Freiheit

Berthold Aichelburg, v letech 1829 - 1861 spiritus agens veškerého dění na maršovském panství, by svého současného následníka jistě ocenil. Bez velké nadsázky je jím Pavel Klimeš se svými přáteli, který, byť v jiné poloze a s jinými možnostmi, avšak se stejnou zarputilostí, zanechává stopy své činnosti v krajině horní Úpy. Když si začátkem letošního roku odskočil s bráchou na několikaměsíční horolezecký „čundr" do Himálaje, aby pokořili 7 220 m vysoký vrchol Baruntse, lámali pochybovači hůl i nad již pravidelným setkáním příznivců Veselého výletu při střídání turistických sezón. Překvapení se však nekonalo! Galerie Veselý výlet spolu s Hradní společností Aichelburg připravily na 2. 6. 2001 další bonbónek. P. Jaroslav Štancl tak mohl za hojné účasti přátel již zmíněných institucí a nepřehlédnutelné skupiny praktikujících věřících z blízkého i vzdálenějšího okolí, vysvětit obnovenou Křížovou cestu na Starou Horu v Temném Dole, jejíž jednotlivá zastavení prozářila svou optimistickou barevností podmračené a deštivé sobotní odpoledne. U jejího vzniku v roce 1854 stál všudypřítomný Berthold Aichelburg; maršovští farníci si její stavbou usnadnili přístup k léčivé studánce /opatřené v té době sochou anděla/ nad kapličkou sv. Anny. Tu nechal postavit Johann Christoph Bensch s manželkou Elisabeth ze sousední chalupy č. 10 již v roce 1752.

Dr. ing. h. c. Igo Etrich, vynálezce, letecký konstruktér a úspěšný textilní podnikatel z Horního Starého Města u Trutnova, kde se před 120 lety 25. 12. 1879 narodil, je s rodištěm svých předků /jejichž řada, počínaje jeho otcem Ignácem, sahá hluboko do 17. století/ hornickou slávou ověnčenou Svobodou nad Úpou, spojen mnoha dalšími pojítky. V Bräunlichově strojnické dílně ve Svobodě, se kterou v počátcích svých leteckých pokusů pro její dobrou pověst spolupracoval, vyrobili i několik variant motorem poháněných saní, které jako vedlejší produkt vyprojektoval jeho spolukonstruktér a odvážný první pilot F. X. Wels. Prototyp rohaček s tlačnou vrtulí Wels osobně v zimě 1907/1908 na silnici mezi Horním Starým Městem a Trutnovem několikrát vyzkoušel. V téže dílně objevil Etrich šikovného mechanika Karla Illnera /1877 - 1934/, rodáka ze Žacléře. Ten se po vyučení strojním zámečníkem v Poříčí u Trutnova a několikaletém tovaryšském vandru za praxí v cizině, rychle vyšvihl na vedoucího mistra v této renomované strojírně. S Etrichovým nejznámějším letounem „Taube" zazářila i hvězda Karla Illnera. Majitel v pořadí třetího pilotního průkazu v celém Rakousku - Uhersku, byl ve své době, díky famozním letovým vlastnostem stroje, držitelem všech tehdejších evidovaných rakousko - uherských leteckých rekordů. Proslavený typ „Taube", vyráběný v 2. dekádě našeho století v mnoha variantách a modifikacích drobnými výrobci i velkými leteckými dílnami střední Evropy, brázdil nebe nad čtyřmi světadíly, provázen populárními dobovými šlágry na jeho počest. V první světové válce byl v hojné míře nasazen do bojů vzdušnými silami Německa i Rakouska - Uherska. V konstrukční kanceláři „Oddělení stavby letadel" při textilní továrně Etrichů v Horním Starém Městě pracovali bratři Julius a Emanuel Hromadnikovi - další svobodská želízka v ohni. Tehdy ovšem ještě z Maršova I. Českou odbornou literaturou neprávem opomíjený pionýr aviatiky Igo Etrich, který zemřel 4. února 1967 v Salcburku, je už pravidelným čtenářům Krkonoš dostatečně znám. Zajímavé jsou i souvislosti.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1999/11

Tisíckrát diskutovaná a stále diskutabilní, proklínaná a blahořečená, nechtěná a vyžadovaná, nenáviděná a milovaná, užitečná i škodící, mnohokrát odepisovaná a stále sloužící, technicky zastaralá a důkaz umu českých ručiček, živitelka a vydřiduch, pěst na oko a logická součást krajiny, nespolehlivá i zachránce. V poslední době i danajský dar a předmět soudního sporu - to všechno je lanovka na Sněžku. Záleží jen na úhlu pohledu. Nesporným faktem zůstává, že už u zrodu monstra, které nevratným způsobem poznamenalo majestát nejvyšší české hory a zároveň za půlstoletí své existence přepravilo miliony spokojených návštěvníků Krkonoš, stála především zpupnost tehdejších mocných, stejně jako ojedinělé nevyslyšené hlasy protestu několika osvícených ochránců přírody i poválečné nadšení budovatelů. Okouzlený hledáček kamery jednoho z nich zvěčnil v zimě 1948 tesařskou symfonii řemeslně dokonalé dřevěné konstrukce architektonicky nenápadité údolní stanice v Peci pod Sněžkou. Na prahu nového milénia jsme o padesát let starší, ne však moudřejší. Na Sněžku se chystá nový atak. Opět je tu zpupnost, tentokrát peněžního diktátu. Řady ochránců přírody zmohutněly, leč stále nemají váhu.   Budovatelé se pro tak lukrativní džob najdou vždycky. A široké veřejnosti je to jedno. Takový je život.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/2

