Freiheit

Na neodeslané, nedatované černobílé pohlednici odpovídající kvalitou tisku i formátem druhé dekádě minulého století pózuje urostlý trénovaný sportovec s viditelným tělesným hendikepem. Chybí mu část levé nohy od kotníku dolů. Podle popisu jde o jistého Josefa Munsera, jediného známého jednonohého cvičence předvádějícího stoj na rukou, nazývaného „lidská váha". Lze předpokládat, že ateliérové foto sloužilo k propagaci veřejných vystoupení tohoto mladého muže, ať již na sportovních kláních nebo ve varieté či v cirkuse. Na zadní straně pohlednice vydané uměleckým závodem Schmidt & Co. v Lübecku je již z tiskárny natištěna trvalá adresa: Mladé Buky 28 u Trutnova v Čechách. Rodinný dům čp. 28 u hlavní silnice z Trutnova do hor vlastnila však v té době rodina Krausova. Podle evidenčních listů policejní stanice v Mladých Bukách se Josef Munser, vyznání římsko - katolického, narodil manželům Antonovi Munserovi a Anně rozené Pflugerové 13. 9. 1893 a později byl zaměstnán jako tovární dělník. V roce 1919 se oženil s o šest let starší Annou Tauchenovou, narozenou 25. 7. 1887 rovněž v Mladých Bukách. Zemřel 22. 9. 1920. Současné stoleté výročí od začátku I. světové války svádí k odvážné fabulaci. Podle data narození je zřejmé, že jako každý mladý muž jeho věku podléhal vojenské odvodní povinnosti do armády rakousko - uherské monarchie. Popustíme - li uzdu fantazii, narukoval Josef Munzar na frontu, kde byl raněn a přišel o nohu. Na rozdíl od tisíců válečných invalidů, kteří skončili na obtíž příbuzným nebo obci, v horším případě jako žebráci, to nevzdal a pílí a tréninkem se vypracoval v eso ve své disciplíně. Ale třeba se s postižením již narodil nebo utrpěl úraz někdy jindy. V každém případě to byl nejspíš houževnatý mladík, který se dokázal postavit osudu. Byla by velká škoda, kdyby zajímavá pohlednice zůstala ve sbírce navždy jen němou položkou bez příběhu. Možná, že čas jako již mnohokrát doplní neúplný příběh o nová zajímavá fakta.

Nepublikováno

Objeví-li se v centru Svobody nad Úpou nová opravená fasáda některého z historických domů, vyvolá vždy zvýšený zájem veřejnosti. Zástupy amatérských kritiků i nekritických obdivovatelů se utkávají ve slovních přestřelkách bez fundované argumentace, jen na základě subjektivního pocitu líbí - nelíbí. A valné většině je to jako obvykle jedno. Nejinak je tomu u nejnovějšího počinu výrazně poznamenaného asijským vkusem majitele domu čp. 537. Hned na úvod musím poznamenat, že patřím k těm, co určitě nejsou nadšeni. V žádném případě nemám nic proti barevnosti, ale architektura není papoušek a všechno by mělo mít svůj styl. Nadarmo se neříká, jiná země - jiný mrav. Kdo někdy viděl barevné skandinávské domky, hýřící sytou červení, zelenou i modrou, musí uznat, že je to něco podstatně jiného než pouťová směs křiklavých nelomených barev z asijské tržnice. To není nic proti prolínání kultur ani s odpuštěním „zaprděné" čecháčkovství. Zdaleka nejde jen o barvy. Brutální zásahy minulých let do uspořádání a vzhledu okenních a dveřních otvorů zprznily štukové fasády většiny domů na náměstí i v hlavní ulici. Odstrašujícím příkladem je otlučení všech secesních zdobných prvků z budovy pošty, ze které se tak stal fádní, šedivý a nevzhledný barák.

Napjatě očekávaná výpravná publikace Příběhy Luční boudy, vydaná ve stejné úpravě a od téhož autora jako nedávná Erlebachova bouda Správou Krkonošského národního parku, ještě voní tiskařskou černí a dokonale zastínila tematicky podobný, avšak poněkud jednostranně pojatý a polygraficky nesrovnatelný paperback Die Wiesenbaude německého vydavatele z minulého roku. Emeritní ředitel Krkonošského muzea ve Vrchlabí Miloslav Bartoš se svou příslovečnou pečlivostí shromáždil a poutavou formou popsal všechna dostupná data z historie i současnosti krkonošské nejstarší, největší a nejznámější hřebenové boudy, včetně značného počtu dobových ilustrací, které jsou i pro zasvěcené čtenáře v mnoha případech zajímavou novinkou.

