Freiheit

Název půjčený z tradiční výstavky rukodělných prací amatérských tvůrců, pořádané každoročně na podzim Krkonošským muzeem ve Vrchlabí, uvádí historickou „Hand mache", která nijak neskrývá svou inspiraci jedním z nejrozšířenějších motivů zobrazení Krakonoše na pohlednicích v jejich zlatém věku na přelomu 19. a 20. století. A jako fotografická koláž užívaný ještě po druhé světové válce. Také na poslední výstavě v klášterním ambitu bylo možno spatřit artefakty, jejichž jedinou předností je aktivní vyplnění volného času autora. Hodně drsně řečeno, kdyby nevznikly, asi by se nic nestalo. Anebo jim chybí nános laskavé patiny několika desetiletí, který řadí uvedený obrázek pod shovívavý okřídlený výrok - „je to kýč, ale krásnej". Olejová malba na plátně, nesoucí „rukopis" celkem zručného malíře, zdobila původně načančaný oválný polštářek korunující pyramidu peřin pod vyšívaným přehozem v parádním pokoji. V krajním případě jej pán domu, když se hospodyně nedívala, použil jako podložku pod hlavu při nedělním šlofíčku na kanapátku tamtéž. Patrné stopy opotřebení tomu dokonce nasvědčují, i když dle hrubé slamněné výplně soudě, tomuto účelu asi opravdu určen nebyl. Vsazením plátna do současného rámečku vznikla docela milá a esteticky únosná dekorace interiéru milovníka krkonošských starožitností.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/12

Krakonoše není nikdy dost a tak upoutávkou na blížící se zimní sezónu může být reprodukce této nevšední pohlednice. Historie „lístků, které zmenšily svět", jak je vzletně nazval Roman Karpaš v titulu své popularizační publikace, spadá, nebudeme - li úzkostlivě lpět na nějakém desetiletí, do stejného období, kdy si na krkonošské pláně začaly probojovávat cestu první zahnutá prkýnka neboli ski. O tom, že pán hor není s odpuštěním žádný konzervativní moula, svědčí řada jeho dobových vyobrazení s tímto novým dopravně sportovním vynálezem. Snad poprvé jej tak zachytil mistr Mikoláš Aleš pro knihu svého synovce Josefa, který si podle své vášně dokonce říkal Lyžec. Mezi pohlednicemi z první poloviny minulého století zaujímá přední místo ta kreslená vydavatele Paula Höckendorfa z Jelení Hory doplněná vtipnými verši. S lyžemi na nohou je i známá figura Rýbrcoula s trčící bradkou podle obrazu Moritze Schwinda na jednom z početných lyžařských přívěsků, které lze najít mezi historickými suvenýry z Krkonošských hor. Dokonce ani lidoví výrobci dřevěných figurek nezůstávali pozadu a občas své lišejníkem posypané pajduláky umístili vedle tradičních saní rohaček i na lyže. Kuriózní je i adresní strana uvedeného lístku. Jistý Hans jej uprostřed léta roku 1935 poslal z Rokytnice nad Jizerou svému příteli Waltru Mittnerovi do Ceuty, výsostného španělského území na marockém pobřeží severní Afriky. Není divu, že autor předlohy Adolf Schnabel (1874 - 1950), sám horák z Jizerek, všestranně nadaný a činný umělec, který se po studiích na uměleckoprůmyslové škole v Teplicích, v Drážďanech (kresba) a ve Vídni (sochařství) vrátil do rodné Desné, kde příležitostně pracoval i pro místní porcelánku, dokázal celkem úspornými prostředky tak mistrně zachytit tu téměř živočišnou radost ze zvládnutého pohybu a pevného splynutí s přírodou.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/11   

Život je jen klam a kouzlo stesku (Sergej Jesenin)

Životopis světové taneční hvězdy Isadory Duncanové, vyvěšený v jídelně reprezentativní janskolázeňské vily Duncan, která slouží jako škola v přírodě školskému odboru Prahy 2, vyvolává svádivou iluzi o jejich vzájemné spojitosti. Umělkyně narozená 27. května 1878 v San Francisku, mimo jiné též manželka Sergeje Jesenina, za jejímž pohnutým životem udělala tragickou tečku vlající šála, zamotaná do zadního kola při vyjížďce automobilem po nábřeží v Nice, má však se zakladatelem romantického sídla společné nejspíš jen příjmení.

Zátiší s jelenem na parapetu střešního okénka jedné z „chalup" na svobodské Sluneční stráni je tichou polemikou s ustálenou představou ztělesněného kýče, postavenou na roveň sádrovému trpaslíkovi. Anatomicky dokonalá studie statného paroháče v expresivním postoji je skvostným uměleckým dílkem Fridolina Rindta z pověstné řezbářské rodiny ze Starého Rokytníku nedaleko Trutnova. Mistr monumentálních sakrálních plastik, zdobících dodnes řadu kostelů a kapliček na Trutnovsku, si od akademické strnulosti postav světců a andělů nejspíš občas potřeboval odskočit k lehčímu žánru některého ze svých světštějších motivů. Jelen na snímku je na rozdíl od mnoha jeho drobnějších anonymních výtvorů výrazně signován, z čehož se dá vyvodit, že byl vyroben nejspíš jako osobní dárek nebo zakázka na konkrétní objednávku. Lze předpokládat, že mladobucký kolář Josef Tykal, který mi ho v roce 1955 věnoval, ho nejspíš převzal s veškerým inventářem strojního kolářství v domě čp. 213, jako národní správce živnosti po druhé světové válce. Řada loveckých trofejí nasvědčovala, že původní majitel Anton Steiner a před ním jeho otec Thomas, byli nejen zručnými řemeslníky, z jejichž dílny vycházely i vyhlášené lyže z kvalitního, jasanu podobného dřeva amerických ořešáků hikory, ale stejně tak náruživými myslivci. Nevšední dřevořezba mohla být tudíž i cenou pro krále honu nebo nejlepšího střelce. Ale to už je opravdu jen hypotéza.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/8

Některá data z dějin města Svoboda nad Úpou,která mají vztah k domu č. 107 /507/ a jeho dřívějším majitelům.

