Freiheit

Jen velmi zřídka se přihodí, že unavené štěstí nějakým nevysvětlitelným omylem usedne i na má bedra. Třeba když mi nějaký dobroděj pošle autentickou fotografii z nedávné historie našeho města. Zejména portrétní nebo skupinové snímky nedávných pozapomenutých spoluobčanů jsou jako tuplovaná dávka adrenalinu pro povznesení mysli samozvaného badatele. To se v naší kanceláři hnedle lepší kafe vaří. Jenže ouha! Lidská paměť je jak známo uzpůsobena především k zapomínání. Úměrně k odstupu od zobrazené události se rozbíhají čím dál pomaleji selhávající kolečka kdysi tak pečlivě seřízeného soustrojí, kterému optimisti vznešeně říkají mozek. Když se zadrhnou, nezbývá než žhavit dráty, jak my pamětníci ještě stále ze setrvačnosti říkáme i bezdrátové komunikaci. Málokdy vystoupí z inkognita všichni zvěčnění „účastníci zájezdu". Ale když se to podaří a na konci klopotné cesty k výsledku zabliká zelené světýlko stoprocentní úspěšnosti, to je potom radosti. To je euforie! To je extáze! Totální kulminace slasti. Přímo stařecký orgasmus. Ten slastný pocit být zase jednou na této mezi vítěz, ten se nikdy neomrzí.

Mořský koník, též koníček mořský skvrnitý, latinsky Hippocampus guttulatus je v Krkonoších převelice vzácný. Troufám si tvrdit, že jeho výskyt ve volné přírodě se rovná téměř absolutní aritmetické nule. Přesto ho můžeme objevit ve výtvarném zpracování na mnoha uměleckých dílech všech dob. Od předmětů běžné denní potřeby, přes autorské artefakty, miniaturními šperkařskými skvosty od zlata po eben či slonovinu počínaje k dekorativním bytovým doplňkům a stylovému nábytku až po časté zdobné prvky v architektuře mnohdy monumentálních rozměrů. Nerad začínám obvyklým klišé - již staří Řekové.. - ale není vyhnutí. Již staří Řekové zobrazovali bájného vládce moří Poseidona z řecké mytologie v kočáře taženém čtyřspřežím mořských koní. A opravdu, ten záhadný tvor s podivným tělíčkem má hlavu velmi podobnou té koňské, které s oblibou přenecháváme neřešitelné úlohy. Podivný vodní živočich o němž je řeč má za sebou miliony let vývoje a úspěšné adaptace na životní prostředí své existence. Na rozdíl od ostatních ryb plave hrdě ve vztyčené poloze a přesto je to ryba z čeledi jehlovitých. Na vyjmenování zoologických zvláštností a zajímavostí tvorečka, který málokdy dosáhne velikosti jedné starosvětské pídě by ani několik stránek textu nestačilo. Už jen ten zmatek v rozdělení genderových rolí. Považte, že potomky u koníků rodí sameček. Čili to zdánlivé pivní břicho přednosty rodiny - koníci jsou tradičně monogamní a věrní - je plné vajíček, které mu tam nakladla samička. A v tom je celé jádro pudla, lépe řečeno koníka. Ta symbolika, kterou lidské pokolení odjakživa tak miluje. Mořská potvůrka v podobě rozličných talismanů ale i módního tetování symbolizuje i suchozemcům, kteří ji živou často ani neviděli věrnost, oddanost, přátelství, štěstí a lásku.

