Freiheit

Podle církevních „Libri confirmationum" měla obec faráře už v roce 1350. Mladé Buky, kde jsou historicky doloženy dvě zaniklé tvrze různých majitelů, se tak řadí k nejstarším sídlům východních Krkonoš. Od začátku 16. století se v jejich držení téměř nepřetržitě střídali páni na Vlčicích. Během 19. století se ryze zemědělská vesnice začala industrializovat. Jen nejstarší mladobucká papírna je známá už od 17. století. V roce 1836 zde trutnovský podnikatel Jan Faltis založil první mechanickou přádelnu lnu v monarchii, připojili se textilní magnáti Etrichové, v Kalné Vodě bělič Hanke a řada drobnějších provozoven. Hlavně pro jejich potřebu zahájila rakouská Severozápadní dráha v únoru 1871 výstavbu železniční trati z Trutnova do Svobody nad Úpou s nádražím na mladobuckém katastru. Dne 17. prosince 1871 byl zahájen provoz. Zastávka Mladé Buky byla vedle strážního domku s nástupištěm za tratí. Směrem k obci se zastávka s nástupištěm, vybudovaná brigádnicky místními občany přemístila od 21. 8. 1949. V roce 1976 musela tato budova ustoupit výstavbě nové silnice z Trutnova do Pece pod Sněžkou. České dráhy zavedly 29. září 1997 na trati tzv. nulový grafikon. Provoz byl obnoven společností Viamont 4. října 1997.

In: Zlatá cesta - informační panel

První budovou na do té doby pustém temeni Rýchor v nadmořské výšce 1000 metrů byla od roku 1892 Maxova chata, stávající na místě dnešní upravené vyhlídky s jedním z nejkrásnějších výhledů na panorama východních Krkonoš. Původní výstavní pavilon ze Zemské jubilejní průmyslové výstavy v Praze roku 1891 daroval rakouskému Krkonošskému spolku majitel vystavující firmy průmyslník Max Hirsch ze Slaného. Rýchorskou boudu postavil za jeden milion korun stavitel Wagenknecht z Trutnova jako moderní pohostinské zařízení, patřící s čp. 53 k obci Rýchory. Objednatelem stavby byla v roce 1926 slečna Bertholda Hampelová a Josef Grossman. Od roku 1930 až do konce války ji provozovala prvně jmenovaná, dcera Pauliny Hampelové z Maxovky, jako jediná majitelka. V roce 1946 přešla bouda pod národní správu Klubu českých turistů v Praze. V srpnu 1950 ji převzalo pražské sokolské družstvo Vzlet. Delší čas také patřila podniku Interhotel Krkonoše se sídlem ve Vrchlabí. V roce 1976 koupila Rýchorskou boudu Správa KRNAP a po rozsáhlé rekonstrukci, zahájené v roce 1979, zde zřídila Krkonošské středisko ekologické výchovy.

In: Zlatá cesta - informační panel

Datum 8. října 1913 vepsané ve štítě lovecké boudy Pašovka je v souladu se stářím okolních porostů vysazovaných po likvidaci škod z větrných let 1903, 1905 a 1907. V té době ji nejspíš zbudovali na místě zaniklé samoty lesní dělníci. Ve druhé polovině 30. let minulého století sloužila krátce čs. armádě jako sklad trhavin při budování Vojenské cesty a pevnůstek lehkého opevnění státních hranic na hřebeni Rýchor. Souvislost jejího názvu s pašeráky se přímo nabízí, skutečnost je ale prozaičtější. Koncem 50. a začátkem 60. let 20. století zde často pobýval novinář a spisovatel, propagátor „lesní moudrosti" a redaktor časopisu Myslivost Míla Paša (1901 - 1976). Již značně zchátralou chalupu provizorně obnovili dřevaři ze Slovenska, rozsáhlejší úpravy jsou dílem myslivců ze sdružení „Rýchory", kteří ji léta užívali a od roku 1971 také vedli pamětní knihu s mnoha stránkami zajímavých zápisů. Z majetku města Trutnova boudu v roce 2007 získala Správa KRNAP a o rok později prošla generální opravou.

