytiny /šindel, eternitové šablony, plech/ a funkční úpravy některých dveřních a okenních otvorů, takže celkový výraz průčelí byl prakticky zachován, ale i v interiéru s převážně původními klenbami stropů, nezvykle prostorným schodištěm i pozdějšími dobovými doplňky, jako jsou dveře, kované zábradlí na schodišťové podestě a pod.

Svoboda nad Úpou, jedno z nejmladších sídel východních Krkonoš je rozložená v sevřeném údolí na soutoku Úpy a Janského potoka. Vznikla na místě předpokládaného staršího rozptýleného osídlení jako hornická osada v době nové kolonizační vlny, podpořené nástupem Habsburků na český trůn v roce 1526. Německy mluvící kolonisty z alpských zemí, Korutan, Štýrska a Tyrol přivedl do oblasti pozdější majitel panství Vrchlabí, Trutnov a Žacléř, hornický odborník Kryštof Gendorf z Gendorfu. Sňatky s jeho dcerami spříznění Zilvárové, majitelé panství Vlčice a vlastníci části zlatých dolů na katastru obce Sklenářovice na Rýchorách, vymohli pro vznikající osadu od císaře Ferdinanda I. v roce 1546 první horní privilegia a městské výsady, údajně včetně městského znaku. Listina z 30. 8. 1546 je tak první doloženou písemnou zmínkou o Svobodě nad Úpou, zvanou původně Bergfreiheit untern Güldenen Rehorn (horní - rozuměj hornická - Svoboda pod zlatými Rýchorami) později jen Freiheit (Svoboda), z čehož vznikl český fonetický přepis Vrajt, užívaný ještě v první čtvrtině 20. století. Dodnes platný jen nepatrně pozměněný městský znak s polovinou černé císařské orlice se zlatou zbrojí a červeným jazykem v pravém zlatém poli, zkříženými hornickými kladivy v červené a zlatým parožím v zelené levé čtvrtině, je prvně doložen na typáři obecní pečeti z roku 1634, deponovaném dnes v soukromém majetku. Štukové provedení znaku, umístěné v patě radniční věže, zdobí současnou budovu kina Máj doposud. Povýšení na město Rudolfem II. 18. října 1580 přineslo obci s vlastní samosprávou řadu výsad a daňových úlev. Přestože bylo městem poddanským, patřícím od založení až do pozemkové reformy 1848 k vlčickému panství, bylo pro malou výměru zemědělské půdy a sporné výnosy z podílů zlaté těžby živo hlavně z obchodu a řemesel. Od poloviny 19. století se datuje prudký rozvoj průmyslu, především papírenského.

Ne vždycky byl na svobodském kulturním poli tak vyprahlý úhor jako v současnosti, kdy většina obyvatel nepochopitelně lhostejně přijala i uzavření posledního kulturního stánku, městského kina Máj. Nelze při tom nevzpomenout na desítky prvorepublikových spolků nejrůznějšího zaměření v čele s mnohohlavým smíšeným pěveckým sborem Harmonie nebo na generace poválečných divadelních ochotníků, včetně populární dětské loutkové scény. Milovníci klasické hudby se v padesátých letech minulého století sešli ve Svobodském smyčcovém kvartetu. Ředitel školy Miroslav Valenta /2. housle/, úředník mladobuckého závodu Krkonošských papíren Jaroslav Stehlík /1. housle/, vedoucí městské spořitelny Ladislav Štencl /viola/ a magistr farmacie František Topka /violoncello/, téměř symbolicky zahráli i na úspěšném veřejném vystoupení 8. května 1955 právě při příležitosti slavnostního otevření kina Máj v budově bývalé radnice. V mnoha místech okolí magická záře televizní obrazovky a pasivní konzumentský způsob života přestává lidi plně uspokojovat. Člověk je stále ještě tvor společenský a rozkoš ze společně sdílených zážitků je živnou půdou pro různá nově vznikající neformální sdružení. Svoboda nad Úpou jakoby zarostlá trním, na osvobozující polibek stále čeká.

In: Krkonoše- Jizerské hory 2003/8

Mírně nakloněná sloupová kaplička z roku 1834 na enklávě Chaloupek u cesty z centra Pece pod Sněžkou do Zeleného dolu, se po důkladné obnově a statickém zajištění dočkala i vizuální podpory. Stala se jí nadživotní kovová plastika Poutníka, po mnoha letech první opravdová socha odhalená v této části Krkonoš. Volnou inspirací pro moravského výtvarníka a uměleckého kováře Libora Hurdu byla známá postava úpského údolí, poutník, který už svou cestu doputoval. Spolu s obrázkem Zdeňka Petiry ve výklenku kapličky, zobrazujícím biblického Abraháma, což je reminiscence na nejméně 300 let starý původní název skupiny chalup (podle křestního jména zakladatele se jim až donedávna říkalo Abrahámovy domky) tvoří fotogenické sepětí tradice s moderním pojetím drobného výtvarného prvku v krajině. Pro potěchu oka všech poutníků spojili své síly město Pec pod Sněžkou, Veselý výlet, Hradní společnost Aichelburg a soukromí dárci. Slavnostnímu odhalení v sobotu 22. října přálo i počasí. Neklamné znamení, že také pánovi hor jsou tyto počiny libé a podoba Poutníka z jistých důvodů zvlášť sympatická.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/12