Ještě jsem se nezbláznil, ani nehodlám psát další ódu na mého báječného dědu. To jsem jen čirou náhodou objevil svůj „zálesácký" zápisníček z dětství a v něm Morseovu abecedu, která mi nikdy moc nešla ani se všemi mnemotechnickými pomůckami. Takto zapsaný akustický vjem po sobě jdoucího dlouhého, krátkého, dlouhého a krátkého tónu, pro který se vžilo jako mnemotechnická pomůcka slovo cí-lov-ní-ci, jehož význam nám tehdy unikal v morseovce čárka, tečka, čárka, tečka je převedeno do srozumitelné latinky obyčejné písmeno cé. Morseovkou bych se čistě hypoteticky mohl mnemotechnicky psát: „Tón-ó náš pán-Náchod-dálava-akát". Ale nepíšu. I když jakýs takýs smysl to docela dává. Jednou z mých tak zvaných druhých odborností na vojně byla i funkce radisty, takže mě ovládání morseovky neminulo. Odřené uši s jakými jsem vypadl od zkoušek, cítím ještě dnes. Už dávno se nemodlím Andělíčku, můj strážníčku, ale kdykoliv přijde řeč na dodnes i přes současné vynálezy, mobily, internet a kdoví co ještě v nouzi nejvyšší užívaný staletý zázrak dorozumívací techniky, mám nutkání pokleknout a šeptat - Samueli Finley Breese, odpusť. Ve výcviku jsme však používali přenosné fonetické radiostanice RM 31 s ručně poháněným dynamem a třemi muži obsluhy s přezdívkou „Vidím tě dobře, neslyším vůbec". Tolik na úvod k dnešní sérii fotografií nejen svobodských děvčat z radistického kroužku ZO Svazarm blahé paměti někdy z druhé poloviny šedesátých až sedmdesátých let minulého století. Přinesl mi je můj dvorní dobroděj, tenkrát zapálený radioamatér a instruktor těch mladých krasavic, dobře známý a stále činorodý všeuměl Pepa Čermák. Bohužel s jeho obvyklým dodatkem, že si nic nepamatuje, nikoho kromě vysílačky a radistických pomůcek nepoznává, neví, kdy to bylo a není-li v terénu nějaké jasné vodítko, tak ani kde. Je to už přece jenom starší pán, tak je to celkem omluvitelné. Jen u titulní fotografie od kapličky u Holubova statku na Matčině louce nad kostelem si je prý jistý. Podle jeho slov to jsou zleva Maruška Levková, Slávka Teichmanová a o pár let starší Marta Portychová. Radioamatéři se prý původně scházeli v bývalé tiskárně ve dvoře čp 442. Spolužačky Levková a Teichmanová opustily místní osmiletku v roce 1963 a koncem roku 1964 se Teichmanovi z autodílny odstěhovali do Úpice. Tak nevím...

Nostalgie je potvora. I ty nejtvrdší nátury občas přepadne v nejméně očekávaném okamžiku a ubránit se je těžké. Jsou dokonce určitá období, kdy i očekávaná vlna vzpomínek padne na člověka jako deka. První máj je jedním z nich. Má-li snad někdo podezření, že se ve starém osamělém dědkovi probouzí bolševický šváb tesknící po prvomájovém průvodu se všemi těmi falešnými hesly, vlajkami třepetalkami, mávátky a břesknou dechovkou, tak je vedle jak ta jedle. K mým prvním májům patřila vždycky rozkvetlá třešeň zářící záplavou sněhobílých květů a pod ní polibky mé nejmilejší. V nouzi i jabloň byla dobrá. A v dávných prehistorických dřevních dobách nahodilých kočiček splnila účel třeba i ta jíva. Tenkrát byl chrámem jurodivých juniorů z podhůří Černé hory taneční sál podniku Bílý kříž v Janských Lázních. Když kapelník místního bandu Honza Kolisko zcela stylově jen pro ten dnešní den vyloudil na svou jazztrubku první vábivé tóny populárních „Třešňových květů" byla celá společnost auf. Skladbu Louise Guglielmi, skrytého pod pseudonymem Louiquy ze začátku padesátých let minulého století, která se s anglickým názvem Cherry Pink and Apple Blossom White stala záhy šlágrem na světové hudební scéně, otextovala řada autorů. Interpretů je dodnes nepočítaně. Jenže o tom jsme my venkovští bulíci neměli ani ánung. Z rádia jsme znali nedostižné instrumentální sólo Richarda Kubernáta s orchestrem Karla Vlacha za zády. Honza byl ale živě na dosah, navíc kamarád, takže jasná jednička. Dlouho! Píseň tak nějak s léty vyšuměla a z praktického konzumenta se stal nahluchlý hudební ignorant. Prý nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky. A kdo vám to nakukal, holenkové? Stačí, když přijde mág, kouzelník, čaroděj a krysař v jedné osobě. Virtuos na violoncello Stepjan Hauser to má z Chorvatska k nám do Krkonoš sice dál než na světová pódia, ale přišel. Když jsem dostal odkaz na jeho produkci na You tube byla pozapomenutá melodie Cherry Pink jako první. V tu chvíli se mi zastavil snad i kardiostimulátor. Zážitky jsou nesdělitelné a ne každého musí nutně při oživlé vzpomínce sevřít taková tesknice. Určitě si však to současné nastudování staré melodie poslechněte, je to krásná muzika. Stačí kliknout na Hauser a zapnout reproduktor.