*

Svoboda nad Úpou, původně rušné hornické středisko v podhůří Krkonoš, není příliš bohatá na významné stavební památky. K těm prvořadým patří bezesporu Památkovým úřadem již před rokem 1950 evidovaná a od roku 1963 státem chráněná kulturní památka, pozdně barokní /rokokový/ dům z poloviny 18. století, nesoucí dnes č.p. 507 v ulici 5. května. Zděný měšťanský dům se šířkovým průčelím, děleným toskánskými pilastry a s rokokovou štukatérskou výzdobou fasády, má do sedlové střechy, původně kryté šindelem, vysunut obytný vikýř s okrasným, segmentově zakončeným štítem, na jehož postranních pilířích stály, zřejmě později umístěné, pískovcové vázy. Díky celkem epizodní události ze září roku 1779, kdy zde ve dnech 12. a 13. dvakrát přenocoval budoucí císař Josef II. při inspekční cestě po bojištích nedávno skončené t. zv. bramborové války s Pruskem, byl dům uchráněn radikálních stavebních proměn nejen v exteriéru, kde se stavební zásahy omezily naštěstí jen na několikerou změnu střešní krytiny /šindel, eternitové šablony, plech/ a funkční úpravy některých dveřních a okenních otvorů, takže celkový výraz průčelí byl prakticky zachován, ale i v interiéru s převážně původními klenbami stropů, nezvykle prostorným schodištěm i pozdějšími dobovými doplňky, jako jsou dveře, kované zábradlí na schodišťové podestě a pod.

Svoboda nad Úpou, jedno z nejmladších sídel východních Krkonoš je rozložená v sevřeném údolí na soutoku Úpy a Janského potoka. Vznikla na místě předpokládaného staršího rozptýleného osídlení jako hornická osada v době nové kolonizační vlny, podpořené nástupem Habsburků na český trůn v roce 1526. Německy mluvící kolonisty z alpských zemí, Korutan, Štýrska a Tyrol přivedl do oblasti pozdější majitel panství Vrchlabí, Trutnov a Žacléř, hornický odborník Kryštof Gendorf z Gendorfu. Sňatky s jeho dcerami spříznění Zilvárové, majitelé panství Vlčice a vlastníci části zlatých dolů na katastru obce Sklenářovice na Rýchorách, vymohli pro vznikající osadu od císaře Ferdinanda I. v roce 1546 první horní privilegia a městské výsady, údajně včetně městského znaku. Listina z 30. 8. 1546 je tak první doloženou písemnou zmínkou o Svobodě nad Úpou, zvanou původně Bergfreiheit untern Güldenen Rehorn (horní - rozuměj hornická - Svoboda pod zlatými Rýchorami) později jen Freiheit (Svoboda), z čehož vznikl český fonetický přepis Vrajt, užívaný ještě v první čtvrtině 20. století. Dodnes platný jen nepatrně pozměněný městský znak s polovinou černé císařské orlice se zlatou zbrojí a červeným jazykem v pravém zlatém poli, zkříženými hornickými kladivy v červené a zlatým parožím v zelené levé čtvrtině, je prvně doložen na typáři obecní pečeti z roku 1634, deponovaném dnes v soukromém majetku. Štukové provedení znaku, umístěné v patě radniční věže, zdobí současnou budovu kina Máj doposud. Povýšení na město Rudolfem II. 18. října 1580 přineslo obci s vlastní samosprávou řadu výsad a daňových úlev. Přestože bylo městem poddanským, patřícím od založení až do pozemkové reformy 1848 k vlčickému panství, bylo pro malou výměru zemědělské půdy a sporné výnosy z podílů zlaté těžby živo hlavně z obchodu a řemesel. Od poloviny 19. století se datuje prudký rozvoj průmyslu, především papírenského.

Ne vždycky byl na svobodském kulturním poli tak vyprahlý úhor jako v současnosti, kdy většina obyvatel nepochopitelně lhostejně přijala i uzavření posledního kulturního stánku, městského kina Máj. Nelze při tom nevzpomenout na desítky prvorepublikových spolků nejrůznějšího zaměření v čele s mnohohlavým smíšeným pěveckým sborem Harmonie nebo na generace poválečných divadelních ochotníků, včetně populární dětské loutkové scény. Milovníci klasické hudby se v padesátých letech minulého století sešli ve Svobodském smyčcovém kvartetu. Ředitel školy Miroslav Valenta /2. housle/, úředník mladobuckého závodu Krkonošských papíren Jaroslav Stehlík /1. housle/, vedoucí městské spořitelny Ladislav Štencl /viola/ a magistr farmacie František Topka /violoncello/, téměř symbolicky zahráli i na úspěšném veřejném vystoupení 8. května 1955 právě při příležitosti slavnostního otevření kina Máj v budově bývalé radnice. V mnoha místech okolí magická záře televizní obrazovky a pasivní konzumentský způsob života přestává lidi plně uspokojovat. Člověk je stále ještě tvor společenský a rozkoš ze společně sdílených zážitků je živnou půdou pro různá nově vznikající neformální sdružení. Svoboda nad Úpou jakoby zarostlá trním, na osvobozující polibek stále čeká.

In: Krkonoše- Jizerské hory 2003/8