Freiheit

V depozitáři Krkonošského muzea ve Vrchlabí je pod inventárním číslem H 6026 uložena látková šerpa bohatě zdobená různými dekoracemi a odznaky. Mnohé s typickou krkonošskou tematikou nesou nápis Gigantea.  Najdeme tu pěkný plechový odznak s výraznou postavou Rýbrcoula podle Moritze Schwinda, lunetu s pohledem na Sněžku i dojemně naivní dřevěný soustružený terčík s malovaným obrázkem sovy na lyžích. Jednou z výtvarně nejzdařilejších je „řádová" dekorace ve tvaru ostře vykrojeného maltézského kříže, v jehož středu je umístěna hlavička sovy. Mezi rameny kříže se rytmicky opakuje stylizovaná tvář vládce Krkonoš v podobě řepy. Závěsná stuha v barvě žluto-modro-bílé je po vzoru rakousko-uherských vyznamenání složena do tvaru trojúhelníku. Na ramenech kříže je rozložený nápis GI-GAN-TE-A a číslice 51. Stejně jako šestnáct dalších odznaků patří i tento pěkný pozlacený kříž záhadnému a posledních padesát let tabuizovanému spolku Schlaraffia.

Ještě dopoledne 26. října 1930 se zdálo, že uplyne jeden z těch všedních, obyčejných podzimních dnů, o kterých se kronikáři většinou nezmiňují. Během odpoledne začalo v Krkonoších hustě sněžit. Zesilující vítr a noční bouře zapsaly následující den 27. října do análů jako den hrůzy. Nové a nové přívaly mokrého lepivého sněhu obalovaly větve stromů jako těžká závaží. Celé úseky lesů se lámaly jako sirky pod nápory vichřice a horské chalupy praskaly ve švech. Ranní bilance o státním svátku 28. října byla strašlivá. V závějích mokrého sněhu /v Peci pod Sněžkou napadal rovný metr/ zůstaly především ve východních Krkonoších ležet stovky hektarů lesů, což představuje tisíce plnometrů vyvráceného, zpřelámaného dřeva. Místně byly zaznamenány i značné škody na budovách, na elektrickém a telefonním vedení, ale i na komunikacích v údolí potoků a řek, protože následná obleva vzedmula jejich hladiny a plovoucí polámané kusy stromů brzy zatarasily toky, které se vylily z břehů. Pro množství polomů byla přerušena i doprava.

Vinou rudých totalitních kulturtrégrů dnes téměř zapomenutý spisovatel s úctyhodným počtem bezmála čtyř desítek vydaných knižních titulů, včetně posmrtně vyšlých rozsáhlých memoárů Život nebyl sen, původním jménem Josef Kaván, se narodil 19. září 1903 ve slezských Kylešovicích u Opavy. Pomník nebo alespoň pamětní desku, jako to udělali v Hlavnici na Opavsku kde prožil mládí, by mu ale právem mohli odhalit i v Albeřicích u Horního Maršova. Právě A. C. Nor, jako čelný představitel předúnorového Syndikátu českých spisovatelů, dokázal přesvědčit více než 30 rodin z řad tvůrčích umělců z českého vnitrozemí k zakoupení uvolněných usedlostí násilně vystěhovaných původních německy mluvících obyvatel v polovině čtyřicátých let minulého století. Obec tak, spolu s ostatními osídlenci zvučných jmen, Adolfem Branaldem, Ladislavem Stehlíkem, Janem Pilařem, Achile Gregorem, Jaromírem Hořcem, A. M. Úlehlovou - Tilschovou, Jiřím Markem, Oldřichem Kryštofkem a mnoha dalšími, bez ohledu na jejich pozdější politickou orientaci, doslova zachránili před hrozící zkázou; ta bohužel neminula stejně romantické a půvabné vesnice Sklenářovice a Vernéřovice, ležící jen o pár rýchorských zvlnění jižněji. Režimem dvakrát zakázaný autor (po roce 1948 i po roce 1968) zemřel 29. 7. 1986 v Praze.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/9

Když ještě nebyla televize, ani pan Zákopčaník se sluncem v duši, ani sněhánky rozjuchaných „rosniček", byla pro většinu obyvatel Žacléře a okolí osvědčeným indikátorem jara bílá skvrna v temné zeleni Rýchorského hřebene. Rčení „dokud je na Weiseltu sníh, zima ještě neskončila", si předávaly generace. Právě tato skutečnost ovlivnila Okresní názvoslovný sbor v Trutnově v čele s Jaroslavem Procházkou, když v roce 1953 zavedl pro zmiňovanou luční enklávu umělý český název Sněžné Domky.

