Freiheit

Naleštění „ptáci" na čákách rakouské pěchoty i grenadýrských přilbách Prušáků, vlající stuhy vojenských standard, zářivé barvy uniforem, cinkot šavlí, ržání jezdeckých koní a rytmus bubnů C. k. kutálky. To není obraz dávné bitvy, ale trutnovský víkend 10. a 11. září 2005. V rámci Dnů evropského kulturního dědictví uspořádalo město Trutnov a tamní Klub vojenské historie vzpomínkovou akci nazvanou „Poslední cesta" ke 100. výročí převezení ostatků generála jízdy Ludwiga von Gablenze ze švýcarského Curychu do Trutnova.

Krkonošská mytologie zná nekonečnou řadu podob pána hor. Z galerie důstojných starců s mohutným plnovousem se výrazně vymyká eroticky pojatá mladistvá postava máchovsky romantického vzhledu, na poválečné nedatované pohlednici neznámého vydavatele. Předloha z roku 1946 je dílem někdejšího profesora kreslení na reálce v Karlíně, rodáka z Podkrkonoší, Josefa Tomáše Blažka. Mistr perokresby, významný ilustrátor a krajinář se narodil 7. března 1884 v Dolní Kalné na Novopacku. Studoval na pražské umělecko průmyslové škole u profesorů Lišky, Preislera a Hofbauera, později na akademii ve speciálce Maxe Pirnera. Po návratu ze studijního pobytu v Mnichově působil krátce jako asistent kreslení v Hradci Králové. Množství ilustrací, kterými přispíval do soudobého tisku, ať již to byly „Kopřivy", dětský časopis „Máj" či v letech 1925 - 1935 „Venkov", je signováno i jeho početnými pseudonymy - Alois Kuchař, Antonín Husák, Frant. Jeteba, J. O. Quetl. První knihu - Annu Kareninu pro nakladatele J. R. Vilímka ilustroval roku 1909. V letech první světové války byl převelen jako „civilkář" spolu s O. Blažíčkem na restaurování fresek kostela sv. Mikuláše v Praze. Byla to zřejmě dobrá škola. Nabyté zkušenosti uplatnil později při malbě rozměrných fresek na mnoha venkovských záložnách, při výzdobě hornického kostela sv. Prokopa v Březových Horách, nebo při ztvárnění výjevu se sv. Václavem na soukromé vile ministra Dolanského v Lochově. Výstižné portréty bývalých ministrů, již zmíněného chlebodárce Dr. Dolanského, Dr. Meissnera, Dr. Veselého a Dr. Popelky z Blažkova pera, zdobily kdysi jeden z interiérů ministerstva spravedlnosti. Z mnoha studijních cest po Německu, Holandsku a Anglii, pobytu v Paříži i putování za prací na freskách po vlasti, pochází jeho okouzlení krajinou. Od první výstavy v Benátkách roku 1918, které se zúčastnil s obrazem „Vesna", získal mnoho významných ocenění - za portrétní perokresby, návrhy plakátů, krajinářské cykly kreseb i živelně erotické akvarely nebo tempery. Pod jedno jisté uznání navíc od samotného Krakonoše - za tvůrčí odvahu - se bez váhání podepisuji i já.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/7

Snahy projektantů proniknout pomocí železnice do nitra krkonošských hor, včetně pokoření té nejvyšší, se datují od druhé poloviny 19. století a časopis Krkonoše o nich mnohokrát zasvěceně informoval. Většina těchto smělých plánů byla kupodivu neúspěšná. Dokonce i jejich moderní verze v podobě nové lanovky, známá jako „Kauza Sněžka" se vleče víc než desetiletí. K problému se během té doby vyjadřoval už kdekdo. Od ochránců přírody, podnikatelů v cestovním ruchu, obecních zastupitelstev i státních orgánů, lyžařů a Horské služby, až po stavbaře, výrobce lanovek a vleků nebo svaz turistů. Nevyjímaje ani všemocná media a politiky bez rozdílu stranické příslušnosti. Jen toho nejpovolanějšího se nikdo neptá. Jeho pravděpodobnou odpověď zachytil nakladatel Max Leipelt z někdejšího Warmbrunnu /Cieplice Sląskie/ na pohlednici podle originálu Fr. Rowlanda už kolem roku 1910. Obrázek je dostatečně výmluvný. Přesto je na adresní straně přitištěno ještě doplňující čtyřverší:

Co se sem všichni tlačíte -

mé horské ticho rušíte?

