Freiheit

To je pořád jen Rudolf, Rudolf, Rudolf. Míněno Habsburský, toho jména druhý. Římský císař, český, uherský a chorvatský král, arcivévoda rakouský narozený ve Vídni 18. července 1552 zemřelý 20. ledna 1612 v Praze, kterou jako poslední z Habsburků učinil svým sídelním městem. Jemu jsou zasvěceny dnes už tradiční Rudolfovy slavnosti a jak to vypadá, bude mít ve Svobodě nad Úpou i sochu. Naštěstí jen dřevěnou s relativně krátkou životností takže naši potomci nebudou možná muset řešit v referendu kam s ním. Ne, že by si ji nezasloužil. Panovník jeho věhlasu, který mimo jiné povýšil už 18. října 1580 bezvýznamné hnízdo několika kovkopů z mnohaslibných rýchorských nalezišť třpytivých zlatinek usazených v bezpečném závětří Černé hory na městečko s výsadami a privilegii ostatních starobylých větších a známějších horních měst by se měl tesat do mramoru nebo odlévat z bronzu. Což se ostatně v hojné míře dělo už za jeho života. Někteří hnidopiši mezi regionálními historiky by na jeho místě rádi viděli jeho děda Ferdinanda I. Jednak by se tím povědomí o existenci Svobody posunulo o pár let dozadu, což je argument jen pro extra soutěživé jedince, ale z faktografického hlediska naprostá malichernost. Jenže ten kdo svým podpisem 30. srpna 1546 na první známé byť nedochované hornické privilegium spojené údajně s udělením znaku vytáhl bezejmennou osadu z nicoty aspoň symbolicky na roveň důlních revírů v českém království byl až do doby než to nějaký převratný historický objev vyvrátí právě Ferdinand I. Zakladatel Rakousko - česko - uherského soustátí, ze kterého vznikla mnohonárodnostní monarchie s vládnoucí dynastií Habsburků trvající až do konce Velké války v roce 1918. Narodil se 10. března 1503 v Alcalá de Henares nedaleko Madridu a zemřel 25. července 1564 ve Vídni. Splu s manželkou Annou Jagelonskou spočívá v chrámu sv. Víta v Praze.

Většina šťastných normálních lidí nemá o Schlaraffii, recesistickém spolku bláznů, šašků a kašparů, byť i někdy s vysokoškolským vzděláním ani potuchy. Hrstka šťastlivců o nich ví téměř všecko. Mezi oběma krajními extrémy se zmítá množina nešťastných jedinců, kterým je všecko jedno a my sběratelé. Šťastní, když se nám podaří získat nový přírůstek do sbírky a nešťastní, když se nedaří ho zařadit. Odznaky s vyobrazením sovy patří k těm zapeklitějším. Pro milovníky Schlaraffie je většinou věc jasná. Sova, konkrétně ta ze všech největší je erbovním ptákem spolku. Sedící, stojící, v letu nebo jen výrazná výří hlava, realisticky pojatá či v symbolické zkratce se na odznacích, dekoracích a medailích kolujících mezi šlarafy po celém světě tisíce vyskytuje téměř pravidelně.

Letošní rozmarné jaro nechalo předčasně vykvést květy všech barev, aby je vzápětí spálil nečekaný mráz. Na naší zpustlé a neudržované zahradě, která zčista jasna spadla na má bedra bez ohledu na to, že ze všech bylin těžko rozeznám kravinec od petrklíče, vykvetla mezi bělostnými kvítky jívových proutků zajímavá trvalka. Prý je to Allium schoenoprasum a hospodyňky ho podle Magdaleny Dobromily užívaly již před narozením Krista. Naše babičky měly pro šťavnatou aromatickou nať v kuchyni všestranné využití, jen aby dědkům mohly odepřít jejich oblíbené tvrdošíjně vyžadované Maggi. Čerstvě nasekanou ji míchaly se solí, praly ji do másla, do tvarohu i do sýrů. Spolu s koprem musela být v salátech a bez té údajně zdravé trávy s vysokým obsahem vitamínu C a mnoha dalších užitečných stopových prvků se neobešla ani míchaná vajíčka, leckterá omáčka o polévkách nemluvě. Ženská když se doví, že zelená barva posiluje zrak, tak s tím ozdobí i hotová jídla na talíři - a dědku nekecej a jez!

Stromy umírají vstoje. To je výstižný titul zfilmované stejnojmenné lyrické komedie španělského dramatika Alejandro Casony (1903 - 1965). Avšak i holá pravda. Pokaždé, když se ráno podívám do zrcadla, vidím tenhle obrázek. Starý vetchý ztrouchnivělý pahýl někdejšího statného a zdravého junáka uprostřed mladé bujné zeleně štíhlých výmladků, nachýlený, plný jizev a ran, napadený hmyzími škůdci, plísní a houbami, porostlý mechem a lišejníky. Ale dosud stojí! Ten čas, kdy se tiše sesune do vřesu, aby splynul se zemí, už však visí ve vzduchu. Zatím se kolem proskakují veverky a poletují ptáci štěbetajíc lichotky obvyklé i mezi lidmi: „Ahoj, starý brachu! Ty dobře vypadáš..."