Ani potutelně se uculující strejda v opršalém hubertusu, rozšafně bafající z památeční gypsovky, ani nabubřelý démon s muskulaturou kopírující žulové stavivo svých rodných „Riesengebirge". Do zástupu víceméně statických suvenýrových panáků vnesl trutnovský mistr modelace především pohyb. Schwantnerův Krakonoš v komorním provedení z bílého glazovaného porcelánu o maloučko přesahující výšku 20 cm, tak jak jej autor vymodeloval pro žacléřskou porcelánku svého mecenáše Theodora Pohla, energii přímo vyzařuje.

Foto Lubor Kotek

Několik století nazývali obyvatelé provinčního městečka Svobody nad Úpou ulici zobrazenou na schematické litografii z konce třetí čtvrtiny 19. století prostě a jednoduše Hlavní. Po roce 1945 byla krátce Stalinovou třídou a posledních padesát let je ulicí 5. května. Její půdorys se od dob založení osady hledačů zlata na nedalekých Rýchorách v první půlce století šestnáctého prakticky téměř nezměnil. Archaickou architekturu unifikovaných dřevěných domků slezského typu s předsazenou trojúhelníkovou lomenicí a krytou podsíní, hlásící se vytrvale ke gotickému tvarovému uspořádání, důvěrně známou z dalších hornických měst v okolí /Vrchlabí, Žacléř/, vytlačily postupně zděné měšťanské domy se změněnou osovou dispozicí. Idylická malebnost starého obrázku dává zapomenout na postrach té „dřevní doby" - nenasytný apetit „dobrého sluhy". Mnohý ze zobrazených domků ve své historii zaznamenal návštěvu červeného kohouta, někdy i opakovaně. Volání ponocného, klopýtajícího potemnělou spící ulicí, jen velmi spoře osvětlenou výhrůžně mihotavými světélky loučí na nárožích: „... opatrujte světlo, oheň, ať není žádnému škoden; odpočívejte s Pánem Bohem", znělo jistě upřímně. Teprve v roce 1902 nechala obec za 15 000 zlatých vystavět plynárnu, která zajišťovala osvětlení náměstí a později i hlavní ulice. Ke svobodským paradoxům patří fakt, že městečko se opravdu rozzářilo až uprostřed první světové války. Elektrické veřejné osvětlení bylo poprvé spuštěno na prvního máje 1916. Luxů přibylo i v minulém desetiletí, prostorné chodníky se zámkovou dlažbou vybízejí k bezpečné chůzi, zato denní ruch, tak typický pro letitou páteřní komunikaci s centrem obchodů a služeb se kamsi vytrácí.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/8

Dominantou náměstí ve Svobodě nad Úpou na zimním snímku z přelomu let 1935/36 je sousoší svatých od neznámého autora v kovové ohrádce pod lipami. Na rozdíl od rázovitých měšťanských domků s podloubím a unikátní hrázděné budovy hostince „U pošty", neuváženě zbořených v polovině 60. let, sochy dosud stojí na svém místě. Snahy různých lobystických skupin o jejich přemístění v zájmu plynulejší dopravy se tradují už od dob budování silnice do Janských Lázní v roce 1916. Leckterého diváka tak maně napadne všetečná otázka na stáří objektu. Většina turistických průvodců klade jeho vznik do roku 1844. Ostatně, stejné datum je i na zadní straně prostředního sloupu. Zajímavé je, že na spolehlivé indikační skice stabilního katastru z roku 1841 jsou už sochy zcela zřetelně zakresleny. A aby nebylo záhadám konec, první písemnou zmínku o sousoší  Panny Marie, sv. Floriana a sv. Antonína zapsal do farní kroniky její zakladatel, farář Pohley, již v roce 1837. Nejnovější výzkumy posouvají stáří původních částí pomníku nejméně o půlstoletí dozadu. Při bedlivějším pohledu pozná totiž i jen nepatrně poučený laik stylovou nejednotnost jednotlivých prvků, o rozdílné barvě použitého pískovce ani nemluvě. Zvlášť výrazně se od barokních tvarů soch a podstavců odlišuje pozdně empírový datovaný vložený pilíř, vynášející Bohorodičku nad úroveň dvou postranních světců. V jeho středu je na girlandami ozdobené reliefní kartuši německý nápis: „Pros za nás, abychom šli cestou ctnosti a ke slávě z hrobu povstali." V roce 1844 bylo původní sousoší nejspíš přestavěno a s největší pravděpodobností doplněno lipami.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/11