Freiheit

Mírně nakloněná sloupová kaplička z roku 1834 na enklávě Chaloupek u cesty z centra Pece pod Sněžkou do Zeleného dolu, se po důkladné obnově a statickém zajištění dočkala i vizuální podpory. Stala se jí nadživotní kovová plastika Poutníka, po mnoha letech první opravdová socha odhalená v této části Krkonoš. Volnou inspirací pro moravského výtvarníka a uměleckého kováře Libora Hurdu byla známá postava úpského údolí, poutník, který už svou cestu doputoval. Spolu s obrázkem Zdeňka Petiry ve výklenku kapličky, zobrazujícím biblického Abraháma, což je reminiscence na nejméně 300 let starý původní název skupiny chalup (podle křestního jména zakladatele se jim až donedávna říkalo Abrahámovy domky) tvoří fotogenické sepětí tradice s moderním pojetím drobného výtvarného prvku v krajině. Pro potěchu oka všech poutníků spojili své síly město Pec pod Sněžkou, Veselý výlet, Hradní společnost Aichelburg a soukromí dárci. Slavnostnímu odhalení v sobotu 22. října přálo i počasí. Neklamné znamení, že také pánovi hor jsou tyto počiny libé a podoba Poutníka z jistých důvodů zvlášť sympatická.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/12

„Narodil jsem se ztracený a netoužím být nalezen", napsal si Jaroslav Hofman (16. 2. 1944 - 17. 12. 2003) ze Svobody nad Úpou jako motto do jednoho ze svých „cancáků" v polovině devadesátých let uplynulého století. Svérázných „deníků" popsaných kuriózními vpisky, zaplněných všemi možnými i nemožnými razítky a polepených výstřižky a relikviemi z jeho křivolaké cesty životem, zanechal po sobě úctyhodný stoh. V té době byl už známou figurkou stylizující se do podoby Krakonoše, patřící jaksi samozřejmě ke koloritu východních Krkonoš.

Foto Horst Meier

Většina krkonošských autorit klade vyhubení vlka na české straně hor shodně na počátek 19. století. Přesto se, především ve východních Krkonoších, můžete se Šedým vlkem potkat. Pod tímto jménem znají nápadného mužíka v omšelém lesáckém stejnokroji s rozčepýřenou hřívou bílých vlasů přecházejících v plnovous a s čtveráckýma očima pod zelenou hučkou posázenou odznaky, domorodci i pravidelní návštěvníci úpského údolí. Jeho občanské jméno zná opravdu jen málokdo. „Horský vůdce, sběratel a znalec historie Krkonoš", jak hlásá skromně jeho vizitka, se po způsobu někdejších krajánků přidává k pocestným, aby je ohromil zapomenutou historkou o dané lokalitě. Jako ctitel dobrého truňku je vítán v hospodských partách široko daleko - a nikdy nezklame. Pokaždé ze svého nezbytného, etiketami pošitého batohu vyloví nějaký nový zajímavý přírůstek svého domácího muzea. Ze skládek a kontejnerů, od přátel i náhodných známých, z antikvariátů i bazarů vrší ve svém „pelíšku" /který je v rozporu s jeho zjevem v docela fádním panelákovém bytě/ historické předměty, listiny a fotografie, někdy i značné dokumentární ceny. Postavou drobnému lesnímu muži, pravidelnému účastníkovi dálkových turistických pochodů a členu ponikelské Krakonošovy strany, chybí mnohé do majestátu pána hor. Přesto na něj děti jeho jménem občas pokřikují. Jen z jejich pohledu, možná, splňuje představy o Krakonošovi. Šedý vlk to ale nemá rád. Dobře ví, že Krakonoš jakékoliv zlehčování svého jména trestá, ať se na něj věří nebo ne.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/2