Nepublikováno

Nadpis i dnešní datum s křesťanským svátkem apoštolů Filipa a Jakuba zakončené už v dobách starých Germánů Valpružinou nocí s tradičním rejem čarodějnic spojeným s pálením ohňů, okopírovaným od slavností Beltine ještě starších Keltů, by si mohl ledaskdo vykládat jako jistou škodolibost. Ale žádný záměr v tom není. Prostě se to tak sešlo. To je baba! - říkával totiž se zalíbením a mladickou jiskrou v oku můj soused přes ulici, kolega od fochu, jmenovec a starší přítel Tonda Hůla při pohledu na obraz, který mu visel v dílničce nad ponkem. A vždycky při tom znalecky mlasknul. I mě to poměrně rozměrné plátno, evidentně nedokončené se sotva zatónovaným pozadím s prosvítající texturou tkaniny bez jakékoliv signatury a lehce načrtnutou postavou statné selky v chodském kroji zvláštním způsobem přitahovalo. Jen z úplně jiných důvodů. Výrazný obličej té panímámy, nejpropracovanější z celého díla mi velmi připomínal naši sousedku z bytu v přízemí o necelých deset let starší spolužačku mé švagrové paní Dresslerovou. Natolik, že bych se klidně vsadil, že autorovi stála modelem.

Je jen málo předmětů badatelsky nicotnějších než obyčejný knoflík. Přesto mě tento zdánlivě běžný plastový čtyřdírkový košilový knoflíček zaujal. V obvodovém mezikruží s nenápadným rastrem je totiž strohý plastický opis R. Stransky Jungbuch rozdělený dvěma pěticípými hvězdičkami. Knoflíkář a v Mladých Bukách? To zavání senzací! O podobné živnosti jsem nikdy neslyšel, ani nečetl. Takové malé kulaté nic o běžné velikosti 28" udávané v sudých číslech v tak zvaných anglických čárkách nebo též liniích což je v tomto případě průměr 17,78 mm se může docela snadno zakoulet do slepé uličky a strhnout za sebou i nezasvěceného amatérského badatele. A přitom je to tak prosté, milý Watsone! To si jen renomovaný venkovský krejčík nechal u některé z velkých knoflíkářských dílen vyrobit na zakázku galanterii s propagací své firmy. Možná přímo u monopolního výrobce s nepřetržitou tradicí od roku 1863 v Žirovnici u Pelhřimova na Vysočině. Téměř totožný typ knoflíků mají v nabídkovém katalogu stále. Dokonce i s těmi hvězdičkami. Z toho už se dá v době internetu pohodlně z domácího křesla ledacos vyfabulovat. Například genealogický řetízek několika generací zapadajících do sebe jak dětské puzzle. Zejména když u pánského krejčího Rudolfa Stranského narozeného 13. října 1904 v Mladých Bukách, který se 15. listopadu 1934 v Trutnově oženil s rodilou Trutnovačkou Elzou Finkovou *14. srpna 1904, bytem v Mladých Bukách číslo 238 lze velice záhy narazit na zdravé rodinné kořeny ve Svobodě nad Úpou.

Ať chceme nebo nechceme, umělá inteligence je tady. Jako všechny předešlé převratné vynálezy lidstva slibuje, že bude jen pokorný sluha. Životní zkušenost ale nabádá, že může záhy nekontrolovaně přerůst ve zlého pána. Ba navíc znamená možná totální zkázu nerespektováním současných hodnot - desaterem božích přikázání počínaje a tisíciletým vývojem morálních zásad konče. Zatím je to jen robátko v plenkách, zdánlivě neškodná hračka. Zároveň ale strůjce velkolepých podvodů, když například ve fotografii vedena schopným navigátorem dokáže produkovat díla k nerozeznání o echt autorských člověčích fotografií a někdy i dokonalejší. Důkazem je zcela nedávné vítězství snímku vygenerovaného umělou inteligencí ve slavné mezinárodní prestižní soutěži Sony World Photography Awards. Zbystřit musí i vysokoškolští pedagogové, protože internetoví roboti už dnes chroustají stovky zadání na vypracování diplomových prací líných šikulů ze studentských řad. Vyzkoušet schopnosti té chytré holky je lákavé a není nutné opustit domácí luhy a háje ani svou oblíbenou parketu. Krakonoš je na tomto webu popsán ze všech možných úhlů už mnohokrát, takže ne zrovna vynalézavé zadání znělo: Jak vypadá Krakonoš?