Nepublikováno

Zachovalé hraniční kameny jednotlivých panství na původním místě v terénu aby pohledal. Krajina se během let neustále mění. Širé lány zemědělské velkovýroby pohltily drobná políčka dávných hospodářů, staré cesty zmizely a nové na jiném místě vznikly. Kde býval les, jsou dnes holé pláně, na místě mýtiny šumí letitý háj. Těžké mezníky pomalu zapadají do země, jsou poškozovány objemnými mechanizmy při těžbě dřeva. Bývaly přemísťovány chamtivými majiteli pozemků. Dnes mizí němí svědkové minulosti houfně na zahradách chalupářů, často bohužel i v zahraničí, kde bez dějinných souvislostí ztrácejí svou vypovídací hodnotu. Jeden takový osamocený exemplář, který až na několik šrámů odolal zubu času, mohou pozorní turisté spatřit zarostlý v trávě u starobylé vozové cesty spojující kdysi města Trutnov a Vrchlabí. Byl součástí pravidelné řady mezníků na hranici mezi Bolkovem, dnes částí Rudníku a Janskými Lázněmi. Známé iniciály J.A.K. svedly už nejednoho taškáře v roli turistického průvodce k neškodné mystifikaci. Nabulíkovat zejména povrchním Pražákům (ti vzdělaní prominou) že je to pamětní kámen na učitele národů Jana Amose Komenského, který tudy dle některých pramenů opravdu projížděl při osudné cestě do exilu 3. února 1628 z Horní Branné přes Černý Důl, Janské Lázně, Mladé Buky, Babí, Žacléř, Černou Vodu a dál do Lešna, není zas tak velký výkon. Bóža Nožička ze Zlaté Vyhlídky blahé paměti by mohl vyprávět. Jenže všechno je jinak - jak podle Jana Wericha poznal na sklonku života jistý rabín, což je prý ale také jen mystifikace. Hraničník vyznačoval majetek textiláckého impéria Klugů, jehož zakladatel Johann Adam Kluge (31. července 1777 - 24. července 1849) působil v rodných Heřmanových Sejfech, dnešním Rudníku, který zahrnuje bývalá katastrální území původně samostatných vsí a osad - Arnultovice, Javorník, Bolkov, Janovice, Lázně Fořt, Leopold, Terezín a Hladíkova Výšina - jako faktor lněné příze. Jeho předek přišel do Čech údajně ze Zhořelecka po třicetileté válce. V historii regionu je jméno Kluge zapsáno mezi zakladateli lnářského průmyslu. První podnik pozdějšího impéria, továrnu na zpracování lnu založil v Horním Starém Městě u Trutnova jeho syn František (1821 - 1888) se svým švagrem Josefem Etrichem (1803 - 1878) ze Svobody nad Úpou v roce 1850. Firemní značku J.A.K. si rodina ponechala a jméno Jan Adam přešlo na další generace potomků. Syna (1844 - 1922) i vnuka (1885 - 1975). Od roku 1880 vlastnila rodina panství Heřmanovy Sejfy s přilehlými osadami. TAK!

Můj hypotetický příbuzný, významný trutnovský malíř předválečné éry Wenzel Lábus vystavil při velkolepých oslavách letnic v Trutnově v roce 1936 na výstavě umění a kultury ve dnech 30. května až 1. června v tehdejším Porákově paláci známém víc jako hotel Union kde je v současnosti sídlo okresního soudu kresbu hospodářského dvora ve Starém Rokytníku. Při nedávném náhodném listování obrázkovým katalogem slavností s průvodcem výstavou z trutnovského nakladatelství Josef Güttler & syn jsem objevil její uvedenou reprodukci. Komplex rozlehlého selského dvora obehnaného skupinou nesourodých stavení s dominantním kamenným obloukovým dvojitým portálem vjezdu a vstupní branky svítícím pravidelně obnovovaným vápenným nátěrem býval fotogenickým terčem aparátu mnoha fotografů procházejících po přilehlé silnici. Jedním z nich byl Fritz Hiltscher, po vystřídání několika zaměstnání na Trutnovsku nakonec prokurista Stephanovy věhlasné továrny na výrobu svíček, voskového zboží, mýdla a krystalové sody ve Svobodě nad Úpou. Podle nepatrného zlomku jeho fotoarchivu, který se souhrou šťastných náhod ocitl v databázi unikátní webové aplikace Archa Krkonoš, měl zručný fotoamatér a náruživý turista ke Starému Rokytníku intimní vztah. Stejně i k širšímu regionu Trutnovska, kde dokumentoval zajímavé, většinou sakrální stavby, kostely, kapličky, sochy, boží muka a zejména pomníky padlých vojáků z nemilosrdné řeže Němců s Němci v roce 1866.

Sluníčko, sluníčko, kam poletíš? Žvatlají holčičky s červeným broučkem na prstíku sotva odloží plenky. Letí hledat osmou tečku - na to básník. A tak díky Zuzance Vrbové a Jiřímu Suchému vědí už celé generace, že to milé stvořeníčko je slunéčko sedmitečné (Coccinella septempunctata). Kdo by neznal z dětství vzor všech ctností z Karafiátových Broučků či tak trochu nafrněnou krásku, idol Ferdy Mravence, žil nejspíš na jiné planetě. A máj - nemáj kdo nezažil slastné opojení tancem když zazněl saxofon, s brumendem do ouška své milé se sotva slyšitelným: Říkej mi to prosím potichoučku, že jsi moje ze všech jediná, že jen po mně stále toužíš ty můj broučku...broučínku, motýlku, sluníčko, beruško, berunko, biedrunko? Nemá cenu si nic nalhávat. Beruška je symbol.