Charakterní bergmanovský herec Max von Sydow nejspíš ani netuší, že jeden z dávných výhonků evropsky rozkošatělého šlechtického rodu, pocházejícího z někdejšího Pruska, sní svůj věčný sen dvaadvacetiletého mladíka daleko od vlasti, na periferii dnešního velkého Trutnova. Na válečném bojišti nesmyslného mocenského konfliktu Němců s Němci v létě roku 1866, padl poručík Paul von Sydow se svými třemi kamarády z pruského Královského gardového fizilírského pluku nedaleko vesničky Střítež na Trutnovsku. Miniaturní lesní hřbitůvek s jedním z nejpůsobivějších pomníků padlým v prusko - rakouské válce, zřídila pozůstalá rodina von Sydow na pozemku vykoupeném po skončení bojů od rakouského státu. Častokrát jsem si jako kluk ve stínu čtyř tajuplných bludných balvanů, označených cedulkami s neznámými jmény, labužnicky pochutnával na gigantických borůvkách, nevěda, že pod záhony borůvčí spočívají ostatky tří mladých důstojníků, padlých ironií osudu ve vítězné bitvě 28. 6. 1866. /Čtvrtý, poručík Drygalsky, byl exhumován a převezen do rodné Svídnice./ V době krátce před II. světovou válkou, kdy nadšený svobodský fotoamatér a turista Fritz Hiltscher mačkal spoušť svého aparátu, se o pomník s věnováním od spolubojovníků z důstojnického sboru zmíněného pluku, z něhož je i úvodní verš, stále ještě staral Německý stát. Při výjezdu z obce směrem na Dvůr Králové je v obnoveném průseku pomník viditelný i ze silnice.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/6

V záplavě drobných ražených památek s motivem Sněžky lze nalézt i opravdové sběratelské kuriozity. Na výsluní jejího majestátu se bezostyšně přihřál nejeden jednotlivec a mnohá instituce, ať již firma, obec nebo spolek. Stopy jejího zneuctění hákovým křížem z válečných let, hbitě obsadila strana „lidí zvláštního ražení", sotva dozněla kanonáda. Nechtěný paradox - sousedství jejich kultovního „vercajku" a křesťanského znamení na střeše vrcholové kapličky  na zapomenutém odznaku ze Svobody nad Úpou, umocňuje navíc datum, které vlastně neplatí. Odznak byl vydán k první oficiální návštěvě tehdejšího ministra školství a osvěty Zdeňka Nejedlého. Soukromě prý do Svobody nad Úpou zajížděl častěji, zlé jazyky tvrdívaly, že za zdejší sličnou lékárnicí. Těsně před plánovanou návštěvou propukla uměle vyvolaná aféra o skupině werwolfů, chystajících na „významného" potentáta atentát. Doplatil na ni životem hajný Fridrich Sagasser z Pece pod Sněžkou. Roztržitý ministr trousil svá moudra z tribuny pod sousoším svatých na svobodském náměstí o týden později 19. srpna 1945. Dnes už to připomíná jen „památný" zápis ve školní kronice, publikovaný, stále vzácnější odznáček a snad ještě ve Svobodě dlouho tradovaný vtip - otázka: „Víte, jaký je rozdíl mezi starým a mladým volem? Mladý vůl je jedlý."

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/9

Z pohledu věčnosti lze nazvat okamžikem i několik desetiletí. Třeba zrovna těch, co odměřovala čas malebnému krkonošskému městečku Svobodě nad Úpou v druhé polovině 19. století. Na malůvce od neznámého autora z roku 1872, je zachycen počátek proměny „vesternových" kulis centra sídliště, které vděčí za svůj vznik zlaté horečce 16. století, v prosperující řemeslnické, obchodní a vzápětí i průmyslové město. Nové měšťanské domy z kamene a cihlového zdiva jen změnily osovou orientaci svých dřevěných předchůdců se štíty předsazenými do ulice, spočívajícími na zdobených dřevěných sloupech a kryjícími podloubí. Půdorysná dispozice náměstí i hlavní ulice v podstatě neměnná od založení hornické osady, zůstala zachována dodnes. Obydlí se ale postupně rozběhla i do okolních přilehlých strání.

Současným krkonošským teenagerům už jméno Hirsch nic neříká. Ti víceletí zaznamenají nadpis nejspíš jako neohrabaný pokus o slovní hříčku na jednu z povídek z druhé kapsy od Karla Čapka. A přece byl Max Hirsch reálná postava z masa a kostí s předivem vazeb na Krkonoše. S jeho jménem se dokonce dodnes shledáváme v průvodcích a mapách z našich nejvyšších hor, přesto, že byl daleko „ze za Paky". Zasvěcení už jistě poznali, která bije. Samozřejmě jde o toho Maxe Hirsche, továrníka ze Slaného, „otce" vyhlášené rýchorské pionýrky, boudy Maxovky.