Majestátní postava pana direktora od Piettů Rudolfa Metzenauera, ve zdařilé karikaturní zkratce maršovského pana učitele Hanse Bernatschka, pochází ze spolkového alba kuriózní stolní společnosti „Ecke Freiheit" ze Svobody nad Úpou, uloženého v okresním archivu v Trutnově. Společnost, o které už také byla v našem časopise řeč (např. 1994/10, 1999/11), se po zrušení hotelu Pošta u starobylého mostu přes Úpu, přestěhovala do vyhlášeného Kühnelova hostince poblíž kostela. Stolovníci, inspirovaní velkoněmeckým spolkem Schlaraffia, přejali od něj většinu jeho rituálů a zvyklostí, včetně žertovných „vznešených" přezdívek. Zmíněný pan ředitel vystupoval na schůzkách společnosti, které dlouhá léta předsedal, pod jménem „Rolf von der Ecke". Mimo jiné byl též prezidentem spolku pro stavbu kostela v Maršově I., významným členem Krkonošského spolku a mnoha dalších místních organizací.

Oba snímky školní budovy ve Svobodě nad Úpou obehnané lešením dělí od sebe bezmála století. V roce 1907 bylo na ještě novotou zářící obecní chloubu, dokončenou rok před koncem 19. století přistavěno podle projektu Vincence Baiera z Trutnova další podlaží, které si vyžádala nově zřízená dívčí měšťanská škola v místě. Frontální stěnu, tak jako před tím, zdobilo vzletné krédo: Vzdělání národa - štěstí státu. V roce 1911, kdy měla Svoboda 1575 obyvatel, se ve školních třídách tísnilo celkem 436 žáků.

Marné volání krkonošských nadšenců, oživené opět docela nedávno při volbě prezidenta, není samozřejmě nic nového pod sluncem. Pán hor se už dokonce jednou na Hradčanech usadil. Zatím co kronika Špindlerova Mlýna o této skutečnosti mlčí, dokládá to dobový tisk. Konkrétně drobná zprávička podepsaná šifrou - ar - v deníku Práce z 24. 3. 1946 s titulkem „Z Krkonoš u presidenta." Prezident republiky dr. Edvard Beneš podle ní přijal 19. března 1946 delegáty ze Špindlerova Mlýna v Krkonoších, kteří mu mimo jiné tlumočili pozvání obyvatel k návštěvě tohoto horského střediska a Krkonoš vůbec. Tehdejší předseda Místního národního výboru Jan Musil, národní správce hotelu Nikolaj, předal panu prezidentovi také krásně řezanou sošku sedícího Krakonoše, jako ukázku domácké umělecké tvorby. Na našem doprovodném snímku je Krakonoš z lipového dřeva, sloužící jako stojánek na fotografie, zhotovený v přibližně stejné době ve svobodské „dílně" Stanislava Háka. Kde asi vznikl a jakou měl podobu ten, který skončil v některém z temných koutů hradního depozitáře v matičce nad Vltavou?

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/2

Dva sběratelsky velmi zajímavé odznaky spolku „Veselá mysl" z Luční boudy, kterému v meziválečném období mohly v proslulosti konkurovat snad jen vyhlášené moučníky z kuchyně tamtéž, jsou malou upomínkou na zpěváka a hráče na citeru, vtipného vypravěče a neúnavného propagátora spolku, jehož byl nejspíš duchovním otcem. Během čtyř desetiletí své působnosti na nejstarší a největší hřebenové boudě Krkonoš se Hans Soukup zapsal do paměti tisíců návštěvníků, které večer co večer obveseloval hrou i zpěvem k poslechu i tanci. Nově příchozím hostům prodával zpěvníky s texty populárních písní, které rozjaření návštěvníci s jeho doprovodem nadšeně zpívali. Po druhé světové válce spáchal Soukup sebevraždu skokem z nejvyššího poschodí svého domu v Jelení Hoře. Hořce si prý vyčítal, že hrál málo českých písniček, což považoval za svůj podíl viny na světové válce. Přitom vícedenních návštěvníků z české strany Krkonoš bylo nepoměrně méně než z Pruska, pro které byly dokonce z Berlína a Drážďan vypravovány zvláštní sportovní vlaky až do dnešního polského Karpacze.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2005/1