In: Zlatá cesta - informační panel

Při povrchovém dobývání zlata byla srážková voda nad dobývkami zachycována a soustavou mělkých příkopů odváděna dolů po svahu nebo využívána k těžbě. Kruhová nádrž jen deset kroků za tímto panelem na vrcholu Bartova lesa sloužila podle jedné z domněnek k zachycení vody potřebné pro pohon vodotěžného kola. Jedno takové podle dokumentů sestrojil například nájemce jámy Trenčín královéhradecký měšťan Jan Jirský. Přivedená a naakumulovaná voda posloužila také ke splachování hlíny z těžených rýh dolů do údolí. Splavená hmota se teprve v údolí přeprala a přerýžovala. Přiváděcí kanál vedl vodu nejspíš z dva kilometry vzdáleného Sejpového potoka. Dnes lze hornický kanál vysledovat jen na několika místech v okolí silničky na Rýchory. Jeho existenci potvrzuje dopis důlního odborníka Karla Eustacha Schindlera knížeti Schwarzenbergovi ještě 9. března 1765.

In: Zlatá cesta - informační panel

Kapličku, sloužící i jako přístřeší pro pracovníky na poli nebo v lese v čase nepohody, postavil na rozlehlé louce lemované hraničním lesem z místního kamene sedlák Josef Franz ze Sklenářovic čp. 21 v roce 1874. Interiér byl vybaven prostými dřevěnými lavicemi pro 10 až 12 osob a malým oltářem s náboženskými obrázky a soškami. Příchozí pravidelně doplňovali svíčky a čerstvé květiny. Od konce poslední války se zánikem Sklenářovic kaplička pustla, devastována dřevaři a příležitostnými nezvanými nocležníky. V roce 2000 byla z iniciativy galerie Veselý výlet na náklady Správy KRNAP celkově renovována. Stavební práce podle vlastního plánu provedla Stavební a inženýrská firma Klimeš z Horního Maršova. Návrh a výmalba interiéru, odkazující na ochranné poslání kaple, je dílem úpické výtvarnice Květy Krhánkové. Na restaurování venkovních maleb a nápisů podle dobových fotografií se podílely odborné restaurátorky Magda Pichová a Kateřina Krhánková.

In: Zlatá cesta - informační panel

Celkem třináct mužů z obce Sklenářovice padlo na frontách první světové války. V roce 1923 obec s více než dvěma sty obyvatel připomněla své oběti jednoduchým pomníkem. Netradičně jsou u jmen padlých uvedena i čísla domů, z kterých pocházeli. Tím obec vytvořila i pomník samotné vesnice, aniž tušila, že po roce 1945 zcela zanikne. Hospodář Josef Fuckner z domu čp. 49 svou smrtí připomíná někdejší rozsah Sklenářovic. Před první válkou v obci stálo celkem 42 obytných domů, nejvyšší číslo mělo stavení čp. 51. V roce 1993 našli přátelé Veselého výletu pomník rozmetaný v okolí, čtyři díly chyběly. Po vystavení desky se jmény padlých v galerii Veselý výlet se podařilo zorganizovat opravu pomníku, na kterou nejvíce přispěla Správa KRNAP. Na původní místo se vrátil na jaře 2001. Kamenické práce provedl Petr Beneš, kovový oplůtek podle původního zhotovil kovář Milan Postrach.

In: Zlatá cesta - informační panel

Nejrozsáhlejší montánní přemodelování terénu se v oblasti Rýchor zachovalo tady v Bartově lese, v místě primárních zlatonosných ložisek. Před sebou vidíte jednu z největších zdejších povrchových dobývek. Hluboké rýhy doplňovaly několik metrů hluboké šachtice spojené krátkými štolami. Ty se po opuštění díla většinou propadly a rozšířily linie povrchových rýh, příkopů a trychtýřovitých depresí. V době těžby zlata byla oblast Bartova lesa bez vegetace a zcela devastovaná rozsáhlými přesuny zeminy. Teprve od konce 18. století se tu opět uchytil les a dnes je lokalita někdejších dolů cennou druhou zónou národního parku s omezeným vstupem. První písemně doložená zmínka z roku 1542 o zdejších dolech je spojená se jménem korutanského důlního podnikatele Kryštofa z Gendorfu a vlčických pánů Zilvárů. Jen o pouhé čtyři roky je mladší privilegium císaře Ferdinanda I. z 30. srpna 1546, zakládající hornickou slávu městečka Svoboda nad Úpou. Zlato z Rýchor, vyskytující se v podobě drobných zlatinek vykrystalizovaných do keříčkových tvarů, je díky svému složení s příměsí stříbra a paládia evropským unikátem. Podobné lze najít už jen v Sierra Pelada v daleké Brazílii.

In: Zlatá cesta - informační panel