Freiheit

Deset vybraných osobností světových i               regionálních dějin, narozených 27. října.

Omlouvám se všem dalším významným postavám historie i současnosti, které jsem nikoliv se zlým úmyslem přeskočil.

Centrální část Svobody nad Úpou, zahrnující náměstí Svornosti a do něj ústící hlavní komunikaci, dnešní ulici 5. května, byla už v „dřevních" dobách zastavěna roubenými měšťanskými domy s vysokou, ve většině případů svisle bedněnou, gotizující lomenicí, nesenou tesařsky zdobenými sloupy podsíní, situovanými osou střešního hřebene kolmo na veřejný prostor. Jednotlivé domy stály těsně vedle sebe, řidčeji odděleny jen úzkou uličkou, takže jejich nestejně hluboká podloubí tvořila souvislý chráněný koridor. Tradiční uspořádání přízemí s chlévy, nebo později řemeslnými dílnami a obchůdky směrem do ulice a obytnou částí do dvora či zahrady, bylo po staletí téměř neměnné. Stejný typ, jaký tvořil jádro městečka v době jeho založení v polovině 16. století, se vzhledem k jistému konzervatismu původního německého obyvatelstva stavěl znovu i při obnovách domů po početných požárech až do začátku 19. století.

Přísloví, co Čech, to muzikant, jistě nevzniklo náhodou a nejsou tak daleko doby, kdy ovládat hru na nějaký hudební nástroj patřilo k dobrému tónu. Mnohdy to znamenalo totéž, co „druhé řemeslo". Dobrý muzikant se uplatnil vždycky. To jen během několika posledních generací, kdy se s rozvojem záznamové techniky line reprodukovaná hudba ze všech koutů, se z nás stali v tom lepším případě pasivní posluchači. V tom horším pak naprostí ignoranti, pro které je jakákoliv hudba jen zvukovou kulisou, hlavně když je nahlas. Ani ve Svobodě nad Úpou tomu není jinak. A přitom ještě v polovině minulého století se bez živé hudby neobešla téměř žádná společenská událost. Množství různých kapel nebo jen narychlo seskupených part muzikantů vyhrávalo nejen k tanci. Břeskná dechovka provázela slavnostní průvody, kterých bylo v tehdejším režimu nepočítaně. Po těch se jistě nikomu nestýská, je to jen konstatování. Komornější sestava provázela nebožtíky na poslední cestě (i to patří k životu). A kytaru, mandolínu nebo banjo dokázal vzít do ruky pomalu každý druhý tramp.  

Pár slov k „vykopávce" z červencového čísla Krkonoše - Jizerské hory (úvodník na s. 4): Jedná se skutečně o Krakonoše, kterého používala WHW - Winterhilfswerk čili Zimní pomoc. Vznikla v Německu na začátku 30. let 20. století v době hospodářské krize za účelem materiální pomoci chudým obyvatelům. Po nástupu nacistů k moci se WHW od 13. září 1933 stala veřejně prospěšnou nadací řízenou ministrem propagandy, zapojenou do NSV - Ná­rodně socialistického spolku pro sociál­ní péči - organizačně přímo napojeným na NSDAP. Její pracovní náplní bylo především pořádání sbírek všeho dru­hu, v nichž dárci, ne vždy zcela dobro­volní, dostávali za odměnu drobné propagandistické předměty (odznaky, pohlednice, přívěsky apod.). Dodnes se s nimi čile obchoduje na eBay. Porcelánový Krakonoš byl vyráběn ve velkém množství a jednotlivé exempláře se barevně liší.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2011/9                                                                      

Hory Orlické. Na Jiráskově horské cestě (ještě po devadesáti letech). Napsal Petr Rýgr, foto Aleš Formánek. V originální nápadité grafické úpravě Kateřiny Formánkové, vycházející z koncepce Petra Rýgra (mimo jiné též autora obálky) vydalo nakladatelství Lithos pro Knihovničku Rodinného výčepu v Přibyslavi v létě 2011. Uvedena byla tamtéž při tradiční červencové zahradní slavnosti (spíše však malém festivalu) již XI. Dni Výčepního listu. Pro pravidelné čtenáře našeho časopisu to nejsou neznámé pojmy, viz Krkonoše - Jizerské hory číslo 4/1999 - Den v cínovém království.

Svobodská píseň domovská 

V dobách kdy slova rodina, domov, vlast nebyla jen prázdnými pojmy a příslušnost k nim měla svou váhu i bez okázalého patriotizmu a hurá vlastenčení, dokázali se k nim lidé hrdě hlásit a s určitou vážností chovat. Pyšní na dílo svých otců ctili odznaky sounáležitosti s rodnou zemí, s místem svého bydliště i zájmového kolektivu. Atributy jako státní znak, vlajka nebo hymna byly nedotknutelné. Ale i téměř každá profesní či společenská organizace nebo spolek měly své heslo, znak, kroj, prapor a chorál. Nic na tom nemění, že naši předchůdci se po staletí hlásili k německé národnosti - své cítění vyjadřovali stejně jako naši pradědové u Mladé Boleslavi nebo kolem Kolína.

Název článku o bezesporu nejznámějším obyvateli našich nejvyšších hor jsme si vypůjčili od pana Antonína Tichého - znalce krkonošské historie, ukázkového patriota a hlavně literáta, který se (nejen) Krakonošem zabývá už pěkných pár let. Následující řádky jsou vlastně koláží jeho textů, publikovaných v nejrůznějších periodikách. Při četbě se možná neubráníte dojmu, že Antonín Tichý je Krakonošův nejlepší kamarád...

Jana Patková