Od vypuknutí Velké války, předznamenané červnovým atentátem na rakouského následníka trůnu arcivévodu Ferdinanda v Sarajevu, uplyne 28. července právě 100 let. Teprve o čtvrt století později, s rozpoutáním dalších globálních hrůz, se jí začalo říkat I. světová. V letech 1914 - 1918 byla i ze Svobody nad Úpou odvedena k různým zbraním rakousko - uherské armády řada mladých mužů, z nichž mnozí se již nevrátili nebo zemřeli záhy po konci války na její přímé následky. Podle obecní kroniky jich bylo 63 z těch 333, kteří během čtyř let do válečné vřavy narukovali. V době mobilizace v roce 1914 bylo mužů ve věku od 18 do 50 let, podléhajících různé odvodní povinnosti ve Svobodě 574. Necelá stovka z nich, 65 živých, 5 nezvěstných a 28 padlých, se vešla na fotografické tablo s nápisem „Na počest mrtvých i přeživších bojovníků ze Svobody ve světové válce 1914 - 1918", které je dnes uloženo v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově, kam bylo pravděpodobně po roce 1945 převezeno ze zrušeného svobodského vlastivědného muzea. S laskavým svolením vedení Muzea Podkrkonoší ho pro „Svoboda fórum" ochotně přefotil Pavel Křivka.

V odborných kruzích září jméno krkonošského rodáka Edwina Rolfa jako jasná hvězda. Většině obyvatel i návštěvníků regionu, které ani nenapadne si ho vygooglovat však zůstává neznámé. Majitel malé strojírny na jemnou mechaniku a optiku v Chotěvicích na Trutnovsku v době mezi světovými válkami se narodil v Hořejším Vrchlabí 14. února 1899 a v letech 1910 - 1914 navštěvoval reálné gymnázium v Hostinném. Vyučil se strojním zámečníkem a elektrikářem a ve stejném oboru absolvoval i vysokoškolské studium. V první světové válce skončil jako mladičký voják s plicním onemocněním v lazaretu. S titulem inženýra vstoupil velkoryse do života v roce 1922 vlastním patentem vysokootáčkové vodní turbíny na výrobu elektřiny, čímž se finančně zajistil. Krátce působil v Rokytnici v Orlických horách a po přestěhování začal od 25. 1. 1929 samostatně podnikat v budově bývalého mlýna čp 62 v Chotěvicích. Nefunkční mlýn přestavěl již předešlý majitel Josef Winter na továrnu zpracovávající lněný odpad.

K 100. výročí vypuknutí I. světové války připravila Česká televize mimo jiné i třináctidílný dokumentární cyklus nazvaný Naše Velká válka, vysílaný na zpravodajském programu ČT 24. Posledních zhruba 5 minut z každého půlhodinového dílu je věnováno samostatnému projektu Pomníky. Třetí pokračování, které si jako všechny ostatní odvysílané díly můžete přehrát na internetu, provází krátké zastavení u obnoveného pomníku padlých ze zaniklé podkrkonošské obce Sklenářovice. Měl jsem tu odvahu postavit se před kameru.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10877203125-nase-velka-valka/214411033220002/

Pyrolit braun, super pyrolit, nigrit, stratit? Nic? Tak co třeba fayence nebo englisch porzellan? Přihořívá? Nebudu napínat, jde o vypálené zkušební vzorky různých směsí vypalovacích materiálů z bývalé porcelánky v Kovarech v polském podhůří Krkonoš z dob kdy ji vlastnil německý koncern Rauschert. Pro našince je dávno zaniklá továrnička zprovozněná v roce 1871 zajímavá především osobou svého zakladatele. Heinrich Pohl, jeden z bratří Pohlů, podnikajících ve výrobě různých druhů keramiky i porcelánu na mnoha místech Čech i tehdejšího Slezska, stejně jako již jejich otec Josef, totiž založil v roce 1878 i známou a dosud existující továrnu na porcelán v Žacléři. Což je od nás ze Svobody nad Úpou přes Rýchorský hřeben doslova jen pár kroků. Přesně tolik, kolik se jich vejde do tuctu (kilometrů).