„Narodil jsem se ztracený a netoužím být nalezen", napsal si Jaroslav Hofman (16. 2. 1944 - 17. 12. 2003) ze Svobody nad Úpou jako motto do jednoho ze svých „cancáků" v polovině devadesátých let uplynulého století. Svérázných „deníků" popsaných kuriózními vpisky, zaplněných všemi možnými i nemožnými razítky a polepených výstřižky a relikviemi z jeho křivolaké cesty životem, zanechal po sobě úctyhodný stoh. V té době byl už známou figurkou stylizující se do podoby Krakonoše, patřící jaksi samozřejmě ke koloritu východních Krkonoš.

Foto Horst Meier

Většina krkonošských autorit klade vyhubení vlka na české straně hor shodně na počátek 19. století. Přesto se, především ve východních Krkonoších, můžete se Šedým vlkem potkat. Pod tímto jménem znají nápadného mužíka v omšelém lesáckém stejnokroji s rozčepýřenou hřívou bílých vlasů přecházejících v plnovous a s čtveráckýma očima pod zelenou hučkou posázenou odznaky, domorodci i pravidelní návštěvníci úpského údolí. Jeho občanské jméno zná opravdu jen málokdo. „Horský vůdce, sběratel a znalec historie Krkonoš", jak hlásá skromně jeho vizitka, se po způsobu někdejších krajánků přidává k pocestným, aby je ohromil zapomenutou historkou o dané lokalitě. Jako ctitel dobrého truňku je vítán v hospodských partách široko daleko - a nikdy nezklame. Pokaždé ze svého nezbytného, etiketami pošitého batohu vyloví nějaký nový zajímavý přírůstek svého domácího muzea. Ze skládek a kontejnerů, od přátel i náhodných známých, z antikvariátů i bazarů vrší ve svém „pelíšku" /který je v rozporu s jeho zjevem v docela fádním panelákovém bytě/ historické předměty, listiny a fotografie, někdy i značné dokumentární ceny. Postavou drobnému lesnímu muži, pravidelnému účastníkovi dálkových turistických pochodů a členu ponikelské Krakonošovy strany, chybí mnohé do majestátu pána hor. Přesto na něj děti jeho jménem občas pokřikují. Jen z jejich pohledu, možná, splňuje představy o Krakonošovi. Šedý vlk to ale nemá rád. Dobře ví, že Krakonoš jakékoliv zlehčování svého jména trestá, ať se na něj věří nebo ne.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/2

Charakterní bergmanovský herec Max von Sydow nejspíš ani netuší, že jeden z dávných výhonků evropsky rozkošatělého šlechtického rodu, pocházejícího z někdejšího Pruska, sní svůj věčný sen dvaadvacetiletého mladíka daleko od vlasti, na periferii dnešního velkého Trutnova. Na válečném bojišti nesmyslného mocenského konfliktu Němců s Němci v létě roku 1866, padl poručík Paul von Sydow se svými třemi kamarády z pruského Královského gardového fizilírského pluku nedaleko vesničky Střítež na Trutnovsku. Miniaturní lesní hřbitůvek s jedním z nejpůsobivějších pomníků padlým v prusko - rakouské válce, zřídila pozůstalá rodina von Sydow na pozemku vykoupeném po skončení bojů od rakouského státu. Častokrát jsem si jako kluk ve stínu čtyř tajuplných bludných balvanů, označených cedulkami s neznámými jmény, labužnicky pochutnával na gigantických borůvkách, nevěda, že pod záhony borůvčí spočívají ostatky tří mladých důstojníků, padlých ironií osudu ve vítězné bitvě 28. 6. 1866. /Čtvrtý, poručík Drygalsky, byl exhumován a převezen do rodné Svídnice./ V době krátce před II. světovou válkou, kdy nadšený svobodský fotoamatér a turista Fritz Hiltscher mačkal spoušť svého aparátu, se o pomník s věnováním od spolubojovníků z důstojnického sboru zmíněného pluku, z něhož je i úvodní verš, stále ještě staral Německý stát. Při výjezdu z obce směrem na Dvůr Králové je v obnoveném průseku pomník viditelný i ze silnice.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/6