Freiheit

Od převratného patentu německého konstruktéra Karla Benze, který v roce 1886 sestrojil dvoumístnou tříkolku poháněnou spalovacím benzinovým motorem, lze počítat opravdový rozvoj automobilismu, který v průmyslově vyspělých částech zeměkoule pomalu přerůstá lidstvu přes hlavu. Zatímco v prvních desetiletích výroby automobilů bylo vlastnictví auta výsadou jen opravdu majetných jedinců, dnes není ani v České republice dokonce více vozů v rodině žádnou vzácností. Vlastnit oprávnění k řízení motorového vozidla, lidově „řidičák", patří téměř k základnímu vzdělání a jen málo jedinců může tvrdit, že se bez něj v životě obejde. Nic ale není zadarmo. Tytam jsou doby, kdy k vystavení licence stačila jen písemná žádost. Ve většině zemí je ustálená praxe absolvování alespoň základního kurzu jízdy i teoretických znalostí dopravních předpisů, korunovaná složením nemalého poplatku a závěrečné zkoušky. A je celkem jedno, zda se adept na krále silnic učí šoférskému řemeslu individuálně od soukromého instruktora nebo s kolektivem v autoškole. Mezi těmi trutnovskými je nejznámější Autoškola Macejko, slavící v letošním roce čtvrt století nepřetržitého provozu. My už trochu odrostlejší, kteří jsme svůj první vůdčí list získali v jurodivých padesátých letech minulého století, jsme navštěvovali autoškolu Svazarmu na dnešním Krakonošově náměstí, které vládl pevnou rukou populární trutnovský motocyklový závodník Jiří Martinec. Silnice nebyly ani zdaleka tak přeplněné jako dnes a vzpomínám si přesně, jak jsem při mé první cvičné jízdě šněroval se školním sedanem jičínskou výpadovkou k Volanovu tak nebezpečně, že parta cestářů pracujících na krajnici zahodila krumpáče a lopaty a naskákala za příkop do bezpečí. To absolventi autoškoly na historickém snímku z října 1928 považovali dokončení kurzu za tak výjimečnou a důležitou událost, že se nechali zvěčnit renomovaným trutnovským fotografem Rudolfem Patzeltem, který měl svůj atelier v Nádražní ulici číslo 3 v bloku již neexistujících domů vedle okresního soudu, kde je dnes provizorní parkoviště. Na kvalitní fotografii je i Patzeltova krásně čitelná suchá pečeť. Kromě informace na školní tabuli se bohužel nepodařilo ani jednoho z prvních mistrů volantu na Trutnovsku identifikovat. Help me!

Nepublikováno

Dekorativní džbán na pivo, korbel či holba, co do obsahu spíš tuplák, z německé tvrdé kameniny v základní šedé barvě se solnou kobaltovou a manganovou glazurou, podle všech indicií z některé manufaktury ve Westerwaldu v Porýní, je zhotoven tradiční technikou na hrnčířském kruhu a opatřen stylovou barokní cínovou montáží. Nalepovaný, převážně modrý reliéfní dekor, je ve středovém pásu tvořen třemi opakujícími se vedutami s architektonickými dominantními motivy města Norimberka a krajkovou výzdobou. Nahoře i dole ho ohraničuje nekonečný razítkový pásek se střídavými modrými a fialově hnědými na koso postavenými plastickými čtverci s vyznačenými úhlopříčkami. Na víku je pravděpodobně dodatečně vyryt emblém kovářského a podkovářského cechu, sestávající z podkovy a charakteristického kovářského nářadí, s datací letopočtem 1760 a iniciálami J. P. P. Nádoba patřila s největší pravděpodobností k početnému mobiliáři domácnosti svobodského papírenského podnikatele Prospera Piettte - Rivage jako po léta děděná a vážená rodinná památka.

Hrdost na dávnou hornickou minulost dobývání blyštivého kovu z rýchorských zlatonosných žil přežívala v plné síle ve Svobodě nad Úpou ještě v první polovině minulého století. Občané byli pyšní na městský znak se symboly hornických nástrojů i na obecní pečeť a později razítko s erbem, užívaným v téměř nezměněné podobě do současnosti. Při každé vhodné příležitosti se městečko v úpském údolí, lemované ladnými křivkami nejbližších zástupkyň krkonošských hřebenů, Světlé a Černé hory na jedné a táhlými stráněmi Rýchor na protilehlé straně, ke své slavnější historii nadšeně hlásilo. Kdepak dnešní lhostejnost k odkazům našich předchůdců - muzeum rozchváceno, poslední památkově chráněné dřevěné domky na náměstí zbourány, stejně jako monumentální pomník padlým ve Velké válce od sochaře Schwantnera. O drobných národopisných nebo osobních památkách končících v popelnicích ani nemluvě. Přestože místní pouliční ruch občas připomíná opuštěné kulisy zlatokopeckých hnízd na Aljašce z černobílých amerických filmů, od osudného roku 1945 s radikální výměnou obyvatelstva, kdy si noví osídlenci začali vytvářet svůj vlastní vztah k novému bydlišti, však uběhlo už 70 let. To je několik generací rodáků a je nejvyšší čas to změnit. Po devadesáti letech od vydání první a zároveň poslední malé brožurky o městě z pera tehdejšího kronikáře se i přes žabomyší půtky zastupitelů rýsuje práce na sepsání základní vlastivědné publikace. Nemálo snílků stále doufá, že se jednou přece jen najde vůle, prostředky i prostory pro zřízení malého místního muzea. Že majitelé těch několika málo nemovitých památek o ně budou nejen pečovat, ale vhodnou propagací je přiblíží i návštěvníkům.