S rachotem hleďte zmizet!

Víc o vás nechci slyšet.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/9

„Album starých pohlednic Krkonoš" ještě stále voní novotou. Přesto si už jistě většina pozorných milovníků našich nejvyšších hor přečetla kapitolu o historii posílání těchto obrázkových pozdravů. Znalci jistě ocení zveřejněnou dopisnici německé pošty, vydanou tiskařem Kristianem Peipem z Gothy. Trojice turistů, či jak se sami podepsali cestujících, ji odeslala ze Sněžky 26. 7. 1886! Adresát František Malina ve Starém Kolíně ji obdržel hned následující den. Všimněte si, jak se od té doby změnil nejen vzhled královny pohoří a jejího nejbližšího okolí, ale především představy o Krakonošovi. Ať se na mne Jeho Veličenstvo nezlobí, ale tady vypadá opravdu jako strašidlo. Je jen smutnou skutečností, že největšími „ničiteli" historických pohlednic, byli paradoxně filatelističtí pionýři. Odtržením běžné a prakticky bezcenné známky znehodnotili nejeden přírůstek do sbírky pozdějších sběratelů pohlednic. To je také jediná chyba na kráse téhle rarity. S perfektním prvním hranatým razítkem pruské poštovny na Sněžce by to byla chlouba každé sběratelské kolekce.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/9

Dnes již téměř starožitný pokus o řeč vázanou nabízím raději skrytě ve formátu pdf s patřičnými rozpaky, jako důkaz do jakých extrémů až může jinak normální člověk zajít jsa zamilován. Červeně označená slova nemají žádný zvláštní význam. Jsou to jen neodstraněné stopy po poslední korektuře, za které se omlouvám. Jako protiváhu nabízím tradičně dokonalou grafickou úpravu literární přílohy Výčepního listu.

Nejdříve však si kupme noviny

Ať zvíme, co se to tu přihodilo

(Guillame Apollinaire: Prsy Tiresiovy)

Prokletím nás, co jsme si jako koníčka osedlali historii, je neustálé pokukování do zpětného zrcátka. Ve víru událostí nás zajímají nejvíc ty, co se už staly. Je-li odstup let navíc pěkně zaokrouhlený, tím lépe. Před sto lety například získali Japonci ve válce s Ruskem slavný přístav Port Artur, baron Gautsch se stal ministerským předsedou v Rakousku-Uhersku a v Malých Svatoňovicích byla založena báňská společnost. Půl století uplynulo od ukončení mé povinné školní docházky i od podepsání vazalské Varšavské smlouvy. Výročí, výročí, výročí. Na některá lépe zapomenout, jiným „věnec budiž dán".

Foto Milan Hencl

ač nevzdělán a co se fotografování týče panic nepolíbený, považuji Tě bez nadsázky za Mozarta současné české krajinářské fotografie. Alespoň té krkonošské - Tvé nejoblíbenější - určitě. Dokonce i všichni ti žijící věhlasní krkonošští bardi lovů beze zbraní, jak bývá kořistnické uchvácení kousíčku té nekonečné krásy přírody hledáčkem kamery vzletně nazýváno, to dnes s pokorou uznávají. Dost možná se chlapácky snaží spolknout i hořkou kapku kolegiální závisti, že „enfant terrible", za kterého Tě léta považovali (který se jen tak mimochodem už ale také potkal s Abrahámem), se naprosto suverénně zařadil mezi Mistry svého oboru a v mnohém je i převyšuje. A to nemám na mysli jen pověstnou fyzickou výšku Tvé kolohnátské postavy.

Foto Ctibor Košťál