Marie, Marušky, Marjánky, Majky, vás na mysli nemám. Vy jste záležitost celoroční. Ani jsem si nespletl krátkou a dlouhou samohlásku, protože nejde vůbec o břízky ozdobené barevnými fáborky, které o Filipojakubské noci vyrůstají před okny svobodných dívek jako houby po dešti. A ve folklorních oblastech na návsích dosahují gigantických rozměrů zásluhou veškeré mužské omladiny. Také ortodoxním trampům se marně sbíhají sliny na oblíbenou laskominu firmy Hamé v kulaté konzervičce. Čeština je bohatá a nabízí další možnosti. Můj objev je z živočišné říše a přiznám se, že jsem ho už několik let ve volné přírodě neviděl. Ačkoli jako kluk jsem si častokrát při spatření toho tajemného brouka s kovově modrým leskem připomněl onu dětskou říkanku - majko, majko, dej mi masti na bolesti - a přitom dával po čertech velký pozor na její smrdutou a jedovatou tekutinu, po které naskákaly na kůži svědivé puchýře.

Fotogeničnost Rýchor objevili mistři krajinářské fotografie i amatérští dokumentaristé už dávno. Zádumčivé nálady z Rýchorského pralesa se po Jiřím Havlovi nebo Ctiboru Košťálovi odváží fotografovat jen zoufalec. I my laičtí blikači s kapesním digitálkem však dokážeme ocenit svěží zeleň rašící trávy, rozkvetlou letní louku, sluneční paprsky ve větvoví lesa, jásavé odstíny zlata podzimu i běloskvoucí třpyt sněhových vloček v závějích. Kouzlo mají i orosené pavučiny s cáry mlh nebo závojem deště, vír chumelenice i třpyt vodní hladiny v Rýchorské studánce. Příležitost zajet si vyfotit chybějící snímky k jednomu z minulých článků se mi naskytla v nejméně vhodný čas. V zamračeném odpoledni v polovině dubna, kdy je nahoře krajina barevně nevýrazná s posledními zbytky špinavého sněhu a na Rýchorské boudě je vzhledem k mezisezoně logicky zavřeno. Spolu s kamarádem Pepou Čermákem jsme požadované fotky po dobrodružném hledání Údolí blesků pořídili. Odborníci přebytečné snímky většinou smažou, aby si uvolnili kapacitu paměťové karty. Mě vždycky říkal děda - nic nevyhazovat! Z nostalgie jsem vybral pár těch s přimhouřením obou očí koukatelných, pro vzpomínku na příjemně strávené odpoledne. Konec konců, ani to pivečko v hospodě Pod pralesem nebylo k zahození.

Nepublikováno

Nic na světě prý není úplně černé ani bělostně bílé. Záleží na úhlu pohledu. Převedeno do končin okouzlení postavou Krakonoše, kde jsem jako doma, existují tisíce podob pána nad nejvyššími horami v Čechách. Nejen věčný rozpor mezi tradičním germánským Rýbrcoulem, obrem, kterého najdeme i ve Slezsku, v Alpách nebo v Harzu, a mladším českým pantátou Krakonošem v myslivecké kamizole z domácích hvozdů. Především v umění se za svérázného horského ducha vydává kdekdo a kdeco. A to zcela pomíjím abstraktní úlety současných umělců, kteří by realistickou figuru nestvořili ani v totálním rauši. Na sběratelském trhu se i tak objevuje nespočet fotografií a malůvek, hlavně na stále vděčných pohlednicích. Ani trojrozměrné artefakty, od sochařských mistrů po lidové řezbáře, nepostrádají tvůrčí rozmanitost a originalitu.

Touhou většiny sběratelů notafilií, kam řadíme papírová platidla všeho druhu, je mít ve sbírce pokud možno nepoškozené, čisté, nepomačkané a čitelné exempláře bankovek, státovek i nouzovek, protože zejména kvalita a zachovalost určuje jejich cenu, nikoliv stopy po oběhu. Velkou roli hraje samozřejmě počet vydaných kusů. Nad vším ale vítězí nabídka na sběratelském trhu. Je celkem logické, že mnohem víc zachovalých nominálů má vyšší hodnoty, protože kdo by taky schovával nějaké drobné šušníky poznamenané obíháním. Existují však výjimky. Mezi ně patří soukromá vydání drobných nominálů s omezenou platností, vydávaná v dobách finanční krize, jako tomu bylo v revolučních letech 1848 - 1849, z nichž některé byly přijímány ještě nějaký čas po jejich úředním stažení v roce 1850. Tato náhradní platidla plnící funkci jakýchsi směnek, nazývaná dnes ve sběratelské hantýrce všeobecně nouzovkami, vydávaly nejen bankovní domy nebo obecní úřady, ale i různé jiné instituce včetně mnoha soukromých podnikatelů, především obchodníků nebo hostinských všude, kde bylo potřeba doplnit nedostatek drobného oficiálního oběživa. Především v průmyslových oblastech Čech i Moravy s velkou koncentrací obyvatelstva bylo vytištěno značné množství různých nominálů rozdílné výtvarné i tiskařské úrovně, kvality použitého materiálu (nemusel to být jenom papír) i velikostí. K početným v odborné literatuře popsaným vydáním z trutnovského regionu se řadí i nouzovky ze Svobody nad Úpou.